28 Cdo 2013/2014

28 Cdo 2013/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra

Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci

žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské

náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na

Slupi 15, za účasti A. T., P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se

sídlem v Praze 1, Revoluční 23, o vlastnictví oprávněné osoby, vedené u

Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 137/2010, o dovolání žalobce proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co

66/2013-247, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co

66/2013-247, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince

2012, č. j. 41 C 137/2010-207, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro

Prahu 4 k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2013, č. j. 24 Co

66/2013-247, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4

ze dne 12. prosince 2012, č. j. 41 C 137/2010-207, kterým tento soud zamítl

žalobu s návrhem, aby bylo určeno, že další účastnice řízení A. T. není

vlastnicí pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního

stupně a jímž rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou účastnicí

řízení (výrok I.), dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že

žalobce je povinen zaplatit účastnici A. T. na náhradě nákladů řízení před

soudem prvního stupně částku 23.232,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu části páté

občanského soudního řádu (§ 244 a násl. občanského soudního řádu) poté, kdy se

žalobce dovolal dotčení svých práv rozhodnutím Ministerstva zemědělství –

Pozemkového úřadu Praha, č. j. PÚ 750/10, ze dne 14. 4. 2010, kterým bylo

určeno, že A. T. je vlastnicí ideálních 4/6 pozemků parc. č. 2014/357 a parc.

č. 2014/358 vše v k. ú. Ch.

Odvolací soud vyšel z toho, že předmětné pozemky přešly na stát za jednotkovou

cenu stanovenou podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. částkou 0,40 Kč za 1

m2 a při posuzování existence restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k)

zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) poukázal na to, že rodina

původních vlastníků byla perzekuována a neměla možnost pozemky ve svém

vlastnictví svobodně užívat. Dospěl tak k závěru o naplnění podmínky tísně a

nápadně nevýhodných podmínek. V případě námitky zastavěnosti předmětných

pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dovodil, že závěry

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005 nelze vztáhnout na

posuzované komunikace, neboť možnost nevydat část pozemku je dána i v případě

jeho bezprostřední souvislosti se stavbou a nezbytnou nutností pro provoz

stavby, což nutno vykládat podle konkrétní situace, a to nikoli extenzivním

způsobem. Předmětné pozemky, na nichž se nacházejí jednak asfaltové komunikace,

které nemají charakter místních komunikací, a jednak parkoviště, nelze

posuzovat jako pozemky zastavěné stavbami ve smyslu občanskoprávním. V souladu

se závěry rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2063/2013 tyto pozemky

netvoří ani součást areálu, který by tvořil překážku vydání pozemků (odvolací

soud odkazoval i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 s tím,

že do § 11 odst. 1 zákonodárce nezařadil pozemky, které se nacházejí v areálech

sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi výslovně vyjmenované důvody nevydání

pozemku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost

dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. Předně nesouhlasil se závěrem odvolacího

soudu, že došlo k naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě. Tvrzení uvedené v čestném prohlášení ze dne 14. 11. 2002 se

netýká původních vlastníků předmětných pozemků, M. a N. N., nýbrž A. Ř., která

předmětné pozemky odkázala těmto původním vlastníkům závětí. Poukazoval na

rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/95 s tím, že konkrétní okolnosti

nepředstavují nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako

nápadnou. Předmětné pozemky byly vykoupeny v souladu s vyhl. č. 43/1969 Sb. za

cenu podle § 15 cit. vyhl., jež byla podle § 22 cit. vyhl. cenou maximální. Za

tuto cenu byly vykupovány všechny pozemky určené pro výstavbu sídliště Jižní

město a ostatních sídlišť na území hl. m. Prahy. Nesouhlasil rovněž se závěrem

odvolacího soudu, že vydání předmětných pozemků nebrání překážka jejich

zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť jsou zastavěny

stavbami místních a účelových komunikací (poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 3 Cdon 1305/96, sp. zn. 33 Cdo 111/98, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a

sp. zn. 28 Cdo 2155/2012) a tvoří součást areálu sídliště O. Připomněl i

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012,

sp. zn. 28 Cdo 3063/2012 a sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v nichž dovolací soud

připouští existenci překážky zastavěnosti i v případě ploch souvisejících a

nutných k provozu obytných budov, jež tvoří areál sídliště (komunikace,

chodníky, vstupy do domů, travnaté plochy a sportoviště) a rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ve kterém formuloval Nejvyšší soud

některá interpretační kritéria, která mohou být překážkou pro vydání pozemků

jakožto součástí areálu staveb. Předmětné pozemky tvořené chodníky, sportovním

hřištěm a travnatými plochami jsou funkčně spojeny s okolními budovami a

komunikacemi a podléhají zvláštnímu právnímu režimu obecného užívání, jež do

budoucna vylučuje jejich využití k zemědělským nebo lesním účelům a účastnici

řízení by místo nich měly být poskytnuty pozemky náhradní ve smyslu § 16 zákona

o půdě či finanční náhrada ve smyslu § 14 zákona o půdě. Dovolatel navrhoval

změnu napadeného rozhodnutí a vyhovění žalobě, případně zrušení obou rozsudků a

vrácení věci soudu prvního stupně. Účastnice řízení ve vyjádření k dovolání uvedla, že naplnění restitučního

důvodu bylo správně spatřováno krom kupní ceny i v okolnostech, které vedly k

uzavření smlouvy (persekuce rodiny původních vlastníků včetně manželů

Niessnerových), to vše s přihlédnutím k závěrům uváděným v rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2532/2010. Pokud jde o zastavěnost, na části

pozemků jsou asfaltové chodníky (dílem účelové, dílem místní komunikace),

jejichž stavebně technické provedení vydání těchto pozemků nebrání. Pozemky

jsou ve volném prostoru a neslouží žádnému zvláštnímu účelu a jejich nevydání

by bylo i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č.

99/1963 Sb., občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –

účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1

o. s. ř.) – shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.,

neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení

se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na

zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,

nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě oprávněným osobám budou

vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v

důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K námitkám o nenaplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o

půdě (byť jsou povýtce především námitkami skutkovými, jež dovolacímu soudu

přezkoumávat nepřísluší), lze uvést, že odvolací soud zohlednil při zkoumání

naplnění znaku tísně a nápadně nevýhodných podmínek širší okruh rozhodných

skutečností, než jaké předestírá dovolatel a závěr soudu o existenci tísně a

nápadně nevýhodných podmínek na zjištěném skutkovém základě – rodině bylo

znemožněno obhospodařovat svá pole, starat se o živý inventář, byl navyšován

kontingent odvodů a hrozil jim trest za nesplnění dodávek, celá rodina žila v

nedůstojném prostředí a zabýval se i otázkou výše kupní ceny – je nepochybně v

souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu. Lze v popsaných

souvislostech odkázat např. na stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího

soudu sp. zn. Cpjn 36/95, přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo z aktuální judikatury např. na

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 2532/2010,

které mimo jiné akcentovaly fakt, že pojem tísně ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k)

zákona o půdě je nutné vykládat v širších souvislostech, tedy i v souvislosti s

politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jejž nelze chápat jako jednorázový

akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická

osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v

právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna

1998, sp. zn. IV. ÚS 436/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního

soudu, sv. 10, č. 10). Rovněž výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“, užitý

v citovaném ustanovení zákona o půdě, se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

ustálil, a to i v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nápadně nevýhodné

podmínky přitom nespočívají pouze v rozporu s cenovými předpisy platnými v

rozhodné době (např. vyhl. č. 43/1969 Sb.), nýbrž i v jiných okolnostech

(přestěhování do jiného obydlí, neúměrné zvyšování kontingentu odvodů, hrozba

trestu za nesplnění dodávek atp.), přičemž existenci takových podmínek v době

právního úkonu je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu a

neadekvátnost při stanovení kupní ceny může vyplývat i z ekonomicko-politického

pojetí vlastnictví, jež diskriminovalo tzv. soukromé vlastníky. Proto i kupní

cena stanovená podle tehdejšího cenového předpisu může být, v konkrétním

případě, vyjádřením nápadně nevýhodných podmínek. Z uvedených důvodů je patrné,

že odvolací soud posoudil naplnění restitučního důvodu korektně.

Zbývalo posoudit, zda vydání pozemku v konkrétním případě brání jeho

zastavěnost podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pro jeho využití jako

„obecní“ komunikace a zeleně v rámci areálu sídliště „Opatov“. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že

pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické

osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu

využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo

jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za

zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla

zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně

související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum

skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu

úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň

stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení

těchto výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem

restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to

buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada,

tělovýchovné nebo sportovní zařízení - § 11 odst. 1 písm. b), d) e) zákona o

půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému

využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za

zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně

zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu

provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo

2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo

2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo

2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo

3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo

3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo

1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího

soudu www.nsoud.cz) může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že

pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je

nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou,

a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez

přerušení. Je proto třeba přihlížet k celkové funkční provázanosti nárokovaného

pozemku s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor

staveb (areál, jako funkční celek, např. sídliště), a to i s přihlédnutím ke

shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z

výkladových kritérií. V citovaném rozsudku ze dne 24.

října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se

Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně

formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle §

11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se

stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž

pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a

konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či

naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také

jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo

1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo

3063/2012). K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se dále Nejvyšší

soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo

3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil,

že „sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový

souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu

shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006“. Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu

tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních

místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit

bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či

ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí,

které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční,

bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při

tomto zvažování také v přihlédnutí k poměru výměr pozemků nárokovaných a

celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s

ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje

skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda

fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším

slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost

zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz

např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012). Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru

nemovitostí, který nelze dělit, je možno nalézt i v judikatuře Ústavního soudu

(srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve

Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura

(srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha

1997, str.

186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém

rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ

pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013

– ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014). V posuzované věci – argumentuje-li dovolatel nejenom bezprostřední funkční

souvislostí předmětných pozemků se stavbami (komunikacemi, obytnými domy), ale

navíc i veřejným zájmem (za situace, kdy i odvolací soud uzavírá, že některé z

pozemků jsou veřejným prostranstvím resp. komunikacemi na něm mezi domy) –

nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k

restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu

ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne

21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního

soudu dostupné na internetových stránkách nalus.usoud.cz), která nepřipouští

naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent

objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky

způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o

půdě. V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše

uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech

skutkově velmi blízkých (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit)

nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo

zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých

staveb. Ve svých úvahách tak dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční

souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ani hledisko využitelnosti pozemků

oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřené v § 1

zákona o půdě a v neposlední řadě nevzal vůbec v úvahu veřejný zájem (u pozemku

zatíženého veřejným užíváním). Sluší se též připomenout, že v případě závěru o

naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná

osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě). Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a

tudíž nesprávné a závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je

možné předmětné pozemky vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším

předčasný. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro

odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího

soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k

tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek

soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O

dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1,

věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších

stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů

tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle

občanského soudního řádu.