30 Cdo 757/2009

30 Cdo 757/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce

Českého rybářského svazu, místní organizace se sídlem ve V., zastoupeného JUDr.

Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, proti

žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká

1024/11a, zastoupenému Mgr. Hynkem Sekyrkou, advokátem se sídlem v Praze 1,

Týnská 21a, a 2) P. D., o určení vlastnictví a o určení neplatnosti smluv,

vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 156/2007, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září

2008, č.j. 6 Co 1371/2008-205, takto:

Dovolání žalobce směřující proti výroku I. rozsudku Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2008, č.j. 6 Co 1371/2008-205,

pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12.

března 2008, č.j. 9 C 156/2007-167, v části jeho výroku I., jímž byla zamítnuta

žaloba o určení neplatnosti smluv o převodu vlastnictví č. PF 1015760432 ze dne

16. prosince 2004, č. PF 1016760632 ze dne 26. října 2006 a č. PF 2PR07/32 ze

dne 5. ledna 2007, se odmítá; jinak se rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 8. září 2008, č.j. 6 Co 1371/2008-205, pokud jím byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. března 2008, č.j. 9

C 156/2007-167, v části jeho výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že

„výlučným vlastníkem nemovitostí, a to parc. č. 147/1, 149/1, 149/4 a 149/3 v

k.ú. K., je ČR – Pozemkový fond ČR“, a rozhodnuto o nákladech řízení, jakož i

rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. března 2008, č.j. 9 C

156/2007-167, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že „výlučným vlastníkem nemovitostí, a to parc. č. 147/1, 149/1, 149/4 a 149/3 v

k.ú. K., je ČR – Pozemkový fond ČR“ a rozhodnuto o nákladech řízení, zrušují a

věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.

Žalobce se podanou žalobou proti žalovaným domáhal vydání

rozsudku, kterým by bylo jednak určeno, že výlučným vlastníkem pozemků p.č. 147/1, p.č. 149/1, 149/4 a 149/3 v katastrálním území K. (dále též „předmětné

pozemky“ nebo „předmětné nemovitosti“) je „Česká republika – Pozemkový fond

ČR.“ Dále se žalobou domáhal určení neplatnosti specifikovaných smluv o

převodu předmětných pozemků z vlastnictví prvního žalovaného do vlastnictví

druhého žalovaného, neboť měl za to, že uvedené převodní smlouvy jsou

(absolutně) neplatné. Žalobce žalobní petity konstruoval na skutkovém tvrzení

(ve stručnosti z podané žaloby shrnuto), že v období 1969 až 1973 vybudoval na

předmětných pozemcích soustavu dvou vodních děl – rybníků, a od této doby tato

díla užíval a užívá jako jejich vlastník. „Uvedená vodní díla s(e) tak skládají

ze stavebních prvků, jako jsou stavby hrází, výpustí a regulačních zařízení,

když zejména výpusť spodního rybníka na parcele č. 149/1 v k.ú. K. je stavbou

opatřenou základy a dalšími stavebními prvky, které ji jednoznačně oddělují od

okolního terénu, jednak z prvků nehmotných, ke kterým patří zejména právo

nakládat s povrchovými vodami, které jsou uvedenými vodními díly zadržovány.“

Žalobce opakovaně požádal prvního žalovaného o prodej předmětných pozemků ve

smyslu § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. do svého vlastnictví s odůvodněním, že

je vlastníkem a uživatelem vodních děl, která se nacházejí na těchto pozemcích,

„jakož i jednotlivých dílčích movitých a nemovitých věcí (bezpečnostní přeliv,

stavby výpustí).“ První žalovaný ovšem i přes opakovaný nesouhlas žalobce

předmětné pozemky zařadil do běžného prodeje a tyto, vyjma pozemku p.č. 149/2,

prodal druhému žalovanému, aniž by upřednostnil žádost žalobce ve smyslu § 5

odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních

pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o

Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve

znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 95/1999 Sb.“). Podle žalobce

(shora popsaný) postup prvního žalovaného byl v rozporu s § 18a zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení s § 1 odst, 2 písm. a) a § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999

Sb. Okresní soud v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“)

rozsudkem ze dne 12. března 2008, č.j. 9 C 156/2007-167, obě žaloby (tj. žalobu, že „ČR – Pozemkový fond ČR“ je vlastníkem předmětných pozemků, a dále

žalobu o určení neplatnosti shora specifikovaných převodních smluv) zamítl. V

případě prvně zmíněné určovací žaloby dospěl s odkazem na citovanou judikaturu

Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací

soud“) k právnímu závěru, že v daném případě není dán žalobcův naléhavý právní

zájem na tomto určení a proto byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně rovněž

zamítl žalobu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům. S odůvodněním, že

žalobce neprokázal, že by o prodej předmětných pozemků prvního žalovaného řádně

požádal.

Druhým důvodem, jenž vedl soud prvního stupně k zamítnutí žaloby o

určení vlastnictví, byl učiněný závěr, že žalobce „nemá na pozemcích stavbu ve

smyslu občanskoprávním“, v důsledku čehož „nebyla splněna jedna z podmínek

ustanovení § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb.,(;) proto nemohl mít žalobce ve

veřejné nabídce, do které se přihlásil, přednost dle § 7 odst. 10 zák. č. 95/1999 Sb.“ K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě této právní

úvahy: „Žalobce...opíral svůj nárok o tvrzené vlastnické právo k vypouštěcímu

zařízení umístěnému na parc.č. 149/1, když sám uváděl, že potrubí, které je zde

umístěno, nemovitostí není. Ve věci vyslechnutí svědci v souladu s předloženým

notářským zápisem vypověděli, že to byl žalobce, kdo uvedené vypouštěcí

zařízení vybudoval, a to zřejmě v letech 1969 – 1973. Dle § 55 odst. 1 zák. č. 254/2001 Sb. (vodní zákon) jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a

zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k

ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky

vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem. Za

vodní díla tento zákon považuje např. přehrady, hráze, vodní nádrže, jezy a

zdrže, studny, stavby odkališť atd. Vyhláška č. 23/2007 Sb. vymezuje vodní díla

spojená se zemí pevným základem, která jsou evidována v katastru nemovitostí

ČR. Dle § 1 této vyhlášky se jedná o přehrady, hráze, jezy, stavby k plavebním

účelům zřízené v korytech vodních toků na jejich březích, stavby k využití

vodní energie a stavby odkališť. Dle názoru soudu je třeba rozlišovat pojem

stavba dle vodního zákona a pojem stavba ve smyslu občanskoprávním. Vypouštěcí

zařízení je zřejmě stavbou dle zák. č. 245/2001 Sb., neboť se jedná o stavbu

sloužící ke vzdouvání a zadržování vody a k nakládání s vodami. Jak je však

uvedeno výše, aby mohlo být hovořeno o stavbě v občanskoprávním smyslu, musí

být výsledek stavební činnosti (což vypouštěcí zařízení jistě je) samostatnou

věcí v právním slova smyslu. Vypouštěcí zařízení, stejně jako ostatní části

žalobcem tvrzeného vodního díla, slouží k akumulaci vody v rybníce. Pomocí

tohoto zařízení se voda do rybníka napouští a z rybníka vypouští. Z uvedeného

pak dle názoru soudu vyplývá, že vypouštěcí zařízení je nutné pro základní

funkci rybníka, bez tohoto zařízení by rybník svou funkci nemohl plnit. Dle §

120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a

nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Funkcí rybníka je

vzdouvání a akumulace povrchových vod, právě na tuto činnost se vztahuje

povolení k nakládání s vodami, které žalobce předložil. Akumulace a vzdouvání

vod v rybníce pak není možná bez vypouštěcího zařízení, při oddělení tohoto

zařízení by tak došlo ke znehodnocení věci hlavní, tedy pozemku, na kterém je

umístěn rybník. Za této situace nemůže být vypouštěcí zařízení samostatnou

věcí, ale jedná se o součást pozemku, na kterém bylo vybudováno, tedy parc. č. 149/1. Pokud žalobce odkazoval na judikát Nejvyššího soudu 22 Cdo 37/2000, dle

názoru soudu tento na daný případ nedopadá.

Citovaný judikát se zabývá otázkou,

zda studna je věcí samostatnou, či zda tvoří součást pozemku, na kterém je

umístěna, přičemž dospívá k závěru, že studna samostatnou věcí je, neboť se

jedná o příslušenství věci hlavní. Povaha studny je však odlišná od povahy

výpustě, o níž zejména žalobce svůj nárok opíral. Zatímco bez výpusti nemůže

rybník plnit funkci (nemůže být používán jako rybník), oddělením studny od

pozemku, na kterém je umístěna (nemusí jít o oddělení faktické, ale právní,

např. o prodej subjektu odlišnému od vlastníka pozemku), nedojde nijak ke

znehodnocení tohoto pozemku. Jakkoli je studna vzhledově stavbou podobnou

výpusti, jejich (její) funkční určení je zcela odlišné.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již

„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil

jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., kterým byly

zamítnuty uvedené žaloby, jinak jej v nákladových výrocích II. a III. změnil

tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl též o

nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu

prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o určení neplatnosti předmětných smluv. V případě zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k předmětným pozemkům odvolací

soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce o převod těchto

pozemků řádně požádal, přesto shledal žalobu nedůvodnou. Se soudem prvního

stupně se totiž ztotožnil v dalším jeho právním závěru, že „na předmětném

pozemku se žádná stavba v občanskoprávním smyslu nenachází.“ Z dokazování v

řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že na předmětném pozemku (roz. pozemek p.č. 149/1 v k.ú. K.) se nenacházejí stavby, s nimiž by bylo možno

(samostatně) nakládat. Odvolací soud tak přisvědčil soudu prvního stupně v tom,

že „jde o součást pozemku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského

zákoníku“, když „v daném případě by oddělením výpustě a regulačního zařízení

došlo k funkčnímu znehodnocení věci hlavní, tedy rybníka, který jako celek je

představovaný pozemky, vodní plochou a zařízeními sloužícími k provozu a

užívání rybníka. Oddělením těchto věcí by rybník nemohl plnit svoji funkci.“

Odvolací soud uzavřel, že „Pokud jde o parcely č. 147/1, 149/3 a 149/4, ohledně

nich žalobce ani netvrdil, že je na nich umístěna stavba, která je nemovitostí

a která je jeho vlastnictvím. Netvrdil ani, že by ve vztahu k předmětným

pozemkům splňoval jiné podmínky stanovené zákonem č. 95/1999 Sb., které by ho

upřednostňovaly před jinými zájemci o převod předmětných pozemků. Ani odvolací

soud tedy neshledal, že by při uzavření předmětných smluv byly porušeny

podmínky zákona č. 95/1999 Sb.“

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již

„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci). Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů rozhodovaly

jednak v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve srovnatelných

případech, jednak uvedená otázka nebyla dovolacím soudem ještě přímo řešena, a

konečně oba soudy ve věci rozhodovaly v rozporu s hmotným právem. V případě

žaloby o určení neplatnosti předmětných smluv dovolatel namítá, že je nutno

vzít v úvahu specifický charakter uvedených smluv, které svou povahou hraničí

mezi soukromým a veřejným právem. Jejich uzavření musí vždy předcházet zákonem

určitým způsobem předepsané procedury (nabídkové řízení). Dovolatel se proto

domnívá, že z hlediska předcházení případným nejasnostem „co do posouzení

nutnosti opakování nabídkového řízení, respektive nemožnosti jeho uskutečnění z

hlediska přednostních práv žalobce, je zapotřebí jasně deklarovat neplatnost

uzavřených smluv, kdy jako otázka prejudiciální bude řešeno, zda byl dodržen

zákonný postup při výběru osoby, která má být jejich účastníkem.“ Podle

dovolatele pouhá změna údajů v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví

předmětných pozemků „by s ohledem na vnitřní fungování žalovaného č. 1 a

zmíněná specifika nakládání s nemovitostmi podle zákona č. 95/1999 Sb. nemusela

postačovat pro vyslovení neplatnosti jeho dosavadního postupu.“ V tomto směru

dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 30 Cdo 1405/2003 nebo 30 Cdo 2381/2005. Dále se dovolatel neztotožňuje se

závěry obou soudů ohledně vyhodnocení právní povahy rybničních zařízení. Je

toho názoru, že uvedené stavby je nutné považovat za samostatné věci ve smyslu

občanského zákoníku; z tohoto důvodu je zapotřebí postupovat podle § 5 zákona

č. 95/1999 Sb. a předmětné nemovitosti (neboť jde o pozemky, na kterých se

stavby buď přímo nacházejí, nebo s takovými parcelami bezprostředně sousedí)

přednostně odprodat dovolateli. Dovolatel odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR 22 Cdo 234/2003 – RNs C 1965/2004, kdy podle názoru n(N)ejvyššího

soudu je rybník věcí soubornou, která je tvořena více samostatnými věcmi a

právy v jejich vzájemném funkčním a fyzickém propojení.“ Zdůrazňuje, že

rybniční pozemek nelze ztotožňovat s rybníkem jako předmětem občanskoprávních

vztahů, neboť „rybniční pozemek je jen nezbytnou součástí rybníka jako takového

(souboru věcí).“ Z této argumentace dovolatel dále dovozuje, že rybniční

zařízení, které z hlediska stavebně technického odpovídá pojmu nemovité stavby

(je odděleno od pozemku základem), v daném případě rybniční výpusť, nelze

chápat jako součást rybničního pozemku, ale jako součást rybníka, jehož

součástí je i rybniční pozemek. Samotný rybniční pozemek však rybník netvoří, a

to ani ve spojení s rybničními zařízeními.

Nelze tedy dovodit, že by bez

výpusti nebylo možno rybniční pozemek jako takový užívat, neboť pozemek je

třeba charakterizovat jako část povrchu země a nad ním se nacházející případná

vodní plocha je pak charakteristickým prvkem až pro rybník jako takový. Rybniční pozemek může tedy tvořit dno rybníka i bez rybniční výpusti, resp. rybniční výpusť nijak neovlivňuje schopnost rybničního pozemku tvořit dno

rybníka. Odstraněním takové výpusti se pak uvedená schopnost rybničního pozemku

nijak nemění. Podle názoru dovolatele „rybniční výpusť je součástí nikoliv

rybničního pozemku, ale rybníka jako věci souborné, jejíž součástí je i

rybniční pozemek, a jako takový proto z hlediska ust. § 121 OZ tvoří

příslušenství rybničního pozemku, na kterém je postavena.“ Dovolatel nesouhlasí

se závěry obou soudů, podle kterých analogie se studnou zde není přiléhavá, a

v tomto směru opětovně odkazuje na judikát dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22

Cdo 37/2000. Má za to, že odstraněním stavby budovy ze zastavěného pozemku

nedojde k jeho znehodnocení, neboť takový pozemek může i nadále sloužit jako

zastavěná plocha. Konečně dovolatel argumentuje stran právní povahy rybničního

zařízení i tím, že jako vodní dílo je třeba jej zapsat do katastru nemovitostí,

přičemž z hlediska dikce katastrálního zákona by nebylo možné do katastru

zapisovat součásti jiných věcí, ale jen samostatné nemovité věci. „Pokud pak

ust. § 2 písm. b) vyhl. Mze ČR č. 23/2007 Sb. nařizuje zapisovat do katastru

mimo jiné i zařízení sloužící ke vzdouvání vodní hladiny (kdy rybniční výpusť

takovým zařízením nepochybně je), pak nelze než dovodit, že takové zařízení je

samostatnou nemovitou věcí, neboť jinak by podle jeho názoru do katastru

nemovitostí zapsána být nemohla.“ Dovolatel se proto domnívá, že splnil veškeré

podmínky k tomu, aby mu byly předmětné pozemky ve smyslu § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. přednostně odprodány, neboť jde o pozemky bezprostředně zastavěné

stavbami v jeho vlastnictví anebo o pozemky s takovými pozemky bezprostředně

sousedícími. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu,

tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k

dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání

vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona

č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),

podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným)

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle

tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) se nejdříve

zabýval dovolatelem namítanou přípustností dovolání ve smyslu § 237 odst. 1

písm. c) o.s.ř. proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že

dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen

výrok I.

rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení

neplatnosti předmětných převodních smluv, není přípustné, zatímco dovolání

proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen meritorní

výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení,

že vlastníkem předmětných pozemků je „Česká republika Pozemkový fond ČR“, je –

jak bude vyloženo níže – přípustné a i důvodné. V případě rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok

rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení

neplatnosti předmětných smluv pro absenci naléhavého právního zájmu, je třeba

konstatovat, že jde o rozhodnutí, které je souladné s rozhodovací praxí

dovolacího soudu. Ta dlouhodobě zastává právní názor, že naléhavý právní zájem

na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde

by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní

zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na

plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní

vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo

jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního

vztahu nebo práva. Podle konstantní judikatury žaloba o určení ve smyslu § 80

písm. c) o.s.ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen

povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah

nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo

nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu

nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení

se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná

otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr

účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či

není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má

povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu

(například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení

této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo

právního vztahu. V rozhodovací praxi se rovněž ustálil právní názor, že lze-li

žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na

určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na

základě které má teprve dojít ke vkladu vlastnického práva či jiného věcného

práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové

smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít

příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu §

80 písm. c) o.s.ř. dovodit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II.

Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na s. 113, a dále např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2003,

sp. zn. 21 Cdo 58/2003, in www.nsoud.cz, ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo

2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001,

případně z aktuální judikatury rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo

2027/2008, in www.nsoud.cz). Poněvadž odvolací soud se výše uvedenými judikatorními hledisky

při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na dovolatelem požadovaném

určení neplatnosti předmětných převodních smluv řídil, nelze v uvedeném směru

zaregistrovat žádné právně kvalifikační pochybení. V uvedeném rozsahu proto

nebylo možno dovodit, že by dovolání proti zmíněné části rozsudku odvolacího

soudu bylo ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. přípustné. Přitom

rozhodnutí, která dovolatel ve svém dovolání na podporu své dovolací

argumentace použil, shora vyloženým a judikatorně ustáleným právním názorům

neodporují. V dovolatelem odkazované věci sp. zn. 30 Cdo 2381/2005 pak řízení o

určení neplatnosti smlouvy probíhalo v situaci, kdy řízení o povolení vkladu

podle předmětné smlouvy bylo příslušným katastrálním úřadem přerušeno. Z těchto

důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než v předmětném rozsahu dovolání

odmítnout jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Ve zbylé části (týkající se určení vlastnictví k předmětným

pozemkům) ovšem Nejvyšší soud shledal dovolání dovolatele přípustným, neboť

otázka právního charakteru výpustného zařízení (výpustí) rybníků dosud

dovolacím soudem samostatně řešena nebyla. Navíc odvolací soud (stejně jako

soud prvního stupně) uvedenou právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. V tomto rozsahu tudíž Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání proti rozsudku

odvolacího soudu a shledal je i důvodným. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu

prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry (pokud jde o posouzení

právního charakteru výpustného zařízení předmětného rybníka) se odvolací soud

ve svém rozsudku zcela ztotožnil, soud prvního stupně sice správně zdůraznil,

že v daném případě je třeba rozlišovat pojem stavba podle zákona č. 254/2001

Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů [(vodní

zákon), dále též „vodní zákon“] a od pojmu stavby ve smyslu občanskoprávním,

avšak touto základní právní premisou se ve svých dalších právních úvahách (jak

bude vyloženo následovně) důsledně neřídil. Soud prvního stupně s odkazem na

vodní zákon konstatoval, že výpustné zařízení je zřejmě stavbou, neboť se jedná

o stavbu sloužící ke vzdouvání a zadržování vody a k nakládání s vodami. Aby se

ovšem mohlo jednat o stavbu též z občanskoprávního hlediska, musel by být

uvedený výsledek stavební činnosti samostatnou věcí v právním slova smyslu. Zde

soud prvního stupně pro verifikaci, zda výpustné zařízení je samostatným

předmětem občanskoprávních vztahů, resp.

samostatnou (nemovitou) věcí či

nikoliv, použil toliko kritérium funkčnosti ve vztahu k rybníku, a pak uzavřel,

že s ohledem na popisovanou funkci tohoto zařízení „nemůže být zařízení

samostatnou věcí, ale jedná se o součást pozemku, na kterém bylo vybudováno,

tedy na parc. č. 149/1.“ Navíc soud prvního stupně aplikoval dané kritérium

současně jak ve vztahu k rybníku, tak i ve vztahu k pozemku, přičemž posléze

dovodil, že předmětné výpustné zařízení je (pouze) součástí pozemku p.č. 149/1

v katastrálním území K. Dovolací soud může úvahu soudů, zda jde o samostatnou věc či o

její součást, učiněnou v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska,

zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu

zjevně nepřiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22

Cdo 5113/2007, in www.nsoud.cz). Vodní zákon v § 55 odst. 1 písm. a) stanoví, že vodní díla jsou

stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování

odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s

vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k

jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména přehrady, hráze, vodní

nádrže a zdrže. Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva,

rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů, a o změně některých

zákonů (zákon o rybářství), v § 2 písm. c) obsahuje (pro účely tohoto zákona)

následující definici rybníka: „Rybníkem (se rozumí) vodní dílo, které je vodní

nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu,

včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a

dalšími technickými zařízeními.“

Již za předchozí právní úpravy vodního práva prostřednictvím

vodního zákona č. 138/1976 Sb. a zákona o rybářství č. 102/1963 Sb. Ústavní

soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) zdůraznil, že vymezení pojmu

rybník v tehdejším § 4 odst. 1 zákona o rybářství bylo učiněno pouze pro účely

tohoto zákona a nikoliv tedy obecně pro sféru veřejného práva, a že i když

vodní zákon sice v citovaném ustanovení považuje vodní nádrže (a tedy i

rybníky) za stavby, je zapotřebí (v případě řešeném Ústavním soudem tak bylo

činěno z hlediska finančního práva) při zjišťování toho, co je nutno považovat

za stavbu (případně co je součástí této stavby), vycházet nejen z norem (v

daném případě) finančního práva, nýbrž i z obecně platných zásad právního řádu. Dále judikoval, že obecné ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. oddělující právní

režim stavby od právního režimu pozemku se uplatní v situacích, kdy speciální

právní norma nestanoví pro konkrétní druh právních vztahů něco jiného. Zmíněné

ustanovení zákona o rybářství se ovšem týká pouze jemu podléhající právní

úpravy a nedopadá tak na ostatní druhy právních vztahů, u kterých je nutno

subsidiárně použít ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. (nález Ústavního soudu ze

dne 20. března 2002, sp. zn. I. ÚS 375/2001, in www.nalus.cz).

S ohledem na právní reglementaci rybníka dospěla judikatura i

právní doktrína k závěru, že z občanskoprávního hlediska rybník nepředstavuje

samostatný předmět občanskoprávních vztahů, resp. není věcí v právním smyslu, s

níž by bylo možno samostatně nakládat a není tedy ani stavbou z hlediska

občanského zákoníku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. května

2001, sp. zn. 25 Cdo 663/2001, nebo ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo

1121/2008, in www.nsoud.cz, a dále např. Kindl, M.: Jeskyně, rybníky a jiné

problémy moderní právní úpravy, Právník č. 10/2009, s. 1123). Odvolací soud převzal skutková zjištění, jež v řízení učinil soud

prvního stupně, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že v

daném případě předmětné výpustné zařízení, jež bylo postaveno žalobcem na

pozemku p.č. 149/1, není stavbou z občanskoprávního hlediska. I odvolací soud

při posuzování právního charakteru výpustného zařízení jako verifikační

kritérium použil funkční hledisko, a to shodně se soudem prvního stupně jak ve

vztahu k rybníku, tak i ve vztahu k pozemku. Odvolací soud totiž dovodil, že „V

daném případě by oddělením výpustě a regulačního zařízení došlo k funkčnímu

znehodnocení věci hlavní, tedy rybníka, který jako celek je představovaný

pozemky, vodní plochou a zařízeními sloužícími k provozu a užívání rybníka. Oddělením těchto věcí by rybník nemohl plnit svoji funkci.“ Tomuto právně

kvalifikačnímu závěru ovšem předchází (na str. 3 odůvodnění rozsudku) dílčí

závěr odvolacího soudu, že „Z dokazování soudu prvního stupně vyplývá, že na

předmětném pozemku se nenacházejí stavby, se kterými by bylo možno nakládat“, a

že „Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že jde (roz. v případě

výpustného zařízení) o součást pozemku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1

občanského zákoníku.“

Poněvadž výpustné zařízení rybníka nemůže být jeho součástí již z

toho důvodu, že rybník z občanskoprávního hlediska není samostatnou věcí v

právním smyslu, a vzhledem k tomu, že pro posouzení, zda výpustné zařízení je

či není samostatnou (nemovitou) věcí, bylo oběma soudy použito pouze zmíněné

funkční hledisko jako verifikační identifikátor (ne)oddělitelnosti výsledku

stavební činnosti od věci hlavní, lze konstatovat, že uvedený právní závěr

odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) je nesprávný. Přitom Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. srpna 2003,

sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (in www.nsoud.cz) zaujal ohledně řešení právního

charakteru hráze rybníka následující právní názor, který bylo možno přiměřeně

uplatnit i při posuzování otázky právního charakteru výpustného zařízení

rybníka:

„Rybník je tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a

dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na

úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou. Hráz je

sice vodním dílem...to ovšem ještě neznamená, že jde o samostatnou stavbu ve

smyslu občanského práva.

Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního

zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že

samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta

vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování

pozemků). Proto samotná okolnost, že hráz rybníka je vodním dílem, ještě

neznamená, že tato hráz může být samostatným předmětem právních vztahů. Rybniční hráz je stavba vybudovaná k zadržení vody v průtočném

rybníku. Je stavěna z nepropustného materiálu, utěsněná, odolná vůči tlaku

vody. Návodní svahy se zpevňují kamennou dlažbou, betonovými prefabrikáty, u

menších rybníků plůtky, vzdušné svahy zatravněním. K rybníku patří též

vypouštěcí zařízení (viz Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Nakladatelský dům OP Diderot, Praha, 1997, díl 3, s. 735). V případě hráze

rybníka je významný způsob jejího stavebního provedení, tj. zda jde převážně o

hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící,

nebo zda převažují stavební materiály (beton apod.), které tvoří samostatnou

stavbu na pozemku. Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je

samostatnou věcí v právním smyslu, anebo zda jde o součást pozemku, na kterém

stojí, bez posouzení konkrétní situace. Přitom bude třeba vyjít kromě

stavebního povolení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná

samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a

vlastníka hráze.“

Jak již shora bylo uvedeno, z hlediska vodního zákona rybník je

považován za vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb,

ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a

slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními, do

nichž náleží i výpustné systémy různého (stavebně)technického provedení. Výpustné zařízení účelových vodohospodářských nádrží slouží k

regulovanému vypouštění vody z nádrže za všech situací, popř. podle potřeby,

aby bylo možno vypustit vodu z nádrže v požadovaném čase. Umísťuje se obvykle

do nejnižšího místa nádrže (rybníka), aby bylo možno nádrže vypustit a

odvodnit. Každé výpustné zařízení se skládá z uzavíracího prvku a zařízení pro

odvedení vody. Podle konstrukčního uspořádání se výpusti rozdělují na otevřené

a trubní. Otevřené výpusti tvoří železobetonové nebo kamenné žlaby, jejichž

dno odpovídá úrovni nejnižšího místa nádrže. Stěny jsou budovány na celou výšku

hráze, pokud je po koruně vedena vozovka nebo cesta pro pěší, je nutno odpad v

místě koruny hráze přemostit nebo překlenout lávkou. Hradící zařízení

otevřených výpustí tvoří stavidla, segmentové a klapkové uzávěry. Větší

otevřené výpusti je možno rozdělit na pole. Doplňující zařízení otevřených

výpustí jsou česlové stěny, chránící výpust jednak před zanesením plovoucími

předměty, jednak bránící úniku ryb z nádrže při jejím vypouštění. Trubní

výpusti se používají k vypouštění vody z nádrže potrubím zabudovaným do

nejnižšího místa hráze.

Trubní výpusti se skládají z uzavíracího prvku,

výpustného potrubí a zařízení na tlumení kinetické energie vytékající vody. Podle typu uzavíracího mechanismu lze trubní výpusti rozdělit na uzávěry

lopatové, šikmé, čepové, šoupátkové, stavidlové a plochá kanalizační šoupátka,

a dále na uzávěry segmentové, speciální a požeráky. Odpadní potrubí od výpusti

má být navrženo tak, aby provedlo nejvyšší možný průtok beztlakově. Odpadní

potrubí se zpravidla navrhuje z betonových, železobetonových nebo ocelových

trub. Ukládá se na desku z podkladního betonu a je chráněno železobetonem. Velice důležitým prvkem výpustného zařízení je spoj vlastní šachty výpusti s

odpadním potrubím. Pokud nádrž není vybavena dvěma výpustmi, z nichž alespoň

jedna umožňuje dostatečně citlivou regulaci průtoku, navrhne se pro vypouštění

zaručených odtoků speciální výpustné zařízení s přiměřenou kapacitou. Tímto

zařízením může být samostatná výpust, odbočka ze spodní výpusti nebo odběrného

zařízení, úprava dluží v požeráku apod. Přitom každá výpust musí být opatřena

nejméně jedním uzávěrem použitelným za všech stavů v nádrži a umožňující

regulaci průtoků, a dalším uzávěrem (revizním, provizorním, který lze vtok do

výpusti spolehlivě a bezpečně zahradit při poruchách uzávěru. Před vtoky do

výpustí se umísťují česle (Návrh rybníků – technická zařízení na vodních

nádržích, zpracovala Vysoká škola báňská Technické univerzity v O.,

Hornicko-geologická fakulta, in

http://hgf10.vsb.cz/546/Ekologicke%20aspekty/cviceni/cviceni_lenticky/technicka_

zarizeni.htm; na s. 22 cit. práce je výčet odborné literatury a státních norem

vztahující se k dané či související materii). Citované technické varianty výpustných zařízení rybníků osvětlují

místy až zásadní odlišnosti jejich (stavebně)technického provedení, která – jak

bylo již uvedeno – nemohou se stát součástí rybníků již proto, že rybník z

občanskoprávního hlediska není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů,

jakkoliv vodní zákon jej považuje za vodní dílo, které je tvořeno i příslušným

výpustným zařízením. Z toho ovšem vyplývá, že výpustné zařízení rybníka –

uvažováno z občanskoprávního hlediska – může, stejně jako hráz rybníka,

splňovat podmínky jak samostatné věci v právním smyslu, může ovšem také – coby

výsledek stavební činnosti – být pouze součástí zatopeného (rybničního)

pozemku, případně může být i součástí hráze rybníka, pokud ta ve smyslu

občanského zákoníku v konkrétním případě naplňuje podmínky samostatné věci

[není součástí zatopeného (rybničního) pozemku], in eventum může splňovat i

podmínky příslušenství věci hlavní ve smyslu § 121 odst. 1 obč. zák. Přitom vyřešení otázky právního charakteru výpustného zařízení se

v každém jednotlivém případě musí odvíjet od esenciálního zjištění, zda uvedené

zařízení je podřaditelné pod kategorii stavby ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., jež stanoví, že nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným

základem. Občanský zákoník pak v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí

pozemku. Judikatura Nejvyššího soudu v tomto směru dospěla k závěru, že pokud

občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst.

2 obč. zák.) používají pojem

„stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů,

které chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor

činností směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné),

zatímco pro účely občanského práva je nutno uvedený pojem vykládat staticky. To

znamená jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti,

který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, in Právní

rozhledy č. 6/1997). Judikaturou dovolacího soudu bylo dále vyloženo, že stavba

jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva

a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani

hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto

pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom,

meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních

případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o

samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba

může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem

okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,

aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a

prodeje, nájmu apod). a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem

je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové

vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008). Jde-li o stavbu

spojenou se zemí pevným základem či nikoliv je třeba vždy posoudit podle

okolností konkrétního případu. Přitom „spojení se zemí pevným základem“ je

možno stručně charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž

by došlo k porušení věci. Pevné spojení věci se zemí musí být zároveň takové,

aby bylo schopno odolat zejména účinkům přírodních vlivů dané lokality na věc a

účinkům vlastního působení věci. Z hlediska stavebního je pevný základ

základovou prostorovou konstrukcí geometricky a fyzikálně jednoznačně vymezenou

a definovanou, a to pro konkrétní stavební objekt, v konkrétní lokalitě a v

konkrétních vnitřních a vnějších podmínkách. Posouzení existence pevného

základu konkrétní stavby je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá

dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz

znaleckým posudkem či odborným vyjádřením (nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01, in www.nalus.cz). Odvolací soud v posuzované věci navázal na skutková zjištění soudu

prvního stupně, který ovšem v uvedeném směru při rozhodování ze žádného

odborného podkladu nevycházel ani případně nezdůvodnil, proč takové znalecké

verifikace v tomto případě nebylo třeba.

Je zjevné, že soud prvního stupně

právní úvahu o tom, zda předmětné výpustné zařízení je samostatnou věcí či

nikoliv (bez dalšího) vytěsnil již shora vyloženou právní argumentací, že (ve

stručnosti zrekapitulováno) výpustné zařízení je nezbytné pro funkčnost rybníka

a proto (vždy) představuje součást (rybničního) pozemku ve smyslu § 120 odst. 1

obč. zák. Bylo přitom uvedeno, že tento právní závěr je neudržitelný již z toho

důvodu, že se zde v podstatě směšuje pojem rybník coby vodní dílo s pojmem

(rybniční) pozemek, pokud se týče prolínání závěru soudu prvního stupně o

právním charakteru výpustného zařízení, které podle uvedeného soudu je sice

nezbytné pro (řádnou) funkci rybníka, avšak současně je považováno za součást

pozemku. Již samo o sobě takové právně kvalifikační posouzení nemůže pro

uvedenou nelogičnost dílčích závěrů obstát. Především však nemůže obstát z toho

důvodu, že rybník není z občanskoprávního hlediska samostatnou věcí, a že k

závěru o tom, zda výpustné zařízení v posuzované věci je spojeno se zemí pevným

základem a splňuje podmínky stavby ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. coby

samostatného předmětu občanskoprávní dispozice, nebo je pouze součástí

(rybničního) pozemku, anebo je snad součástí hráze rybníka, případně tvoří

příslušenství věci hlavní ve smyslu § 121 odst. 1 obč. zák., neměl soud prvního

stupně, ale ani odvolací soud, který od nalézacího soudu zcela převzal jako

úplná a správně uvedená skutková zjištění, dostatečné (odborné) podklady, z

nichž by bylo lze činit příslušná skutková zjištění a tato posléze podrobit

právně kvalifikačnímu posouzení. Ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. stanoví, že na

základě písemné žádosti prodá Pozemkový fond vlastníkovi (spoluvlastníkovi)

stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je umístěna tato

stavba, a to v případě, že pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník

(spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Pozemkový fond

prodá vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský

pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna tato stavba, jestliže tento

pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je

oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Vzhledem k tomu, že dovolatel dovozoval

oprávněnost svého nároku ve smyslu citovaného ustanovení s ohledem na tvrzení,

že je vlastníkem výpustného zařízení na pozemku č. 149/1, který sousedí s

dalšími (žalobou dotčenými) pozemky, je třeba závěr odvolacího soudu, že „Pokud

jde o parcely č. 147/1, 149/3 a 149/4, ohledně nichž žalobce ani netvrdil, že

je na nich umístěna stavba, která je nemovitostí...Netvrdil ani, že by ve

vztahu k předmětným pozemkům splňoval jiné podmínky stanovené zákonem č. 95/1999 Sb., které by ho upřednostňovaly před jinými zájemci o převod

předmětných pozemků“, předčasný, neboť souvisí s vyřešením otázky právního

charakteru uvedeného výpustného zařízení. Lze tedy sumarizovat, že se dovolateli podařilo naplnit dovolací

důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

založený na tvrzení, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z

uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b

odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. v uvedeném rozsahu zrušil; jelikož důvody,

pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu

prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu

prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3

o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, dovolací soud byl

povinen ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout též k jiným vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v

dovolání uplatněny. Za takovou jinou vadu řízení dovolací soud shledává

stávající označení subjektu, který podle dovolatelova v žalobě tvrzeného

právního stavu má být vlastníkem předmětných pozemků a jehož dovolatel v

žalobním petitu identifikuje jako „Česká republika – Pozemkový fond“. Vzhledem

k tomu, že v tomto směru je plně využitelný právní názor, který Nejvyšší soud

zaujal ve svém rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008 (in

www.nsoud.cz), zcela pro tyto účely postačí, aby soud prvního stupně v dalším

řízení zohlednil judikovaný právní názor, že pokud se žalobce žalobou domáhá

určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí, je

zapotřebí zohlednit také i to, že podle § 39 odst. 5 vyhlášky č. 26/2007 Sb.,

kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992

Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění

pozdějších předpisů, pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo

zaniká, Česká republika, je v listinách určených záznamem do katastru uvedena

(i) organizační složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo

dosud je příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České

republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy. Tento právní režim se

uplatní i tehdy, pokud má být rozsudkem deklarováno existující věcné právo

České republiky, jejíž věcněprávní vztah k příslušnému nemovitému majetku

(např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl,

a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcněprávní vztah nevzniká.

Jestliže žalobní petit není formulován i s ohledem na § 39 odst. 5 vyhlášky č.

26/2007 Sb. a nemohl by být již z tohoto důvodu převzat do výroku rozsudku, je

povinností soudu procesním způsobem vést žalobce k jeho precizaci.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1

věta první za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o

náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního

řízení (§ 243 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu