-28 Cdo 2964/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Čestlice, se sídlem v
Čestlicích, Na Návsi 1, identifikační číslo osoby: 62931644, zastoupené prof.
JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti
České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž v řízení jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení
rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C
32/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 13/2018-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení
ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, prof. JUDr. Jana Kříže, CSc.,
advokáta se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 38 C 32/2016-102, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně
domáhala vydání pozemku parc. č. 287/4, orná půda, o výměře 1.113 m2 v
katastrálním území a obci Čestlice, jenž vznikl z původního pozemku parc. č. 287 oddělením geometrickým plánem vyhotoveným GRID a. s. pod číslem plánu
1030-42/2017, jenž tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že
se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 152, orná půda, o výměře 34.194 m2,
parc. č. 187, orná půda, o výměře 5.269 m2, parc. č. 287/1, orná půda, o výměře
1.652 m2, parc. č. 287/2, orná půda, o výměře 525 m2, parc. č. 287/3, orná
půda, o výměře 321 m2, všechny v katastrálním území a obci Čestlice, jež
vznikly z původního pozemku parc. č. 287 oddělením geometrickým plánem
vyhotoveným GRID a. s. pod číslem plánu 1030-42/2017, jenž tvoří nedílnou
součást rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.), čímž nahradil
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro
Středočeský kraj ze dne 8. 12. 2015, č. j. SPU 639516/2015/Nov, sp. zn. SP20670/2015-537104 (výrok III.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost
nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 26.450,- Kč
(výrok IV.). Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 4 Co 13/2018-126, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti
účastnice řízení nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího
řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.). Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny
veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni)
podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně
podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a ani restituční
výluka ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Shledaly totiž, že stavební úpravy pozemků parc. č. 152 a parc. č. 187 v
katastrálním území Čestlice nepředstavují samostatnou stavbu, nýbrž úpravu
zemského povrchu, která v daném místě slouží k odvodňování přilehlého území,
přičemž se rovněž nejedná o veřejně prospěšnou stavbu, jež by umožňovala
vyvlastnění vlastnického práva, jde-li podle územního plánu obce Čestlice o
veřejně prospěšné opatření – lokální biokoridor. Co se týče pozemků parc. č. 287/1, parc. č. 287/2 a parc. č. 287/3 v katastrálním území Čestlice vzniklých
dna základě oddělovacího geometrického plánu z původního pozemku parc. č. 287,
konstatovaly, že uvedené pozemky nepředstavují ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. prostor bezprostředně související a nezbytně
nutný k užívání stavby na sousedním pozemku parc. č. st.
203 v katastrálním
území Čestlice, která je ve vlastnictví společnosti SEVERE JEDNA spol. s r. o.,
a tudíž žalobnímu žádání vyhověly (vyjma pozemku parc. č. 287/4 v katastrálním
území Čestlice odděleného z původního pozemku parc. č. 287 na základě zmíněného
geometrického plánu, ohledně něhož byla žaloba vzata zpět). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání,
považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro
odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a od dalších v
dovolání konkretizovaných rozhodnutí). Vyjadřuje přesvědčení, že pozemky parc. č. 287/2 a parc. č. 287/3 v katastrálním území Čestlice vzniklé na základě
oddělovacího geometrického plánu tvoří společně se stavbou č. p. 198, jež je
součástí pozemku parc. č. st. 202, ve vlastnictví třetí osoby, jeden funkční
celek, neboť uvedené pozemky se nacházejí v oploceném areálu, umožňují ke
zmíněné budově přístup a jsou nezbytně nutné k jejímu řádnému užívání. Domnívá
se také, že vydáním předmětných pozemků by žalobkyni vzniklo pouze tzv. holé
vlastnictví, což je podle názoru dovolatelky v rozporu s nálezem Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (označený nález, stejně jako
dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že existence překážky zastavěnosti k
předmětným pozemkům představuje pouze subjektivní tvrzení účastnice řízení,
které nebylo podpořeno žádným z navržených a provedených důkazů. Nejvyššímu
soudu navrhla, aby dovolání účastnice řízení jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 3. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná
pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se
posouzení překážky pro vydání pozemků podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb., tj. zda pozemky tvoří funkční celek se stavbou, vyřešil
odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Překážka vydání věci upravená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje
ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu
konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované
normy obsažené právě v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci
výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku
může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o
stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky,
jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015),
přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez
dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků či jejich částí
(srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS
217/17). Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem k individuálním skutkovým
okolnostem případu je namístě vydání těch geometrickým plánem oddělených částí
pozemku parc. č. 287 v katastrálním území Čestlice (nově vytvořené pozemkové
parcely č. 287/1, 287/2 a 287/3 v katastrálním území Čestlice), jež
bezprostředně nepřiléhají k pozemkům parc. č. st. 202 a st. 203 v katastrálním
území Čestlice, na nichž je umístěna stavba č. p.
198 ve vlastnictví třetí
osoby, a nejsou nezbytně nutné k zajištění jejich údržby a přístupu k nim,
nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího
soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se
připomenout, že zjištění, zda je určitá pozemková část se stavbou bezprostředně
související nebo nezbytně nutná k jejímu užívání, případně prvkem uceleného
areálu, stejně jako argument o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně,
představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od
výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné
právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014). Odvolací soud se rovněž nezpronevěřil interpretačním kritériím, podstatným pro
posouzení překážky vydání pozemku oprávněné osobě podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě, formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na který dovolatelka poukazuje. Těmito kritérii
jsou – a to nikoliv kumulativně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011) – jednak funkční spojení předmětných
pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní
režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či
provozem a konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném
poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemků v areálu. Za daného skutkového stavu pak není přiléhavý odkaz účastnice řízení na tzv. areálovou judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012), jež se týkala skutkově odlišných věcí.
Namítá-li dovolatelka nesoulad napadeného rozsudku odvolacího soudu též s
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, zabývajícím
se proporcionalitou omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním
veřejným zájmem, sluší se uvést, že dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního
soudu řešící střet restitučního nároku oprávněné osoby a veřejného zájmu se
týkal zcela odlišné skutkové situace, kdy nárokované pozemky byly travnatými
plochami částečně porostlými veřejnou zelení - jsou užívány výhradně pro
veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je
nereálné.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV. o náhradě
nákladů prvostupňového řízení. Proti označenému výroku však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění
účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se
žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu