U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1.
J. U., 2. Ing. M. H., a 3. M. H., zastoupených Mgr. Gabrielou Dudášovou,
advokátkou, 150 00 Praha 5 – Malá Strana, Zborovská 47, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, sp. zn. 24 Co 211/2012, vydanému
v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 233/2005
(žalobců: 1. J. U., 2. Ing. M. H., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů
zastoupeni JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, a
dalších účastníků řízení: a/ JUDr. Jiřího Slavíčka, 110 01 Praha 1, Krakovská
20, správce konkursní podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, státního
podniku, IČ 0001 73 28, Velká Chuchle, b/ Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581,
Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou,
advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov 1059/1, a c/ Pozemkového fondu ČR, IČ 4579
7077, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k pozemkům),
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 31. května 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. března 2012, č.j. 35 C 233/2005-299. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno A/, že každý ze žalobců je
vlastníkem 1/3 pozemků v katastrálním území V. Ch. parc. č. 764/6 (podle PK
části pozemku parc. č. 771-závodiště), parc. č. 794/7 (podle PK části pozemku
parc. č. 798-role), parc. č. 766/46 (podle PK části pozemku parc. č. 815-role)
a parc. č. 807/3 (podle PK části pozemku parc. č. 815-role); také však bylo
určeno B/: že žalobci nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území V. Ch.:
parc. č. 778/2, 766/22 a 774/11 (podle PK částí pozemku parc. č. 771-závodiště), parc. č. 757/22, 800/3, 756/16, 852/2 a 766/38 (podle PK částí
pozemku parc. č. 798-role), 757/28, 842/5, 815/4, 801, 809/1, 798/9, 816/1,
929/28 a 798/4 (podle PK částí pozemku parc. č. 815-role), parc. č. 757 a
842/19 (podle PK části pozemku parc. č. 843-závodiště), parc. č. 757/47 a
842/17 (podle PK části pozemku parc. č. 845-role) a parc. č. 757/53, 855/8,
756/21 a 842/11 (podle PK části pozemku parc. č. 851-role). Výrokem téhož
rozsudku bylo vysloveno, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. března 2005, č.j. PÚ 1841/92“. Následujícím výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně bylo
zastaveno řízení o části žaloby, kterou se žalobci domáhali, aby soud svým
rozhodnutím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu
Praha ze dne 31. března 2005, č.j. PÚ 1841/92, pokud se toto rozhodnutí týkalo
pozemků, k nimž je povinnou osobou Hlavní město Praha, tj. částí pozemků v
katastrálním území V. Ch., jež jsou vyznačeny na geometrickém plánu Ing. J. N. č. 508-105-116/97, jako díly z6 pozemku parc. č. 1206/1, z8 pozemku parc. č. 1206/1 a z14 pozemku parc. č. 1206/1“. Žalobcům bylo uloženo nahradit účastníku
řízení Hlavnímu městu Praze náklady řízení částkou 7.260,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Dále bylo o nákladech řízení rozhodnuto, že ve vztahu
mezi žalobci a účastníkem řízení JUDr. Jiřím Slavíčkem a ve vztahu mezi žalobci
a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů řízení. Každému ze žalobců bylo uloženo nahradit státem placené náklady
znaleckého posudku v této právní věci částkou 5.208,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku. Účastníku řízení JUDr. Jiřímu Slavíčkovi, správci konkursní
podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, s.p., bylo uloženo nahradit státem
placené náklady znaleckého posudku v tomto řízení částkou 7.817,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců i účastníka řízení JUDr. Jiřího Slavíčka proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 21. února 2013, sp. zn. 24 Co 211/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. března 2012, č.j. 35 C
233/2005-299, potvrzen ve výroku, označením I. A, ve vztahu k pozemku parc. č. 797/7-role v katastrálním území V. Ch.
(a jen v tomto rozsahu bylo nahrazeno
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. března
2005, č.j. PÚ 1841/92): jinak byl výrok I. A rozsudku soudu prvního stupně
změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců na určení, že žalobci jsou
vlastníky každý jedné třetiny pozemků parc. č. 764/6 (podle PK části parc. č. 771-závodiště), parc. č. 766/46 (podle PK části parc. č. 815-role) a parc. č. 807/3 (podle PK části parc. č. 815-role) v katastrálním území V. Ch. Ve výroku
označeném I. B rozsudku soudu prvního stupně došlo zároveň ke změně v tom, že
byla zamítnuta žaloba žalobců na určení, že žalobci jsou vlastníky v tomto
výroku vyjmenovaných pozemků v katastrálním území V. Ch. Ve výrocích rozsudku
soudu prvního stupně, označených II. a III., zůstal rozsudek soudu prvního
stupně nedotčen. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že ve
vztahu mezi žalobci a účastníkem řízení JUDr. Jiřím Slavíčkem, správcem
konkursní podstaty úpadce Dostihového závodiště Praha, s.p., v konkursu, nemá
žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Dále bylo rozhodnuto, že se potvrzuje výrok označený V. (o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobci a účastníkem řízení a Pozemkovým fondem) soudu
prvního stupně. Posléze ve výrocích VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně (o
náhradě nákladů placených státem v tomto řízení) došlo také k potvrzení těchto
výroků odvolacím soudem. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích I.,
IV., V., VI. a VII., jakož i řízení, které vydání rozsudku soudu prvního stupně
předcházelo; odvolací soud dospěl k závěru o částečné důvodnosti odvolání. Odvolací soud zdůrazňoval, že v daném případě bylo mezi účastníky řízení
zejména sporné, zda vydání předmětných pozemků tu brání skutečnost, že se na
nich nalézá Dostihové závodiště Praha ve Velké Chuchli, konkrétně zda existence
tohoto závodiště představuje překážku vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud přitom
znovu uvedl, že i po doplnění řízení o podklady předložené oprávněnými osobami
se ztotožňuje s názorem pozemkového úřadu i soudu prvního stupně, že dostihové
závodiště je sportovním zařízením. Odvolací soud dodával, že nelze popřít, že
dostihy jsou v České republice vnímány obecně širokou veřejností jako sport a
proto i dostihové závodiště jsou vnímána jako sportovní zařízení. Bylo-li na
pozemcích, o něž jde v tomto řízení, zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976, je tu, podle názoru odvolacího soudu, naplněna překážka vydání pozemku ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e/ zákona o půdě. Odvolací soud v
souvislosti s tímto právním závěrem poukázal i na závěry, které byly zaujaty
např. v usnesení Ústavního soudu ČR III. ÚS 2744/09 a v nálezu Ústavního soudu
ČR IV. ÚS 342/02. Odvolací soud rovněž uváděl, že neshledává důvodnou námitku, že v daném případě
předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu, protože je toho
názoru, že „vynětí ze zemědělského půdního fondu se nevztahuje na tělovýchovné
nebo sportovní zařízení, která byla na pozemku zřízena před 1. 10. 1976“. Pokud jde o posouzení rozsahu dostihového závodiště Praha ve Velké Chuchli, je
odvolací soud toho názoru, že součástí závodiště je tu vše, co je součástí
areálu závodiště, tj. nejen tribuny, přístupy k nim, šatny, stáje, závodní
okruhy, ale i potřebné zázemí, tedy např. vnitřky závodních drah, volná místa
mezi objekty a přístupy k objektům, a k závodním drahám, odstavné plochy, slepé
rohy apod. Odvolací soud tu v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na obdobné
právní závěry např. z rozhodnutí dovolacího soudu 28 Cdo 2796/2008 a 28 Cdo
2518/2006 Nejvyššího soudu. Odvolací soud dodával, že po doplnění řízení bylo zjištěno, že mimo areál
závodiště se nachází pouze pozemek par. č. 794/7 v katastrálním území V. Ch. a
že ostatní pozemky vymezené ve výroku I. A rozsudku soudu prvního stupně jsou
součástí závodiště a nebylo tedy na místě je tu oprávněným osobám vydat. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání
uváděného pozemku v katastrálním území V.
Ch., ale ohledně ostatních pozemků,
které jsou součástí areálu závodiště, jako sportovního zařízení, byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnictví
žalobců k těmto ostatním pozemkům. Výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, které nebyly napadeny
odvoláním zůstaly nedotčeny (§ 206 občanského soudního řádu). Výroky odvolacího soudu o nákladech řízení a o úhradě znalečného, placeného v
tomto řízení zatím státem, vycházely z ustanovení § 242 odst. 2, § 148 odst. 1
a § 224 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před
soudy obou stupňů zastupoval, dne 6. dubna 2013 a dovolání ze strany žalobců
bylo podáno dne 3. června 2013 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. února 2013 (sp. zn. 24 Co 211/2012 Městského soudu v Praze), popřípadě i rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 5. března 2012, č.j. 35 C 233/2005-299, a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné a jako
dovolací důvod uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřovali dovolatelé v tom, že bylo připuštěno, aby v tomto řízení
vystupoval jako účastník řízení JUDr. Jiří Slavíček, správce konkursní podstaty
úpadce Dostihového závodiště Praha, státního podniku. Dovolatelé však mají za
to, že u něho nejsou dány zákonné podmínky pro účast v tomto řízení. Dovolatelé
mají za to, že uvedený správce úpadce nesprávně zahrnul pozemky, jejich
navrácení se žalobci domáhali do konkursní podstaty úpadce, s čímž žalobci
nesouhlasili a nesouhlasí, neboť k tomuto zařazení došlo v rozporu s
ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. ve spojení s ustanovením § 9
odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., článku XXV bod 1 zákona č. 151/2002 Sb. a s
ustanovením § 244 odst. 1 občanského soudního řádu. Naproti tomu JUDr. Jiří
Slavíček z konkursní podstaty úpadce vyřadil pozemky M. S., o čemž informoval i
místně příslušný konkursní soud a právního zástupce žalobců. V řízení pak došlo
k tomu, že soud prvního stupně i druhého stupně hodnotil tvrzení a důkazy,
předkládané osobou, která neměla právo účasti na řízení (a to ani s odkazem na
ustanovení § 250a občanského soudního řádu), neboť tu důvody podle ustanovení §
68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. prokazatelně existovaly již v době
předcházejícího správního řízení, na které navazuje řízení o žalobě žalobců u
soudu prvního a druhého stupně. Dovolatelé dále namítali, že „ nesouhlasí s interpretací ustanovení § 11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. odvolacím soudem, když toto ustanovení tu
mělo být podle názoru odvolacího soudu překážkou pro vydání pozemků žalobcům na
základě jimi vzneseného restitučního nároku.
Pozemky, o něž jde v tomto řízení,
byly a vesměs nadále jsou zemědělskou půdou a nebyly vyňaty ze zemědělského
půdního fondu; tyto pozemky měly být po skončení pachtu vráceny v původním
stavu jejich vlastníkům; byly však nezákonně odebrány jejich vlastníkům. Soudy
obou stupňů však v daném případě vycházely z toho, že na pozemcích, o něj jde v
tomto řízení, existuje sportovní zařízení, aniž by se zevrubně zabývaly tím,
zda se tu na pozemcích nachází legálně zřízené sportovní zařízení a nikoli jen
fakticky existující takové zařízení. Pozemky, o něž jede v tomto řízení, byly
právním předchůdcům žalobců zabaveny jako zemědělská půda, nikdy na nich nebyly
splněny podmínky pro vznik sportovního nebo tělovýchovného zařízení. V celém
tomto soudním řízení nebylo prokázáno, proč by stávající využití předmětných
pozemků mělo být překážkou vydání pozemků žalobcům“. Také interpretaci data 1. 10. 1976 v rámci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/
zákona č. 229/1991 Sb., jak je vyjádřena v rozsudku odvolacího soudu,
nepokládají dovolatelé za správnou; podle názoru dovolatelů „počátek uvedené
lhůty spadá v jedno s okamžikem přechodu (převodu) nemovitosti na stát či jinou
právnickou osobu“ v období před 1. 1. 1990; jinak by tu šlo o výjimku, která by
nedůvodně bránila vlastníkům pozemků domoci se jejich vlastnického práva. Podle názoru dovolatelů vydání předmětných pozemků závodiště ve Velké Chuchli
„není překážkou dalšího provozování pozemků ke stávajícím účelům, když situaci
lze jednoduše řešit dlouhodobými nájemními vztahy, věcným břemenem apod.“
Závěry odvolacího soudu o nevydání pozemků, se neopírají o nezbytné dokazování,
umožňující posouzení věci po právní stránce v celém rozsahu. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. února 2013 (sp. zn. 24 Co 211/2012 Městského soudu v Praze) tu bylo třeba
posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustní dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí (není-li stanoveno jinak, viz § 238 občanského soudního řádu),
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. e/ zákona č.
229/1991 Sb., podle něhož pozemky
nebo jejich části nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat i v
případě, že na pozemku, který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na
základě územního rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení, nebo
se na pozemku nachází tělovýchovné a sportovní zařízení, které bylo zřízeno
před 1. říjnem 1976. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. února 2013 (sp. zn. 24 Co 211/2012
Městského soudu v Praze) poukázal konkrétně i na to, že se ve svém rozhodnutí
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve výkladových závěrech
týkajících se otázek, že dostihové závodiště je sportovním zařízením ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 11 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. a že skutečnost, že
sportovní zařízení existovalo na pozemcích před 1. 10. 1976 je bez dalšího
překážkou vydání pozemků (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2796/2008, ale i na závěr Ústavního soudu ČR vyplývající ze IV. ÚS
342/2002 a také z usnesení Ústavního soudu ČR III. ÚS 2744/09), a také že
označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí
mezi jednotlivými objekty či pozemky areálu a že splňuje zařízení požadavek
areálu, pak takový areál nelze dělit a vydat jeho část (s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 i na nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 78/98). Při posuzování toho, kdo jsou účastníky tohoto řízení vycházel odvolací soud v
této právní věci (v níž předcházelo i správní řízení u Pozemkového úřadu Praha
pod č.j. PÚ 1841/92) z ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu, že
účastníky řízení podle páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) jsou žalobce (žalobci) a ti, kdo byli účastníky řízení před správním
orgánem. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k závěrům z
uvedených rozhodnutí dovolacího soudu i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
z nichž i dovolací soud v tomto dovolacím řízení vycházel, nebylo možné mít za
to, že by se odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. února 2013, napadeném
dovoláním žalobců, při svém řešení otázky hmotného práva (aplikace ustanovení §
11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.) odchýlil od ustálení rozhodovací
praxe dovolacího soudu, jak to má především na zřeteli ustanovení § 237
občanského soudního řádu. Ve srovnání s těmito uvedenými okolnostmi nebylo možné přesvědčivě dospět k
závěru, že by tu nad ustálenými závěry z rozhodování dovolacího soudu, z nichž
odvolací soud vycházel, převažovaly svou důvodností argumenty dovolatelů,
směřující k závěru, že by v daném případě byly dány zákonné předpoklady k tomu,
aby přes odvolacím soudem citovaná vyřešení právních otázek zejména výkladu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. bylo v této konkrétní
právní věci přistoupeno k řešení této právní otázky jinak, jak se toho
dovolatelé domáhali. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím
soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a proto se
dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3
o.s.ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům
řízení v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu