U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobců a) Ing. J. Ř., b) P. Ř., c) Ing. arch. M. Ř., všech
zastoupených JUDr. Danou Jiříčkovou, advokátkou v Praze 8, Zenklova 14/64, za
účasti: 1) JUDr. L. B., 2) L. K., 3) Z. K., 4) J. B., 5) K. T., 6) Ing. A. T.,
7) M. E., 8) České televize, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, 9) hlavního města
Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem
Janstou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 10) Pozemkového fondu ČR, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem podle
zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 141/2005, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008, č.
j. 24 Co 550/2007-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit účastníkovi 9)
na nákladech dovolacího řízení částku 1.860,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Miroslava Jansty.
III. Ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) – 8) a účastníkem 10) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil v napadené části výroku I.
rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2007, č.j. 8 C 141/2005-107, kterým
byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky id. 1/3 nemovitostí
p. č. 1942/6, 971/7 a 969/4 v k.ú. Podolí; jinak ve zbytku téhož výroku,
týkajícího se zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k pozemkům p.č. 971/8 a
972/15 v k.ú. Podolí, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací
soud též potvrdil napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně týkající se
nákladů řízení. Žalobcům byla stanovena povinnost nahradit náklady odvolacího
řízení hlavnímu městu Praze a ve vztahu mezi žalobci a účastníky 1) – 8) a
účastníkem 10) nebyl nikdo zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve věci, v níž se žalobci domáhali určení, že jsou
spoluvlastníky id. 1/3 shora uvedených nemovitostí podle ustanovení § 6 písm.
m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (zákon o půdě), dospěl k závěru, že vydání pozemku p.č.
969/4 v k.ú. Podolí brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť
na tomto pozemku se nachází budova č.p. 1113, tj. stavba trvalého charakteru
sloužící jako administrativní objekt. Vydání pozemků p.č. 971/7 a 1942/6, na
nichž je vybudován chodník a komunikace, naopak bránila podle odvolacího soudu
skutečnost, že tyto pozemky bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k užívání
budovy č.p. 1113 na p.č. 969/4. Odvolací soud též odmítl námitku žalobců
zpochybňující způsobilost České televize vystupovat ve sporu jako povinná
osoba. V této souvislosti soud konstatoval, že k převodu předmětných pozemků
došlo z důvodu zániku Československé televize jako původně povinné osoby se
sukcesí na Českou televizi jako právního nástupce, což vyplývalo z usnesení
vlády ČSFR z 21. 5. 1992 č. 370, o rozdělení a převodu majetku mezi
Československou televizí, Českou televizí a Slovenskou televizí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci společné
dovolání. Podle dovolatelů má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní
význam, přičemž odvolací soud nesprávně po právní stránce věc posoudil.
Dovolatelé mají zato, že Československá televize převedla pozemek p. č. 969/4 v
k.ú. P. na Českou televizi v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě.
Vydání předmětného pozemku oprávněným osobám navíc nebránila překážka
zastavěnosti, neboť se na něm podle dovolatelů ke dni výzvy k vydání měla
nacházet dočasná černá stavba. Dovolatelé též tvrdili, že pouze části pozemků
p.č. 971/7 a p.č. 1942/6 jsou nezbytně nutné pro provoz budovy nacházející se
na sousedním pozemku p.č. 969/4, a v jejich zbylé části by bylo možné jejich
vydání. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
se současným zrušením rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Účastník 9) se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Namítal absenci
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a navrhl, aby dovolací soud
dovolání žalobců odmítl.
Účastník 10) se k předmětnému dovolání také vyjádřil. Ztotožnil se s
právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo dovolacím
soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci podali prostřednictvím advokátky
dovolání včas. Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle kterého pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
V této souvislosti lze z dosavadní judikatury za relevantní – kromě R
16/99 Nejvyššího soudu - považovat část nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). Ústavní soud zde mj.
dovodil (k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého zařízení
jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty
či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je nutno
vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze
dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že
mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod
takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek
zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými
pozemky souvislý celek bez přerušení (nověji např. též zdejší usnesení sp. zn.
28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668).
Dovolatelé sami v dovolání připouští možnost nezbytnosti užívání
pozemků p.č. 971/7 a p.č. 1942/6 v k.ú. Podolí v souvislosti s provozem
sousedící budovy č.p. 1113, ale pouze z hlediska blíže jimi nespecifikovaných
částí. Pokud se domáhali určení vlastnictví (resp. spoluvlastnických podílů) k
celým předmětným nemovitostem, nemůže soud v průběhu řízení přikročit nejprve k
rozdělení pozemků na dvě či více částí, a poté přikročit k rozhodnutí o určení
vlastnictví k nově vzniklým parcelám (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 28 Cdo 4229/2008).
Dovolací námitky směřují též proti závěrům o zastavěnosti pozemku p.č.
969/4 stavbou trvalého charakteru. K tomu dovolací soud dodává, že otázka
správnosti závěrů o způsobu zastavěnosti sporných pozemků není otázkou právní,
ale skutkovou. Pochybení při zjišťování skutkového stavu věci pak podle
okolností může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování). Opodstatněním těchto dovolacích důvodů se
dovolací soud může zabývat jen v případě, kdy je dovolání přípustné.
K tvrzení dovolatelů ohledně neplatnosti dohody o rozdělení a převodu
nemovitého majetku ze dne 7. 7. 1992 uzavřenou mezi Československou televizí a
Českou televizí dovolací soud dodává, že předmětné nemovitosti byly převedeny
dohodou mezi zanikající ČST a jejím faktickým nástupcem ČT. Existenci takové
dohody ukládalo nejen usnesení vlády ČSFR ze dne 21. 5. 1992 č. 370, ale také §
4 zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi ČSFR, ČR a SR ve věcech
tisku. V případě, že zákon o půdě ve svém ustanovení § 5 odst. 3 zakazuje
povinné osobě od účinnosti tohoto zákona převádět předmětné pozemky do
vlastnictví jiného pod sankcí neplatnosti takového právního úkonu, ovšem z
jiného zákona povinnost převodu takového majetku přímo vyplývá, nelze než
posoudit zákon č. 136/1991 Sb. jako lex specialis vůči zákonu o půdě. Jinými
slovy řečeno, předmětné ustanovení zákona o půdě se na onen zákonem nařízený
převod nevztahuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba – oprávněně - posoudit jako
správné a v souladu s rozhodovací praxí, nelze hovořit ani o judikatorní mezeře
či kontradikci, přičemž v části dovolání bylo napadáno posouzení otázek
skutkových (nikoli právních), a proto dovolací soud neshledal v napadeném
rozsudku zásadní právní význam. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobců
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Účastník 9) má podle § 243b odst. 5, § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba ve výši
5.000,- Kč (§ 11), krácená však dvakrát o 50% podle § 14 odst. 1, § 15 a § 18
odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 1.250,- Kč. Poté
bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.) a DPH ve výši 20%.
Účastníkům 1) - 8) a 10) nevznikly žádné náklady v tomto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu