28 Cdo 3863/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem
v Brně, Údolní 5, za účasti 1. Statutárního města Brna, IČ: 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, 2. MÍR, stavebního bytového družstva, IČ:
000 46 906, se sídlem v Brně, Bedřichovická 21, a 3. České republiky – Státního
pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví
oprávněné osoby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 156/2009, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července
2012, č. j. 18 Co 216/2012-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Brno), jímž bylo určeno, že není vlastníkem v
rozhodnutí specifikovaných pozemků, byť jeho nárok jako osoby oprávněné byl
prokázán, avšak pozemky mu pro jejich zastavěnost vydat nelze. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. ledna 2012, č. j. 19 C 156/2009-69,
zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných
pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Po provedeném
dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce uplatnil u
Pozemkového úřadu v Brně restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“), na vydání původního pozemku p. č. 3935 – orná půda o výměře
1.935 m2 v k. ú. L. (po reambulaci označeného jako část parc. č. 1370 v k. ú. S.), který byl žalobci vyvlastněn rozhodnutím Odboru územního plánování a
architektury Národního výboru města Brna ze dne 13. 4. 1978, přičemž náhrada za
vyvlastnění mu poskytnuta nebyla. Pozemkový úřad Brno rozhodnutím ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 294/92/9-RNP, určil, že žalobce není vlastníkem v rozhodnutí
specifikovaných pozemků. Soud měl dále za prokázané, že pozemky jsou zastavěny
jednak obytnými domy (sídliště Slatina) a dále příjezdovou komunikací,
chodníky, vstupy do domů, zatravněnými plochami, sportovištěm a garážemi. Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přitom vyšel ze zjištění, že o
žalobcem uplatněném (restitučním) nároku již dříve rozhodl pozemkový úřad
rozhodnutím ze dne 24. 9. 2009 se závěrem, že žalobce vlastníkem předmětných
pozemků není. I soud, stejně jako pozemkový úřad, dospěl k závěru, že vydání
předmětných pozemků žalobci (jenž je oprávněnou osobou) brání překážky podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť část pozemků je zastavěna
stavbami (obytnými domy) a objekty se stavbami bezprostředně souvisejícími
(příjezdová komunikace, chodníky, vstupy do domů, zatravněné plochy,
sportoviště), a nejsou tedy již pozemky zemědělskými, které by sloužily
zemědělskému využití. Pokud jde o části pozemků, jež jsou zastavěny příjezdovou
komunikací, chodníky, vstupy do domů, zatravněnými plochami či sportovištěm,
považoval je soud za součásti celku (areálu sídliště), s nemovitostmi –
bytovými domy bezprostředně související, které jsou k řádnému fungování staveb
nezbytně nutné, a proto i ve vztahu k nim (jako části areálu) shledal překážku
pro jejich vydání. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je
rozsudkem ze dne 26. července 2012, č. j. 18 Co 216/2012-99, ve výroku I. změnil jen tak, že žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem
zemědělství
– Pozemkovým úřadem Brno rozhodnutím č. j. 294/92/9-RNP ze dne 29. 4. 2009 se
zamítá, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se plně
ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně,
shledávaje za dané překážky vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. a) a c)
zákona o půdě, jež tvoří obytné budovy a s nimi související plochy nutné k
jejich provozu (komunikace, chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy,
sportoviště), které v tomto konkrétním případě brání zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemků, přičemž vydání pozemků by nemohlo vést ani ke zlepšení péče o
půdu, neboť jsou v režimu obecného užívání a jejich vlastník by je mohl užívat
právě a jen v rámci tohoto institutu. Odvolací soud měl přitom za to, že jím
provedený výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě respektuje proporcionalitu
mezi omezením restitučního nároku žalobce a prosazením veřejného zájmu
týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti. Pokud jde o nárokované parcely č. 2952/1 a č. 2952/2, odvolací soud dovodil, že
se jedná o travnaté plochy umístěné mezi obytnými domy a garážemi, nacházejí se
na nich chodníky (jež spojují domy) a výměra těchto pozemků je v přiměřeném
poměru k ostatním pozemkům areálu sídliště. U části parcel, na nichž se
nacházejí garáže, měl soud za prokázané, že jde o pozemky, k nimž bylo zřízeno
právo osobního užívání (a to nikoli za okolností uvedených v ustanovení § 8
zákona o půdě), a ve vztahu k nim je proto naplněna překážka vydání pozemků
podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti
dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů
(podle obsahu podání) má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud se
neřídil kritérii, která pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě vymezil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28
Cdo 2518/2006, jelikož použil toliko jen jedno z kritérií (a to přiměřenost
výměry pozemků zastavěných obytnými domy a výměry pozemků, které nejsou přímo
těmito budovami zastavěny), ke kterým je při aplikaci citovaného ustanovení
třeba přihlížet. Zásadní právní význam proto spatřuje v tom, že soud vyložil
pojem „pozemek se stavbou bezprostředně související a nezbytně nutný k provozu
stavby“ v rozporu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu. Odvolacímu soudu
rovněž vytýká, že neuvedl, jak k závěru o přiměřenosti výměr dospěl, zvláště za
situace, kdy v řízení nebyl zpracován geometrický plán, z nějž by bylo možné
takový poměr zjistit. Výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
provedený soudy proto považuje za příliš extenzivní. Pokud jde o parcely č. 2952/1 a č. 2952/2, namítá, že se nacházejí zcela mimo areál sídliště a jedná
se o neudržovanou travnatou plochu, na níž je znát toliko vyšlapaná pěšina,
přičemž výměra těchto pozemků zcela jednoznačně není přiměřená k výměře
sousedícího pozemku. Soudu dále vytýká, že nedostatečně zhodnotil otázku
důkazního břemene, když bylo na osobě povinné, aby prokázala, že pozemky, které
mají být vydány, jsou zastavěny, přičemž první zúčastněná osoba pouze obecně
tvrdila, že pozemek je zastavěn komplexní bytovou výstavbou, ale netvrdila již,
které konkrétní stavby mají být překážkou vydání pozemků, ani to, které
konkrétní nezastavěné plochy jsou nutné k provozu té které stavby a jak s nimi
souvisí. Je proto přesvědčen, že závěr o zastavěnosti nevychází z konkrétních
tvrzení a důkazů, a ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, které konkrétní
stavby vydání pozemků brání. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. První zúčastněná osoba se ve svém vyjádření plně ztotožnila se závěry
odvolacího soudu, které považuje za správné, a navrhla, aby podané dovolání
bylo odmítnuto. Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není dle obsahu měnícím (§ 237 odst.
1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K právnímu posouzení věci lze z dosavadní judikatury za relevantní považovat
zejména část nálezu Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS
78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), v níž Ústavní soud mj.
dovodil (byť k restituci tělovýchovného zařízení), že označení určitého
zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými
objekty či pozemky. Jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak je
nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál
nelze dělit (tedy vydat jeho část). Nejvyšší soud v obdobných případech
vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden
funkční celek“. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek,
popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se
zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1668, svazek 23). Shodný
názor o nedělitelnosti „areálů“ tvořících se stavbou jeden funkční celek přitom
zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o
půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v
rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze
dne 26. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
K otázce funkčního vymezení určitého areálu se Nejvyšší soud vyjádřil, a to
především v již citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo
2518/2006, v němž formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro
vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, když překážkou pro
vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být jejich
funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní
právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou
stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v
přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu.
Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria
nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18.
prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
S ohledem na právě uvedené je pak nutné zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o
funkčním spojení předmětných pozemků se stavbou, s níž v posuzované věci
vytvářejí nedělitelný celek, (popřípadě o nemožnosti jejich zemědělského a
lesního využití) je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, stejně jako
závěry o zastavěnosti pozemků (ať již stavbami /obecně/ či chodníky /přímo/ ve
vztahu k pozemkům p. č. 2952/1 a p. č. 2952/2), přičemž pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci pak dle okolností může být dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobce však
přehlíží, že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a
odst. 3 o. s. ř. mu v daném případě, v němž přípustnost dovolání závisí na
úvaze dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a není vymezena
žádná otázka zásadního právního významu ve vztahu ke spornému výkladu
procesního předpisu, k dispozici nejsou (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Nad
rámec uvedeného se přesto jeví vhodné zmínit, že odvolací soud své skutkové
závěry učinil na základě výsledků dokazování, při němž se nedopustil žádného
procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o
učiněných skutkových zjištěních (zastavěnosti pozemků a o funkčním spojení
sporných pozemků se stavbami). Pokud jde o otázku důkazního břemene, je nutné
zdůraznit, že v posuzovaném případě 1. zúčastněná osoba, jak uvádí dovolatel,
své povinnosti tvrzení i důkazní poukazem na zastavěnost komplexní bytovou
výstavbou sídliště a konkrétními důkazními návrhy dostatečně splnila (vyjádření
na č. l. 14 spisu).
Dovodil-li proto odvolací soud, že v projednávané věci brání vydání pozemků
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (naplnění podmínek ustanovení §
11 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě ve vztahu k pozemkům zastavěným garážemi
žalobce v dovolání nezpochybňuje), když konkrétní překážky vydání pozemků tvoří
obytné budovy a s nimi související plochy nutné k jejich provozu (pozemky, na
nichž se nacházejí příjezdová komunikace, chodníky, vstupy do domů, zatravněné
plochy, sportoviště), jež tvoří areál sídliště Slatina, a stavby na těchto
pozemcích umístněné brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití, přičemž
přihlédl k proporcionalitě mezi omezením restitučního nároku žalobce a
prosazením veřejného zájmu týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném
a dokončeném sídlišti, a současně zohlednil i výměry nevydaných pozemků k
ostatním pozemkům areálu sídliště, nelze než jeho závěry považovat za souladné
s již ustálenou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, z níž odvolací soud
vycházel a plně ji respektoval. Výklad § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
provedený odvolacím soudem v projednávané věci proto nelze považovat za příliš
extenzivní, jak namítá žalobce, neboť byl proveden v mezích, jež byly určeny
judikaturou Nejvyššího soudu aprobovanou rozhodnutími soudu Ústavního.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat
zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že osobám zúčastněným, jež by na jejich náhradu měly v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu