28 Cdo 3583/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce
XAVERgen, a. s., se sídlem v Říčanech u Prahy, Žižkova 286/12, zastoupeného
JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem v Praze 3, nám. W. Churchilla 2, proti
žalovanému F. K., bytem P. 5, S. n. 2580/13, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Králem,
advokátem v Klatovech, Domažlická 800/III, za účasti České republiky – Státního
pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, též za účasti města
Klatovy, se sídlem v Klatovech, nám. Míru 62, a za účasti vedlejších účastníků
na straně žalobce J. T., bytem K., O. 45, M. T., bytem tamtéž, zastoupených
JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech, Randova 204, M. Š., bytem
K., O. 43, M. Š., bytem tamtéž, V. O., bytem K., O. 40, L. O., bytem tamtéž, M.
M., bytem K., O. 42, L. M., bytem tamtéž, Ing. R. R., bytem K., O. 39, Ing. J.
R., bytem tamtéž, M. V., bytem K., O. 41, L. T., bytem K., S. 599, I. H.,
bytem K., O. 23, ve věci žaloby proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-O, rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Klatovy ze dne 7. 8. 2003, č. j.
PÚ 1695/91-S, a rozhodnutí téhož orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P,
vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 239/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2012, č. j. 14
Co 149/2012-1334, takto:
I. V řízení bude pokračováno namísto účastníka Pozemkového fondu
České republiky s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 8. 2011, č. j. 7 C
239/2003-1238, a to v jeho výrocích I., III., IV. a VI., kterými došlo k
nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Klatovy ze
dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-O, tak, že se tam specifikované nemovitosti,
nacházející se v kat. úz. O. u. T., obci Klatovy, podle § 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb., o půdě, žalovanému nevydávají (výrok I.), dále k nahrazení
rozhodnutí téhož státního orgánu ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1695/91-P, se
stejnými důsledky pro žalovaného (výrok III.), a současně k rozhodnutí o tom,
že žalovanému za nevydané pozemky přísluší náhrada (výrok IV.), jakož i o
náhradě nákladů soudního řízení (výrok VI.). Ve výrocích II. a VI. (zde ve
vztahu k nákladům řízení mezi žalobcem a žalovaným) odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení
(viz výrok II. rozsudku). Nižší instance ve věci rozhodovaly v návaznosti na zrušení předchozího rozsudku
odvolacího soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 14 Co 274/2008-1063, rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 33/2009-1103. Jsa vázány
pokynem soudu dovolacího, po zhodnocení relevantních skutkových zjištění
uzavřely, že vydání předmětných nemovitostí specifikovaných ve výrocích I. a
III. rozsudku soudu prvního stupně brání překážka zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Stavební pozemky jsou podle závěru
soudů obou stupňů zastavěny typizovanými rodinnými domy ve vlastnictví
vedlejších účastníků a ostatní pozemky (zahrady) tvoří s těmito stavbami jeden
funkční celek (všechny pozemkové parcely jsou oplocené a jsou nezbytné k
užívání konkrétních rodinných domů, s nimiž bezprostředně souvisejí; jejich
využitelnost pro zemědělské účely je nulová). Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání, v němž mu vytkl nesprávnost jeho právního posouzení. Měl za to, že v
dané věci není dán žádný zákonný důvod pro nevydání pozemků. Tvrdil, že z
provedeného dokazování vyplývá, že sporné pozemky byly pozemkovým úřadem vydány
v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť se
na nich nacházejí stavby jednoduché, případně stavby umístěné pod povrchem
země. Namítal nesprávnost výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
provedeného v posuzovaném případě soudy na úkor jeho restitučních nároků
sledujících nápravu mu v minulosti způsobených majetkových křivd. Dovolatel
závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolací instance a
věc jí vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se písemně vyjádřil žalobce, jakož i někteří vedlejší účastníci
vystupující na jeho straně, konkrétně V. O. a L. O., J. a M. T. a Ing. R. R. a
Ing. J. R. Tito napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovali za věcné
správné a s dovolacími námitkami nesouhlasili. K dovolání žalovaného se
vyjádřil také Pozemkový fond České republiky, který rozhodnutí ponechal na
úvaze dovolacího soudu. V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23). Do jeho práv a
povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž
byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností
se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení
bude pokračováno na straně tohoto účastníka s Českou republikou – Státním
pozemkovým úřadem. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vydáno dne 14. 6. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Kritérium zásadního právního významu napadené rozhodnutí odvolací instance
nesplňuje. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo
jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat,
nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o
stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou a nebo stavbu
umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na
níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s
takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Institut překážek pro vydání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je
výjimkou z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního
veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou,
zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které
v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem
na vydání původních pozemků (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaný pod č. 96/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Z hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je základním předpokladem pro
právní závěr o překážce vydání majetku okolnost, že pozemek je jako věc z
hlediska občanskoprávního (tj.
určitá část zemského povrchu) zastavěn trvalou
stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu
využití pozemku (Rc 70/1994). Ze skutkových zjištění se podává, že stavební
pozemky, jejichž vydání se žalovaný domohl ve správním řízení, jsou zastavěny
rodinnými domy ve vlastnictví vedlejších účastníků. S ohledem na zastavěnost
trvalými stavbami (zřízenými v druhé polovině 70. let minulého století) je dána
překážka pro vydání dotčených nemovitostí žalovanému. Je zde také zájem
vlastníků rodinných domů na nenarušování jejich vlastnického práva ve smyslu
článku 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o ostatní sporné nemovitosti (zahrady), o nichž bylo též rozhodováno
napadeným výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, zde byly nižšími instancemi
pečlivě zváženy otázky jejich bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti pro
využití a provoz předmětných staveb, což rovněž vedlo k naplnění institutu
překážky zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Lze poznamenat, že v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 Nejvyšší soud zároveň
formuloval některá interpretační kritéria, která jsou v intencích § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě podstatná pro vydání pozemku, resp. jejich naplnění může
restituci bránit. Mezi nimi uvedl také funkční spojení předmětných pozemků se
stavbami, které plní určený účel, přičemž též prostorová návaznost připouští
přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí. Na základě shora uvedeného dovolací soud nemá důvod se odchýlit od závěru
odvolacího soudu (odrážejícího se ve výroku I. jeho rozsudku), že v posuzované
věci je dána překážka vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě. Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 146 odst. 3 a v návaznosti na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na
jejich náhradu právo. Dovolání žalovaného nebylo úspěšné a ostatním účastníkům
buď žádné náklady nevznikly nebo jejich podání nebylo nezbytné k účelnému
bránění práv ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.