25 Cdo 3178/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně LACRUM Velké Meziříčí, s.r.o., se sídlem ve Velkém Meziříčí,
Hornoměstská 383, IČO 63992370, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, proti žalovanému Státnímu zemědělskému
intervenčnímu fondu, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, IČO 48133981, o
84.728,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 66/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března
2009, č. j. 20 Co 605/2008-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; odvolací soud rozhodl rovněž o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal
důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené podáním návrhu žalovaného
na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně, který byl usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 6. 2005 zamítnut z důvodu neexistence splatné
pohledávky za žalobkyní. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi žalobkyní
vynaloženými náklady na právní zastoupení v konkursním řízení ve výši smluvní
odměny advokáta (92.820,- Kč) a náhradou nákladů řízení přiznanou žalobkyni v
tomto řízení soudem (8.092,- Kč). Soudy obou stupňů dovodily, že rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky občanskoprávního řízení (včetně řízení
konkursního), má místo jen v rámci tohoto řízení a nelze je přenášet do dalšího
řízení o náhradu škody. V souladu s ustanoveními občanského soudního řádu o
náhradě nákladů řízení (§ 142 a násl. o.s.ř.), jež jsou kogentní povahy, byla
konečným rozhodnutím vydaným v konkursním řízení založena povinnost neúspěšného
účastníka k náhradě nákladů řízení úspěšnému účastníkovi, a pouze v tomto
rozsahu byl tedy konstituován zákonný procesní nárok žalobkyně na zaplacení
náhrady nákladů řízení; vynaložila-li žalobkyně za právní zastoupení vyšší než
přiznané náklady, pak tento rozdíl nelze považovat za škodu, jež jí vznikla v
příčinné souvislosti s konkursním řízením.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že
soudy obou stupňů posoudily odpovědnost žalovaného za škodu pouze podle
ustanovení § 415 a § 420 obč. zák., aniž by se zabývaly tím, že jednáním
žalovaného došlo nejen k porušení prevenční povinnosti, v důsledku čehož by měl
odpovídat za škodu podle § 420 obč. zák., ale jeho úmyslné jednání bylo
především v rozporu s dobrými mravy, a nárok žalobkyně je tak třeba posoudit
podle § 424 obč. zák. Domnívá se, že návrh žalovaného byl zcela evidentně
šikanózní, v rozporu s dobrými mravy a sledoval ve skutečnosti jiný než zákonem
stanovený účel a cíl. Vytýká soudům, že opomněly tuto skutečnost zhodnotit a
aplikovat na tento případ, dokazování v této otázce zcela absentuje. Pokud by
tak učinily, zcela jistě by dospěly k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu
podle § 424 obč. zák. Na druhou stranu žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně
shledal úmyslné jednání žalovaného proti dobrým mravům, ale nevyvodil z těchto
skutkových zjištění žádný právní závěr. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že podáním návrhu na prohlášení
konkursu na majetek žalobkyně nesledoval jiný než zákonem stanovený účel a cíl
a že neusiloval o poškození žalobkyně jednáním proti dobrým mravům, přičemž
žalobkyně v řízení žádný takový jeho úmysl neprokázala. Byl motivován pouze
aktivní snahou, aby jako státní fond naplnil svoji úlohu řádného hospodaření a
péče o svěřené finanční prostředky, které jsou majetkem státu. Proto nenese
odpovědnost ani za porušení § 415 obč. zák., ani za úmyslné jednání proti
dobrým mravům podle § 424 obč. zák. Podle žalovaného vzniká povinnost hradit
náklady řízení pouze rozhodnutím soudu a nelze se jí domáhat z titulu náhrady
škody. Sám zákonodárce určil vyhláškami č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.,
jakou výši odměny považuje za potřebnou k účelnému uplatnění nebo bránění
práva, tedy jaká škoda v podobě nákladů řízení vznikne procesně úspěšnému
účastníku řízení, aby ještě byla pokryta procesně neúspěšným účastníkem.
Vynaložila-li žalobkyně na právní zastoupení vyšší částku, než jsou soudem
přiznané náklady řízení, nelze tento rozdíl považovat za škodu, jež žalobkyni
vznikla v příčinné souvislosti s konkursním řízení, proto navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí
dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo
rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 140 odst. 1 věty první o.s.ř. každý účastník platí náklady řízení,
které vznikají jemu osobně, a náklady svého zástupce.
Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 151 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud
bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle čtvrtého odstavce
stejného ustanovení i když bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto samostatným
usnesením, běží lhůta k plnění vždy až od právní moci rozhodnutí, jímž byla
náhrada nákladů řízení přiznána.
Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení při rozhodování o náhradě
nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem
(vyhláška č. 484/2000 Sb.). Pouze jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147, § 149 odst. 2 o.s.ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu,
postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně
(tj. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Z této úpravy, především z ustanovení § 151 odst. 4 o.s.ř., jednoznačně
vyplývá, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a
vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru
konstitutivní povahu (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1009,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 7/2008 pod č. 92). Výrok o náhradě
nákladů řízení je totiž jako rozhodnutí o procesním nároku zpravidla závislý na
rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků
řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Zákonodárce pak určil vyhláškami č.
177/1996 Sb. a 484/2000 Sb., jaká výše odměny se přiznává v rámci účelného
uplatnění nebo bránění práva. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou
pak upraveny v § 140 a násl. o.s.ř. a povinnost je hradit vzniká pouze
rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu
odpovědnosti za škodu. Rozhodnutí účastníka o tom, že si zvolí právního
zástupce, závisí zcela na jeho vůli a způsob určení odměny je obsahem jejich
vzájemného ujednání; bez ohledu na sjednanou výši odměny či způsob jejího
určení se nemění zákonem dané pravidlo procesního úspěchu ve věci spojené s
výslovnou úpravou rozsahu odměny. Vyložil-li odvolací soud tato procesní
pravidla v souladu se zákonem, nelze v tomto směru jeho rozhodnutí považovat za
zásadně právně významné.
Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisuzovat ani k
námitce dovolatelky, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek
žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Odlišná právní kvalifikace odpovědnosti
za škodu, na niž v této souvislosti poukazuje dovolatelka, není pro rozhodnutí
ve věci významná, neboť bez ohledu na to, zda by se měla odpovědnost žalovaného
řídit podle § 420 obč. zák. či podle § 424 obč. zák., soudy obou stupňů žalobě
nevyhověly z toho důvodu, že požadovaná částka rozdílu v nákladech řízení není
odškodnitelnou újmou, tj. škodou jakožto jednou ze základních podmínek
odpovědnosti za škodu. Konečně ani na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze právo (tedy ani právo na náhradu škody) přiznat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy, č. 4/2001, s. 113, nebo nález Ústavního soudu ze dne
20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, pod č. 87), lze pouze odepřít ochranu
výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Namítané vady řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a absence
dokazování, že návrh žalovaného na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně byl
v rozporu s dobrými mravy) nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o.s.ř.; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam; dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu