28 Cdo 2155/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve
věci žalobců a) J. A., b) M. A., oba bytem v M. B., oba zastoupeni Mgr. Petrem
Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 2, proti žalované
Českomoravský štěrk, a. s., IČ: 25502247, se sídlem v Mokré 359, zastoupené
Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, o zaplacení
104.371,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.
zn. 4 C 196/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 16. února 2012, č. j. 13 Co 319/2010-125, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního
soudu
Brno-venkov ze dne 8. 6. 2010, č. j. 4 C 196/2007-99, tak, že žalované uložil,
aby žalobcům zaplatila 104.371,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok
I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok
II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky
každý jedné ideální poloviny pozemků katastrálního území K. u J. o celkové
výměře 2.718 m2 (dále jen – „předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích
právní předchůdce žalované vybudoval pozemní komunikaci tvořenou několika
konstrukčními vrstvami zakončenými vrstvou asfaltu sloužící jako příjezdová
komunikace k dobývacímu prostoru provozovanému žalovanou. Komunikace je na svém
počátku osazena uzamykatelnou závorou. Obvyklé nájemné za užívání předmětných
pozemků zastavěných dotčenou komunikací dosahuje 4 % ročně z jejich ceny
stanovené částkou 480,- Kč/m2. Na základě takto zjištěného skutkového stavu
odvolací soud dovodil, že dotčená komunikace je ve smyslu ustanovení zákona č.
13/1997 Sb. účelovou komunikací, která je, jakožto stavba tvořená několika
vrstvami a pokrytá asfaltovým povrchem, samostatnou věcí v právním smyslu. Její
vlastnicí je žalovaná, jejíž právní předchůdce komunikaci vybudoval. Dle závěrů
odvolacího soudu žalovaná za dobu od 10. 11. 2004 do 10. 11. 2006 v důsledku
bezesmluvního užívání pozemků zastavěných účelovou komunikací v jejím
vlastnictví získala na úkor žalobců (vlastníků užívaných pozemků) bezdůvodné
obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků
v daném místě a čase, tj. nejméně v uplatňované výši 104.371,20 Kč (§§ 451, 458
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobě
zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Z okolnosti, že
cesta mající zákonné znaky účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zák. o pozemních
komunikacích), zůstává účelovou komunikací i poté, co dojde k odstranění
„stavby“ tělesa této komunikace, přitom dovozovala, že výsledek stavební
činnosti tvořící těleso účelové komunikace nelze oddělit od pozemku jakožto
věci hlavní, aniž by došlo k jeho znehodnocení. Z uvedeného důvodu namítala,
odkazujíc na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1118/2005, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 a ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, že účelové komunikace je nutno považovat za součást
pozemku (byť jde v určitých případech o stavebně složité zpracování jeho
povrchu), a nikoliv za samostatné věci v právním smyslu (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Upozornila přitom na okolnost, že pozemky mající charakter komunikace
mají podle oceňovacích předpisů vyšší hodnotu než např. zemědělská půda. Vyjadřovala rovněž názor, že za situace, kdy účelová komunikace v podobě
nezpevněné cesty vedla přes předmětné pozemky dříve, než právní předchůdce
žalované zpracoval její povrch, nedošlo v důsledku vybudování hmotného tělesa
cesty ke zhotovení nové pozemní komunikace. V okolnosti, že odvolací soud v
odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z jakého důvodu předmětnou účelovou
komunikaci považuje za samostatnou věc v právním smyslu, a nikoliv za
zpracování povrchu pozemku, dovolatelka spatřuje vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázala též na znění zákona o
pozemních komunikacích, dle něhož účelové komunikace na rozdíl od ostatních
pozemních komunikací vznikají a zanikají ze zákona. Uvedla taktéž, že
ustanovení § 17 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích předvídá možnost zřízení
věcného břemene sloužícího k výkonu vlastnických práv ke stavbě ostatních
pozemních komunikací, a nikoliv ke stavbě účelové komunikace. Zpochybňovala
závěr odvolacího soudu o tom, že vlastník pozemku, na němž je vybudována cizí
stavba, má vůči vlastníkovi stavby nárok na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého v důsledku bezesmluvního užívání pozemku. Vytýkala odvolacímu soudu,
že nezohlednil skutečnost, že v důsledku investic vynaložených právním
předchůdcem žalované, došlo ke zhodnocení předmětných pozemků vlastněných
žalobci. Ze skutečnosti, že žalobci proti užívání komunikace ničeho nenamítali,
dovolatelka dovozovala, že žalobci na náhradu za užívání pozemků nemají nárok. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí
řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §
240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání
není opodstatněné. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li
dovolatelka, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevysvětlil, z
jakého důvodu předmětnou účelovou komunikaci považuje za samostatnou věc v
právním smyslu, a nikoliv za zpracování povrchu pozemku, je třeba uvést, že se
z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu určitým a srozumitelným způsobem podává,
jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odůvodnění přitom nepostrádá vysvětlení důvodů, pro něž odvolací soud stavbu
předmětné účelové komunikace považuje za věc, která je samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů. Rozsudek odvolacího soudu tudíž dovolatelkou vytýkanou
vadou řízení netrpí. To ostatně vyplývá mimo jiné též ze skutečnosti, že
dovolatelka na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat
uplatněné dovolací důvody. Používají-li občanskoprávní předpisy (např. § 135c obč. zák.) pojem „stavba“,
nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební
předpisy chápou tento pojem dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor
činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo
samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat
staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební
činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998). Těleso účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zák. o pozemních komunikacích)
přitom může být samostatnou nemovitou věcí v občanskoprávním smyslu
(nemovitostí odlišnou od pozemku, na němž je vybudována) tehdy, jde-li o stavbu
spojenou se zemí pevným základem (§ 119 odst. 2 obč. zák.), tj. věcí
neoddělitelnou od země, aniž by došlo k jejímu porušení, která současně není
součástí pozemku (§ 120 odst. 1 obč. zák.), tj. není funkčně nebo fyzicky
spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení
pozemku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS
483/01, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93).
Při
posuzování toho, zda půjde o samostatnou věc či součást pozemku, je vždy nutno
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v
právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních
vztahů, a také se zřetelem k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem
je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93). V rozsudku ze
dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007 pod č. 76/2007, pak Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že pozemní komunikace (v posuzovaném případě komunikace místní) může
být samostatnou stavbou ve smyslu ustanovení § 119 odst. 2 obč. zák. s tím, že
právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku. Okolnost, že pozemní
komunikace (v posuzovaném případě komunikace účelová) může být samostatnou
nemovitou věcí, jež netvoří součást pozemku, na němž je vybudována, dovodil v
rozsudku ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, rovněž Nejvyšší správní soud. V projednávané věci právní předchůdce žalované na pozemcích vlastněných žalobci
vybudoval účelovou pozemní komunikaci tvořenou několika konstrukčními vrstvami
zakončenými vrstvou asfaltu sloužící jako příjezdová komunikace k dobývacímu
prostoru provozovanému žalovanou (uvedené skutkové závěry nejsou dovolatelkou
zpochybňovány). Vzhledem ke stavebnímu provedení tělesa účelové komunikace, kdy
nedošlo toliko k určitému zpevnění či ztvárnění pozemku, nýbrž k výstavbě
asfaltové vozovky dobře odlišitelné od samotného pozemku, a významu
vybudovaného tělesa komunikace, jímž není podpořit či vylepšit dominantní
funkce pozemků vlastněných žalobci, nýbrž umožnit žalované komunikační spojení
s jejím provozem, je přitom zřejmé, že stavba tělesa účelové komunikace
vybudovaná právním předchůdcem žalované má charakter samostatné (od pozemků
žalobců odlišné) nemovité věci. Vymezení tělesa účelové komunikace jako
samostatného předmětu práv a povinností je v posuzovaném případě účelné též z
hlediska úpravy vzájemných práv a povinností mezi vlastníky předmětných pozemků
a žalovanou jakožto výlučnou uživatelkou účelové komunikace (komunikace je na
svém počátku osazena uzamykatelnou závorou). Jelikož těleso dotčené účelové
komunikace vybudoval právní předchůdce žalované, jenž k němu nabyl vlastnické
právo zhotovením nové věci, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že
vlastnicí tělesa dotčené účelové komunikace je žalovaná, coby jeho právní
nástupkyně. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku pak dochází
již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu
na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické
právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1405/2005).
Jestliže tedy žalovaná vlastní těleso účelové
komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobců, získává
v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na jejich úkor majetkový
prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobcům vydat (§ 451
odst. 1, 2 obč. zák.). Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, sluší se uvést, že Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí
posouzení zřízené účelové komunikace jako stavby ve smyslu občanského práva
nevylučuje a stanoví pro takový případ právo vlastníka pozemku domáhat se
odstranění neoprávněné stavby (§ 135c obč. zák.). Toliko se zřetelem ke
konkrétním okolnostem případu přitom uzavírá, že posuzovaná účelová komunikace
charakter stavby v občanskoprávním smyslu nemá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, se pak netýká pozemních komunikací,
ale tenisového dvorce. Od závěrů vyslovených v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, stran charakteru místní komunikace ve smyslu občanského
práva se pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo
691/2006, přijatým ve velkém senátu občanskoprávního kolegia (§ 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) výslovně odchýlil. Z námitek
dovolatelky, že cesta mající charakter účelové komunikace vedla přes pozemky
žalobců i před tím než došlo k vybudování tělesa této komunikace, respektive,
že by tato komunikace existovala i poté, co by byla stavba tělesa komunikace
odstraněna, pak vyplývá, že dovolatelka důsledně nerozlišuje mezi právním
institutem účelové komunikace, jenž ve smyslu ustanovení zákona o pozemních
komunikacích za zákonem stanovených podmínek umožňuje obecné užívání cesty jako
účelové komunikace bez ohledu na to, zda má charakter stavby v občanskoprávním
smyslu či nikoliv, a stavbou tělesa účelové komunikace jakožto výsledku určité
stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů. Okolnost, že ustanovení § 17 odst. 2 zák. o pozemních komunikacích předvídá
možnost zřízení věcného břemene sloužícího k výkonu vlastnických práv ke stavbě
ostatních pozemních komunikací, a nikoliv ke stavbě účelové komunikace, pak
sama o sobě neznamená, že by těleso účelové komunikace nemohlo být samostatnou
věcí. Vzhledem k výše uvedenému je z hlediska posouzení účelové komunikace jako
stavby v občanskoprávním smyslu rovněž nerozhodná výše ceny pozemků majících
charakter komunikace (cesty) vyplývající z oceňovacích předpisů. Poněvadž
vlastnické právo k tělesu účelové komunikace zůstává žalované, nelze zohlednit
ani investice, které do nemovitosti ve svém vlastnictví vložila. Z okolnosti,
že žalobci žalované nebrání v užívání účelové komunikace, pak nelze dovozovat,
že by neměli nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež získala na jejich úkor
v důsledku bezesmluvního užívání pozemků žalobců zastavěných stavbou v jejím
vlastnictví. Jelikož je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů
uplatněných dovolatelkou (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly
(243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2013