28 Cdo 2796/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců:
a) M. V., b) N. W., oba zastoupeni advokátem, proti žalované T.J. B. P.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 80/2003, a o vzájemné žalobě žalované proti žalobcům
a) a b), za účasti P. f. ČR, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, č. j. 24 Co 379/2007-109, takto :
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, č. j. 24 Co 379/2007-109,
a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 2. 2007, č. j. 17 C 80/2003-78,
se v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby žalobců a) a b) ve vztahu
k pozemku parcelní č. 1344/1, o výměře 5927 m2, zapsaného v katastru
nemovitostí
u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., na listu
vlastnictví č. 3123 pro katastrální území S., zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl
jednak žalobu žalobců a) a b) směřující k určení, že každý z nich je vlastníkem
ideální ½ pozemků výše identifikovaných ve výroku I. potvrzeného rozsudku,
a jednak zamítl žalobu žalované, jíž se žalovaná domáhala určení, že žalobci a)
a b) nejsou vlastníky pozemků identifikovaných ve výroku II. téhož rozsudku.
Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. V daném řízení zůstala spornou
otázka, zda, resp. do jaké míry, vydání předmětných pozemků brání důvody
uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Mezi účastníky nebyla shoda v tom,
zda je plocha původního pozemku dle pozemkové knihy p. č. 1344 v k. ú. S. zcela
pokryta sportovním areálem H. či nikoliv a jaké části tohoto původního pozemku
lze vydat oprávněným osobám. Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. P. správně dospěl
k závěru, že na pozemcích uvedených ve výroku I. správního rozhodnutí se ke dni
účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nacházela a doposud nachází část stavby H.,
tedy část stavby uceleného sportovního areálu sestávajícího ze staveb, ploch,
sportovišť a jiných zařízení souvisejících s jeho provozem, a proto tyto
pozemky oddělené z pozemku původního, požadovaného osobami oprávněnými
(žalobci), nebyly vydány z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., resp. u pozemku parc. č. 1348/3 v k. ú. S. i z důvodu uvedeného v
§ 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, když ten je zastavěn budovou
trafostanice. Jmenovaný pozemkový úřad rovněž výrokem II. napadeného rozhodnutí
vydal oprávněným osobám pozemky parc. č. 1344/5 a parc. č. 1344/6 v k. ú. S.,
když zjistil, že tyto pozemky jako části původně evidovaného pozemku dle
pozemkové knihy parc. č. 1344 jako jediné z požadovaných pozemků nebyly dotčeny
sportovním areálem H. Soud prvního stupně nepochybil, jestliže se ztotožnil se
závěry pozemkového úřadu a v řízení dle části V. zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)
zamítl žaloby podané oprávněnými osobami i osobou povinnou. Soud prvního stupně
se dostatečně vypořádal i s výhradami účastníků řízení. Soud dospěl k závěru,
že je dán restituční důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991
Sb. a že žalobce a) a žalobkyně b) jsou dědici oprávněné osoby. Nicméně
žalobcům nemohou být vydány pozemky parc. č. 1344/1, parc. č. 1344/2, parc. č. 1348/2 a parc. č. 1348/3 v k. ú. S., obec P., protože tyto pozemky byly vyňaty
ze zemědělského půdního fondu a na základě územních rozhodnutí se staly
součástí uceleného sportovního areálu H.. Nerozhodná je skutečnost že
jihozápadní část plochy pozemku parc. č. 1344/1 zůstala nezastavěna, protože z
hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je základní
jen ta otázka, zda se pozemek, jenž byl vyňat ze zemědělského půdního fondu,
stal součástí sportovního zařízení. Překážku obsaženou v citovaném ustanovení
soud považoval za lex specialis k § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Není
proto třeba zjišťovat, která část pozemku je zastavěna a která zastavěna není. Jiný výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. nelze
akceptovat, neboť by to vedlo k nepřijatelným důsledkům (nezastavěný pozemek
nacházející se uvnitř sportovního areálu by mohl být oprávněné osobě vydán
přesto, že tvoří jeden celek se sportovním zařízením).
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalobci v tom rozsahu, v němž
odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k
žalobnímu požadavku žalobců na určení vlastnického práva k pozemku parc. č.
1344/1, o výměře 5927 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P., na listu vlastnickém č. 3123
pro katastrální území S. Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí řeší
právní otázku, na jejímž zodpovězení spočívá, v rozporu s hmotným právem i v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Důvodnost spatřují
dovolatelé jednak v procesní vadě, jíž odvolací soud řízení zatížil, a jednak v
nesprávném právním posouzení věci. I pro řízení podle části V. o. s. ř. se
přiměřeně použijí ustanovení části I. až IV. téhož zákonného předpisu, přičemž
podle § 250e odst. 1 o. s. ř. platí, že soud není vázán skutkovým stavem tak,
jak byl zjištěn správním orgánem. Mezi důkazní prostředky uvedené v § 130 odst.
2 o. s. ř. pak náleží též ohledání na místě, jež je nutné provést v případě, že
je třeba zjistit skutkový stav o věci, o níž mezi účastníky nepanuje shoda a
ani jinak její stav není spolehlivě prokázán. Opomenutí tohoto důkazního
prostředku je v rozporu se zásadou bezprostřednosti, jíž je civilní proces
včetně řízení podle části V. o. s. ř. ovládáno. Provedení tohoto důkazního
prostředku bylo žalobci již za řízení před soudem prvního stupně včas a řádně
navrženo, soud však k jeho provedení nakonec nepřikročil. Odvolací soud v tomto
ohledu pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Oba soudy tak vycházely z
nespolehlivě zjištěného skutkového stavu a odvolací soud se navíc touto
námitkou žalobců v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal. Otázkou
zásadního právního významu je, zda pro účel posouzení existence překážky pro
vydání pozemku oprávněné osobě je či není rozhodné, zda-li a do jaké míry jsou
pozemky zastavěny, co se na nich nachází, zda jsou udržované či nikoliv a zda
je z tohoto důvodu § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. ustanovením
zvláštním ve vztahu k § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákonného předpisu. Odvolací
soud dospěl chybně k závěru, že výše uvedené aspekty nejsou pro právní
posouzení relevantní. Zásadním pochybením je, jestliže odvolací soud vycházel z
toho, že daný sportovní areál jeden funkční celek tvoří a přitom na druhé
straně odmítl zkoumat stav výše specifikovaného pozemku co do jeho zastavěnosti
a užitnosti pro daný areál. Pro účel posouzení, zda daný pozemek tvoří jeden
funkční celek se sportovním areálem povinné osoby by muselo být zjištěno, zda
je skutečně pro sportovní účely využíván. V řízením podle dovolatelů vyšlo
najevo, že tomuto účelu předmětný pozemek neslouží, a překážka pro jeho vydání
podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. tak není dána. Dovolatelé
proto navrhují, aby napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního
stupně bylo zrušeno a věc vrácena posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by Nejvyšší soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud jsa vázán rozsahem v dovolání vymezených dovolacích důvodů dospěl
k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to v
souvislosti s výkladem § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. Jedná se o
otázku, zda je při aplikaci citovaného ustanovení třeba přihlížet ke skutečnému
využití nárokovaných pozemků za účelem chodu sportovního zařízení či zda je po
právní stránce významná pouze ta skutečnost, že daný pozemek je formálně
součástí jednoho sportovního zařízení.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst.
2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v tomto smyslu namítají, že soud prvního stupně i přes jejich návrh
neprovedl důkaz ohledáním na místě, čímž měla být porušena zásada
bezprostřednosti civilního soudního řízení, a v důsledku toho nebyl ani úplně a
spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Odvolací soud pak toto pochybení soudu
prvního stupně nenapravil.
V rámci občanského soudního řízení platí, že rozhodnutí o tom, které z důkazů
navržených účastníky budou provedeny a které nikoliv, přísluší výlučně soudu (§
120 odst. 1 o. s. ř.). Soud tedy nemusí vždy připustit provedení všech
účastníky navržených důkazních prostředků a provede jen takové, které
objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Vždy
se však musí v odůvodnění svého rozhodnutí soud vypořádat s tím, z jakého
důvodu některý z navrhovaných důkazních prostředků neprovedl.
V předmětném řízení žalobci navrhovali provedení důkazu ohledáním na místě
podle § 130 odst. 2 o. s. ř., a to za účelem vytýčení pozemků, které jsou
předmětem tohoto sporu (viz č. l. 15). Dne 16. 2. 2005 vydal soud prvního
stupně usnesení, č. j. 17 C 80/2003-19, jímž ustanovil znalce z oboru geodézie
– kartografie, aby provedl znalecký posudek, v němž měl určit které části
předmětných pozemků jsou zastavěny a které nikoliv. Z protokolu o jednání před
soudem prvního stupně dne 3. 11. 2004 (č. l. 17) vyplývá, že sama strana
žalující navrhla formulaci zadání znaleckého posudku s tím, že tak má být
zjištěno, u kterých pozemků je dána překážka pro vydání. Na žádost žalobců byl
při jednání dne 21. 9. 2005 proveden též výslech ustanoveného znalce. Při
jednání soudu prvního stupně dne 14. 6. 2006 na dotaz soudu zástupce žalujících
uvedl, že nemá dalších návrhů na doplnění dokazování. Ve svém přípise ze dne
10. 8. 2006 ovšem žalobci znovu požadovali „ohledání na místě samém“, přičemž
při jednání dne 7. 2. 2007 navrhli doplnění znaleckého posudku vypracováním
oddělovacích geometrických plánů. Tento návrh soud prvního stupně svým
usnesením zamítl. K dotazu soudu účastníci řízení žádné jiné návrhy na doplnění
dokazování neuvedli. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vylíčil,
na základě jakých důkazů dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním, přičemž vzal
taktéž za svá skutková zjištění pozemkového úřadu v souladu s § 250e odst. 2
věta první o. s. ř. Odvolací soud k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že soud prvního stupně nepochybil, když se ztotožnil se závěry pozemkového
úřadu, a že požadavek žalobců na doplnění dokazování je nedůvodný.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i z průběhu řízení před soudem
prvního stupně tedy vyplývá, že soud navržený důkaz ohledáním na místě
neprovedl pro jeho nadbytečnost, neboť skutková zjištění, jež jím měla být
prokázána, byla prokázána jinak (na základě provedení jiných důkazních
prostředků). Stejný závěr vyplývá
i z právního hodnocení souzené věci oběma soudy, když tyto nepovažovaly za
právně relevantní pro posouzení existence překážky vydání dotčených nemovitostí
podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. otázku jejich zastavěnosti,
a proto žalobci navržený důkaz nebyl soudem prvního stupně proveden a soud
odvolací tento postup posoudil jako správný.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů nepovažoval řízení proběhnuvší před soudy
v dané věci za zatížené procesní vadou namítanou žalobci. Ti žádné jiné vady
řízení nenamítali a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval
věcným řešením předmětného sporu.
Pro vyřešení výše uvedené otázky zásadního právního významu je nutné vyjít ze
znění § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., jenž stanoví, že pozemky
nelze osobě oprávněné podle tohoto zákona vydat v případě, že „na pozemku,
který byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, bylo na základě územního
rozhodnutí zřízeno tělovýchovné nebo sportovní zařízení nebo se na pozemku
nachází tělovýchovné nebo sportovní zařízení, které bylo zřízeno před 1. říjnem
1976“.
Odvolací soud při výkladu tohoto ustanovení vyšel ze závěru soudu prvního
stupně, že v takovém případě „je základní jen ta otázka, zda se pozemek, jenž
byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, stal součástí sportovního zařízení.“
Je nerozhodné, zda-li je takový pozemek skutečně zastavěn, neboť citované
ustanovení je lex specialis ve vztahu k § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákonného
předpisu. Ze závěrů vyjádřených soudem odvolacím je patrné, že ten se přiklonil
k takovému výkladu daného ustanovení, jenž je založen na potřebě zachování
jednotnosti vlastnictví pozemků v zájmu zachování funkčnosti sportovních
zařízení na takových pozemcích se nacházejících. V tomto ohledu nelze soudu
odvolacímu ničeho vytknout, což bude podrobněji rozvedeno níže.
Nicméně z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu
i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že ustanovení zákona č. 229/1991
Sb. jakožto jednoho z tzv. restitučních předpisů je nutno vykládat předně s
ohledem na jeho účel (např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn.
I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31,
pod č. 123 či nález téhož soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01,
publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, oba nálezy veřejnosti dostupné
též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008,
veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz).
V těchto a mnoha dalších rozhodnutích se konstatuje, že daným účelem je
částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy
snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či
finančních kompenzací. Institut překážek bránících vydání nemovitosti obsažený
v § 11 zákona
č. 229/1991 Sb. je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z
účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu
nebo práv třetích subjektů, které v daném případě převažují nad účelem
restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by
s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly jeho využití v
jiném soukromém vlastnictví. Do úvahy o aplikaci ustanovení § 11 zákona č.
229/1991 Sb. je třeba vždy zahrnout prvek proporcionality mezi omezením
restitučního nároku (tedy účelem restituce samotné) a konkrétním veřejným
zájmem, který naplnění tohoto účelu brání.
Při interpretaci těchto výjimek je též nutno klást důraz na předmět jejich
úpravy, jímž jsou vztahy majetkoprávní povahy, tedy vztahy navýsost
soukromoprávní, regulované předpisy občanského práva. Výklad pojmů obsažených v
restitučních předpisech není proto možné podřizovat pojmům obsaženým v jiných
právních předpisech či odvětvích veřejného práva.
Právě uvedené závěry však nebyly v rozhodování soudu odvolacího dostatečně
zohledněny, neboť soud vycházel z poněkud formalistické interpretace
předmětného ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. obsahuje dva typy
případů, kdy nelze nárokovaný pozemek osobě oprávněné vydat. V prvním případě
se jedná o skutečnost, že na pozemku bylo zřízeno tělovýchovné nebo sportovní
zařízení před 1. 10. 1976 a pak je překážkou pro vydání již samotná existence
takového zařízení. Případ druhý zahrnuje ta tělovýchovná či sportovní zařízení
zřízená až po 1. 10. 1976, kdy muselo dojít k vynětí pozemku ze zemědělského
půdního fondu a o zřízení sportovního areálu muselo být vydáno uzemní
rozhodnutí (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS
342/02, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz).
Z rozebíraného ustanovení i z právě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu pod
zorným úhlem zásad, na nichž je tzv. restituční zákonodárství založeno, vyplývá
závěr, že pro účely posouzení existence překážky pro vydání pozemku podle § 11
odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodující především naplnění
podmínky skutečné existence sportovního zařízení na oprávněnou osobou
požadovaném pozemku. Jinými slovy řečeno, je třeba mít za prokázané, že na
restitučním nárokem dotčeném pozemku se nachází stavba v občanskoprávním slova
smyslu, kterou je možné považovat za sportoviště nebo stavba související s jeho
chodem, případně že se jedná o pozemek, bez něhož by provoz sportovního
zařízení nebyl bez neodůvodněných obtíží možný. Sportovní nebo tělovýchovné
zařízení (či jeho část) musí být zkrátka na požadovaném pozemku zřízeno nebo
požadovaný pozemek musí být za účelem jeho provozu užíván.
Tento závěr plně odpovídá principu proporcionality, což v daném případě
znamená, že v § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je chráněn veřejný
zájem v podobě zachování provozu tělovýchovného či sportovního zařízení a takto
s ním musí být i zacházeno. Je tedy nutno nejprve zkoumat, zda i přes případné
vydání pozemku je možné sportovní zařízení dále využívat ke sportovním
činnostem v nezměněném rozsahu a není-li tomu tak, pak je třeba naplnit účel
restitučního předpisu a dotčený pozemek vydat, neboť takový pozemek již nespadá
pod ochranu veřejného zájmu vyjádřeného v zákoně a naopak je zákonem určen k
vydání oprávněným osobám. Naplnění uvedených skutečností musí být přitom
sledováno ke dni rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu, jak vyplývá z § 11
odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud v dané věci sice správně uzavřel, že § 11 odst. 1 písm. e) zákona
č. 229/1991 Sb. je svou povahou lex specialis k § 11 odst. 1 písm. c) téhož
zákonného předpisu, nicméně to ještě neznamená, že není třeba zkoumat skutečné
využití předmětného pozemku. Jinak řečeno, rozhodující pro posouzení vydání
pozemku může být předně okolnost, že na požadovaném pozemku je zřízen sportovní
areál, nebo že pozemek k provozu tohoto areálu slouží a není-li tomu tak, může
přicházet v úvahu následně aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), a to za
podmínek tam uvedených. Nejsou-li však tyto podmínky naplněny, není dána ani
překážka pro vydání nárokovaného pozemku oprávněným osobám.
Uvedené závěry je možné vyvodit i z dovolateli předestřeného nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98 (veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní
soud konstatoval, že „při posuzování jednotlivých staveb nacházejících se ve
sportovním zařízení (v daném případě se jednalo o Tyršovo hřiště), se jedná z
technického hlediska o stavební objekty, které jsou sice schopny samostatné
stavební existence a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska
fungování a provozování sportu v areálu nemohou být osamostatněny ve smyslu
ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke kolapsu sportovní
činnosti. Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty se jedná o
soubor objektů stavby, neboť jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál (T.
hřiště). Podle restitučních zákonů nutno vycházet z hlediska priority
vlastnického vztahu k celku.“
I když se v citovaném nálezu jednalo spíše o posouzení pojmu areálu
tělovýchovného zařízení jako vlastnického celku, kdy jako stavbu bylo nutno
chápat celý sportovní areál, lze z něj nepochybně vyčíst, že pro existenci
překážky vydání pozemku podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. je
především rozhodné, zda by případné vydání tohoto pozemku nějakým způsobem
omezilo funkčnost sportovního zařízení. Ústavní soud totiž vyzdvihl potřebu
zachování chodu sportovního zařízení s tím, že z téhož důvodu je celý sportovní
areál nutno považovat za jeden předmět vlastnického práva. A contrario,
nenachází-li se na pozemku sportovní areál či jeho část, pak pozemek není jeho
součástí (není částí sportovního areálu jako jednoho nedělitelného předmětu
vlastnického práva), a může být tudíž vydán osobě oprávněné.
Nejvyšší soud přitom považuje za přiléhavý závěr soudu odvolacího, že při
posuzování možnosti vydání pozemku osobám oprávněným by mělo být též
přihlédnuto k tomu, zda takto vydaný pozemek může být bez právních či
faktických překážek užíván jeho vlastníkem (tedy například situace, kdy
nezastavěný pozemek, jenž neslouží využití sportovního areálu, se nachází
uvnitř tohoto zařízení a přístup k němu je bez omezení vlastnických práv jiného
subjektu nemožný).
Z výše uvedeného dále vyplývá, že při zvažování aplikace jednotlivých
ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vždy posuzovat velmi
individuálně každé konkrétní okolnosti daného případu. Nelze přijmou
paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu
výkladu účelu restitučních zákonů či naopak – jak se stalo v daném sporu –
extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných pozemků.
Nejvyšší soud z tohoto důvodu považoval rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné
s hmotným právem i s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a proto jej
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem zrušil. A protože důvody, pro
které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud za postupu podle § 234b odst. 3 věty druhé zrušil
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm
soud prvního stupně především posoudí naplnění podmínek pro aplikaci § 11 odst.
1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. na žalobní žádost žalobců a) a b) ohledně
pozemku identifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud je přitom vázán
právními názory vyslovenými v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu