22 Cdo 1487/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce E.
S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami III,
Komenského náměstí 289, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se
sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované
AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14,
identifikační číslo osoby 284 10 513, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 118/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j. 28 Co 646/2010-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2011, č. j. 28 Co
646/2010-212, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. července 2010, č.
j. 16 C 118/2009-163, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
července 2010, č. j. 16 C 118/2009-163, určil, že živičné plochy na pozemcích
parc. č. 452/117, 452/255, 452/259 a 452/157, v katastrálním území a obci S.,
zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Příbram na LV č. 244, jsou součástí těchto pozemků a jejich vlastníkem je
žalobce (výrok I.). Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku a o náhradě
nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem pozemků, na nichž právní
předchůdce žalované v minulosti vybudoval záložní letiště Příbram – Dlouhá
Lhota. Letiště tvoří mimo jiné vzletová a přistávací dráha, včetně dráhy
pojezdové a spojovacích drah, vše se živičnými povrchy, a dále travnatý zelený
pás. Letiště bylo vybudováno i na pozemcích ve vlastnictví jiných osob, žalobce
je ale majoritním vlastníkem pozemků, na kterých se letiště nachází. Dne 4. 11.
2011 uzavřel žalovaný se společností AIR STATION s. r. o. kupní smlouvu ve
znění dodatku z 2. 3. 2012, s právními účinky vkladu práva k 14. 11. 2012, na
jejímž základě prodal této společnosti letiště Příbram. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že vybudování vzletové a přistávací dráhy pro letadla je pouze
zpracováním a zpevněním povrchu pozemku a z občanskoprávního hlediska není
stavbou. Jde o součást pozemků ve vlastnictví žalobce, a nemůže být proto
samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
17. února 2011, č. j. 28 Co 646/2010-212, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku I. s tím, že živičné plochy
představují část vzletové a přistávací dráhy letiště, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu
prvního stupně, že stavební úpravy plochy letiště, spočívající ve vybudování
vzletových a přistávacích drah, jsou součástí pozemků a nejsou samostatnými
věcmi ve smyslu občanskoprávním. Část vzletové a přistávací dráhy, která se
nachází na pozemcích žalobce, je založena pod úrovní terénu, její podloží tvoří
10 - 20 cm vysoká vrstva štěrkopísku, na ní je 20 – 25 cm silná vrstva makadamu
a na ní 10 cm vysoká vrstva štěrku polévaného živicí. Nepřisvědčil žalované, že
by vzletové a přistávací dráhy měly být posuzovány obdobně jako pozemní
komunikace a uvedl, že podle zákona o pozemních komunikacích a zákona o
civilním letectví není letadlo vozidlem a dráha ke vzletům a pro přistávání
letadel není pozemní komunikací. V zákoně o civilním letectví není žádné
ustanovení, které by umožňovalo zřídit věcné břemeno nezbytné pro výkon
vlastnického práva k letecké stavbě tak, jak je možnost zřízení věcného břemene
upravena v § 17 odst. 2 (dříve odst. 3) zákona o pozemních komunikacích.
Ustanovení § 30a zákona o civilním letectví upravuje zřízení věcného břemene
pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště nebo
jeho část, za účelem provozování letiště, a jde tedy o věcné břemeno funkčního
využití pozemku jako letiště, nikoli o zřízení věcného břemene k umístění
nějaké stavby v občanskoprávním smyslu. Nelze dovodit, že by zákonodárce
počítal s odděleným vlastnictvím pozemku a letecké stavby tak, jako je tomu u
vlastnictví stavby pozemní komunikace (s výjimkou účelové komunikace) a
pozemku, na kterém je tato stavba postavena. Aby stavba posuzovaných letištních
drah představovala nemovitou věc, tj. stavbu pevným základem spojenou se zemí,
musela by být samostatnou věcí, nikoli součástí věci jiné. Tak tomu v daném
případě není, neboť stavební úpravy plochy letiště funkci pozemků letiště
podporují a vylepšují, a jejich odstraněním by pozemky plnily svoji funkci
nadále, i když na nižší úrovni a méně kvalitně. Není ani právně významné, že
vzletové a přistávací dráhy letiště jsou výsledkem stavební činnosti a tudíž
leteckými stavbami ve smyslu stavebního zákona, které byly kolaudovány ve
stavebním řízení příslušným stavebním úřadem spolu s ostatními leteckými
stavbami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.“), a uvedla, že uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam
spatřuje v řešení otázky, zda je vzletová a přistávací dráha letiště
samostatnou věcí ve smyslu § 119 odst. 2 občanského zákoníku, či nikoli, a
tudíž, zda může být předmětem občanskoprávních vztahů. Má za to, že vzletové a
přistávací dráhy splňují všechny předpoklady pro to, aby byly ze stavebně -
technického hlediska považovány za samostatnou věc (stavbu) ve smyslu
občanskoprávním. Jestliže soud stavebně - technický charakter dráhy posoudil
sám, aniž provedl znalecké dokazování, zatížil řízení vadou. Za nesprávný
považuje rovněž závěr, že součástí pozemků ve vlastnictví žalobce jsou živičné
plochy, neboť živice (dvouvrstvý asfaltový beton) představuje pouze jednu z
vrstev, z nichž se vzletové a přistávací dráhy skládají a nelze ji posuzovat
odděleně od vrstev ostatních, jak učinil odvolací soud. Má za to, že vzletové a
přistávací dráhy jsou stejného charakteru jako pozemní komunikace a jako takové
by měly být i posuzovány. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil ani
skutečnost, že zákon o civilním letectví striktně rozlišuje pojem vlastník
letiště a vlastník letištního pozemku. Jestliže by vzletové a přistávací dráhy
byly součástí pozemku, došlo by ke splynutí těchto pojmů a s ohledem na velký
počet vlastníků pozemků pod letištěm by pak provozování a nakládání s letištěm
nebylo účelné, lépe řečeno téměř nereálné. Domnívá se, že odvolací soud měl
vzít rovněž v úvahu, že od roku 1966, kdy bylo letiště postaveno, až doposud,
se současní vlastníci pozemků nedomáhali svých práv jako vlastníci letiště a
vlastnictví žalované nezpochybňovali, učinili tak až po uzavření kupní smlouvy
se společností AIR STATION s. r. o.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně
správný, dovolání žalované považuje za nepřípustné a má za to, že otázku
vlastnického práva k nemovitostem, tedy k pozemku a jeho součásti, nelze
posuzovat podle zákona o pozemních komunikacích, ani podle zákona o civilním
letectví, nýbrž výhradně podle § 119 a § 120 občanského zákoníku. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
V průběhu dovolacího řízení podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. prosince
2012 společnost AIR STATION s. r. o. vstoupila do řízení na straně žalované
jako vedlejší účastnice; přípustnost jejího vstupu nebyla žádným z účastníků
zpochybněna (§ 93 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou
zákonem. 404/2012 Sb.). Uvedla, že se žalovanou uzavřela 4. 11. 2011 kupní
smlouvu ve znění dodatku z 2. 3. 2012 s účinky vkladu práva ke dni 14. 11.
2012, jejímž předmětem je Letiště Příbram (specifikované pozemky a stavby v
obci a k. ú. D., v obci a k. ú. D. L., a v obci a k. ú. S.). K dovolání se
vyjadřuje tak, že souhlasí s argumentací dovolatelky, jež uvedla v dovolání a
má za to, že v praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka právní povahy
letiště a vlastníka letiště jako soukromoprávního subjektu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2013, č. j. 22 Cdo 2417/2011-295,
dovolání žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že v případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením
tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a
přistávání letadel, nejde o stavbu z pohledu občanskoprávního. Posuzovaná
vzletová a přistávací dráha, která je součástí letiště, představuje pouze
zpracování povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně
pozemkem a stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by
mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze ji od pozemku oddělovat, např.
samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.
V odůvodnění uvedl, že podle § 36 odst. 1 písm. a) zák. č. 49/1997 Sb., o
civilním letectví a o změně a doplnění živnostenského zákona (dále jen „zákon o
civilním letectví“), je leteckou stavbou a) dráha ke vzletům a přistávání
letadel bez zřetele na její stavebně technické provedení, b) dráhy a plochy
určené k pohybům a stáním letadel souvisejícím s jejich vzlety a přistáváním
bez zřetele na jejich stavebně technické provedení a c) stavba sloužící k
zajištění leteckého provozu. Podle citovaného ustanovení zákona o civilním
letectví je jakákoliv dráha určená ke vzletům a přistávání letadel „leteckou
stavbou“, a to bez ohledu na její stavebně technické provedení. Leteckou
stavbou je tedy i dráha, která nevznikla stavební činností. Pojem „letištní
stavba“, tak jak ho upravuje zák. o civilním letectví, proto nelze zaměňovat se
stavbou ve smyslu občanskoprávním (§ 119 odst. 2 a § 120 odst. 1, 2 občanského
zákoníku). Stavbou v občanskoprávním smyslu se totiž rozumí výsledek stavební
činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud
výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoli součást jiné věci. Vyšel z nesporných tvrzení obou účastníků, že vzletovou a přistávací dráhu
letiště tvoří vrstva štěrkopísku, vrstva makadamu a vrstva štěrku polévaného
živicí (živičný povrch). Akcentoval skutečnost, že předmětné pozemky, na
kterých se takto upravená vzletová a přistávací dráha nachází, jsou v katastru
nemovitostí označeny jako „ostatní plocha“ se způsobem využití „ostatní
dopravní plocha“. Podle bodu 2 přílohy k vyhlášce č. 26/2007 Sb., kterou se
provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů,
(katastrální vyhláška), je pozemkem s využitím jako „ostatní dopravní plocha“ i
„letiště“. Rovněž vyložil, že dráhu ke vzletům a přistávání letadel nelze
posuzovat ani jako pozemní komunikaci ve smyslu § 2 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť se nejedná o dopravní cestu
určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci. Zákon o civilním letectví
nerozlišuje (na rozdíl od § 17 odst. 1, 2 zákona o pozemních komunikacích)
vlastnictví pozemků pod dráhou ke vzletům a přistávání letadel od vlastnictví
samotné dráhy tak, aby se na vzletovou a přistávací dráhu dalo pohlížet jako na
samostatný předmět právních vztahů. Takovýto závěr nevyplývá ani z ustanovení §
30a zákona o civilním letectví, kde je upravena možnost zřídit prostřednictvím
soudu věcné břemeno pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se
letiště nachází.
Zákon o civilním letectví ani v tomto ustanovení nedefinuje
vzletovou a přistávací dráhu jako samostatnou věc (stavbu) odlišnou od pozemku,
na kterém se nachází a lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v
posuzovaném zákonném ustanovení jde o „věcné břemeno funkčního využití pozemku
jako letiště, nikoliv o určení břemene k umístění stavby v občanskoprávním
smyslu“. Na projednávaný případ proto nelze aplikovat závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, č. j. 22 Cdo
2417/2011-295, podala žalovaná ústavní stížnost, neboť se domnívala, že došlo k
zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví ve
smyslu § 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Požadovala, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V ústavní
stížnosti uvedla, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s jejími
námitkami, neboť posuzoval otázku vlastnického práva ke vzletové a přistávací
dráze letiště pouze z hlediska zákona o civilním letectví a zákona o pozemních
komunikacích, aniž se zabýval tím, zda jsou dány obecné podmínky k jejímu
hodnocení jako samostatné věci z pohledu soukromého práva. Podle jejího názoru
vzletová a přistávací dráha Letiště Příbram splňuje stavebně technické
parametry, na základě kterých ji lze považovat za samostatnou věc v
občanskoprávním smyslu. Má charakter stavby spojené se zemí pevným základem. Je
založena v rozmezí 40-55 cm pod úrovní terénu; její podloží tvoří 10-20 cm
vysoká vrstva štěrkopísku, vrstva makadamu o tloušťce 20-25 cm a 10 cm silná
vrstva štěrku polévaného živicí, která je pokryta dvouvrstvým asfaltovým
betonem. Celá vzletová a přistávací dráha je pak pevně ohraničena betonovými
obrubníky. Jednotlivé části konstrukce dráhy od sebe není možné oddělit, má-li
být zachováno její funkční využití jako stavby sloužící k bezpečným vzletům a
přistávání letadel. Vzhledem k více než padesátiletému provozu letiště se
nejedná o dočasnou stavbu. Po obvodu vzletové a přistávací dráhy, pojížděcí
dráhy, spojovacích drah a stanovišť letadel jsou dále vybudovány ve vzdálenosti
asi 1 metr od okraje na návodní straně štěrkové trativody do hloubky 30-43 cm
pod úroveň kynety, na opačné straně je umístěna trubková drenáž o průměru 10-16
cm v hloubce 120 cm pod povrchem; k odvodu vody pak slouží drenáže umístěné pod
letištní plochou.
Ústavní stížnost stěžovatelky (dovolatelky) shledal Ústavní soud důvodnou.
Nálezem I. ÚS 3143/13 ze dne 23. března 2015, proto rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. července 2013, č. j. 22 Cdo 2417/2011-295, zrušil s tím, že bylo
podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno základní právo
stěžovatelky na spravedlivý proces.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za dostatečně odůvodněné, a to zejména
ohledně závěru, že vzletová a přistávací dráha letiště v Příbrami je
zpracováním povrchu pozemků pod ní ležících. Poukázal na skutečnost, že
stěžovatelka opakovaně a podrobně popsala stavební strukturu letištní dráhy v
Příbrami tak, že vzletová a přistávací dráha, která byla vystavěna na pozemcích
ve vlastnictví žalobce [vedlejšího účastníka ad1)] je založena v rozmezí 40-55
cm pod úrovní terénu a její podloží tvoří 10-20 cm vysoká vrstva štěrkopísku,
na které je položena vrstva makadamu o tloušťce 20-25 cm, jež je pokryta 10 cm
silnou vrstvou štěrku polévaného živicí, tvrzené dvouvrstvým asfaltovým
betonem. Vzhledem ke stavebnímu provedení předmětné vzletové dráhy lze tedy
určit hranici mezi pozemky a stavební konstrukcí. Po obvodu vzletové a
přistávací dráhy, pojížděcí dráhy, spojovacích drah a stanovišť letadel jsou
dále vybudovány ve vzdálenosti asi 1 metr od okraje na návodní straně štěrkové
trativody do hloubky 30-43 cm pod úroveň kynety, na opačné straně je umístěna
trubková drenáž o průměru 10-16 cm v hloubce 120 cm pod povrchem, k odvodu vody
pak slouží drenáže umístěné pod letištní plochou. Tyto skutečnosti měly být
podle Ústavního soudu obecnými soudy řádně posouzeny.
Uvedl, že odvolací soud označil jako nespornou mezi účastníky část výše
označených tvrzení, a to podloží dráhy, resp. tři vrstvy ležící do hloubky až
55 cm pod úroveň terénu, Nejvyšší soud však existenci těchto vrstev pouze
konstatoval bez toho, že by se zmínil o technologických detailech, a navíc,
stejně jako odvolací soud, opomněl jakkoli zhodnotit či právně posoudit další
tvrzení stěžovatelky, že pod povrchem dráhy jsou založeny též v hloubce 120 cm
odvodní drenáže o průměru 10-16 cm a podobný odvodní systém je do hloubky až 40
cm vybudován na okraji letištní dráhy (jde o štěrkové trativody). Podle
Ústavního soudu „rekapitulace všech těchto tvrzení, dílem mezi účastníky
nesporných, dílem nikoli, nemůže dost dobře bez dalšího vést k závěru
(skutkovému, ve svých důsledcích ovšem i právnímu), že vzletová a přistávací
dráha Letiště Příbram, „je pozemkem, jehož povrch byl zpracován“. Nejeví se
dostatečně zdůvodněným, proč by vzletová a přistávací dráha, u níž jsou
technologický postup při výstavbě a provozní nároky přinejmenším na stejné
úrovni jako plochy dálnic, silnic a místních komunikací (Rc 76/2007), nemohla
být rovněž samostatnou věcí“.
Při posouzení věci poukázal Ústavní soud na dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu, konkrétně rozsudek ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, podle
něhož klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou
relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní
výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních
vztahů. V souvislosti s tím uvedl, že je nezbytné hodnotit každou právní věc
individuálně a se zřetelem k okolnostem ji náležitým způsobem odůvodnit, aniž
by vzhledem ke stavebním parametrům letištních drah došlo k nežádoucí
generalizaci. Důraz na zjišťování specifických okolností případu k tomu, aby
mohl být učiněn závěr o existenci stavby jako samostatné věci v právním smyslu,
nebo naopak o součásti věci, je podle Ústavního soudu patrný i z rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikovaného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 76/2007, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k
charakteru některých dopravních staveb jako staveb samostatných.
Ústavní soud ve svém zdůvodnění rovněž konstatoval, že obsah pojmu stavba nelze
vykládat jen v intencích stavebních předpisů. Aby určitá stavba byla stavbou z
hlediska občanského práva a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla
vystavěna, musí být způsobilým (samostatným) předmětem soukromoprávních vztahů.
K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3
Cdon 1305/96, a ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/20002. Značnou
pochybnost ve vztahu k napadenému rozhodnutí pak podle Ústavního soudu budí
podobnost stavebního rázu dopravních komunikací, uznaných Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, za samostatné stavby v
soukromoprávním významu, s letištní dráhou. Zatímco dálniční stavbu, jež je
tělesem nacházejícím se pod povrchem (vozovkou) dálnice a je tvořena z
technologicky zpracovaných vrstev materiálu, posoudil Nejvyšší soud v
judikatuře jako samostatnou stavbu, letištní ranvej, její struktura je s ním
srovnatelná, nikoliv. V souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že zákon o
civilním letectví rozlišuje letiště a letištní pozemek a nevylučuje oddělené
vlastnictví k letištním pozemkům a letištní dráze samotné.
Nejvyšší soud, veden závěry vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, k
podanému dovolání věc znovu posoudil a došel k následujícím závěrům:
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnického práva došlo před 1.
lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Otázka určení vlastnictví k předmětným „živičným plochám“ tvořícím dráhu ke
vzletům a přistávání letadel byla odvislá od vyřešení otázky, zda jsou součástí
pozemků, jejichž vlastníkem je žalobce, a tudíž i od prvotního posouzení, zda
jsou stavbou – věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem
občanskoprávních vztahů.
Ústavní soud za zásadní vadu zrušeného rozhodnutí dovolacího soudu považoval
„nedostatečné vyrovnání se s právním a judikaturním základem v oblasti
dopravních staveb“ s tím, že zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o
změně a doplnění živnostenského zákona (dále jen zákon o civilním letectví)
nevylučuje oddělené vlastnictví k letištním pozemkům a k letištní dráze
samotné. K tomu dovolací soud poznamenává, že ze závěrů jeho předchozího
rozhodnutí nevyplývá, že by zákon o civilním letectví vylučoval oddělené
vlastnictví k letištnímu pozemku a letištní dráze. Dovolací soud pouze
konstatoval, že zákon o civilním letectví neposuzuje automaticky dráhy ke
vzletům a přistávání letadel jako samostatné věci. Dovolací soud shodně s
Ústavním soudem zastává názor, že charakter dráhy může být u jednotlivých
letišť rozdílný a ne vždy je možné ji považovat „co do soukromoprávního
významu“ za samostatnou věc, a že je proto nezbytné „hodnotit každou právní věc
individuálně“.
Jestliže Ústavní soud odkazuje na „podobnost stavebního rázu dopravních
komunikací, uznaných Nejvyšším soudem … za samostatné stavby v soukromoprávním
významu, s letištní dráhou“ a v souvislosti s tím zpochybňuje hodnocení
letištní dráhy jako součásti pozemku, odkazuje dovolací soud na rozsudek
Nejvyššího soudu z 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, uveřejněný na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, ve kterém při úvaze o tom, že
místní komunikace může být samostatnou věcí, vyšel ze znění § 17 odst. 2 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, z kterého se tato možnost – nikoliv
však pro účelové komunikace – podává. Tato úprava představuje výjimku z
pravidla, že stavba spočívající jen v určitým způsobem zpracovaném pozemku není
„v zásadě“ samostatnou věcí. Proto nelze toto ustanovení, odrážející vyšší
hospodářský význam komunikací v něm uvedených a tudíž i veřejný zájem na jejich
zachování, vykládat extenzívně.
Při posouzení stavby jako samostatné věci lze především odkázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, v němž Nejvyšší soud
dovodil, že „v případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem ‚stavba‘,
nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů“ s tím, že
„stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost,
směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné)“, a že „pro
účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v
právním smyslu“ a že „stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je
součástí pozemku“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
22 Cdo 52/2002 (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2901), Nejvyšší soud zaujal právní
názor, že „stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební
činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy,
pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů, nikoli součást jiné věci“. V rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněném na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, dovolací soud uzavřel, že „stavbou ve
smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či
konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná
samotná stavba“.
Pro individuální posouzení charakteru stavby jako samostatné věci je tedy
rozhodující posouzení jejího stavebního provedení. Zde Ústavní soud dovolacímu
soudu vytýká, že se „nezmínil o technologických detailech“ jednotlivých vrstev,
ze kterých je tvořeno podloží vzletové dráhy a že opomněl zhodnotit či právně
posoudit další tvrzení stěžovatelky, že „pod povrchem dráhy jsou založeny v
hloubce 120 cm odvodní drenáže o průměru 10 – 16 cm a podobný odvodní systém je
do hloubky až 40 cm vybudován na okraji letištní dráhy“.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud vzhledem k tomu vycházel ze skutkových zjištění odvolacího soudu
(které nebyl oprávněn přezkoumávat), podle kterých „vzletová a přistávací dráha
(jejíž část se nachází na předmětných pozemcích) jsou založeny pod úrovní
terénu, jejichž podloží tvoří 10 – 20 cm vysoká vrstva štěrkopísku, na ní je 20
-25 cm silná vrstva makadamu a na ní je 10 cm vrstva štěrku prolévaného živicí,
na němž je dvouvrstvý asfaltový beton“ s tím, že „pozemky, o které v tomto
řízení jde, tvoří část vzletové a přistávací dráhy letiště a je na nich pouze
živičný povrch; není na nich povrch betonový“.
Ústavní soud přesto vyčítá „obecným“ soudům, že řádně neposoudily stavební
provedení vzletové dráhy. Odvolává se přitom na tvrzení dovolatelky ohledně
složení jednotlivých stavebních vrstev a existence štěrkových trativodů a
trubkové drenáže. Pro vyřešení sporu je nezbytné posouzení těchto
technologických detailů a zohlednění všech relevantních tvrzení ohledně
skutkového stavu. Přitom Ústavní soud sám označuje některá stěžejní tvrzení
dovolatelky o technickém provedení letecké dráhy za sporná.
Vzhledem k těmto závěrům nezbývá, než doplnit provedené dokazování tak, aby
bylo najisto postaveno, jaké je přesné stavební provedení zpevněných ploch na
pozemcích parc. č. 452/117, 452/255, 452/259 a 452/157. Především je nutné
zjistit (a to případně i pomocí znaleckého posouzení), jaká je přesná struktura
všech stavebních vrstev včetně jednotlivých technologických detailů provedení,
a zda součástí ploch sloužících pro vzlet a přistávání letadel jsou i štěrkové
trativody a trubková drenáž. Teprve po tomto detailním osvětlení skutkového
stavu bude možné věc právně posoudit a uzavřít, zda zpevněné plochy jsou pouhým
zpracováním povrchu pozemku, a tedy jeho součástí, nebo zda představují stavbu,
u které lze jasně určit hranici oddělující stavbu jako samostatnou věc v
občanskoprávním smyslu od samotného pozemku (srov. shora označený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005).
Protože dosavadní závěry nalézacích soudů o charakteru zpevněných ploch nejsou
správné (jak vyplývá z citovaného rozhodnutí Ústavního soudu) a právní
posouzení věci není možné bez doplnění dokazování, zrušil dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 o. s. ř. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení § 243b odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu