28 Cdo 2209/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. I. Š., 2)
PhDr. Z. P., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáře
nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 105/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
podíl ke 4/6 těchto nemovitostí, na žalobce. Odvolací soud rozhodl taktéž o
náhradě nákladů odvolacího řízení. V daném řízení se jedná o nárok, který
původní žalobkyně uplatnila s ohledem na § 30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). V době odnětí měly předmětné
nemovitosti charakter zemědělské usedlosti, na níž byla provozována zemědělská
výroba. Aktivní legitimace původní žalobkyně k podání žaloby na přechod
vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k jedné
polovině nemovitostí vyplývá z toho, že v roce 1956 bezplatně odevzdala státu
do vlastnictví jednu polovinu domu č. p. 23 s parcelou č. 43 v k. ú. R. a k
další části nemovitosti z toho, že druhá polovina nemovitostí propadla státu v
důsledku odsouzení manžela žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v J. ze dne 12. 8. 1955 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne 22. 9. 1955. Žalobkyně tak mohla uplatnit nárok na vyslovení přechodu vlastnického práva
pouze do výše odpovídající výši jejího podílu ve vztahu k ostatním oprávněným
osobám podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. V řízení bylo
prokázáno, že O. a M. Š. uzavřeli platnou kupní smlouvu s MNV v R. dne 11. 4. 1969, přičemž kupní cena za nemovitost byla 6.691,- Kč. Odvolací soud poučil
žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, aby doplnil
tvrzení o protiprávním zvýhodnění původních žalovaných při koupi této
nemovitosti. Jeho tvrzení přesto zůstávají pouze v obecné rovině. Z politické
příslušnosti původního žalovaného O. Š. a skutečnosti, že byl v době uzavření
kupní smlouvy vedoucím zemědělského oddělení KV KSČ v B., nelze dovozovat, že
byl zvýhodněn před ostatními zájemci. Tuto skutečnost nelze dovozovat ani z
obecného tvrzení, že při prodeji nebylo postupováno v souladu s vyhláškou
Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 a směrnicí téhož
ministerstva ze dne 2. 4. 1964, č. j. 314/17.756/64. Ačkoliv bylo prokázáno, že
o koupi nemovitosti měly zájem i další osoby (Ing. M. a E. Š.), přičemž
příslušné MNV jim na jejich projevený zájem neodpovědělo, což bylo v rozporu s
citovanou směrnicí, je nutno uzavřít, že směrnice ústředních orgánů byly pouze
pokynem ministerstva financí a neměly povahu právního předpisu s obecnou
závazností. Nedodržení postupu upraveného touto směrnicí nemohlo samo o sobě
vést k závěru, že věc byla nabyta v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Při posouzení správnosti ocenění dotčených nemovitostí byl stěžejní jejich stav
v době jejich prodeje, tedy v roce 1968. Výsledkům provedeného dokazování pak
odpovídá závěr, že v době oceňování v roce 1968 se jednalo o nemovitost
zdevastovanou a dlouhodobě neobývanou. Vzhledem k celkovému stavu hospodářské
části zemědělské usedlosti v ní nikdo bydlet nemohl, nebylo ani zřejmé, že by
usedlost zahrnovala část obytnou. Znalec Z.
v roce 1968 nebyl tedy při ocenění
nemovitosti veden snahou tuto ocenit nižší částkou, než jak vyplývala z tehdy
platných cenových předpisů. Z revizního znaleckého posudku Prof. Ing. A. B.,
DrSc., lze z varianty č. 1 – 4 ocenění nemovitostí dovodit, že zjištěné ceny ve
výši 7.063,- Kč až 7.879,- Kč oproti ceně stanovené znalcem V. Z. v roce 1968
ve výši 6.691,- Kč neznamenají podstatný rozdíl, jenž by vyplynul například z
porušení předpisů či úmyslu cenu snížit.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí řeší otázku dosud
odvolacími soudy a soudem dovolacím rozhodovanou rozdílně a rovněž řeší právní
otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nemá rozhodně na
mysli, aby oprávněná osoba musela prokazovat, jakými konkrétními úkony či
postupy nabyvatel odňatého majetku využil svého politického postavení k
ovlivnění výběru kupce, neboť komunikace o konkrétních „protekčních“
záležitostech probíhala zcela neformálně, bez jakýchkoliv možností průkaznosti.
Z tohoto pohledu je tedy dostatečné zjištění, že MNV R. při prodeji předmětné
nemovitosti nezachoval pravidla pro prodej národního majetku občanům podle
shora citovaných předpisů vydaných ministerstvem financí. Je zcela nepochybné,
že i v levém křídle zemědělské usedlosti existovala obytná část, když tuto
skutečnost ve svých výpovědích potvrdili svědci T., S., S. a J. Skupina variant
ocenění provedená znalcem prof. B. (při celkové částce 7.038,- Kč až 7.879,-
Kč) vychází z existence obytné části pouze v pravém křídle, přičemž ty varianty
téhož znaleckého posudku, jež počítají s obytnými prostorami v obou křídlech,
oceňují usedlost v rozmezí 12.063,- Kč až 12.755,- Kč, tedy z částek bezmála
dvojnásobných oproti ceně, za kterou původní žalovaní nemovitosti v roce 1969
koupili. Odvolací soud pochybil, jestliže opotřebení stavby zaměnil s jejím
stavebně technickým charakterem. Závěry odvolacího soudu o tom, že znalec Z. v
roce 1968 nebyl při ocenění nemovitostí veden snahou stanovit cenu nižší
částkou, jsou zcela spekulativní a nemají oporu v provedeném dokazování. Rozdíl
mezi kupní cenou a cenou stanovenou znaleckým posudkem v roce 1968 nelze
posuzovat dle cenových relací dnešní doby a dospět tak k závěru, že se nejedná
o podstatný rozdíl. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Lze se tedy zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.]. Nejedná se ani o rozsudek potvrzující poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř.], neboť v dané věci byl sice rozsudek soudu prvního stupně
dvakrát soudem odvolacím zrušen (viz rozsudky Krajského soudu v Brně, č. j. 37
Co 100/97-120 a č. j. 15 Co 61/2002-206), avšak soud prvního stupně v žádném z
následně vydaných rozsudků nerozhodl ve věci jinak než ve svém rozhodnutí
dřívějším. V úvahu proto přichází přípustnost dovolání pouze na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel především brojí proti závěru odvolacího soudu, dle nějž v řízení
nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění právního předchůdce žalovaných při
koupi předmětné nemovitosti v roce 1969. Dovolání je tedy přípustné, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází při hodnocení toho, zda byl právní
předchůdce žalovaných protiprávně zvýhodněn při nabývání předmětných
nemovitostí, z právních závěrů, které jsou rozporné s hmotným právem, konkrétně
pak s tím, co zákon č. 229/1991 Sb. ve svém § 8 odst. 1 rozumí právě
„protiprávním zvýhodněním nabyvatele“.
V § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se stanoví, že „na návrh oprávněné
osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve
vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a
na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v
případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby
blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví
nebo osobní užívání k těmto nemovitostem“.
Stejný pojem pak obsahuje i § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, když stanoví, že „povinnými
osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění
s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto
osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
Taktéž zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd
ve znění pozdějších předpisů, v § 4 odst. 2 stanoví, že „povinnými osobami jsou
též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní
nakládat za okolností uvedených v § 1 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby
nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě
protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,
pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
Již při zběžném porovnání právě citovaných právních předpisů je zřejmé, že
zákonodárce v nich použil takových formulací, jež ve všech třech případech
rozlišují nabytí věci v rozporu s platnými předpisy na jedné straně a
protiprávním zvýhodněním (osoby) nabyvatele na straně druhé. Je tedy zjevné, že
citované právní předpisy považují za odlišný obsah pojmu „(rozpor s) platnými
předpisy“ a pojmu „protiprávní“. Kdyby se totiž o obsahově rozdílné pojmy
nejednalo, byl by jeden z užitých pojmů nadbytečný, neboť protiprávní
zvýhodnění nabyvatele by jistě bylo též v rozporu s platnými předpisy a naopak.
V případě zákona č. 229/1991 Sb. je navíc důležité si povšimnout, že ten
operuje navíc s pojmem „platné cenové předpisy“ a rozporem s nimi. Z uvedeného
tedy vyplývá, že citovaná zákonná ustanovení – zejména pak § 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb. (jenž je pro posouzení daného sporu klíčový) – užívají vícero
právních pojmů různého obsahu a významu.
V případě „rozporu s právními předpisy“ – pojmu užitého ve všech třech
zákonných ustanoveních – dovodila současná judikatura Nejvyššího soudu, že se
musí jednat o rozpor s předpisy obecně závaznými (ve vztahu k § 4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1997, sp.
zn. 3 Cdon 333/96, ve vztahu k § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, či
rozsudek téhož soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 1999). Je proto správný závěr
soudu odvolacího, že v případě porušení výše citované instrukce ministerstva
financí se nejednalo o rozpor s právními předpisy ve smyslu § 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., neboť ta nebyla obecně závazným právním předpisem.
Je však třeba zabývat se i tím, zda nabyvatel předmětných nemovitostí nebyl při
jejich koupi protiprávně zvýhodněn. Pro rozhodnutí v dané věci je třeba zkoumat
pojem protiprávnosti toliko z pohledu výše uvedených zákonných ustanovení. Pod
tímto zorným úhlem je protiprávnost zcela nepochybně chápána jako kategorie
obsahově širší ve vztahu k pojmu „rozpor s právními předpisy“. Protiprávnost,
tak jak je pojímána citovanými zákony, tedy v sobě nezahrnuje pouze rozpor s
obecně závaznými právními předpisy, ale evidentně též možný konflikt s jinými
předpisy, tj. takovými, které objektivně seznatelným způsobem stanovují obecná
pravidla jednání či chování ve vztahu k subjektům, jimž je určena (adresátům).
Z tohoto důvodu je možné považovat za protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve
smyslu daných právních předpisů též takovou množinu případů, kdy k převodu
vlastnického práva došlo za postupu odporujícímu normativnímu právnímu aktu
vydanému ústředním orgánem státu, jímž je v daném případě instrukce
ministerstva financí.
Uvedený závěr je – zvláště pak ve vztahu k souzenému sporu – možné dovodit i z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 333/96, v němž je
uvedeno, že „k protiprávnímu zvýhodňování osob nabyvatelů ve smyslu § 4 odst.
2, zákona č. 87/1991 Sb. v platném znění, docházelo i tehdy, jestliže při
shromažďování zájemců o koupi věci a v případě jejich většího počtu nebyla
dodržena pravidla objektivního výběru mezi nimi stanovená i interním předpisem
ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve i úředním listem nepublikovaným či
neoznámeným, byl-li cílem postupu stanoveného tímto předpisem výběr zájemce o
koupi, na něhož pak byla věc převedena podle předpisu obecně závazného“.
Nejvyšší soud proto dospěl i v právě citovaném rozhodnutí k závěru, že směrnice
Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964, č. j. 341/17.756/64 (Věstník
ministerstva financí č. 5/1964 Sb.) nebyla obecně závazným právním předpisem,
neboť nebyla příslušným způsobem publikována ani oznámena, nicméně tato
okolnost nebrání tomu, aby se na skutečného kupce pohlíželo jako na
„protiprávně zvýhodněného“, jestliže příslušný orgán před uzavřením kupní
smlouvy směrnici ignoroval“.
Nicméně nadále platí, že v každém konkrétním případě, v němž je uplatněn tzv.
restituční nárok, je nutné sledovat, s přihlédnutím ke konkrétním a
individuálním skutečnostem daného případu, naplnění smyslu a účelu restitučního
zákonodárství. Ten byl obecně vymezen v judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavního
soudu i Evropského soudu pro lidská práva s tím, že legitimním cílem restituce
je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do
vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s účinky
ex nunc, avšak za předpokladu, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo
nepřiměřené křivdy nové.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v dané věci uvádí, že tvrzení žalobce
zůstávají v obecné rovině, jestliže protiprávní zvýhodnění na straně nabyvatele
při koupi předmětné nemovitosti (O. Š.) dovozuje pouze z jeho politické
příslušnosti a jeho postavení v rámci KV KSČ v B. Dále však odvolací soud
konstatuje, že v řízení prokázaná skutečnost, že o koupi předmětné nemovitosti
mělo zájem více uchazečů, a to Ing. M. a E., samo o sobě nesvědčí o tom, že
žalovaní byli upřednostněni, byť z výpovědi E. Š. vyplývá, že o tuto nemovitost
usilovali delší dobu a že nebyli vyrozuměni o důvodech nevyhovění jejich
žádosti. Taktéž Ing. M. vypověděl, že MNV jim neodpovědělo na jejich projevený
zájem o koupi nemovitosti. To, jak sám odvolací soud dále konstatuje, byl ze
strany MNV postup odporující výše citované směrnici ministerstva financí.
Se závěrem, že k protiprávnímu zvýhodnění na straně žalovaných nedošlo, se však
nelze bez dalšího ztotožnit. Nejenže byl postup příslušného MNV v rozporu s
instrukcí ministerstva financí, která byla vydána na základě tehdy platné
vyhlášky 104/1966 Sb. (§ 15 odst. 8) – předpisu obecně závazného, ale byl též v
rozporu s pravidly slušného a poctivého jednání, jejichž dodržování i v
tehdejší době mělo být zejména ze strany orgánů státní správy (moci) zcela
jistě vyžadováno, a taktéž se zásadou rovnosti v přístupu státního orgánu k
subjektům s ním jednajícími občany (čl. 20 ústavního zákona č. 100/1960 Sb.,
Ústavy československé socialistické republiky ve znění pozdějších novelizací).
Nadto skutečnost, že nabyvatel byl politickým funkcionářem ve spojení se
zjištěním, že ve svém zájmu o nemovitosti uspěl a další zájemci o koupi dané
nemovitosti byli ze strany MNV zcela ignorováni, zavdává příčinu důvodným
pochybnostem o tom, zda výběr nabyvatele předmětné nemovitosti proběhl zcela v
souladu s příslušnými pravidly a zda skutečný nabyvatel nebyl v tomto procesu
bezdůvodně a protiprávně zvýhodněn. Zjištěný postup MNV činí postavení
žalovaného zranitelným, neboť není logicky odůvodnitelný ničím jiným, nežli
jeho dobovým politickým postavením. Odvolací soud se těmito rozporuplnými
skutečnostmi a zejména absencí důvodu úspěchu žalovaného nezabýval v odůvodnění
svého rozsudku ve smyslu aplikované normy restitučního zákona.
Z výše vyložených důvodů považoval Nejvyšší soud rozhodnutí soudu odvolacího za
nesprávné, a proto mu nezbylo než rozhodnutí tohoto soudu podle § 243b odst. 1
a 2 o. s. ř. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm soud odvolací s
přihlédnutím k pro něj závazným právním názorům vysloveným výše a ke smyslu a
účelu restitučního zákonodárství znovu a důkladně posoudí, zda nabyvatel
předmětné nemovitosti nebyl protiprávně zvýhodněn ve smyslu § 8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb. To vše při zohlednění okolností, za nichž došlo k odnětí
vlastnického práva právním předchůdcům žalobce, a rovněž tak při zvážení
možných dopadů úspěšného restitučního požadavku žalobce do právní i faktické
sféry žalovaných.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu