U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobce Letiště Velká Dobrá, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bucharova
1314/8, identifikační číslo osoby: 24156973, zastoupeného JUDr. Petrem
Svatošem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, proti žalované České
republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody
1222/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Aeroklubu Kladno z.
s., se sídlem ve Velké Dobré 580, identifikační číslo osoby: 16977335, oběma
zastoupeným Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C
12/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.
10. 2016, č. j. 28 Co 383/2016-571, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni nahradit
žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr.
Petra Svatoše, advokáta se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2016,
č. j. 21 C 12/2014-509, zamítl žalobu na určení, že „vzletová a přistávací
dráha označována Úřadem pro civilní letectví, nacházející se na pozemku ,
katastrální území V. D., je letištní stavbou, nikoliv však stavbou v
občanskoprávním smyslu, a je tak součástí, katastrální území V. D., a tedy
vlastnictvím žalobce“ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované a
vedlejšímu účastníkovi na straně žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejich
zástupce náklady řízení ve výši 80 465 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č.
j. 28 Co 383/2016-571, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce
určil vlastníkem vzletové a přistávací dráhy, označené Úřadem pro civilní
letectví, nacházející se na pozemku, katastrální území V. D., zapsaném u
Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště K., a ve zbývající části
věcného výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). O nákladech
řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na
jejich náhradu (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Má za to, že rozsudek
závisí na řešení několika právních otázek, které v rozhodovací praxi nebyly buď
řešeny vůbec, anebo pouze dílčím způsobem. Současně přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zakládá na částečném
odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Ústavního soudu, jíž mají
představovat závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015,
sp. zn. I. ÚS 3143/15 (nález je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný a nijak se neodchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu. Připomíná, že pro posouzení samostatnosti stavby v právním
slova smyslu je podle konstantní judikatury dovolacího soudu rozhodný způsob
jejího provedení a relevantním okamžikem tohoto posouzení je aktuální podoba
právní úpravy a její recentní výklad. Dovolání považuje za nepřípustné. Navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání buď odmítl, anebo, dospěje-li k závěru, že je
přípustné, aby je zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní režim vzletové a
přistávací dráhy na pozemku ve světle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, resp. ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a jí rozvíjející judikatury, která se však
vyjadřuje k samostatnosti staveb zřízených po 1. 1. 1964. Má za to, že přijaté
judikatorní závěry ve srovnání s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950
Sb., občanský zákoník (dále „střední občanský zákoník“) nemohou obstát.
Současně klade otázku, jaké kategorie staveb se za účinnosti středního
občanského zákoníku mohly stát v právním slova smyslu věcmi samostatnými, pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že vzletová a přistávací dráha, jež byla
výsledkem stavební činnosti trvalé povahy, samostatnou věcí není.
Předestřené námitky žalované přípustnost dovolání nezakládají. Rozsudek
odvolacího soudu nevyvolává potřebu řešení vágně formulované (a podle žalované
dosud neřešené) otázky, jaké kategorie nemovitých a trvalých staveb zřízených
za účinnosti středního občanského zákoníku bylo možné označit za samostatné
věci. Potřebu řešit takovou otázku závěry rozsudku odvolacího soudu
neodůvodňují již jen pro to, že odvolací soud posuzoval v intencích určovací
žaloby pouze jeden druh (či kategorii) stavby, a to vzletovou a přistávací
plochu. V této námitce není tudíž obsažena podmínka přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., tj. že se jedná o řešení právní otázky, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že na posouzení samostatnosti
stavby zřízené za účinnosti středního občanského zákoníku nedopadá judikatura
dovolacího soudu, jež rozvíjí úpravu právního režimu stavby obsaženou v § 119
odst. 2 a § 120 odst. 2 obč. zák. Ustanovení § 25 věta druhá středního
občanského zákoníku a ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. opouštějí zásadu
superficio solo cedit, podle níž nemůže být odděleno vlastnické právo k pozemku
od vlastnictví stavby na pozemku stojící. Citovaná ustanovení, stejně jako
ustanovení § 26 středního občanského zákoníku, prohlašující trvalé stavby za
věci nemovité, a ustanovení § 119 odst. 2 obč. zák., z něhož se podává totožná
charakteristika ke stavbám spojeným se zemí pevným základem, ovšem nic
nevypovídají o tom, o jaké stavby se z hlediska stavebně-technologického
provedení musí jednat. Takovouto odpověď může dát judikatura vycházející z
právní úpravy, jež je, stejně jako byla úprava ve středním občanském zákoníku,
opřena o negaci uvedené zásady. Ba dokonce, recentní judikatura rozvíjející
právní úpravu založenou na negaci zásady superficio solo cedit a vymezující
kritérium, podle něhož se samostatnost stavby v právním slova smyslu posuzuje,
je použitelná i na stavby, jež vznikly za účinnosti obecného občanského
zákoníku. Správnost takového postupu vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004 (rozsudek je přístupný, stejně jako i dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz), na nějž v dovolání odkazuje žalovaná. Z tohoto
rozhodnutí se podává, že stavbu je nutno posuzovat především podle aktuální
právní úpravy a jejího nynějšího výkladu.
Prezentovaný závěr navazuje na dlouholetou rozhodovací praxi dovolacího soudu
založenou na tezi o nutnosti odlišit pojem stavby ve veřejnoprávním a
občanskoprávním smyslu. Při posouzení stavby jako samostatné věci lze především
odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon
1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, v
němž Nejvyšší soud dovodil, že „v případě, že občanskoprávní předpisy používají
pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních
předpisů“ s tím, že „stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy
jako činnost, směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo
samotné)“, a že „pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat
staticky, jako věc v právním smyslu“ a že „stavba, která není věcí podle § 119
obč. zák., je součástí pozemku“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „stavbou v
občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto
činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této
činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních
vztahů, nikoli součást jiné věci“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, dovolací soud uzavřel, že „stavbou ve smyslu
občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u
níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba“.
Nikoliv nevýznamným je rovněž závěr, jenž se podává z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013. V něm dovolací soud uvedl, že „v
problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba
jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu
provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu
pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným
hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ (shodně např. i v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Z
uvedeného vyplývá, že právní otázka, jež dovolatelka považuje za (částečně)
neřešenou, již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla a odvolací
soud se od závěrů této praxe nijak neodchýlil.
Žalovaná rovněž namítala, že právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího
soudu jen dílčím způsobem řešenou (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015), a zakládající tedy i důvod přípustnosti
dovolání, je možnost analogického posouzení samostatnosti věci (vzletové a
přistávací dráhy) s právním režimem silničních staveb vyplývajícím z ustanovení
§ 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dovozovala, že odvolací
soud analogickou aplikaci citovaného ustanovení na leteckou stavbu odmítl
použít, čímž nerespektoval názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23.
3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, podle něhož „ve smyslu argumentu a fortiori lze
na ranvej letiště klást přinejmenším stejné nároky z hlediska provozního
zatížení jako na povrch dálnice.“ Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá
již jen pro to, že v sobě obsahuje tvrzení o tom, že předmětná právní otázka je
již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena. Nelze rovněž přehlédnout, že z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015,
nevyplývá, že by pozemní komunikace (a rovněž letištní stavby) zásadně nemohly
být samostatnými věcmi (ostatně tato možnost se pro letištní stavby podává z
ustanovení § 30a zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění
živnostenského zákona). Dovozuje pouze racionální důvod, pro který u plošných
staveb – na rozdíl od staveb vystupujících zřetelně nad povrch pozemku – je
třeba jejich samostatnost posuzovat s ohledem na kritérium stavebního provedení
o to pečlivěji. Ostatně cituje-li žalovaná v dovolání ze shora citovaného
nálezu Ústavního soudu, pak nelze pustit ze zřetele, že Ústavní soud argument a
fortiori použil ve vztahu k letištní stavbě (vzletové a přistávací dráze
„Letiště P.“), jež z hlediska stavebně-technologického provedení vykazovala
zcela jiné parametry) než letištní plocha v nyní posuzovaném případě.
Žalovaná dále namítala, že další právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího
soudu jen dílčím způsobem řešená (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015), a zakládající tedy i důvod přípustnosti
dovolání spočívá v potřebě zohlednit vedle stavebního provedení výsledku
stavební činnosti i kritéria další, což vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. Má za to, že citovaný nález vymezil i další
kritéria, na jejichž základě by samostatnost stavby měla být posuzována, a to
rozsah provedených prací a výše nákladů na ně vynaložených. Ani tato námitka
přípustnost dovolání nezakládá. Judikatura dovolacího soudu (srovnej výše
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2155/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2140/2013) za relevantní kritérium pro posouzení samostatnosti „plošné“ stavby
považuje její stavební provedení a možnost od sebe jednak odlišit jednotlivé
konstrukční vrstvy, z nichž se stavba skládá, dále materiál, z něhož jsou
vytvořeny, a konečně možnost odlišit, kde končí stavba a začíná pozemek, na
němž se nachází. Tato judikatura se začala utvářet již ve druhé polovině
devadesátých let minulého století (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z
28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník
2000, str. 35). Dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby kritérium
stavebního (a technologického) provedení stavby rozšiřoval o kritéria další. Ostatně rozsah stavebních prací daný, jak tvrdí dovolatelka v projednávané
věci, velikostí plochy, na níž byly provedeny, a s tím související výše
nákladů, nic nevypovídá o konstrukci, která se na pozemku nachází. Navíc
Ústavní soud v citovaném nálezu žádná další konkrétní kritéria, jež by měla být
zohledněna v poměrech jím posuzované věci, nevymezil. Nelze rovněž přehlédnout,
že precedenční závaznost citovaného nálezu (závaznost závěrů v něm přijatých),
se uplatní v jiných právních věcech pouze tehdy, vykazují-li totožné, popřípadě
v podstatných rysech podobné, skutkové okolnosti, a že Ústavní soud zcela
jednoznačně vyjádřil v souladu se svým ukotvením v justičním systému, že „není
součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn se vyslovovat k
výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy.“ Jeho zásah byl
ostatně vyvolán, jak v nálezu uvádí, „nedostatky odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu, ve kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke stavební konstrukci letištní
dráhy, i ve světle dosavadní judikatury týkající se dopravních staveb“ (srovnej
bod 32. odůvodnění nálezu). Jak bylo již výše zmíněno, ve věci „Letiště P.“
vykazovala letištní dráha zcela jiné ( nepoměrně vyšší) konstrukční parametry,
které – podle závěru Ústavního soudu – snesly srovnání s konstrukcemi
dopravních staveb.
Zbývá dodat, že v nyní projednávané věci byl v nalézacím
řízení na základě znaleckých posudků dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav
věci, pokud jde o charakter povrchu letištního pozemku Letiště V. D., a
přesvědčivým způsobem odůvodněn závěr o stavebním rázu letištní plochy s tím
důsledkem, že se o samostatnou stavbu nejedná, a jde tudíž o součást pozemku ve
vlastnictví žalobce (viz závěr o skutkovém stavu a právním posouzení
prezentovaný na straně 8 a 9 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu).
Jelikož žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez uvedení, že by
směřovalo pouze proti věcnému výroku I., zabýval se dovolací soud rovněž
přípustností dovolání proti výrok II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech
prvostupňového a odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z
hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku,
nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaná v
dovolání nedostála.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované povinnost uloženou
tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu