22 Cdo 1671/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem
ve Vsetíně, Palackého 168, proti žalovanému M. S., zastoupenému Jiřím Drápalem,
advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 201/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
listopadu 2013, č. j. 71 Co 198/2012-284, ve znění opravného usnesení ze dne 5.
prosince 2013, č. j. 71 Co 198/2012-291, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce Jiřího Drápala. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 2 4 3f o d s t. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna
2012, č. j. 11 C 201/2007-204, určil, že z věcí náležejících do společného
jmění účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalovaného kuchyň sestávající
z horní a spodní řady skříněk (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku 250.000,-
Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 20.000,- Kč (výrok II.). Dále
rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení žalobkyni (výrok III.)
a státu (výrok IV.). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 19. listopadu 2013, č. j. 71 Co 198/2012-284, ve znění opravného usnesení
ze dne 5. prosince 2013, č. j. 71 Co 198/2012-291, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že určil, že ze společného jmění účastníků připadá do
výlučného vlastnictví žalovaného kuchyň sestávající z horní a spodní řady
skříněk. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého
společného jmění účastníků částku 40.500,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení částku 39.494,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho
právního zástupce. Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit státu
prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně náklady řízení ve výši 1.688,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku a zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 19.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
jeho právního zástupce. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že se stavba domu č. p. stala samostatnou věcí již
před uzavřením manželství, a proto nespadá do režimu společného jmění manželů
(dále jen „SJM“). Je přesvědčena o tom, že otázku vzniku stavby domu odvolací
soud neposoudil správně. Dále se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že
ohledně investic ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů
„unesla povinnost tvrzení“, neboť předmětem řízení učinila dům č. p. a je
nerozhodné, zda se jedná o vypořádání domu jako předmětu SJM nebo o vypořádání
investic vynaložených do tohoto domu ze společných prostředků, jestliže se
později ukáže, že dům patří pouze jednomu z účastníků. Navrhuje, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho
vypořádání došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení
tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože k zahájení dovolacího řízení došlo po 1. lednu 2014, projednal a
rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2014. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Námitky dovolatelky směřují především proti způsobu, jakým odvolací soud
posoudil otázku vzniku stavby domu coby samostatné věci. Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se dovolací
soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci
[k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo
2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u
nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a
nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2585/2012,
uveřejněné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Je tedy zřejmé, že
pokud se odvolací soud při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době
uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabýval tím, jaký byl
stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního
nadzemního podlaží, posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou a jeho
závěru nelze nic vytknout. Navíc skutečnost, v jakém stadiu byla stavba
rozestavěného domu v době uzavření manželství, je otázkou skutkovou, nikoli
právní. V dané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k
závěru, že stavba domu vznikla jako samostatná věc již před uzavřením
manželství účastníků, a proto dům nezahrnul do společného majetku a neučinil
jej předmětem vypořádání SJM. Dovolatelka stupeň rozestavěnosti stavby
zpochybňuje. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý
dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem
občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází
se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně
nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4008, nebo
rozsudek ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012, uveřejněný na
www.nsoud.cz). Stavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby, a soudu proto nelze
upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební
činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu; pro všechny v úvahu přicházející
případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Ohledně stupně rozestavěnosti
domu č. p.
264 provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, na které
odvolací soud odkázal, a na jehož základě dospěl zcela jednoznačně k závěru, že
stavba domu byla ke dni uzavření manželství vybudována do stadia, kdy již bylo
patrné 1. nadzemní podlaží domu, byly hotové obvodové zdi, realizována stropní
deska a bylo patrné dispoziční řešení tohoto podlaží. Vzhledem ke shora
uvedeným skutkovým zjištěním nepovažuje dovolací soud úvahy odvolacího soudu o
samostatnosti domu za nepřiměřené. Námitka dovolatelky ohledně přípustnosti
aplikace prováděcí normy ČSN 734301 k původnímu stavebnímu zákonu č. 50/1976
Sb., která již v současné době neplatí, není za této situace relevantní. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nevypořádal jí tvrzené vnosy ze
společného do výlučného majetku žalovaného. Zatímco soud prvního stupně tyto
nároky vypořádal, neboť vycházel z toho, že je žalobkyně učinila předmětem
vypořádání, odvolací soud nároky nevypořádal s ohledem na závěr, že je
dovolatelka předmětem vypořádání neučinila. Judikatura dovolacího soudu je ustálená v tom, že předmětem vypořádání
majetkového společenství manželů soudem mohou být jen ty věci, hodnoty,
pohledávky, závazky a investice každého z nich z titulu úhrady toho, co ze
svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči
některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku
vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo
999/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4621). Současně platí i časový rámec pro uplatnění těchto nároků potud, že soud může
vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného
majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve
lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v
Souboru pod pořadovým č. C 5055, a řadu dalších rozhodnutí). Předmětem soudního
vypořádání se tak mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a
vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu v uvedené tříleté lhůtě (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo
3395/2012, ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012), a to i v případě,
že společný majetek, na který byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k
vypořádání. Mezi společnou věcí a vnosem na ni vynaloženým není taková
souvislost, která by jejich právní osud, pokud jde o vypořádání SJM, spojovala
např. tak, jak je tomu u věci a její součásti, resp. příslušenství; jde o
samostatné majetkové kusy, jejichž vypořádání může být provedeno i odděleně
(např. na tom, komu bude věc nadále patřit, se účastníci dohodnou, zatímco vnos
bude třeba řešit v soudním řízení). Podle skutkových zjištění, která dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, došlo v
dané věci k rozvodu manželství, a tím i k zániku společného jmění manželů, dnem
právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. 19. listopadu 2004.
Nalézací
soudy tak byly oprávněny vypořádat pouze ty věci, hodnoty a investice, které se
staly předmětem řízení do 19. listopadu 2007. Žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla doručena soudu prvního stupně
dne 1. listopadu 2007 a do 19. listopadu 2007 nebyla žádným způsobem doplněna. Nalézací soudy tak mohly vypořádat v řízení jen to, co učinila žalobkyně
předmětem řízení v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 1. listopadu 2007. V žalobě se však žalobkyně vypořádání žádných vnosů nedomáhala; z obsahu žaloby
je zřejmé, že se domáhala toliko vypořádání domu č. p. na pozemku parc. č. st. 120 v k. ú. L., a k otázce vlastnictví domu uvedla, že „dle převládající
judikatury by měla být nemovitost v režimu SJM, nicméně vyhodnocení ponechává
žalobkyně na úvaze soudu“. Tak tomu bylo až do 19. listopadu 2007. Vypořádání
vnosů a investic žalobkyně navrhla až 5. března 2011 poté, co soud prvního
stupně dospěl k závěru, že nemovitost č. p. není součástí SJM. Jak vyplývá z výše uvedeného i z obsahu spisu, žalobkyně žádný nárok na
vypořádání investic a vnosů ve lhůtě tří od zániku společného jmění manželů
neuplatnila, a jestliže odvolací soud s ohledem na tento závěr nároky žalobkyně
nevypořádal, je rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto směru v souladu s platnou
judikaturou dovolacího soudu. S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí.