28 Cdo 537/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy
Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobkyň A/ O. Š., a B/ L. K., zastoupených advokátem, proti žalované M.
Š., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 379/92, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11.12.2001, čj. 24 Co
470/2001-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2001, čj. 24 Co 2001/299,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 24.6.1997, čj. 14 C 379/92-189,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že na ně přechází vlastnictví
k domu čp. 105 se stavební parcelou č. 6 a zahradou č. 13 v katastrálním území
V. D., se všemi součástmi a příslušenstvím.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil (po upřesnění
žalobního petitu) rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnictví k domu čp.
105 s kůlnou I, kůlnou II, kůlnou III, chlévem I, chlévem II s míchárnou,
plotem a venkovními úpravami – venkovním záchodem zděným, žumpou, domácí
vodárnou, vodovodem, kamennou dlažbou a terasou s vchodem na špejchar s
dřevěným schodištěm na pozemku č. 6, k pozemku č. 6 a k pozemku č. 13 –
zahradě se studnou, vše v katastrálním území V. D., přechází na žalobkyni O. Š.
a žalobkyni L. K., na každou v rozsahu jedné ideální poloviny; rozhodl rovněž o
nákladech řízení před oběma soudy.
Krajský soud uvedeným rozsudkem rozhodoval poté, co Nejvyšší soud ČR v
dovolacím řízení rozsudkem ze dne 14. srpna 2001, čj. 28 Cdo 133/2001-288,
zrušil jeho rozsudek ze dne 30.6.1999, čj. 24 Co 513/97-255, a vrátil mu věc k
dalšímu řízení, v němž zavázal odvolací soud zabývat se skutkovými podstatami
uvedenými v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, jak je uplatnily žalobkyně.
Dovolací soud shledal právní názor vyslovený odvolacím soudem, a opírající se
o starší judikaturu, za překonaný. Odvolací soud totiž považoval kupní smlouvu,
kterou žalovaná nabyla předmětné stavby za neplatnou, protože příslušenství
domu nebylo ve smlouvě specifikováno. Dovolací soud nepovažoval závěr o
neplatnosti tohoto právního úkonu za správný, a nepovažoval jej za právní
skutečnost, kterou by bylo možno hodnotit jako nabytí nemovitostí v rozporu s
tehdy planými právními předpisy ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").
Odvolací soud se pak zaměřil na posouzení skutkové podstaty podle § 8
odst. 1 zákona o půdě. Považoval za neoprávněné tvrzení žalobkyň, že nebyl
vydán souhlas národního výboru ke smlouvě o převodu tzv. zemědělské usedlosti,
neboť na základě zjištěného skutkového stavu byl potřebný souhlas ONV v K. dne
15.10.1965 udělen. Neshledal ani, že by žalovaná nabyla předmětné nemovitosti
na základě protiprávního zvýhodnění. Naproti tomu dovodil, že v době, kdy došlo
k uzavření předmětné kupní smlouvy, platná právní úprava umožňovala převádět ze
státního socialistického vlastnictví do vlastnictví občanů obytné části
zemědělské usedlosti s příslušenstvím včetně studní, plotů, drobných staveb a
venkovních úprav, nikoli však stavby, které nemohly být předmětem osobního
vlastnictví. Za takové stavby dle jeho názoru nebylo možno považovat stodolu,
stáje a kravín, které nepatřily do kategorie drobných staveb. Pokud tedy byly
spolu s celou bývalou zemědělskou usedlostí žalované převedeny do vlastnictví,
stalo se tak v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud proto uzavřel,
že z tohoto důvodu byl naplněn předpoklad pro úspěšné uplatnění nároků žalobkyň
podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o stavební pozemek č. 6
a zahradu č. 13, odvolací soud odkázal na skutková zjištění a závěry učiněné v
jeho předchozím rozhodnutí, totiž že jde o pozemky zastavěné stavbami, které
přecházejí do vlastnictví žalobkyň. Nadto přisvědčil dodatečné argumentaci
žalobkyň, že právo osobního užívání předmětných pozemků bylo zřízeno v rozporu
s tehdy platnou právní úpravou, neboť stavební pozemek č. 6 má výměru 1.412m2
a zahrada č. 13 má výměru 602 m2. Z listinných dokladů, které měl odvolací
soud k dispozici, přitom nebylo možno zjistit, zda a z jakého důvodu byla
povolena výjimka z maximálně možné, zákonem stanovené výměry pozemku 800 m2 u
stavebního pozemku a 400 m2 u zahrady. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací
soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná i ohledně sporných pozemků, neboť
právo osobního užívání k nim ve prospěch žalované bylo zřízeno v rozporu s
právním předpisem a nevztahuje se tak na ně zákaz vydání resp. přechodu
vlastnického práva ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. Vzhledem k
výše učiněným závěrům, na jejichž základě se ukázala žaloba oprávněnou,
pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se námitkou žalobkyň, že žalovaná
nabyla dotčené nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným
cenovým předpisům.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovodila z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jehož důvod
založila na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Domnívá se, že při
rozhodování soud nepřihlédl ke skutečnostem, které se vztahují k charakteru a
stavu převáděného majetku. Smlouvou byl převeden dům čp. 105 s příslušenstvím,
tedy i s objekty vyjmenovanými v rozsudku odvolacího soudu. K převodu došlo na
základě předchozího souhlasu ONV v K. ze dne 15.10.1965. Tento souhlas byl
vydán na základě žádosti rady MNV ze dne 19.7.1965, která požádala o souhlas k
prodeji domu čp. 105 s odůvodněním, že JZD nemá o budovu zájem a hospodářské
subjekty je nutno pro jejich špatný stav demolovat. Hospodářské budovy byly ve
špatném stavu, polorozbořené, a žalovaná měla potvrzení, že je může zbourat. Z
uvedených skutečností vyplývá, že v daném případě byly naplněny předpoklady
vyhlášky č. 117/1964 Sb., neboť z hlediska charakteru nemovitosti a jejího
stavu šlo o neupotřebitelný a tedy nadbytečný majetek, protože zemědělská
organizace, která jej do té doby využívala, jej opustila, když stav
nemovitostí a jejich charakter z hlediska hodnotového využití pro zemědělskou
výrobu ztratil pro ni význam. Podle žalované není případný ani odkaz
odvolacího soudu na směrnici ministerstva financí, která nebyla obecně závazným
právním předpisem. Žalovaná v této souvislosti naopak poukázala na výklad
směrnice č. 4/1969, směrnice č. 315/40.651/69, podle kterého při prodeji
obytných částí zemědělských usedlostí dochází i k prodeji hospodářských budov,
které s těmito stavbami tvoří souvislý celek a které převážně již neslouží a
ani v budoucnu nebudou sloužit novým vlastníkům k výrobním účelům. Dovolatelka
proto odmítla závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladu pro úspěšné
uplatnění nároku žalobkyň podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Považuje
za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu v otázce přechodu vlastnického práva
k pozemkům, a nesouhlasí s jeho závěry, že dohoda o zřízení práva užívání
označených pozemků je v rozporu s ustanovením § 200 občanského zákoníku;
odvolací soud správně připustil, že byla možná výjimka, a protože vyloučena
nebyla, nelze dovozovat, že v daném případě byla použita pro zjištění o rozporu
dohody s právním předpisem. Oba pozemky jsou určeny pro užívání s obytným domem
čp. 105, nejde o zemědělské pozemky, neboť pozemek č. 6 je pozemkem stavebním a
pozemek č. 13 je zahrada. Dovolatelka se domnívá, že zahrada, přilehlá k
nemovitosti domu čp. 105 s příslušenstvím v souvislé zastavěné části obce, i
kdyby přesahovala požadovanou výměru, nesloužila a ani nebyla určena k
zemědělské výrobě, není zemědělským pozemkem, u něhož by bylo třeba souhlasu s
převodem; nelze tedy dojít k závěru o rozporu dohody o zřízení práva užívání k
pozemku se zákonem. Navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně podaly k dovolání vyjádření, v němž uvádějí, že souhlas ONV v K. ze
dne 15.10.1965 není souhlasem, který byl vyžadován ke schválení smlouvy o
převodu budov, jež mohou být předmětem soukromého vlastnictví ve smyslu § 490
odst. 2 ObčZ v tehdejším znění. Takový souhlas musel být udělen pravomocným
rozhodnutím příslušného národního výboru podle správního řádu, a protože se tak
nestalo, jednalo se o převod, kterým došlo k porušení zákona. Namítají dále,
že neupotřebitelný majetek musel být nejdříve nabídnut jiným organizacím, což
se nestalo. Stav hospodářských budov nebyl tak špatný, jak tvrdí žalovaná, o
čemž svědčí skutečnost, že tyto částečně stojí a mohou plnit svou funkci.
Žalobkyně rovněž odmítly argument žalované, jímž se dovolává výkladu shora
uvedené ministerstva financí z roku 1964, neboť jde o novotu, která nebyla
uvedena v původním řízení. Výměra pozemků činila přes 2000 m, a zjevně se
jednalo o zvýhodnění žalované v rozporu s tehdy platnými předpisy. Žalobkyně
navrhly zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ.
Přípustnost dovolání je založena na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ,
protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy
zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani
dovolateli namítány. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek
odvolacího soudu v mezích uplatněného dovolacího důvodu ( § 242 odst. 3 věta
prvá OSŘ).
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je tak v prvé řadě právní závěr
odvolacího soudu, že žalovaná nabyla stavby, tj. dům čp. 105 s příslušenstvím
ve Velké Dobré v rozporu s tehdy platnými předpisy, tj. vyhláškou č. 117/1964
Sb., o správě národního majetku, a směrnice ministerstva financí z 2.4.1964 čj.
315/17 756/64-1, v souvislosti s vyhláškou č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v
osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění nemovitostí, protože podle
těchto předpisů bylo vyloučeno převádět do vlastnictví občanů stodoly, ale i
chlévy a jiné hospodářské stavby. S takto formulovaným závěrem odvolacího soudu
soud dovolací nesouhlasí, protože pro něj nejsou podklady v právních
předpisech, ani ve vyhláškách a směrnici, z nichž odvolací soud vycházel.
Podle § 21 odst. 1 písm.a) vyhlášky č. 171/1964 Sb., o správě národního
majetku, bylo možno do vlastnictví občanů převést přebytečný národní majetek, o
který neprojevily zájem socialistické organizace, šlo-li o věci, které mohly
být v osobním vlastnictví. Vyloučení staveb, které tvořily příslušenství bývalé
zemědělské usedlosti, jako stodoly, chlévy apod., z převodu do vlastnictví
občanů, zde upraveno není, a v praxi se také běžně takové stavby do vlastnictví
občanů převáděly.
Okolnost, že vyhláška č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním
vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění, nezařazovala takové stavby pro
výpočet ceny pod stavby drobné, nemá jiný význam, než že jejich cena nebyla
stanovena podle § 7 vyhlášky, ale podle jiných hledisek.
Uvedenou problematikou se dovolací soud již vícekrát zabýval a dospěl
k závěru, že předpisy o správě národního majetku ( včetně vyhlášky č. 117/1964
Sb.) nevylučovaly převod staveb do vlastnictví občanů, i když nešlo o rodinné
domky a drobné stavby typu kůlna, prádelna a dřevník, pokud šlo o stavby
přebytečné nebo neupotřebitelné, a pokud takové stavby mohly po převodu do
vlastnictví občana sloužit uspokojování jeho osobních potřeb a potřeb jeho
rodiny. Jedním ze základních hledisek pro takový závěr je jistě posouzení
rozsahu a velikosti takových staveb (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15.3.2000, sp.zn. 24 Cdo 363/99). Dále vychází dovolací soud z ustálené
judikatury, podle níž k rozporu s platnými předpisy při nabytí nemovitostí ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě docházelo, šlo-li o rozpor s
předpisy obecně závaznými. Takovým předpisem nebyla směrnice ministerstva
financí z 2.4.1964 čj. 314/17.756/64, uveřejněná ve Věstníku ministerstva
financí č. 5/1964 (viz např.rozsudky Nejvyššího soudu z 10.12.1997, sp.zn. 3
Cdon 333/96 a rozsudek ze dne 25.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 92/96, uveřejněný pod
č. 102 v časopisu Soudní judikatura, sešit 10, ročník 1999).
Pokud jde o oba pozemky ( stavební a zahradu), jejichž výměra nesporně
převyšovala výměru stanovenou v § 200 ObčZ v tehdy platném znění, zastává
dovolací soud názor, že výjimečné překročení výměry mělo být zdůvodněno v
rozhodnutí příslušného ONV, který právo osobního užívání pozemků zřizoval. Na
takovém zdůvodnění by zřejmě nebylo možno trvat v případě, kdy by celý stavební
pozemek byl zastavěn převáděnými stavbami, případně by zbývající část pozemku
nebyla využitelná jinými subjekty.
Argument dovolatelek, že nebyl ve správním řízení vydán souhlas s
převodem hospodářských budov podle § 490 ObčZ v tehdy platném znění, nepovažuje
dovolací soud za případný, a poukazuje svou ustálenou judikaturou, podle níž
se takový souhlas vyžadoval při převodu budov v soukromém vlastnictví, nikoli
ve vlastnictví státním. Tuto otázku odvolací soud neposoudil odlišně od
judikatury Nejvyššího soudu.
Jinak je ovšem rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právních
závěrech, které nejsou v souladu s ustálenou judikaturou, jak je shora uvedeno,
a jeho rozhodnutí proto nebylo shledáno správným. Dovolací soud postupoval
podle § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ., tj. napadený rozsudek zrušil.
Podle § 243b odst. 2 OSŘ vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž
je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu; rozhodne též nově o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2002
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu