28 Cdo 1512/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) Mgr. B. H., b) G. I., c) L. H., zastoupených Mgr. Bc. Lubošem
Klimentem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému
P. M., zastoupenému Mgr. Martinem Zobačem, advokátem se sídlem Žďár nad
Sázavou, Strojírenská 1, o 672.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 45/2000, o dovolání žalobce c. proti
rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013, č. j.
54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013, č. j.
54 Co 736/2012,54 Co 1034/2013-515, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou ze dne 26. 4. 2012, č.j. 7 C 45/2000-458, včetně usnesení Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 26. 4. 2012, č.j. 7 C 45/2000-469, se ve
vztahu mezi žalobcem c. a žalovaným zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se žalobou domáhali zaplacení částky 672.000,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že žalovaný užívá vodní dílo v jejich vlastnictví k přivádění vody
do své vodní elektrárny. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť vodní dílo, jehož vlastnictví žalobci
tvrdí, částečně zaniklo již v roce 1978 výbuchem mlýna, částečně je součástí
pozemků, po kterých je voda vedena a o jezu se žalovaný domnívá, že je ve
vlastnictví obce H. Dále uvedl, že část pozemků, na nichž je vodní dílo vlastní
a další část má pronajatou od obce H. Řízení ve věci bylo několikrát přerušeno, neboť mezi týmiž účastníky probíhalo
řízení, v němž se žalobci domáhali, aby byla žalovanému uložena povinnost
zdržet se užívání jejich vodního díla, a v němž byla řešena otázka povahy
vodního díla žalobců. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne
26. 4. 2012, č. j. 7 C 45/2000-458, ve spojení s usnesením ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 7 C 45/2000-469, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění
svého rozhodnutí uvedl, že vodní dílo, za jehož užívání požadují žalobci vydání
bezdůvodného obohacení je součástí pozemků, na nichž se nachází, neboť
odstranění tohoto díla by vedlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Dále z
dokazování vyplynulo, že žalovaný pozemky, na nichž se vodní dílo nachází,
vlastní, resp. k nim má užívací právo. Samostatnou stavbou ve vlastnictví
žalobců by mohla být jedině zatrubněná část vodního díla, nicméně žalovaný ji
neužívá bezdůvodně, nýbrž z důvodu veřejnoprávní povinnosti zachovávat určitý
průtok vody touto částí vodního díla. Nebýt veřejnoprávní povinnosti uložené
žalovanému, mohla by voda z elektrárny odtékat přes jeho pozemky. Jinými slovy,
žalovaný zatrubněnou část vodního díla užívá jen z důvodu veřejnoprávní
povinnosti mu uložené, a nemůže být proto za využívání této části vodního díla
„sankcionován“. Nakonec se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobcům
nevznikly v souvislosti s údržbou vodního díla náklady, na nichž by se měl
žalovaný povinnost podílet ve smyslu § 57 vodního zákona a uzavřel, že žalobci
žádné náklady na údržbu vodního díla nevynaložili. Z výše uvedených důvodů
proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne
24. 10. 2013, č. j. 54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, napadené rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně a poukázal na skutečnost, že otázka povahy vodního
díla byla již řešena v jiném řízení mezi týmiž účastníky a to s tím výsledkem,
že vodní dílo není samostatnou věcí podle občanského práva, nýbrž součástí
pozemků, na nichž stojí. Žalobcům se nepodařilo prokázat skutečnosti, z nichž
by se podávala neudržitelnost závěru o tom, že vodní dílo není samostatnou věcí
podle občanského práva, který soudy vyslovily v předchozím řízení mezi týmiž
účastníky, v němž se žalobci domáhali, aby se žalovaný zdržel užívání jejich
vodního díla.
Pokud jde o zatrubněnou část vodního díla, žalovanému nevzniká
bezdůvodné obohacení, neboť majetkový prospěch vzniká žalovanému provozem
elektrárny a nikoliv vypouštěním vody zatrubněnou částí vodního díla, která se
nachází až za elektrárnou, v souladu s požárními potřebami. Jinými slovy, v
případě, že by zatrubněnou část vodního díla žalovaný nevyužíval, nemělo by to
vliv na výši jeho majetkového prospěchu. Protože žalobci neprokázali ani
vynaložení nákladů na údržbu vodního díla, jejichž náhrada by jím náležela
podle § 57 vodního zákona, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 24. 10. 2013,
č. j. 54 Co 736/2012, 54 Co 1034/2013-515, podal žalobce c. dovolání, v němž
namítl:
a) stavební prvky vodního díla jsou samostatnými věcmi a nikoliv
součástí pozemků, na nichž jsou vystavěny. Vodní dílo bylo navíc jak předmětem
dohody dědiců, která byla schválena usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou, tak předmětem dohody o vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd. b) není správný závěr soudů obou stupňů o tom, že žalovanému nevzniká
bezdůvodné obohacení, když užívá zatrubněnou část vodního díla na základě
veřejnoprávní povinnosti, která mu byla uložena. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry soudu obou stupňů o tom, že
vodní dílo žalobců není samostatnou věcí, neboť funkčně souvisí s pozemky, na
nichž se nachází. C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. Námitka týkající se užívání zatrubněné části vodního díla (sub b/)
Pokud jde o zatrubněnou část vodního díla, uzavřel soud prvního stupně, že tato
část vodního díla by mohla být samostatnou věcí, nicméně žalovaný ji neužívá
bezdůvodně, nýbrž z důvodu veřejnoprávní povinnosti zachovávat určitý průtok
vody touto částí vodního díla. Z uvedeného důvodu podle soudu prvního stupně
nelze žalovaného „sankcionovat“ uložením povinnosti vydat žalobcům bezdůvodné
obohacení za užívání této části vodního díla. Námitka dovolatele, kterou
uvedený závěr soudů obou stupňů rozporuje (sub b/), zakládá přípustnost
dovolání, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, zda může vzniknout
bezdůvodné obohacení plněním veřejnoprávní povinnosti, a současně i jeho
důvodnost, protože byla soudy obou stupňů posouzena nesprávně. Ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně plyne, že zatrubněnou část vodního díla musí
žalovaný užívat, neboť mu bylo nakládání s vodami za účelem výroby elektrické
energie povoleno pod podmínkou, že bude pro požární potřebu zabezpečen průtok
150 litrů vody za sekundu zatrubněnou částí vodního díla žalobců. Veřejnoprávní
rozhodnutí, jímž byla tato povinnost žalovanému uložena, však žalovaného samo o
sobě neopravňuje k bezúplatnému užívání cizí věci. Naopak typicky si dodržování
stanovené povinnosti může vyžádat vynaložení dalších nákladů ze strany
provozovatele elektrárny, např. na koupi, či pronájem věci.
Podstatou souzené
věci, pokud jde o zatrubněnou část vodního díla žalobců, je skutečnost, že
žalovanému byla uložena veřejnoprávní povinnost, která je podmínkou provozu
jeho elektrárny, a on proto musí zabezpečit její dodržování. Pokud dodržení
této povinnosti vyžaduje využívání zatrubněné části vodního díla ve vlastnictví
žalobců, mohl žalovaný usilovat o odkoupení této části vodního díla od žalobců,
nebo o její pronájem. V případě, že tak neučinil, užíval zatrubněnou část
vodního díla žalobců bez právního důvodu, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení,
které je povinen vydat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je
nespravedlivé „sankcionovat“ žalovaného za plnění veřejnoprávní povinnosti,
avšak opomněl, že neponese-li náklady plnění veřejnoprávní povinnosti žalovaný,
ponesou je žalobci, neboť jejich věc je využívána k hospodářským účelům, aniž
by za to obdrželi jakékoliv plnění. Podle dovolacího soudu je spravedlivější,
aby náklady veřejnoprávní povinnosti nesl ten, jemuž byla tato povinnost
uložena, tedy provozovatel elektrárny – žalovaný. Neobstojí ani závěr
odvolacího soudu o tom, že se zatrubněná část vodního díla nachází až za
elektrárnou, a proto její užívání nepřináší žalovanému žádný majetkový
prospěch. Odvolací soud totiž opomíjí, že pokud by žalovaný zatrubněnou část
vodního díla nevyužíval, nemohl by provozovat elektrárnu, neboť by nesplnil
veřejnoprávní povinnost uloženou mu v souvislosti s povolením k nakládání s
vodami. Jinými slovy, hospodářská činnost žalovaného, z níž získává majetkový
prospěch, je možná jen za situace, že žalovaný užívá zatrubněnou část vodního
díla. Námitka, že vodní dílo je samostatnou věcí (sub a/)
Namítá-li dovolatel, že vodní dílo je samostatnou věcí (sub a/), napadá závěr
soudů obou stupňů o tom, že vodní dílo (s výjimkou jeho zatrubněné části) je
součástí pozemků, na nichž se nachází. V uvedeném směru je třeba vycházet z
ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí: „Stavba jako výsledek
stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je
samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani
hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto
pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom,
meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem
je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, uveřejněný pod
číslem 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30.
7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004). V rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že „stavbu z hlediska občanského
práva hmotného nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva
správního, např. stavebního nebo vodohospodářského. Pokud stavbu, jako hmotný
výsledek stavební činnosti, nelze oddělit od pozemku, jde o jeho součást, která
s pozemkem tvoří jednu věc. Vodní stavby, jako úprava a změna koryt vodních
toků, zavlažování a odvodňování, proto nejsou zpravidla samostatnou věcí. Okolnost, že jde o stavbu, např. hráze, ještě neznamená, že může být předmětem
občanskoprávních vztahů jako samostatná věc“. Z citovaných rozhodnutí tedy
plyne, že otázka, zda je určitá věc součástí jiné věci, anebo je samostatnou
věcí, je ve značné míře závislá na skutkových okolnostech konkrétního případu,
a dále že ne každá stavba podle veřejného práva je samostatnou věcí podle
občanského práva. V souzené věci soudy obou stupňů dospěly na základě
provedeného dokazování k závěru, že vodní dílo není samostatnou věcí, neboť je
spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k
funkčnímu znehodnocení těchto pozemků. Uvedený závěr opřely navíc o skutečnost,
že mezi účastníky již proběhlo soudní řízení, v němž se žalobci domáhali, aby
byla žalovanému uložena povinnost zdržet se užívání jejich vodního díla. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně i Krajský soud v
Brně, pobočka v Jihlavě, jako odvolací soud dospěly v předmětném řízení k
závěru, že vodní dílo žalobců není samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, na
nichž je zhotoveno. Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl dovolání žalobců v
této věci usnesením ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, v němž uvedl:
„V dané věci jde o posouzení otázky, zda vodní dílo je samostatným předmětem
občanskoprávních vztahů (věcí) nebo zda je součástí pozemku, na kterém je
zřízena. Právními aspekty této problematiky se dovolací soud již opakovaně
zabýval a právní závěry napadených rozhodnutí nejsou s jeho judikaturou v
rozporu.“, a dále: „V dané věci šlo o konkrétní posouzení sporné věci, při
kterém soudy v rámci uvážení postupovaly podle uvedené judikatury, přičemž
jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.“. Proti citovanému rozhodnutí
Nejvyššího soudu podali žalobci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením
ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 168/05, odmítl uved: „Z rozhodnutí okresního
soudu ve spojení s rozhodnutím krajského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých
skutkových zjištění obecné soudy vycházely a jakými úvahami se při hodnocení
jednotlivých důkazů řídily. Ústavní soud rovněž nezjistil existenci rozporů
mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Za těchto
okolností tedy Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy
dospěly, jakkoliv přehodnocovat.“. V uvedeném řízení tedy soudy dospěly k témuž
závěru, jako soudy nižších stupňů v souzené věci, a sice že vodní dílo není
samostatnou věcí, nýbrž součástí pozemků, na nichž se nachází.
Protože závěr o
povaze vodního díla byl vyjádřen v odůvodnění, nikoliv ve výroku soudních
rozhodnutí, nejsou závěry soudů v předchozím řízení pro právě probíhající
řízení závazné ve smyslu § 159a o. s. ř., uplatní se však ustanovení § 135
odst. 2 věta druhá o. s. ř., podle něhož soud vychází z rozhodnutí, v němž byla
předmětná otázka vyřešena. Soudy obou stupňů tedy správně přihlédly k výsledku
předchozího řízení mezi týmiž účastníky, jehož předmětem bylo uložení
povinnosti žalovanému zdržet se užívání vodního díla.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolena otázka povahy vodního díla
je otázkou skutkovou, neboť závisí na zjištění způsobu provedení vodního díla a
jeho spojení s příslušnými pozemky. Skutkovou námitkou však dovolání nelze
odůvodnit, a proto námitka stran povahy vodního díla není důvodná. Dovolatel
však poukazuje i na skutečnost, že vodní dílo bylo předmětem dohody dědiců
schválené usnesením Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou (dovolatel jej
označuje „čj. 158/97“). Je tedy pravdou, že v předmětném dědickém řízení bylo
na vodní dílo nesprávně (s výjimkou zatrubněné části) nahlíženo jako na
samostatnou věc, jinak by totiž nemohlo být předmětem dědictví. V obecné rovině
lze říct, že soudy obou stupňů by mohly při posuzování povahy vodního díla
vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. z tohoto rozhodnutí o
dědictví, nicméně takový postup by byl podle dovolacího soudu nesprávný za
situace, kdy mezi týmiž účastníky proběhlo řízení, jehož předmětem bylo uložení
povinnosti žalovanému zdržet se užívání díla, a v němž se Okresní soud ve Žďáru
nad Sázavou a Krajský soud v Brně podrobně zabývaly povahou vodního díla a
jejich závěry byly zkoumány Nejvyšším soudem i Ústavním soudem. Jinými slovy,
soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud nevycházely z rozhodnutí Okresního
soudu ve Žďáru nad Sázavou, jímž byla schválena dohoda dědiců. Proto ani poukaz
dovolatele na rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou nic nemění na
závěru o nedůvodnosti jeho námitky. Konečně nemůže nedůvodnost této námitky
zvrátit ani skutečnost, že vodní dílo bylo v roce 1992 předmětem dohody o
vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových
křivd, neboť skutečnost že určitá věc byla předmětem právních vztahů,
neznamená, že byla způsobilá být předmětem právních vztahů.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se
důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek a usnesení
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i tato
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Iva
Brožová předsedkyně senátu