28 Cdo 3874/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: 1.
Ing. J. Z., B. a 2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem,
advokátem, 602 00 Brno, Údolní č. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18 Co 409/2012, vydanému v právní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 318/2004 (žalobců: 1. Ing. J. Z., B., a
2. prof. RNDr. J. H., B., zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, 602 00
Brno, Údolní č. 5, proti žalovaným: a) Statutárnímu městu Brnu – Magistrátu
města Brna, 602 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, a b) České republice –
Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o
znovuprojednání věci týkající se vlastnictví nemovitostí, řešené Pozemkovým
úřadem Brno), t a k t o :
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 11. 10. 2004, rozhodl Městský soud v Brně
rozsudkem ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53 C 318/2004-205. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo určeno,
že každý z obou žalobců je vlastníkem ideální jedné třetiny části pozemku
(podle PK) parc. č. 2803 – role (o výměře 565 m2) v katastrálním území Ž. (obec
B.), která nyní tvoří části parcel č. 6191/71, č. 6191/9, č. 6743/1 a č. 6572
pozemků parc. č. 6438, 6442 a 6443 – ostatních ploch v katastrálním území L. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným Statutárnímu městu Brno a
Pozemkovému fondu ČR (původně žalovanému) náhrada nákladů řízení nepřiznává. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 18Co
409/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně
ze dne 17. 7. 2012, č. j. 53C 318/2004-205, potvrzen. O nákladech odvolacího
řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
těchto nákladů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení,
které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů
není důvodné. Odvolací soud připomínal, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u
Pozemkového úřadu Brno, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 3. 8. 2004, č. j. 874/92,
2374/92/7-RNP, a to tak, že Ing. J. Z., prof. RNDr. J. H. a L. S. nejsou
vlastníky každý jedné ideální třetiny části parcely (podle PK) 2803 – role (o
výměře 565 m2) v katastrálním území Ž. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, rozhodujícím o
žalobě žalobců (kterou se domáhali, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno
rozhodnutí správního orgánu, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na určení
vlastnictví Ing. J. Z. a prof. RNDr. J. H. k jimi uváděným pozemkům v
katastrálním území Ž.), že tu je dána překážka vydání předmětných pozemků podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Na
původním pozemku se nachází (dovozovaly soudu obou stupňů) „obytný soubor
sestávající z bytových objektů, komunikací, inženýrských sítí, veřejného
osvětlení a drobné architektury, které z hlediska svých funkcí brání
zemědělskému nebo lesnímu využití pozemků“. Konkrétně jsou pozemky, o něž jde v
tomto soudním řízení, zastavěny (uváděl odvolací soud) asfaltovou vozovkou
ulice J. (KN 6191/71), asfaltovým parkovištěm (KN 6372), pěšími komunikacemi a
vybudovaným podchodem pod uvedenou vozovkou a vstupy do podchodu (KN 6191/71),
pěšími komunikacemi (KN 6743/1 a 6442) a dále k vozovce a parkovišti s
přiléhajícími zelenými plochami v zástavbě (KN 6438 a 6447). Tyto pozemky byly
součástí terénních úprav v rámci výstavby sídliště L., jsou funkčně spojeny se
stavbami obytných domů a výměra částí pozemků je v přiměřeném poměru vůči
ostatním pozemkům v areálu sídliště.
Odvolací soud je toho názoru, že v daném případě zastavění předmětných pozemků
předchází účinnosti zákona o půdě (t. j. ve smyslu ustanovení § 35 zákona č. 229/1991 Sb. den 24. 6. 1991). Stavba komunikace, nacházející se na předmětných
pozemcích (jejich částech), je způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů,
věcí nemovitou, spojenou se zemí pevným základem (srov. § 118 odst. 1, § 119
odst. 2 a § 120 občanského zákoníku); tvoří samostatnou věc, nikoli součást
pozemku. Pokud pak jde o pozemky (jejich části), které nejsou zastavěny tělesem
komunikace a nachází se na nich chodníky, zeleň přiléhající ke komunikaci či
chodníku, případně k parkovišti, pak jde (dovozoval odvolací soud) o přilehlé
pozemky, jež tvoří se stavbou komunikace funkční celek, přičemž výměra těchto
pozemků (jejich částí) je v přiměřeném poměru k zastavěným pozemkům. Odvolací
soud ještě připomínal, že podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 13/1977 Sb.,
o pozemních komunikacích, jsou součástí místní komunikace (pokud nejsou
samostatnými místními komunikacemi) též přilehlé chodníky, veřejná parkoviště a
obratiště, podchody a zařízení pro zajištění a zabezpečení přechodu pro chodce. Žalobcům se v tomto soudním řízení nepodařilo, podle názoru odvolacího soudu,
prokázat skutkové předpoklady výjimek z uvedených závěrů o překážce vydání
pozemků oprávněným osobám ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, jakož i výrok
rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když v odvolacím řízení
úspěšným účastníkům řízení náklady řízení nevznikly, respektive se jejich
náhrady vzdali. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 6. 2013 doručen advokátu (který žalobce v
řízení zastupoval) a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního
stupně v pondělí dne 19. 8. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (i v
§ 57 odst. 2) občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2013 (sp. zn. 18Co 409/2012
Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského
soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i s odchylkami od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i od předchozího rozhodnutí odvolacího
soudu v téže právní věci (vyjádřeného ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 18Co 27/2011). Dovolatelé vytýkali rozhodnutí soudů obou stupňů, že nesprávně nevyhověli
jejich žalobnímu návrhu „s poukazem na zastavěnost pozemků, o něž jde v tomto
řízení, areálem sídliště, aniž se zabývaly konkrétně otázkami, v jakém rozsahu
byla stavba sídliště vůbec povolena a zda stavby, existující v době rozhodování
soudu, byly součástí stavby sídliště.
Závěr o existenci překážky vydání věcí ve
smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě
byl pak soudy obou stupňů zaujat odlišně od právního závěru odvolacího soudu,
zaujatého v jeho předchozím zrušovacím usnesením ze dne 8. 4. 2011 (sp. zn. 18
Co 274/2011 Krajského soudu v Brně). Nebylo přitom zohledněno ani to, že
žalované Statutární město Brno se ve svých vyjádřeních v tomto řízení omezilo
jen na velmi obecnou úvahu o tom, že pozemky, o něž jde v tomto soudním řízení,
jsou zastavěny sídlištěm Líšeň, „přičemž zahltil soud listinnými důkazy (ve
většině případů neautentickými a neprůkaznými) bez konkrétní vazby na aplikaci
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.“. Podle názoru
dovolatelů se v tomto řízení dostaly „soudy obou stupňů do procesně
nepřijatelné situace, kdy samy z jednotlivých listinných důkazů hodnotily obsah
listin jako např. stavebních povolení a územních rozhodnutí, která jsou velmi
obsáhlá a nepřehledná.“. Z uvedených listinných důkazů nelze, podle názoru
dovolatelů, dovodit, že součástí stavby povolené stavební povolení ze dne 26. 9. 1980 byla i výstavba komunikace (ulice J.), přičemž tato komunikace se
nachází mimo obvod stanoviště „obytného souboru Líšeň IV“; např. ze žádného
územního rozhodnutí nelze, podle názoru dovolatelů, dovodit zastavěnost pozemku
parc. č. (KN) 6191/9 stavbou komunikace. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
nevyplývá vůbec závěr tohoto soudu o tom, že výměra pozemků, které byly
součástí terénních úprav, je v přiměřeném poměru vůči ostatním pozemkům v
areálu sídliště. Dovolatelé také ve svém dovolání namítali, že Ulice J. (která
je ve správě Jihomoravského kraje) v žádném případě nebyla součástí obytného
souboru Líšeň IV., a i kdyby bylo prokázáno, že komunikace byla postavena před
účinností zákona č. 229/1991 Sb., soudy měly vzhledem na zásadu koncentrace
řízení dospět k závěru, že tu pozemky měly být žalobcem vydány. Ve vyjádření Statutárního města Brna k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by
tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru dovolatelů (v tomto jeho
vyjádření) skutečnosti tvrzené v dovolání neodpovídaly zjištění o skutečném
stavu věci, zejména v tomto směru:
výpočet staveb, které se nacházejí na sporných pozemcích nebyl uveden až v
rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž byl uveden již soudem prvního stupně ze dne
17. 7. 2012 na str. 5;
v rozhodnutí soudů obou stupňů bylo dodatečně vysvětleno, proč jsou žalobci
nárokované části pozemků součástí sídliště Líšeň IV., a to shodně i s tím, co
je uvedeno v usnesení dovolacího soudu ze dne 12. 10. 2010 (28Cdo 3556/2010
Nejvyššího soudu), které se již rovněž zabývalo problematikou areálu uvedeného
sídliště v daném případě;
komunikace J. byla budována a financována v rámci obytného souboru Brno
– Líšeň, t. j. před účinností zákona č. 229/1991 Sb., což vyplývá z doložených
listinných důkazů o této stavbě;
na žádném z pozemků, o něž šlo v tomto soudním řízení, nelze už zemědělsky, ani
lesnicky hospodařit a vydání těchto pozemků brání tak i veřejný zájem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
2. 5. 2013 (sp. zn. 12Co 409/2012 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba
posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem už vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovolatelé ve svém dovolání byli toho názoru, že odvolací soud ve svém
rozhodnutí ze dne 2. 5. 2013 „rozhodl i o otázce, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, když totiž odvolací soud aplikoval
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a nevydal oprávněným osobám
pozemky, které byly dle jeho názoru zastavěny stavbou, i když se jednalo o
zcela jinou stavbu, než kterou jako překážku vydávání pozemku označovala ve
svých tvrzeních zúčastněná osoba“; toto dovolání takto zdůvodněné, bylo tedy
mít za dovolání přípustné za předpokladu, že tu skutečně šlo o řešení právní
otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, když naproti tomu
odvolací soud poukazoval ve svém rozhodnutí např. na tři rozhodnutí dovolacího
soudu (i na nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 78/98) s jinými právními závěry k
otázce dovolateli uváděné (kupř. co do pojmu přilehlých pozemků, jež tvoří se
zastavěnými pozemky souvislý celek (28 Cdo 1048/2002 Nejvyššího soudu), nebo co
do pojmu funkčního spojení pozemků se stavbami, které plní účel, jakož i co do
poměru pojmu výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním nárokovaným
pozemkům (28 Cdo 1395/2011 Nejvyššího soudu). Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci soudem jde tehdy, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat podle tohoto zákona v případě,
že pozemek byl při převodu nebo přechodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo o stavbu bezprostředně související a
nezbytně nutnou k provozu stavby.
Zastavěním pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku takovou stavbou, která má
povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.), je rozhodující to,
zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a
nikoli její velikost a hodnota stavby a účelnost jejího dalšího využití (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty stavby se
jedná o soubor objektů stavby a celý soubor pak nutno chápat jako areál (srov.
k tomu, např. závěr z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 6. 2000, II.ÚS
78/98, uveřejněný pod č. 89 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR, str. 268).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným závěrům z judikatury obecných soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR, z
nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět
přesvědčivě k závěru, že by právní otázka „zastavěnosti pozemků“, které se
dotýkal odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 2. 5. 2013 (napadeném dovoláním
dovolatelů), dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, dále
že by odvolací soud ve svém uvedeném rozhodnutí řešil tuto právní otázku podle
nesprávného právního předpisu anebo že by odvolací soud si jím aplikovaný
právní předpis (§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.) nesprávně vyložil
(a to zejména v rozporu s publikovanou judikaturou soudů). Dovolací soud proto
uzavírá, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s ustálenou
judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro
které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 za
použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé nebyli
v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v tomto dovolacím řízení doložené
náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu