28 Cdo 3556/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr.
Petra Krause ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) Státnímu statku
Jeneč, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 00016918, se sídlem Jeneč, Karlovarská
7, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova
751, a 2) Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 11a, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 14 C 913/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Co 455/2007-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám advokáta JUDr.
Jana Růžka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.860,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též
„odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech (dále „soud
prvního stupně“) ze dne 9. února 2007, č.j. 14 C 913/2003-182, jímž byla
zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku označených
pozemků v katastrálním území L. Věc soudy obou stupňů projednaly podle části
páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“), vycházeje ze zjištění, že o žalobcem uplatněném
restitučním nároku podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) již dříve (negativně) rozhodl
pozemkový úřad. I odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně a
původně i pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání předmětných pozemků
žalobci (oprávněné osobě; § 4 odst. 2 zákona o půdě) brání překážka podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož jde o pozemky (ve
smyslu tohoto ustanovení) zastavěné. Vzal přitom za prokázané, že na pozemcích
se nacházejí trvalé stavby, jež mají povahu nemovitostí a slouží ke skladování
zemědělských produktů, stavebního materiálu a průmyslových hnojiv, včetně
hnojiv kapalných, jejichž skladování podléhá tzv. „zvláštnímu režimu“. Zbylé,
stavbami nezatížené pozemky slouží jako manipulační plochy a komunikace
spojující jednotlivé stavby a tvoří s nimi jediný funkční celek, ucelený
(oplocený) skladištní areál, jehož existence vylučuje zemědělské využití i
těchto dalších pozemků. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně –
tudíž uzavřel, že negativní rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového
úřadu v Lounech ze dne 14. 5. 2003, č.j. 88/03-R/296/91/So, o vlastnictví
žalobce je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů měl za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových
zjištění a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že stavby
na pozemcích, které jsou pronajímány vícero subjektům, funkční celek netvoří. S
odkazem na „rozsudek Nejvyššího soudu č. 73/1995 Sb. rozh.“ dovozoval, že
zemědělské stavby na pozemcích vydání těchto pozemků oprávněné osobě nebrání.
Zpochybňoval závěry odvolacího soudu o nedělitelnosti areálu tvořícího se
stavbami jeden funkční celek, namítaje, že jde o závěry judikatorně
nepodložené. K prosazení svých názorů citoval i z judikatury Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu, zabývající se vždy v jednotlivých případech výkladem a
aplikací dotčeného ustanovení zákona o půdě. Navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Konstatoval,
že nejde o rozsudek po právní stránce zásadně významný, který by bylo lze
napadnout dovoláním. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Žalovaný 2) odkázal na skutkové a právní závěry, jež odvolací soud
shrnul v odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek,
který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci jde o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě, jež stanoví, že pozemky nebo jejich části nelze vydat
v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo
jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba
zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou
nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod
povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí
stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením
stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku
a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání
stavebního povolení.
K dovoláním nastolené otázce lze z dosavadní judikatury za relevantní
považovat zejména část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka
nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v němž Ústavní soud mj. dovodil (k
restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení jako areálu
předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky.
Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno vycházet z
hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit (tedy
vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou
existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým
pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný
stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý
celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný názor o
nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom zastává i
právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C.H.
Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku z
24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení z 26. 5. 2010, sp. zn.
28 Cdo 67/2009 (všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Závěr o funkčním spojení předmětných pozemků se stavbami, s nimiž v
posuzované věci vytvářejí nedělitelný celek, jež současně vylučuje zemědělské
nebo lesní využití předmětných pozemků, je přitom závěrem nikoliv právním,
nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. v daném případě, v němž přípustnost dování závisí
na úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolateli k
dispozici není). Jde o závěr, který je výsledkem soudy provedeného dokazování,
při němž nebylo opomenuto ani ohledání na místě samém a znalecké dokazování.
Nepřiléhavě dovolatel argumentuje dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu, při jejichž citaci přehlíží odlišné skutkové základy, na
nichž jsou tato rozhodnutí vybudována. Nepřípadně odkazuje i na rozhodnutí
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, ročník
1995 (rozsudek Krajského soudu v Praze z 20. 8. 1995, sp. zn. 10 Ca 24/94), v
němž je řešena jiná právní otázka, a to sice je-li pro posouzení, zda zastavěný
pozemek lze či nelze vydat, rozhodující velikost či hodnota stavby na pozemku
zřízené nebo účelnost jejího dalšího využití, v případě, že existence této
stavby zemědělskému využití pozemku jinak nebrání. O takový případ ovšem v
posuzované věci nejde, jestliže ze skutkových zjištění vyplývá, že zemědělské
využití zastavěných pozemků (tvořících ucelený skladištní areál) možné není.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy nevybočuje z ustálené
judikatury dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní
posuzované věci; nejde proto o rozhodnutí, které by mělo ve věci samé po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu
přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř., podle nichž je žalobce, jehož dovolání
bylo odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům náklady řízení v plné
výši. K nákladům žalovaného 1) patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou
5.000,- Kč (§ 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
dvakráte krácená o 50% na částku 1.250,- Kč (§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 310,- Kč
odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.), celkem 1.860,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nebylo právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků,
jelikož podle obsahu spisu žalovanému 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu