28 Cdo 1583/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobkyně Z. P., a.s., za účasti 1. J. E., zastoupené advokátem, a 2.
Pozemkového fondu České republiky, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o
určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 4 C 80/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006,
č. j. 28 Co 649/2006-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 28 Co
649/2006-148, potvrdil rozsudek ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 C 80/2004-119, jímž
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) zamítl žalobu podanou podle části
V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o.s.ř.“), jíž se žalobkyně domáhala určení, že „J. E., není
vlastníkem části pozemku v obci k. ú. K. 703 v KN jako pozemek č. 703/12 o
výměře 1873 m2 – orná půda dle geometrického plánu č. 3287-3027/2003, kterým
mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu K.,
č.j. PU 835/00/39-DOU (UZ 1835/00/39), zn. 72/9-A/30, ze dne 27. 1. 2004)“;
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně na
základě provedených důkazů dospěl ke zjištění, že na pozemku parc. č. 703/12
situovaném v obci a katastrálním území K. (dále jen „předmětný pozemek“, resp.
„pozemek“) se nenacházejí žádné stavby, v jeho těsné blízkosti leží pouze
zpevněná příjezdová cesta, ke které přiléhá nákladová rampa a ocelová výsypka;
tyto objekty se však nacházejí mimo předmětný pozemek a do pozemku nezasahují.
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že předmětný pozemek není
zastavěným pozemkem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť jej
nelze považovat „za pozemek, který by bezprostředně souvisel se stavbami
nákladové rampy a ocelové výsypky a byl nezbytně nutný k jejich provozu“;
neshledal proto důvod, pro který by tento pozemek neměl být oprávněné osobě
vydán.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v potvrzujícím výroku ve
věci samé a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
předmětný pozemek není zastavěným pozemkem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1
písmeno c) zákona o půdě; namítá, že „při pluralitě staveb, které tvoří určitý
výrobně průmyslový areál, je takovým zastavěným pozemkem i pozemek sloužící k
provozu celého areálu nebo jeho části tak, aby docházelo k respektování
technologických nároků na výrobu a aby proluky a vzdálenosti mezi jednotlivými
objekty odpovídaly požárním a bezpečnostním předpisům.“ Posouzení, zda část
pozemku je bezprostředně související a je nezbytně nutná k provozu stavby či
nikoli, nelze podle žalobkyně „omezit na prosté zrakové zjištění, zda pozemek
je či není zastavěn nebo na „změření“ vzdálenosti pozemku od stavby, ale je
nutné je vyložit ve všech místních, časových, ale i právních souvislostech,“ a
to i z pohledu požární ochrany či bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Dovolatelka dále zpochybňuje podle jejího názoru restriktivní výklad překážek
pro vydání nemovitosti odvolacím soudem; nesouhlasí se závěrem, že podmínky
zajišťování požární ochrany jsou z pohledu citovaného ustanovení zcela
irelevantní, protože zákon o půdě taková omezení podmínek pro vydání
nemovitosti neupravuje. Má za to, že takovým výkladem uplatňovaným za účelem
ochrany práv či oprávněných zájmů jednotlivce může být „ohrožen zájem veřejný,
kterým je bezpečnost a ochrana zdraví.“ Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žádný z ostatních účastníků se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.
s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání
též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá,
neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na
němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že předmětný pozemek není zastavěným
pozemkem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a není tak
dán důvod pro nevydání pozemku oprávněné osobě.
Nejvyšší soud a obdobně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě
zdůrazňují především účel restitučních předpisů, jímž je částečné zmírnění
následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o
restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních
kompenzací [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS
754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen
„Sbírka“) pod č. 123, svazek 31, ročník 2003; nález Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce pod č. 96, svazek 34,
ročník 2004].
Institut překážek ve vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě je institutem
stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení
konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku
stavbou, zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova
atd.), které v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným
restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu
zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém
vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy
mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty
obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby
byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že
předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou
povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních
předpisech proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech
či odvětvích veřejného práva, v daném případě práva stavebního. Je totiž třeba
v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k
maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu
mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením
konkrétního veřejného zájmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný ve Sbírce pod č. 96, svazek 34, ročník 2004;
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1651/2005,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4507, ročník 2007,
příp. rozsudky ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2021/2005, a ze dne 21. 11.
2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006).
Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí
zákon v § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž
splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom
považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku se stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky
bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém
jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně, s primárním účelem zákona o půdě
zkoumány a vyloženy. Citované ustanovení nelze tudíž interpretovat příliš
extenzivně a dovozovat, že jde-li např. o „ucelený“ rekreační areál, nelze jej
vydat, ať je jakkoli rozsáhlý, a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící,
včetně (mj.) volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským
hřištěm (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01,
publikovaný ve Sbírce pod č. 123, svazek 31, ročník 2003). Též ochranná pásma,
zřízená podle správních předpisů, nelze automaticky považovat za nezbytně nutná
k provozu stavby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn.
28 Cdo 767/2006).
Dovolací soud se vzhledem k výše uvedenému neztotožňuje s názorem dovolatelky,
která poukazujíc na prostorovou a zejména funkční kontinuitu předmětného
pozemku s „výrobně průmyslovým areálem,“ považuje tento pozemek za zastavěný ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; výklad překážek pro
vydání nemovitosti zakotvených v citovaném ustanovením uplatněný odvolacím
soudem, jemuž dovolatelka vytýká nadměrnou „restriktivnost,“ považuje dovolací
soud za souladný s jeho dosavadní ustálenou rozhodovací praxí a zejména účelem
restitučního zákonodárství preferujícím vydání původního pozemku oprávněné
osobě před poskytnutím náhradního pozemku či peněžní kompenzací.
Otázka, zda s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu předmětný
pozemek bezprostředně souvisí se stavbami nákladové rampy a ocelové výsypky a
je nezbytně nutný k jejich provozu, postrádá judikatorní přesah (vliv na
rozhodování věcí obdobné povahy), a tudíž nemůže mít zásadní právní význam.
Uvádí-li dovolatelka, že odvolací soud dospěl k závěru, že pozemek (resp. jeho
část) není bezprostředně související či nezbytně nutná k provozu stavby, na
základě pro takový závěr nedostatečných důkazních prostředků, jedná se o
námitky „skutkové povahy“ podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. ř., které však za situace, kdy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Z vyjádření dovolatelky vyplývá, že dovolání podává rovněž „co do navazujícího
výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první účastnicí.“
Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení
má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu
o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo
původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
ve zbývající části dovolání směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, proti
kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za tohoto stavu
dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Žalobkyně sice z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto,
avšak zbývajícím účastníkům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo. Této procesní situaci
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu