28 Cdo 1516/2020-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobkyně Metropolitní Kapituly u Sv. Víta v Praze, se sídlem v Praze 1,
Hrad, III. nádvoří 48/2, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za
niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČ 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 13/2017, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2020, č. j. 22 Co
241/2019-285, takto:
I. Dovolání se o d m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 22 Co 241/2019-285, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze
dne 5. 8. 2019, č. j. 14 C 13/2017-238 [jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se
žalobkyně domáhala, aby byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní
dohodu o vydání jiných než zemědělských nemovitostí, a to pozemků parc. č. 319
a parc. č. st. 85 v k. ú. Kobylníky (dále též jen „pozemky“), dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“), a jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech
řízení částku 4.126 Kč (výrok II.)] a žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II.). Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění,
že žalobkyně je oprávněnou osobou a žalovaná povinnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., že k odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobkyně Domcapitl bui
Sct. Veit zu Prag došlo bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o
revisi první pozemkové reformy, že žalobkyně řádně vyzvala povinnou osobu k
vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti v zákonem stanovené lhůtě a že včas
podala žalobu dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Dále převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně, učiněná po obsáhlém dokazování, která doplnil
vlastními zjištěními z provedených důkazů, a vzal za prokázané, že pozemky
vznikly z původních pozemků PK parc. č. 59, 61, 64 a 65, zapsaných v knihovní
vložce č. 704 desek zemských pro kat. území Kobylníky [následně byly opakovaně
přečíslovávány, a to po vybudování vodního díla, dále v souvislosti s
vyhotoveným geometrickým plánem v roce 2013 (KN parc. č. 64/1 a 65/1) a
naposledy v důsledku rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 10. 2013 o
komplexních pozemkových úpravách v kat. území Kobylníky], že pozemek parc. č. st. 85 o výměře 5.355 m2 (druh - zastavěná plocha a nádvoří), zcela obklopuje
pozemek parc. č. 319 o výměře 8.048 m2, na němž se nachází vodní plocha,
rybník, přičemž oba pozemky jsou ve vlastnictví žalované, že v katastru
nemovitostí pro kat. území Kobylníky je XY, družstvo vlastníků, IČO XY, zapsán
jako výlučný vlastník vodního díla (typ stavby - hráz) ohrazujícího umělou
vodní nádrž (způsob využití) na pozemku parc. č. st. 85, jejíž součástí je
pochozí komunikace, že označené družstvo je právním nástupcem JZD ve Vraném
založeným v roce 1951, do nějž bylo v roce 1975 sloučeno JZD ve Vrbičanech, že
stavba hráze rybníka fakticky zahrnuje celý pozemek parc. č. st. 85 a dále i
pozemek parc. č. st. 86 (ohledně nějž žalobkyně restituční nárok neuplatnila),
taktéž vlastněný žalovanou, na němž se nachází dnes již nevyužívaná čerpací
stanice pro závlahový systém (jiná stavba bez č. p./č. e.) rovněž ve
vlastnictví XY, družstva vlastníků, že stavba hráze je vodním dílem ve smyslu §
55 zákona č.
254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru
životního prostředí, ze dne 23. 4. 2013), že byla vybudována v letech 1974 až
1976 dle projektové dokumentace vypracované tehdejším projektovým a inženýrským
podnikem Hydroprojekt Praha pro akci nazvanou jako Závlaha pozemků (chmelnic)
JZD Vrbičany na základě územního rozhodnutí Okresního národního výboru Kladno
ze dne 17. 8. 1972, že hráz obsahuje nejen navršenou zeminu, ale i další
stavební materiál (např. štěrkopísek, hrubý štěrk a kamenné patky) a řadu
zabudovaných (pevně spojených s hrází) technologických prvků, jež jsou podrobně
popsány v technické zprávě (např. přívodní potrubí z obetonovaných ocelových
trub, odpadní potrubí z betonových hrdlových trub a ocelových trub v celkové
délce 314 m, betonový požerák s dvojitou dlužovou stěnou, výústní objekt
skládající se z betonového čela a křídel se dnem z kamenné dlažby ve
štěrkopískovém loži, monolitickou šachtu). Ze svědecké výpovědi předsedy XY,
družstva vlastníků, J. L., pak bylo zjištěno, že ačkoliv závlahový rybník není
v současnosti k závlaze chmele užíván z důvodu energetické náročnosti původního
systému, mohl by být při určitých nákladech opět uveden do provozu, neboť
nynější technologie již není tak energeticky náročná (viz čl. 219 spisu). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud
dovodil, že pro posouzení povahy vodního díla (hráze) ve smyslu občanského
práva je s ohledem na jeho vznik třeba vycházet ze zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S
poukazem na § 119 odst. 2 obč. zák., judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 52/2002, sp. zn. 3 Cdon 1305/1996, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1964/2003) a Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 3143/13) dospěl k závěru, že pozemek parc. č. st. 85 je pozemkem
zastavěným stavbou ve vlastnictví jiné osoby než stát a že na něj dopadá výluka
uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., pro niž jej nelze
žalobkyni vydat. Výsledek stavební činnosti na pozemku parc. č. st. 85, tedy
hráze, zcela ohrazující a obklopující vodní plochu rybníka na pozemku parc. č. 319 v k. ú. Kobylníky posoudil vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu jako
samostatnou stavbu, věc z hlediska občanského práva (nikoliv jako pouhou
terénní úpravou pozemku parc. č. st. 85 ani součást zatopeného rybničního
pozemku), neboť není pouhým navršením udusané zeminy, ale obsahuje celou řadu
pevně zabudovaných technologických prvků, umožňujících fungování vodního díla
jako celku, přičemž lze rovněž určit, kde končí pozemek a kde začíná hráz (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), neboť ta je ohraničena
kamennou patkou s patní drenáží, a z hlediska prostorového uspořádání zahrnuje
celý pozemek parc. č. st. 85.
Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná vlastnické
právo XY, družstva vlastníků, respektuje, že oba subjekty mají nepochybně
povědomí o místě, kde končí pozemek a začíná hráz (o čemž svědčí zápis
vlastnického práva XY ke stavbě hráze v katastru nemovitostí). Taktéž ohledně
pozemku parc. č. 319, nad nímž se nachází vodní plocha závlahového rybníka a na
nějž nelze hledět jako na pozemek zastavěný, odvolací soud uzavřel, že je dána
výluka jeho vydání dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť se
jedná o pozemek se stavbou hráze bezprostředně související a k jejímu užívání
nezbytně nutný. Jak závlahový rybník, tak hráz (včetně pochozí komunikace) a
čerpací stanice pro závlahový systém tvoří jedno vodní dílo (dle rozhodnutí
Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, ze dne 23. 4. 2013), tedy
jeden funkční celek daný jeho účelovým určením. Dodal - s poukazem na to, že
vodní dílo dle vodního zákona podléhá též řadě veřejnoprávních omezení (§ 59a
vodního zákona, které stanoví, že vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu
na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání) - že po
případném převodu pozemku parc. č. 319 pod hladinou rybníka žalobkyni, by se
samotné účelové určení tohoto rybníka nezměnilo. Nakládání žalobkyně s tímto
pozemkem by tak bylo zásadně ztíženo, došlo by prakticky ke vzniku tzv. holého
vlastnictví, což však účelem restitučního procesu není (viz nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15). Navíc žalobkyně by k takto vydanému pozemku
parc. č. 319 neměla ani vlastní přístup a vzájemné „soužití“ třech vlastníků
pozemků a staveb s předpokládanými odlišnými zájmy na využívání vodního díla by
přinášelo řadu kolizí, což opět nepochybně smyslem zákona č. 428/2012 Sb. není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení 1) otázky, „zda je
hráz samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu či nikoliv“, a to jak z
hlediska kritéria převažujícího materiálu, ze kterého je hráz utvořena, tak i z
hlediska určitelnosti hranice mezi hrází a pozemkem, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), a 2) při řešení otázky, zda nelze-li vydat
pozemek parc. č. st. 85, nelze vydat ani druhou část vodní nádrže, tj. pozemek
parc. č. 319, se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp.
zn. 28 Cdo 4041/2019. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá
dle dovolatelky v tom, že předmětnou hráz „navzdory zjištěnému skutkovému stavu
právně kvalifikoval jako samostatnou věc v právním smyslu, která není součástí
pozemku parc. č. st. 85“, a dovodil překážku vydání ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. též u pozemku parc. č. 319 na základě názoru, že se
jedná o pozemek s pozemkem parc. č. st. 85 související, který nelze vydat
samostatně bez pozemku parc. č. st. 85, ačkoliv „zároveň připouští, že na
pozemku parc. č. 319 se žádná stavba nenachází“. Namítá, že zásadními kritérii
pro posouzení, zda je hráz stavbou v občanskoprávním smyslu, je převažující
materiál, ze kterého je hráz utvořena, a určitelnost hranice mezi hrází a
pozemkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002), přičemž však
„u předmětné hráze je převažujícím materiálem zemina (jíl)“; další
technologické prvky a materiály, které odvolací soud vzal v potaz, jsou - z
hlediska jejich rozměrů a objemu - prvky a materiály naprosto marginálními. Patní drén, který je obvyklou součástí hrází, považuje za „ideální příklad
nejasnosti hranice mezi pozemkem a stavbou“, neboť je umístěn u paty vzdušného
líce hráze, slouží k bezpečnému odvedení prosáklé vody hrází nebo jejím
podložím, a z toho důvodu je tvořen silně propustným materiálem (hrubozrnným
štěrkem, kamenivem z drobných kamínků); „jsou to tedy malé kamínky vysypané do
příkopu, který je poté zahrnut zeminou, ze které je hráz utvořena“. Dále
dovolatelka dovozuje, že i když pozemek tvořící dno rybníka a pozemek tvořící
hráz rybníka jsou jedním vodním dílem (ve smyslu veřejnoprávním), a ačkoliv
nelze popřít, že jednotlivé části vodního díla spolu souvisejí, není tato
skutečnost dle judikatury Nejvyššího soudu překážkou toho, aby každá část
nádrže (je-li taková část právní věcí) měla odlišného vlastníka. Odvolacímu
soudu proto vytýká, že „na základě svého přesvědčení o nemožnosti vydat jednu
část vodní nádrže, tedy pozemek parc. č. st. 85, dovodil, že nemůže vydat ani
druhou část vodní nádrže, tj. pozemek parc. č. 319.“ Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o
dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní),
zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci
samé je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat
v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje
část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v
důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí
stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba
zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s
takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za
zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je
ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při
aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §
8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i
některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále
jen - „zákon o půdě“ (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3938/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger,
P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Judikatura současně dovodila, že § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části),
přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v
občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento
výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při
řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je
proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč.
zák.“),
mohla být, samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních
předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda
podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla
předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu
stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí
pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, a
usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo ze dne
24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba
samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení
těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení
toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a
zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku,
záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký
prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22
Cdo 4378/2010, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani
generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým
druhům staveb. Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by
pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1671/2014). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze
ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1512/2014). Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí
zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li
kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku
došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla
zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění
pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky
(zřízení stavby v souladu se zákonem a její užívání) nevyžadují [srov. dikci §
8 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem, jakož i jeho interpretaci v
komentářové literatuře - in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019.
Právní úvahy odvolacího soudu týkající se soukromoprávní
samostatnosti stavby hráze s pochozí komunikací, která je její součástí (že jde
o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu), byly přitom přijaty s
přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené ani
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně učiněným po obsáhlém dokazování
(včetně ohledání na místě samém), která odvolací soud převzal, a doplnil
vlastními zjištěními z provedených důkazů (z nichž se mj. podává, že stavba
hráze obsahuje celou řadu zabudovaných technologických prvků se specifickými
funkcemi, k jejímu vybudování byly použity různé druhy stavebních materiálu). Pouhá marginalizace významu technologických prvků zabudovaných v hrázi a
použitých stavebních materiálů bez přihlédnutí ke všem okolnostem věci, jak to
činí dovolatelka, nemůže úvahy odvolacího soudu týkající se soukromoprávní
samostatnosti stavby hráze s pochozí komunikací zpochybnit. Namítá-li
dovolatelka, že patní drén považuje za „ideální příklad nejasnosti hranice mezi
pozemkem a stavbou“, pak přehlíží, že patní drén (zhotovený z drenážních
trubek) je uložen v kamenné patce (viz bod 26. rozsudku odvolacího soudu),
která nepochybně umožňuje vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Pro
závěr o soukromoprávní samostatnosti této stavby svědčí i zaměření „vodního
díla - hráze“ (původně odděleného jako pozemek parc. č. st. 82 - před
přečíslováním v důsledku rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 4. 10. 2013 o komplexních pozemkových úpravách v kat. území Kobylníky) v geometrickém
plánu Ing. Josefa Dandy č. 52-108/2013 (viz čl. 191 spisu), potvrzeným
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Slaný, dne
15. 5. 2013 pod č. 216/2013, a ověřeným stavebním úřadem Úřadu městyse Zlonice
(jenž provedl na předmětných pozemcích dne 9. 5. 2013 i ověření existence
staveb a způsobu jejich užívání - viz čl. 192 spisu). Na tento geometrický plán
pak odkazuje i notářský zápis (prohlášení) o nabytí vlastnictví k vodnímu dílu
- hrázi ze dne 23. 5. 2013, NZ 100/2013 (čl. 182 spisu), na jehož základě bylo
zapsáno vlastnické právo XY V., družstvo vlastníků, do katastru nemovitostí,
jak se podává z obsahu spisu (viz čl. 137 spisu). S ohledem na výše uvedené se napadené rozhodnutí tudíž neprotiví ani závěrům
vysloveným v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. K otázce ad 2): I podle § 8 odst. 1 písm. a) věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb. je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou
(či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též
bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání
stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objektem výstavby
jeden (nedělitelný) funkční celek.
Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy
přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbou
(stavbami), tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (funkční celek), a
to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových
kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3505/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014). Ani sama existence funkčního celku, pak ovšem „bez dalšího“ vydání
některých pozemků nevylučuje, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení
konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho
část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost staveb či
ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí,
které funkční celek plní (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS
217/17). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není
rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence
vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne
8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2841/2015). Jestliže odvolací soud vycházeje z individuálních skutkových okolností dané
věci uzavřel, že taktéž vydání pozemku parc. č. 319, tvořícího dno umělé vodní
nádrže závlahového rybníka, brání výluka uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) části
věty za středníkem zákona č. 428/2012 Sb., neboť se jedná o pozemek, který je
zcela obklopen pozemkem parc. č. st. 85 (na němž byla vybudována hráz tohoto
rybníka s pochozí komunikací, jakožto samostatná stavba - ve vlastnictví XY V.,
družstva vlastníků) a dále pozemkem parc. č. st. 86 (taktéž ve vlastnictví
žalované), na němž se nachází čerpací stanice pro závlahový systém (ve
vlastnictví XY V., družstva vlastníků), neboť se stavbou hráze bezprostředně
souvisí a je k jejímu užívání nezbytně nutný, a že se jedná o nedělitelný
funkční celek daný jeho účelovým určením, tvořícím ve svém souhrnu jedno vodní
dílo (viz rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, ze dne
23. 4. 2013), vybudované za účelem závlahy chmele pěstovaného zemědělským
družstvem JZD Vrbičany, právním předchůdcem XY V., družstva vlastníků, není
tento jeho závěr ani v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, jež by se vymykal
citované judikatuře Nejvyššího soudu, i když rybník (jak je chápán vodním /
veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by
bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso,
nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn.
2 Cdon
1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999,
nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003). Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s dovolatelkou
citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo
4041/2019, neboť to vychází z odlišných skutkových zjištění (kdy se jednak
nejednalo o závlahový rybník a kromě toho hráz tohoto rybníka představuje
pouhou stavební úpravu zemského povrchu - jde konstrukčně o nejprostší typ
vodní hráze, jež ze své stavební povahy splývá s pozemkem). Pokud jde o samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.), Nejvyšší soud již dříve
akcentoval, že je nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
věci samé není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je dle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
před soudy obou stupňů není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.;
proto je i v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov.
§ 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu