28 Cdo 3938/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Římskokatolické
farnosti Rynárec, IČ 659 83 530, se sídlem v Pelhřimově, Děkanská 8, zastoupené
JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, za účasti
České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C
18/2014, o dovoláních žalobkyně a České republiky – Státního pozemkového úřadu
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 4 Co
21/2015-70, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2015, č. j. 4 Co
21/2015-70, se v potvrzující části výroku I. a ve výroku II. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 15 C 18/2014-42, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání
pozemku parc. č. 4/1, jakož i části pozemku parc. č. 325/1 v katastrálním území
R. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Předmětnou žalobou
usilovala žalobkyně o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu,
Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 30. 6. 2014, dle něhož
nebylo možno žalobkyni předmětné nemovitosti s ohledem na jejich zastavěnost
vydat v režimu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Soud konstatoval, že pozemek
parc. č. 325/1 je částečně zastavěn řádně povolenou a užívanou stavbou, přičemž
jedině na základě dohody oprávněné a povinné osoby by mohlo dojít k oddělení
nezastavěné části pozemku geometrickým plánem. Druhý požadovaný pozemek pak
náleží do funkčního celku areálu základní a mateřské školy R., pročež je
nezbytně nutný k užívání staveb ve vlastnictví třetí osoby. Jelikož bylo
rozhodnutí pozemkového úřadu ve světle předeslaného shledáno věcně správným,
bylo namístě žalobu zamítnout. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 4 Co 21/2015-70, k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se
žalobkyni vydává pozemek parc. č. 4/1 v katastrálním území R., souběžně
vyslovil, že se daným výrokem částečně nahrazuje rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 30. 6. 2014, ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyzdvihl skutečnost, že na
pozemku parc. č. 325/1 se nachází stavba přístřešku a zpevněný příjezd do domu,
zastavěné části pozemku přitom vydat nelze. Bylo by sice myslitelné vydání
nezastavěného dílu sporné nemovitosti, takový postup je však podmíněn existencí
geometrického plánu, na jehož podkladě by bylo možné zapsat vlastnické právo
oprávněné osoby k nově vytvořenému pozemku do katastru nemovitostí. Jelikož
příslušný geometrický plán žalobkyně nepředložila, nebylo vydání nezastavěné
části pozemku parc. č. 325/1 proveditelné. Pokud však jde o pozemek parc. č. 4/1, vyzdvihl odvolací soud, že daná nemovitost přiléhá k objektu bývalé fary,
a naopak na budovu mateřské školy, jejímž potřebám má údajně sloužit,
nenavazuje a je od ní prostorově oddělena. Nadto pokládal za relevantní i záměr
obce realizovat výstavbu nové mateřské školy, v důsledku jejíhož uskutečnění
bude pozemek parc. č. 4/1 z hlediska provozu školky učiněn zcela zbytným. Z
těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že vydání posledně zmíněného
pozemku vyloučeno není, pročež přikročil k odpovídající změně prvoinstančního
rozsudku a žalobě částečně vyhověl. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku I. a ve výroku II.
napadla
dovoláním žalobkyně, jež nesouhlasí s tezí, že předpokladem vydání části
pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. je předchozí zpracování oddělovacího
geometrického plánu. Připouští, že kdyby s povinnou osobou uzavřela dohodu o
vydání části sporného pozemku parc. č. 325/1, musel by daný geodetický podklad
být její součástí. V řešené kauze se ovšem žalobkyně obrátila na Státní
pozemkový úřad se žádostí o vydání celého pozemku, již dotčený správní orgán v
plném rozsahu zamítl s ohledem na existenci překážky zastavěnosti, podobně též
soud prvního stupně v nynějším řízení uzavřel, že nároku žalobkyně na převod
zmiňované nemovitosti nelze ani částečně vyhovět. Až do rozhodnutí odvolacího
soudu, jenž dovodil, že by bylo možné vydání nezastavěného dílu uvedeného
pozemku, tak dosud nebylo žádného důvodu k vyhotovení oddělovacího
geometrického plánu. Přestože tedy vrchní soud konstatoval, že žalobkyně je
nadána právem na vydání části pozemku parc. č. 325/1, fakticky jí znemožnil
úspěšné uplatnění tohoto jejího nároku, a tím jí v podstatě odepřel
spravedlnost. Pakliže již odvolací soud shledal nezbytným zpracování
geometrického plánu, měl buď jeho vyhotovení zajistit sám, anebo žalobkyni
poučit o nutnosti jeho předložení. Z těchto důvodů žalobkyně navrhuje, aby
napadený rozsudek Nejvyšší soud zrušil a věc Vrchnímu soudu v Praze vrátil k
dalšímu řízení. Česká republika – Státní pozemkový úřad ve svém vyjádření označila dovolání
žalobkyně za zcela nedůvodné. Rozsudek Vrchního soudu v Praze v části výroku I., jíž bylo prvoinstanční
rozhodnutí změněno, pak Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla
dovoláním, v němž podotkla, že trvá na svém tvrzení, dle něhož pozemek parc. č. 4/1 nelze vydat, neboť tvoří součást funkčního celku mateřské školy. V tomto
kontextu dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98,
jenž naznačuje preferenci zachování vlastnické jednoty účelově provázaného
souboru nemovitostí utvářejících areál před vydáváním jednotlivých dílčích
objektů, z nichž sestává. Pokusil-li se odvolací soud vyvrátit fakt, že sporný
pozemek je nezbytný k provozu mateřské školy, poukazem na skutečnost, že obec
R. usiluje o výstavbu nové školy, porušil tím pravidlo, v souladu s nímž jsou
soudy povinny rozhodovat dle skutkového stavu ke dni vydání rozhodnutí. Proto
Česká republika Nejvyššímu soudu navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K posléze uvedenému dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež polemizovala s
předestřenou argumentací a dovolací soud požádala, aby řečený opravný
prostředek zamítl. V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je
dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud při zkoumání podmínek
uplatnění nároku na vydání části pozemku v režimu restitučního zákonodárství
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Odvolací soud založil své právní posouzení na úvaze, že nárokuje-li si
oprávněná osoba postupem podle zákona č. 428/2012 Sb. část pozemku, může být
jejímu žádání vyhověno toliko za předpokladu, že je předložen geometrický plán
umožňující oddělení nové parcely. Dovodil přitom, že nezajistila-li žalobkyně
zpracování řečeného podkladu, nezbylo než přikročit k zamítnutí žaloby. S
posledně zmíněným úsudkem se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit, neboť i do
kontextu řízení, v němž jsou projednávány restituční nároky církví a
náboženských společností, lze mít za přenositelné závěry, jež byly vysloveny
ohledně shodného problému při aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Ve vazbě na řešení sporů vyplývajících ze zmíněného předpisu
pak Nejvyšší soud již dříve vyzdvihl, že dostatečná identifikace požadované
části pozemku (které lze vskutku docílit primárně pomocí geometrického plánu)
je otázkou určitosti žaloby, jíž je příslušný restituční nárok vznášen. Má-li
tudíž soud za nezbytné, aby navrhovatel předložil vzpomínaný podklad, poukazuje
na existenci potenciální vady návrhu ve smyslu § 43 o. s. ř., k jejímuž
odstranění je nutné účastníka vést poučením splňujícím zákonné náležitosti s
tím, že pokud k nápravě uvedeného defektu nedojde, dostaví se procesní následek
v podobě odmítnutí žaloby (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 681/96). Přikročit k zamítnutí návrhu však soud s
poukazem na údajnou neurčitost žalobního petitu (působící nezpůsobilost návrhu
k věcnému projednání a rozhodnutí, ať již kladnému, či zápornému) nemůže (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, ze
dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1160/2005, či ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23
Cdo 4909/2009).
Současně je ovšem třeba poukázat na dlouhodobě ustálený judikatorní závěr
(rovněž vyslovený při aplikaci jiných restitučních předpisů, avšak přenositelný
i do posuzované kauzy), dle něhož je žaloba o vydání části pozemku přesná a
určitá nejen tehdy, jestliže je požadovaný díl předmětné nemovitosti označen v
připojeném geometrickém plánu, ale také v případě, že je dostatečně
identifikován jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části
pozemku se návrh týká (viz kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 1253/2007, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 2757/2007), přičemž k opatření geometrického plánu (umožňujícího
následné uskutečnění odpovídajícího zápisu do katastru nemovitostí, k tomu
srovnej přiměřeně kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28
Cdo 1404/2009, či ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016) lze přikročit až
v průběhu řízení samotného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8.
2009, sp. zn. 28 Cdo 1217/2009). Odvolací soud tedy pochybil, potvrdil-li
částečné zamítnutí žaloby proto, že k ní nebyl připojen geometrický plán
zachycující žádaný díl pozemku parc. č. 325/1, ačkoli daná okolnost mohla
zakládat nanejvýše odstranitelnou vadu návrhu dle § 43 o. s. ř., a pakliže
zároveň neuvážil, zda i bez geodetického zaměření nelze považovat žalobkyní
provedené vymezení nárokované části pozemku za postačující k projednání žaloby.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tímto nemíní prejudikovat posouzení otázky, zdali
řešená žaloba, tak jak byla formulována, požadavkům na určitost skutečně
dostojí, pouze ukládá vrchnímu soudu, aby se daným problémem zabýval, neboť v
současnosti je jeho právní posouzení naznačeného aspektu věci neúplné.
Se zřetelem k předestřenému nelze než konstatovat, že napadené rozhodnutí v
rozsahu, v němž bylo zpochybněno dovoláním žalobkyně, neobstojí coby věcně
správné. Dovolací soud proto musel v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou
první, o. s. ř. přikročit k jeho zrušení v potvrzující části výroku I., jakož i
v akcesorickém výroku nákladovém a vrácení věci Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
Dovolání České republiky naopak přípustným shledáno být nemohlo, poněvadž se z
něj nepodává žádná otázka splňující kritéria § 237 o. s. ř.
Dovolatelce lze v obecné rovině přitakat potud, že i při aplikaci překážky
vydání věci oprávněné osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je
možné přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované při výkladu obdobně
konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pakliže § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž
vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež
bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je
nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci
majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří
součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (mutatis mutandis srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo též nález
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, jejž zmiňuje
dovolatelka).
Odvolací soud však principiální aplikovatelnost dřívějších závěrů rozhodovací
praxe o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci
nikterak nezpochybnil, právě naopak z nich důsledně vycházel, přičemž usoudil,
že pozemek parc. č. 4/1 v katastrálním území R. součástí takovéhoto celku není.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se
připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost prvkem uceleného areálu ve
výše nastíněném smyslu (tedy v souvislostech řešené kauzy, zdali zmiňovaný
pozemek vykazuje dostatečně úzkou vazbu na objekt mateřské školy), představuje
otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků
provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné právní úpravy
nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1.
6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, a obdobně ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3863/2012).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že zohlednil též záměr obce Rynárec
vystavět nový objekt mateřské školy, je třeba zdůraznit, že překážka vydání
věci upravená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. představuje výjimku
z možnosti prosazení restitučního nároku odůvodněnou veřejným zájmem,
respektive ochranou práv třetích osob, kteréžto hodnoty mohou v konkrétním
případě převažovat nad účelem restituce, neboť by se zřetelem k zatížení
pozemku vylučovaly či omezovaly jeho využití v soukromém vlastnictví oprávněné
osoby (srovnej přiměřeně kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 176/03, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS
581/14, bod 31, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1583/2007). Jelikož tedy zápověď vydání zastavěného pozemku opodstatňuje
zejména nemožnost jeho plnohodnotného užívání restituentem, jeví se
akceptovatelným, že odvolací soud v rámci úvah zaměřených na širší skutkový a
hodnotový kontext reflektoval i fakt, že lze pro futuro očekávat úplné vymizení
jakékoli potřeby využití pozemku parc. č. 4/1 při provozu dovolatelkou
zmiňované mateřské školy, což má vliv na posouzení intenzity veřejného zájmu,
jenž v současnosti působí proti naturálnímu uspokojení restitučního nároku
žalobkyně.
Nejvyšší soud proto dovolání České republiky odmítl jako nepřípustné dle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu