30 Cdo 2855/2008

30 Cdo 2855/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce

Družstvo DRUMAPO, se sídlem Němčičky 94, okr. Brno-venkov, IČ: 46346121,

zastoupeného JUDr. Eliškou Helbichovou, advokátkou se sídlem v Brně, M-Palác,

Heršpická 5, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v

Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 45799072, zastoupeného Mgr. Hynkem Sekyrkou,

advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, a 2) Pískovny Bratčice – Ledce,

s.r.o., se sídlem v Brně, Slovanské nám. 9, IČ: 26238063, zastoupené JUDr.

Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21, o určení

vlastnictví k nemovitostem a o určení správy k nemovitostem, vedené u Okresního

soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 785/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 345/2005-264, takto

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co

345/2005-264, se vyjma části výroku I., pokud jím byl ve výroku II. potvrzen

rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. prosince 2004, č.j. 12 C

785/2001-218, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. prosince,

č.j. 12 C 785/2001-218, vyjma jeho výroku II., zrušují a věc se v tomto rozsahu

vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce

odmítá.

Žalobce se žalobou, podanou dne 2. října 2001 u Okresního soudu Brno-venkov

a posléze doplněnou o identifikaci nemovitostí, domáhal proti žalovaným určení,

že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných pozemků v katastrálním

území L. u Ž., a dále že 1) žalovanému k těmto pozemků náleží právo správy. V

žalobě uvedl, že 1) žalovaný nebyl oprávněn s těmito pozemky, které byly na

základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001 převedeny do vlastnictví 2)

žalované, ve smyslu § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „zákon o

půdě“), nakládat. Připomenul, že původní text § 17 odst. 1 písm. c) zákona o

půdě, stanovící, že nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v § 1 odst. 1

spravují pozemkové fondy, s výjimkou mj. pozemků, „které jsou určeny pro těžbu

nerostů“, byl novelou zákona o půdě č. 183/1993 Sb. nahrazen tak, že do této

výjimky náleží pozemky, „které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro

těžbu nerostů“, když zákon prostřednictvím použité poznámky odkazuje na zákon

č. 44/1998 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), a dále

na ustanovení § 32 (tehdy platného) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů a na ustanovení

§ 10 odst. 2 (tehdy platné) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě

územního řízení a stavebním řádu. Žalobce na základě předložených listin

dovodil, že 1) žalovaný nebyl s předmětnými pozemky oprávněn nakládat a že si

společně s 2) žalovanou musel být vědom, že jde o pozemky, o kterých bylo

rozhodnuto, že jsou určeny pro těžbu nerostů v souladu s horním zákonem a

dalšími právními předpisy. O tom svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že žalovaní

byli účastníky řízení o stanovení samotného dobývacího prostoru, a to po celou

dobu od roku 1996. Podle žalobce je tedy uvedená směnná smlouva ze dne 2. dubna

2001, uzavřená mezi žalovanými, jejímž předmětem byly i žalobou dotčené

pozemky, právním úkonem neplatným ve smyslu § 39 obč. zák., neboť odporuje

zákonu, když 1) žalovaný neměl pravomoc předmětné pozemky směnit. Přitom směnná

smlouva je neplatná jako celek, neboť ze směnné smlouvy nelze zjistit, který

pozemek se směňuje za který, když ne všechny pozemky jsou dotčeny horním

zákonem.

Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

8. prosince 2004, č.j. 12 C 785/2001-218, uvedené určovací žaloby zamítl. V

případě žaloby o určení, že předmětné pozemky jsou ve správě 1) žalovaného tak

učinil na základě závěru, že na této žalobě nemá žalobce naléhavý právní zájem.

Soud prvního stupně tak dovodil z toho, že kdo je správcem těchto pozemků,

které jsou ve vlastnictví České republiky, vyplývá přímo ze zákona, konkrétně

ze zákona č. 150/2003 Sb., když podle jeho článku I dnem 1. července 2003

přecházejí do správy Pozemkového fondu všechny pozemky, které tvoří zemědělský

půdní fond anebo do něj náležejí podle zákona o ochraně zemědělského půdního

fondu mimo pozemky uvedené v § 17 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o půdě. To

tedy znamená, že od 1. července 2003 přecházejí do správy 1) žalovaného i

pozemky určené k těžbě nerostů (na rozdíl od dřívější úpravy). Za této situace

– uzavřel soud prvního stupně – tak není třeba, aby se žalobce domáhal určení

správy 1) žalovaného k těmto pozemkům. Pokud jde o žalobu na určení, že

předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, soud prvního stupně

žalobu přezkoumal z věcných důvodů a po provedeném řízení dospěl k závěru, že

tato žaloba není důvodná. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení

rozsudku soudu prvního stupně, pro tento soud se z hlediska právního posouzení

věci stala k řešení esenciální otázka, „zda předmětné pozemky měly charakter

pozemků určených k těžbě nerostů k 24.6. 1991, kdy podle zákona o půdě vznikla

správa pozemkových fondů k pozemkům státu.“. Soud se přitom„ztotožnil s názorem

žalovaného 1), že pokud nějaké pozemky k tomuto datu neměly charakter pozemků

určených k těžbě a tento charakter získaly až v následném období, neznamenalo

to, že by pozemkovým fondům zaniklo oprávnění s těmito pozemky dále nakládat.

Bez ohledu na charakter pozemků pak vzhledem k zák. č. 150/2003...má žalovaný

1) oprávnění spravovat i pozemky určené k těžbě.“ Na základě dokazování soud

prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky, které 2) žalovaná nabyla do svého

vlastnictví na základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001, nebyly k 24. červnu

1991 pozemky určenými k těžbě nerostů. 1) žalovaný tedy byl na základě zákona o

půdě oprávněn s těmito pozemky nakládat a byl tedy i oprávněn tyto pozemky

směnit za jiné pozemky a vlastnické právo k nim převést na 2) žalovanou. Soud

prvního stupně uzavřel, že směnná smlouva ze dne 2. dubna 2001, kterou uzavřeli

žalovaní, byla uzavřena v souladu se zákonem, a proto vlastnické právo k těmto

pozemkům na 2) žalovanou přešlo platně. Z těchto důvodů byla proto žaloba o

určení, že Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků zamítnuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví

citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek

soudu prvního stupně a podle tohoto výsledku též rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem o skutkovém

stavu věci, jaký ve věci učinil soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním

posouzením. Uzavřel, že žalobce v průběhu řízení neprokázal, že ke dni

účinnosti zákona o půdě, tedy ke dni 24. června 1991, nebyl 1) žalovaný

oprávněn s předmětnými pozemky nakládat z důvodu, že tyto byly určeny k těžbě

nerostů (ať již měl být stanoven dobývací prostor, mělo existovat rozhodnutí o

vyhrazeném ložisku nerostů či mělo být vydáno osvědčení ústředního orgánu,

podle kterého zákonodárce za pozemek určený k těžbě nerostů považoval i uvedené

pozemky, na nichž bylo možno důvodně očekávat nahromadění vyhrazeného nerostu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)

prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm výslovně dovolací

důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci) a implicitně též dovolací důvod ve smyslu §

241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V

obšírně koncipované dovolací argumentaci poukazuje na nesprávné právní

posouzení věci odvolacím soudem, jenž se zcela ztotožnil s právním názorem

soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že 1) žalovaný mohl věcně právně

nakládat s žalobou dotčenými pozemky, tedy s 2) žalovanou uzavřít dne 2. dubna

2001 směnnou smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům. Vytýká dále

oběma soudům, že se důsledně nezabývaly listinnými důkazy, které podle

dovolatele prokazují žalobní důvody, a že oproti správním orgánům (přísl.

báňským úřadům) zaujaly zcela opačný závěr o charakteru předmětných pozemků. V

dovolání ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, že

předmětné pozemky jsou ve správě 1) žalovaného, dovolatel žádné konkrétní

důvody, pro které je tato část meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu

napadána, neuvádí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky

(dále již „Nejvyšší soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního

stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1)žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně

nevyjádřil.

2)žalovaná v písemném vyjádření k dovolání dovolatele uvedla, že se zcela

ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů s tím, že v rámci tohoto řízení byly

provedeny veškeré důkazy, které byly v dané věci navrženy a také tyto důkazy

byly posouzeny oběma soudy ve vzájemné souvislosti a po provedeném dokazování

byl učiněn správný právní názor na celou věc. Dovolání nepovažuje za oprávněné

a je přesvědčena o tom, že nejsou dány zákonné důvody pro podání tohoto

dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl a přiznal jí

náhradu nákladů dovolacího řízení.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části

první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.

2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) zjistil, že

dovolání bylo podáno včas (za situace, kdy napadené rozhodnutí obsahovalo

nepřesné poučení o nepřípustnosti dovolání) osobou k tomu oprávněnou -

účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241

odst. 1 a 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak bude dále uvedeno. Přezkoumal proto

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání

nelze upřít opodstatnění.

Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti

potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) se

odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. tehdy,

řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem.

Nejvyšší soud dovodil, že v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu,

pokud jím byl potvrzen meritorní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž

byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva České republiky k předmětným

nemovitostem, je řešena právní otázka týkající se charakteru předmětných

pozemků ve smyslu § 17 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v rozporu s

hmotným právem.

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že

odvolací soud se zcela ztotožnil se zjištěným skutkovým stav věci, jakož i s

jeho právním posouzením soudem prvního stupně. Odvolací soud tedy ve shodě se

soudem prvního stupně při řešení otázky, zda 1) žalovaný byl oprávněn

disponovat s předmětnými pozemky, jejichž vlastnické právo k nim převedl na

základě směnné smlouvy ze dne 2. dubna 2001 na 2) žalovanou, zaujal právní

názor, že tyto pozemky k datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. června

1991, nebyly „určeny k těžbě nerostů“. Jinak řečeno, pro soudy obou stupňů bylo

rozhodující zjištění charakteru těchto pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě.

Takový právní názor ovšem Nejvyšší soud nesdílí.

Již v žalobě dovolatel poukazoval na původní dikci § 17 odst. 1 písm. c)

zákona o půdě, obsahující výjimku z jinak pozemků subsumovatelných pod správu

pozemkového fondu, a to tak, že jde o pozemky, „které jsou určeny pro těžbu

nerostů“, a současně odkazoval na důsledky přijaté novely č. 183/1993 Sb.

zákona o půdě, účinné od 1. července 1993, která inkriminované ustanovení

změnila tak, že do této výjimky zařadila pozemky, „které jsou určeny

rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů.“ Obě uvedená rozhodnutí ovšem

tento normativní posun v charakteristice pozemků v časovém sledu a ve vazbě na

datum uzavření předmětné směnné smlouvy, přehlížejí. Nejvyšší soud přitom

zastává právní názor, že při posuzování platnosti směnné smlouvy je třeba při

řešení otázky, zda předmětné pozemky byly ve správě Pozemkového fondu, vycházet

z právní úpravy účinné k datu uzavření této smlouvy, nikoli (zásadně) již k

datu účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. červnu 1991. V rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2743/2004, lze obdobný závěr

(implicite) vysledovat z následující formulace, i když v dané věci byla

primárně řešena otázka aktivní věcné legitimace státního zastupitelství ve

smyslu § 42 zákona č. 283/1993 Sb.; viz: „ze žalobní konstrukce tvrzení...i z

dosažených skutkových závěrů se podává, že Pozemkový fond ČR měl podle právní

úpravy platné a účinné v rozhodném okamžiku uzavřít smlouvu o převodu

nemovitostí, přičemž nebyl podle citovaného ustanovení (podle skutečností

vyšlých subjektům smlouvy později najevo) pověřen správou, a tudíž ani

dispozicí, ve vztahu k převáděným pozemkům; citované ustanovení jej neomezovalo

v tom, co by bylo jinak dovolené, nýbrž mu takovou dispozici ve svém důsledku

zakazovalo, neboť nebyl oprávněn převádět to, co mu ani v rovině správy

nenáleželo.“ Pro úplnost lze odkázat i na komentář k novele zákona č. 183/1993

Sb., in concreto na část týkající se právě novelizace § 17 odst. 1 písm. c)

zákona o půdě, v němž se mimo jiné uvádí: „V tomto paragrafu (roz. § 17 zákona

o půdě) provedla novela řadu změn. První z nich se týká odst. 1 písm. c). Zde

novela zpřesnila jednu z výjimek z působnosti Pozemkového fondu. Jde o případ

pozemků, které jsou určeny pro těžbu nerostů. Zpřesnění spočívá v tom, že

napříště musí jít o pozemky, které k tomuto účelu jsou určeny územním

rozhodnutím o využití území – pro těžbu nerostů – vydaným stavebním úřadem v

územním řízení podle stavebněprávních předpisů“ (Pekárek, M., Komentář k novele

zákona o půdě z. č. 183/1993 Sb., vydala Masarykova univerzita Brno – právnická

fakulta, 1993, str. 42-43).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v této věci dovodil přípustnost dovolání,

byl oprávněn ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v

§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když

nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou vadu přitom zjistil.

Při posuzování otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na určení, že

Česká republika je vlastnicí předmětných pozemků, soudy obou stupňů dostatečně

nezohlednily, že rozsudek, o jehož vydání dovolatel v uvedeném žalobním rozsahu

usiloval za účelem též dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem

(právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí, by ve smyslu § 7

odst. 1 zákon ač. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k

nemovitostem, představoval (tzv. záznamovou) listinu, podle které by příslušný

katastrální úřad měl provést předmětný zápis (v tomto případě) vlastnického

práva ve formě záznamu do katastru nemovitostí, a že katastrální úřad před

tímto úkonem zkoumá, zda jemu předložená listina (v tomto případě pravomocný

rozsudek soudu) je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých

nesprávností, a v případě, že tomu tak není, vrátí katastrální úřad listinu

tomu, kdo ji vyhotovil (§ 8 odst. 1, 2 cit. zák.). Podle § 39 odst. 1 písm. a)

vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální

zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), ve znění vyhlášky

č. 164/2009 Sb., záznamem se do katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem

na základě listin, které podle zvláštních právních předpisů potvrzují nebo

osvědčují právní vztahy k nemovitostem, předložených příslušnými státními

orgány přímo k zápisu do katastru. Podle odstavce 5 téhož paragrafu katastrální

vyhlášky pokud je osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká

republika,je v listinách určených záznamem do katastru uvedena organizační

složka státu nebo státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je

příslušná hospodařit s dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České

republiky, který má k dotčené nemovitosti právo správy. Nejvyšší soud k tomu

dodává, že tento právní režim se pochopitelně uplatní také v situaci, kdy je

rozsudkem deklarováno existující věcné právo České republiky, jejíž věcněprávní

vztah k příslušnému nemovitému majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní

smlouvy či z jiného důvodu) nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově)

takový věcněprávní vztah nevzniká. Je zde tedy vytvořen právně relevantní

podklad k zajištění souladu mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru

nemovitostí, v němž je jako vlastník dosud evidována jiná (fyzická či

právnická) osoba. Rozsudek – bude-li splňovat i z pohledu katastrálních

předpisů příslušné náležitosti – bude zde tedy představovat listinu, na základě

které příslušný katastrální úřad provede zápis ve formě záznamu předmětného

věcného práva do katastru nemovitostí včetně změny vlastníka příslušné

nemovitosti (k tomu srov. § 10 odst. 3 katastrální vyhlášky).

V posuzované věci ovšem oba soudy uvedené souvislosti ve vazbě na obsahové

náležitosti petitu žaloby, o které bylo rozhodováno, nezohlednily, ač tak měly

učinit, neboť případné převzetí uvedeného žalobního petitu do rozsudku by v

případě jeho zaslání příslušnému katastrálnímu úřadu nemohlo vyvolat zápis

vlastnického práva do katastru nemovitostí ve formě záznamu, neboť by v

rozsudečném výroku absentovaly údaje týkající se vlastníka předmětné

nemovitosti, jak jsou požadovány v ustanovení § 39 odst. 5 katastrální

vyhlášky. Je tedy nepochybné, že soud prvního stupně měl v uvedeném směru

procesním způsobem (srov. § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o.s.ř.) vést dovolatele k

precizaci žalobního petitu, a pokud tak neučinil, měl k takovému zjednání

nápravy přistoupit odvolací soud. Lze k tomu snad dodat, že Nejvyšší soud již

ve svém rozsudku ze dne 21. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 411/98 (in Civilní

judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu

České republiky, Linde Praha, a.s., 2005, str. 105, nebo ASPI /automatizovaný

systém právní informací/, judikát je publikován v rubrice judikatura pod

identifikačním číslem JUD 24010CZ), od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá

důvod odchylovat, judikoval, že jestliže v žalobním návrhu (petitu) jsou

nemovitosti zapsané v katastru neúplně (nedostatečně) označeny, je povinností

soudu vyzvat žalobce, aby upřesnil žalobu v označení těchto nemovitostí v

souladu s ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru

nemovitostí České republiky, když jen takové označení nemovitostí po jeho

převzetí do výroku rozsudku zajišťuje určitost rozsudku.

Z vyloženého je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu,

pokud jím byl v meritorním výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního

stupně,jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve

vlastnictví České republiky, řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§

237 odst. 3 o.s.ř.), a dále že (odvolací) řízení zatěžuje (shora vyložená) jiná

vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z toho důvodu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek

odvolacího soudu, vyjma části jeho výroku I., jímž byl ve výroku II. potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně, zrušil. Protože důvody, pro které byl v uvedeném

rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního

stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně, vyjma jeho výroku

II., a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 3 o.s.ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího

soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o

dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d

odst. 1, věta třetí o. s. ř.).

Dovolání dovolatele směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu,

jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla

zamítnuta žaloba o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve správě 1)

žalovaného, musel Nejvyšší soud podle § 241b odst. 3 a § 43 odst. 2 o. s. ř.

odmítnout, neboť v tomto směru dovolání postrádalo jakékoli rozvedení důvodů,

pro které se v dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Nejvyšší

soud zde postupoval v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 29 Cdo 5120/2007, in

www.nsoud.cz) a v tomto rozsahu dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 a §

218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu