U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně H. R., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem
Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému MUDr. A. N., zastoupeného Mgr. Tomášem
Chlebounem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 6, o 4.596.000,- Kč s
příslušenstvím za bolestné a ztížení společenského uplatnění, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 117/2005, o dovolání žalovaného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014, č.j. 18 Co
149/2014-577, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j.
18 Co 438/2014-620, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 6. 2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, se odmítá.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18 Co
438/2014-620, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o náhradu škody na zdraví byl k odvolání žalovaného Městským soudem v
Praze potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4.596.000,- Kč, co do úroku z
prodlení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení v tomto rozsahu
zastaveno a ve výroku o nákladech řízení státu byl pak rozsudek zrušen a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po vrácení věci Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 11. 2. 2014, č.j. 16
C 117/2005-559, odejmul žalovanému osvobození od soudních poplatků přiznané mu
usnesením téhož soudu ze dne 1. 6. 2009, a to se zpětnou účinností. Uvedené
usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014,
č.j. 18 Co 149/2014-577, jelikož za řízení vyšlo najevo, že již v době přiznání
osvobození od soudních poplatků byly poměry žalovaného jiné, než z jakých
vycházel soud. Skutečné poměry žalovaného nikdy neodůvodňovaly přiznání
osvobození.
Následně byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 8. 2014, č.j. 16
C 117/2005-581, žalovanému uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve
výši 940.743,60 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2015, č.j. 18
Co 438/2014-620, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že je žalovaný
povinen nahradit náklady řízení státu ve výši 447.375,20 Kč. Soud dovodil, že u
žalovaného nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, tudíž je
podle § 148 o. s. ř. vzhledem k výsledku řízení povinen hradit náklady státu.
Žalovaný byl ve věci téměř zcela neúspěšný, když žalobkyní požadovaný úrok z
prodlení, jež byl pravomocně zamítnut ke dni 24. 3. 2009, tvoří ve vztahu k
žalované jistině nepoměrně nižší částku (cca 8 %). Soud neshledal žádnou z
okolností svědčících pro aplikaci § 150 o. s. ř. Žalovanému nebylo uloženo
hradit náklady státu na právní zastoupení podle § 30 o. s. ř., jelikož usnesení
o ustanovení právního zástupce žalovanému nebylo zrušeno.
Žalovaný napadl dovoláním jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6.
2014, č.j. 18 Co 149/2014-577, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.
2. 2015, č.j. 18 Co 438/2014-620.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014 o odejmutí osvobození od
soudních poplatků dovolatel namítá, že k odejmutí došlo v rozporu s § 138 odst.
2 o. s. ř. až po právní moci rozhodnutí o věci. Již samotný původní výrok o
nákladech řízení státu nebyl napaden odvoláním, tudíž nabyl právní moci a
odvolací soud jej nemohl zrušit. Jestliže tak učinil, porušil § 159a o. s. ř. a
následnému rozhodnutí bránila překážka věci rozsouzené. Dále namítá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, z odůvodnění totiž není zřejmé, od jakého
okamžiku bylo osvobození odejmuto. Napadá taktéž správnost závěru o nesplnění
podmínek pro přiznání osvobození, jelikož z předložených důkazů vyplývá opak a
soudy nepřihlédly k předloženému prohlášení o jeho majetkových poměrech,
respektive nesprávně posoudily jeho pravdivost.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne ze dne 25. 2. 2015, kterým bylo
rozhodnuto o povinnosti dovolatele nahradit náklady řízení státu, namítá
dovolatel porušení zásady zákazu reformatio in peius v předchozím průběhu
řízení, když původní výrok o nákladech řízení státu nebyl napaden odvoláním.
Dále namítá nesprávné právní posouzení míry úspěchu ve věci, jelikož soud
nezohlednil příslušenství pohledávky. Nesprávného právního posouzení se soud
dopustil také v otázce posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 150
o. s. ř., které jsou na straně dovolatele dány. Další námitky směřují proti
vadám předchozího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší
soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil obě žalovaným podaná
dovolání a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014,
č.j. 18 Co 149/2014-577, není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nelze přisvědčit názoru dovolatele, že výrok o nákladech řízení státu nabyl
právní moci, a proto odvolacímu soudu nepříslušelo jej přezkoumávat. Výrok o
nákladech řízení je svou povahou výrokem závislým na výroku o věci samé (k
akcesorické povaze výroku o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, uveřejněné pod C 10410 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 27. 9.
2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněný pod C 5601 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Odvolací soud proto nepřekročil
rozsah své přezkumné pravomoci, pokud při podání odvolání do výroku o věci samé
přezkoumal také výrok o nákladech řízení, který nemohl samostatně nabýt právní
moci [§ 206 odst. 2 a § 212 písm. a) o. s. ř.].
Odvolací soud tedy postupoval plně v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, posouzení dané otázky tudíž nezakládá přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Další dovolatelem uplatněné námitky (nepřezkoumatelnost rozhodnutí a
nesprávnost hodnocení důkazů soudem) nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, tudíž nepředstavují jediný důvod způsobilý založit
přípustnost dovolání - nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2014
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne ze dne 25. 2. 2015 je přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení otázky procesního práva (posouzení míry
úspěchu ve věci, je-li předmětem řízení více samostatných nároků), neboť se při
jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva
proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li
účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků
nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům
právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků.
Pro závěr, který z účastníků řízení je povinen podle § 148 odst. 1 o. s. ř.
nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném
řízení se rozumí výsledkem řízení úspěch účastníků ve věci (srov. Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck,
2009, s. 998, bod 3). Náklady řízení státu platí ten účastník, který ve věci
nebyl úspěšný, případně oba účastníci podle poměru svého (ne)úspěchu ve věci.
Věcí se pak rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její
části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá [srov. rozhodnutí NS
ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné pod číslem 116/1967
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka rozhodnutí“)].
Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní
neoddělitelně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či
úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu,
které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné pod číslem
102/2010 Sbírky rozhodnutí). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno
také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení.
Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý
předmět řízení (§ 152 odst. 2 o. s. ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu
ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout
příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení. Úspěch ve věci je vždy
nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou
uplatňované příslušenství pohledávky (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, a nález Ústavního soudu ze dne
30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, uveřejněný na webových stránkách Ústavního
soudu). Pro určení přesné výše příslušenství je rozhodný stav v době vyhlášení
rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Opačný názor, že je třeba vycházet
pouze z pohledávky samotné bez zohlednění příslušenství, postrádá pro účely
posouzení úspěchu ve věci oporu v platném právu tak, jak je tomu ve speciálních
případech určení výše soudního poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích), odměny advokáta (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) či
posouzení přípustnosti dovolání [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu
ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. např. Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 979–980). Samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného
skutkového základu jsou i jednotlivé složky práva na náhradu škody (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněný
pod číslem 28/1970 Sbírky rozhodnutí). S touto jejich samostatností je nutné
počítat i při určení míry úspěchu ve věci pro účely rozhodování o nákladech
řízení.
S ohledem na výše uvedená východiska je zřejmé, že odvolací soud při posuzování
míry úspěchu ve věci správně zvažoval taktéž žalobou požadovaný úrok z
prodlení. Nedůvodná je v tomto směru námitka dovolatele, že úrok z prodlení byl
vyčíslen k nesprávnému okamžiku, neboť pomíjí, že nárok na úrok z prodlení byl
pravomocně zamítnut již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1.
2009, č.j. 16 C 117/2005-165. Právě toto prvotní meritorní rozhodnutí o úroku z
prodlení je totiž rozhodnutím, od kterého lze odvíjet případný (ne)úspěch
účastníků v této části předmětu řízení. Následný nesprávný postup soudu prvního
stupně, kdy o nároku na úrok z prodlení opětovně rozhodl, i když mu v tom
bránila překážka věci rozsouzené a uvedený nárok de facto nebyl nadále
předmětem dalšího řízení ve věci (žalobkyně se úroku z prodlení po jeho
pravomocném zamítnutí opětovně nedomáhala), nemohl na rozhodném okamžiku pro
kapitalizaci úroků za účelem určení úspěchu ve věci nic změnit. Postup soudu
prvního stupně byl správně vyhodnocen odvolacím soudem jako zmatečnostní vada
řízení, rozhodnutí v tomto rozsahu bylo zrušeno a řízení zastaveno.
Přesto je ale námitka nesprávného právního posouzení míry úspěchu ve věci
důvodná. Je totiž zřejmé, že odvolací soud nesprávně posuzoval úspěch ve věci
ve vztahu k předmětu řízení jako celku bez ohledu na skutečnost, že žalobou
byly uplatněny samostatné nároky na bolestné (217.200,- Kč) a náhradu za
ztížení společenského uplatnění (4.379.400,- Kč), tedy nároky, jejichž výše
závisela na znaleckém posudku, a aniž uvážil, do jaké míry státem zálohované
náklady souvisely s rozhodnutím o jednotlivých nárocích. Odvolací soud měl tedy
správně posoudit míru úspěchu ve věci ve smyslu výše citované ustálené
judikatury dovolacího soudu ohledně jednotlivých nároků spolu s příslušenstvím
zvlášť a následně podle poměru výše jednotlivých nároků k vynaloženým nákladům
a s přihlédnutím k tomu, rozhodnutí o kterém nároku si náklady vyžádalo, určit
částku, kterou je žalovaný povinen státu na nákladech uhradit.
Pokud jde o dovolací námitku nesprávné aplikace § 150 o. s. ř., obecně platí,
že uvedené ustanovení je výjimkou z pravidla, kterou je nutno vykládat
restriktivně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2438/2013, publikované pod číslem 2/2014 Sbírky rozhodnutí). Ustanovení
§ 150 o. s. ř. taktéž patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která
tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů
zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. mohou být
dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k
aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21.
10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Pokud odvolací soud vycházel v souladu s dosavadní judikaturou z primární
zásady úspěchu ve věci a po posouzení okolností konkrétního případu neshledal
na straně dovolatele mimořádné důvody odůvodňující výjimečnou aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž zároveň své rozhodnutí srozumitelně
odůvodnil, nepřísluší dovolacímu soudu jeho úvahu přezkoumávat.
Dovolací soud neshledal, že by řízení před soudy bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky dovolatele nejsou v
tomto směru důvodné. Rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou
oficiality (soud rozhoduje z úřední povinnosti), soud tudíž není vázán návrhem
účastníka a v případě odvolání účastníka může rozhodnout i v jeho neprospěch
(např. snížit náhradu nákladů řízení přiznanou odvolateli soudem prvního
stupně). Nesprávný postup soudu pak lze spatřovat ve skutečnosti, že odvolací
soud zrušil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení a vrátil mu věc k
dalšímu řízení podle § 219a odst. 2 o. s. ř. Takový postup občanský soudní řád
neumožňuje, neboť z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu lze zrušit
rozhodnutí a vrátit věc soudu prvního stupně, pouze jde-li o rozhodnutí ve věci
samé. Zároveň je ale zřejmé, že uvedený postup nepředstavuje ve vztahu k
dovolateli vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Naopak dovolateli byl tímto poskytnut širší prostor pro uplatnění jeho
procesních práv – možnost podat odvolání proti následnému rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Ve světle výše uvedeného není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené
rozhodnutí odvolacího soudu správné, a to v otázce posouzení míry úspěchu
účastníků ve věci.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 2.
2015 zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolací soud nevyužil možnosti změny rozsudku odvolacího soudu,
připuštěné ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., neboť zastává názor, že tato
možnost, nikoli povinnost (viz dikce „může“), přichází v úvahu (při splnění
zákonného předpokladu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci
rozhodnout) tam, kde nad účelem novely občanského soudního řádu tuto možnost
upravující, tj. zákona č. 404/2012 Sb., jímž bylo „vyřešení neúnosného zatížení
Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele
judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní
charakter“ (viz důvodová zpráva k citovanému zákonu), převáží požadavek
rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci. V daném případě tomu tak
není, neboť sporná zůstává pouze otázka určení míry úspěchu ve věci s následným
stanovením výše náhrady nákladů řízení státu, jejíž správná kalkulace pro
sjednocovací činnost Nejvyššího soudu podstatný význam nemá a naopak jej dále
zatěžuje.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne
též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu