22 Cdo 3630/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v
Praze 6, Kopeckého 47, proti žalovaným: 1) K. K., zastoupenému JUDr. Bedřichem
Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7, a 2) M. K., zastoupené
JUDr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze – Řeporyjích, Kakosova
978/4, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.
zn. 5 C 84/2001, o dovolání žalovaného 1) a žalované 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 24 Co 466/2011-640, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) K. K. se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) M. K. se zamítá.
III. Žalovaná 2) M. K. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalobce JUDr. Ladislava Rychtáře.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. září 2005, č. j. 5 C 84/2001-248, zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným
uložena povinnost odstranit zazdění a zašroubování dveří a oken na jižní straně
domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., umožnit
žalobci přechod přes část pozemku parc. č. 68/1 v k. ú. a obci V., a to v
rozloze 3 m x 1,2 m přiléhající svou delší stranou bezprostředně k jižní stěně
domu, po dobu nezbytně nutnou k vybudování nové přístupové cesty do domu,
odstranit kůlnu o rozměrech 10,9 x 5 m přiléhající k jižní stěně domu a
přístřešek přiléhající k východní stěně truhlářské dílny nacházející se na
pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., obnovit připojení domu v k. ú. a obci
V. na kanalizační trubky odpadu, platit žalobci 6.080,- Kč ročně počínaje 1. 1. 2001, a zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V. s výjimkou
doby nutné k odstranění nepovolených staveb, a to právě za tímto účelem. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. března
2006, č. j. 24 Co 76/2006-272, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 5 C
84/2001-546, ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 5 C
84/2001-582, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost odstranit zazdění a
zašroubování veškerých dveří a oken na jižní straně domu, nacházejícího se na
pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., ve výroku II. zamítl návrh žalobce,
aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobci přechod přes část pozemku
parc. č. 68/1 v k. ú. a obci V., a to v rozloze 3 m x 1,2 m přiléhající svou
delší stranou bezprostředně k jižní stěně domu, po dobu nezbytně nutnou k
vybudování nové přístupové cesty do domu, ve výroku III. uložil žalovaným
povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku kůlnu o rozměrech 10,9 x 5
m přiléhající k jižní stěně domu na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V.,
jejíž je součástí, ve výroku IV. zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným
uložena povinnost odstranit, případně vyklidit přístřešek přiléhající k
východní stěně truhlářské dílny nacházející se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., ve výroku V. zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným uložena
povinnost obnovit připojení domu č. p. 20 na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a
obci V. na kanalizační trubky odpadu, a ve výroku VI. uložil žalovaným
povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je společně s MUDr. N. H. spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2, a žalovaní jsou spoluvlastníky budovy,
postavené na pozemku parc. č. st. 68/1 a pozemku parc. č. st. 68/1. Původně se
jednalo o společnou nemovitost, která byla ve skutečnosti tvořena hostinskou a
obytnou částí, a stála na jednom pozemku parc. č. st. 68 v k. ú. a obci V. V
roce 1960 došlo k rozdělení pozemku parc. č. st. 68 na pozemky parc. č. st.
68/1 a 68/2, a to geometrickým plánem ze dne 7. září 1960. Stalo se tak z
důvodu rozhodnutí Finančního odboru bývalého ONV v Berouně ze dne 23. prosince
1960, č. j. FIN-2663/60-72/1-Kar, o přechodu části stavebního pozemku parc. č. st. 68 – nově označeného jako parc. č. st. 68/2 a hostinské části původní
nemovitosti č. p. 20, do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního družstva
Beroun (dále jen Jednota). Vlastníky nemovitostí byli v té době manželé M. V
roce 1966 bylo rozhodnutí o vyvlastnění Finanční komisí Okresního národního
výboru v Berouně zrušeno a nemovitosti byly vráceny zpět původním vlastníkům
manželům M. Manželé M. následně kupní smlouvou ze dne 20. prosince 1971 prodali
nemovitosti označené jako „celé nemovitosti, tj. se stp. 68/1 a 68/2 se všemi
stavbami zde postavenými,“ žalovaným. Žalovaní uzavřeli dne 19. května 1992 se
svou dcerou M. C. a jejím manželem T. C. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
„hostinec se stavební parcelou č. 68/2, který sestává z malé kuchyňky, výčepu,
lokálu a bývalého sálu, a jako příslušenství k němu náleží sklep sloužící k
výčepu, záchody, přípojka kanalizace a vody a venkovní úpravy.“ V odstavci IV. smlouvy bylo uvedeno, že sklep a záchody náležející k hostinci jsou situovány
na stavebním pozemku parc. č. 68/1. Obě nemovitosti jsou napojeny na jednu
vodovodní přípojku a kanalizace je svedena do jednoho septiku. Sociální
zařízení náležející k hostinci se nachází na pozemku parc. č. 68/1 ve
vlastnictví žalovaných a prakticky bylo vestavěno do jejich nemovitosti. V roce
1994 proběhla stavební úprava a přístavba pohostinství, která byla příslušným
stavebním úřadem řádně zkolaudována, a manželům Ch. bylo povoleno užívání
stavby pohostinství a dílny na pozemku parc. č. st. 68/2. V roce 1995 vydal
obecní úřad ve Velkém Chlumci potvrzení o tom, že na pozemku parc. č. st. 68/1
se nachází objekt a na pozemku parc. č. st. 68/2 se nachází objekt. V roce 1998
bylo žalovaným vydáno příslušným stavebním úřadem povolení k užívání stavby –
truhlářské dílny na pozemku parc. č. st. 68/1. Po rozvodu manželů Ch. získal
hostinec se stavební parc. č. st. 68/2 do výlučného vlastnictví T. Ch. Na jeho
majetek byl prohlášen konkurs a nemovitosti koupil od správce konkursní
podstaty kupní smlouvou ze dne 28. prosince 2000 žalobce, společně s MUDr. H. Ze znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s. soud
prvního stupně dále zjistil, že objekt hostinské části původní nemovitosti lze
považovat za stavbu umožňující samostatnou existenci, způsobilou k převodu
vlastnictví v rámci kupní smlouvy. Na základě takto zjištěných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že
předmět koupě, tak jak je vymezený v kupní smlouvě ze dne 28 prosince 2000, tj. dům na parc. č. st. 68/2 a parc. č. st. 68/2 je dostatečně určitý, neboť
původní nemovitost byla tvořena hostinskou a obytnou částí, jako dvěma
samostatnými věcmi v právním smyslu, bez ohledu na to, k jakému účelu tyto
stavby mohly být využity.
Rovněž skutečnost, že rozhodnutím Finanční komise
Okresního národního výboru v Berouně bylo zrušeno rozhodnutí Finančního odboru
bývalého ONV v Berouně o převodu majetku do vlastnictví Jednoty, pro jehož
účely bylo rozdělení pozemku iniciováno, nemohlo mít žádný vliv na existenci
pozemku parc. č. st. 68/2 jako samostatné věci. Žalobce se tedy na základě
kupní smlouvy ze dne 28. prosince 2000 stal spoluvlastníkem domu na parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2. Protože žalovaní neoprávněně zasáhli do
vlastnického práva žalobce k domu tím, že zazdili a zašroubovali dveře a okna
na jižní straně domu, uložil jim soud s odkazem na § 126 obč. zák. povinnost
takový zásah odstranit. Dále dovodil, že součástí domu ve spoluvlastnictví
žalobce je přístřešek - kůlna přiléhající k jižní stěně domu. Protože žalovaní
přístřešek užívají k odkládání svých věcí, uložil jim povinnost přístřešek
vyklidit. Ohledně povinnosti zdržet se vstupu žalovaných na pozemek žalobce
uvedl, že žalovaní užívají pozemek parc. č. st. 68/2 k přechodu k truhlářské
dílně a přechod přes pozemek umožňují i dalším osobám v celém jeho rozsahu. Tím
dochází k narušování vlastnického práva žalobce, a proto soud žalovaným uložil
povinnost zdržet se vstupu na předmětný pozemek. Naopak soud prvního stupně
neshledal důvodným návrh žalobce, aby mu byl umožněn přechod přes část pozemku
parc. č. st. 68/1 v k. ú. a obci V., po dobu nezbytně nutnou k vybudování nové
přístupové cesty do domu, neboť nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se
žalobce pokoušel vybudovat novou přístupovou cestu ke své nemovitosti, ani že
by mu v tom žalovaní nějak bránili. Zamítl i návrh žalobce na odstranění a
vyklizení přístřešku přiléhajícího k východní stěně truhlářské dílny na pozemku
parc. č. st. 68/2 a uvedl, že přístřešek je součástí dílny, není samostatnou
věcí, a proto nikdy nepřešel do vlastnictví žalobce, ale zůstal ve vlastnictví
žalovaných. K uložení povinnosti obnovit připojení domu na kanalizační trubky
odpadu konstatoval, že k odpojení domu od kanalizace a odpadu došlo ještě před
tím, než nemovitosti koupil žalobce, a proto k žádnému zásahu do jeho
vlastnického práva nedošlo, neboť je již koupil v tomto stavu. Odvolací soud k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 23. února 2012,
č. j. 24 Co 466/2011-640, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VI. tak, že zamítl návrh žalobce, pokud se domáhal, aby byla žalovaným uložena
povinnost zdržet se vstupu na zastavěnou část pozemku parc. č. st. 68/2 v k. ú. a obci V., jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV. a
VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která
jako správná převzal. Souhlasil i s jeho právním závěrem, že žalobce se stal
společně s MUDr. H. spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy stojící na pozemku
parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2 v k. ú. a obci V., na základě
platně uzavřené kupní smlouvy z 28. prosince 2000, a může se proto domáhat
ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo do něj neoprávněně zasahuje.
Ztotožnil se i se způsobem, jakým soud prvního stupně posoudil jednotlivé
žalobcem tvrzené zásahy do jeho vlastnického práva, a závěry k nimž dospěl,
potvrdil. Částečně změnil pouze výrok VI., jímž byla žalovaným uložena
povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. st. 68/2. Uvedl, že pozemek
žalobce parc. č. st. 68/2 tvoří s pozemkem žalovaných parc. č. st. 68/1 dvůr
mezi oběma budovami a truhlářskou dílnou ve vlastnictví žalovaných, která je
postavena na pozemku žalobce parc. č. st. 68/2. Žalovaní užívají dvůr v celém
jeho rozsahu, a tím zasahují do vlastnického práva žalobce k nezastavěné části
pozemku parc. č. st. 68/2. Proto tento výrok upravil tak, aby bylo nesporně
dáno, že žalovaní užíváním dvora zasahují do vlastnického práva žalobce k
nezastavěné části pozemku parc. č. 68/2. Rozsudek odvolacího soudu napadají oba žalovaní dovoláním. První žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1
písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu
řízení. Druhá žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z § 237 odst. 1 písm. b), § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že nalézací soudy
opomenuly provést žalovanou navrhované důkazy, které by prokázaly skutečnost,
že se žalobce nikdy nestal vlastníkem hostince a pozemku parc. č. st. 68/2. Má
za to, že rozdělení pozemku v roce 1960, provedené za účelem vyvlastnění, bylo
od samého počátku neplatné, neboť k němu musel být udělen souhlas vlastníka
pozemku, což se nestalo. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva z
28. 12. 2000 je platná. Tvrdí, že hostinec s pozemkem parc. č. st. 68/2 nikdy
nebyly samostatnými věcmi v právním smyslu, a proto ani nemohly být způsobilým
předmětem koupě a prodeje. V tomto ohledu je nesprávný i závěr znaleckého
posudku vyhotoveného společností PROFI-TEN, a. s. Poukazuje přitom na
judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 361/2007. Dále uvádí, že kůlna,
kterou má společně s prvním žalovaným vyklidit, nebyla předmětem převodu
vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené 19. května 1992 s manželi Ch.,
a proto nemohla být ani předmětem následného převodu vlastnického práva na
žalobce kupní smlouvou z 28. 12. 2000. Po celou dobu zůstala ve vlastnictví
žalovaných a závěr odvolacího soudu, že je ve vlastnictví žalobce, nepovažuje
za správný. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho
výroku II. v rozsahu, ve kterém tento výrok II. rozsudku potvrzuje výroky I.,
III. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích III., IV. a V. zrušil,
a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., III. a VI. a věc aby vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání druhé žalované uvádí, že souhlasí se závěrem
odvolacího soudu o tom, že budova hostince společně s pozemkem jsou
samostatnými věcmi v právním smyslu, což potvrdil i znalecký posudek vyhotovený
společností PROFI-TEN, a. s. Za správné považuje i posouzení neoprávněných
zásahů do jeho vlastnického práva a navrhuje, aby dovolací soud dovolání druhé
žalované zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k tvrzenému vzniku práva žalobce na ochranu jeho vlastnictví došlo před
1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. února 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolací soud se nejprve zabýval včasností podaných dovolání. Podle § 240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v
prvním stupni. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo prvnímu žalovanému doručeno prostřednictvím
jeho zástupce JUDr. Bedřicha Macourka dne 22. května 2012. Zákonná lhůta k
podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) proto prvnímu žalovanému uplynula dne
22. července 2012. Protože první žalovaný podal dovolání osobně u soudu prvního
stupně až dne 31. července 2012, je jeho dovolání opožděné, a dovolací soud
proto toto dovolání odmítl postupem podle § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání druhé žalované bylo podáno oprávněnou
osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř., přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích
důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Zásadní dovolací námitka směřuje do závěru odvolacího soudu o platnosti převodu
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce. Dovolatelka namítá, že
budova hostince označená jako dům a pozemek parc. č. st. 68/2 nebyly
samostatnými věcmi, a nemohly být proto ani předmětem převodu. Pozemek parc. č. st. 68/2 vznikl jako samostatná parcela rozdělením parcely č. st. 68 na základě geometrického plánu v souladu s ustanovením § 42 odst. 7 zák. č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (dále jen zák. č. 177/1927
Sb.). Důvodem rozdělení původní parcely č. st. 68 bylo oddělení držby částí
této parcely na základě rozhodnutí finančního odboru o převedení najaté věci do
socialistického vlastnictví podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 88/1959 Sb., o
opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického
sektoru a podle § 5 vlád. nař. č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se
některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Vzhledem k tomu,
že převedením části původní parcely č. st. 68 do socialistického vlastnictví
došlo k jejímu rozdělení novou držebnostní hranicí, vznikly tímto ve smyslu § 4
odst. 1 zák. č. 177/1927 Sb. dva samostatné pozemky, které musely být v
pozemkovém katastru zobrazeny jako samostatné parcely (§ 4 odst. 2 zák. č. 177/1927 Sb.). Následné obnovení vlastnického práva právních předchůdců
žalovaných (manželů M.) k pozemku parc. č. st. 68/2 po zrušení rozhodnutí o
převedení tohoto pozemku do socialistického vlastnictví neznamenalo zánik
pozemku jako samostatné věci. Pozemek byl nadále veden v pozemkovém katastru
jako samostatná parcela a i právní předchůdci žalovaných i žalovaní samotní s
pozemkem jako se samostatnou věcí nakládali (při převodu vlastnického práva). Pokud jde o budovu hostince, označenou jako dům, dospěl odvolací soud k závěru,
že se v době jejího převodu na žalobce kupní smlouvou z 28. prosince 2000
jednalo o samostatnou věc v právním smyslu. Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem
občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází
se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně
nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006,
sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4008). Nalézací soudy se otázkou, zda sporná stavba je samostatnou věcí, zabývaly a
při svých závěrech vyšly především ze znaleckého posudku znaleckého ústavu
PROFI-TEN a. s., podle kterého posuzovaný objekt obsahuje takové stavební
prvky, které mu umožňují samostatnou existenci jako stavbě.
Konkrétně je ve
znaleckém posudku uvedeno, že „hostinská i obytná část mají samostatné užitné
prostory, to znamená, že užitné prostory každé části jsou situovány v
prostorově soustředěném samostatném prostoru navenek uzavřenými stěnami a
střešním pláštěm. Sklepy, 1. NP ani 2. NP obou částí nejsou funkčně propojeny
dveřmi. Každá část byla již desetiletí využívána samostatně“, a dále, že
„konstrukce a stavební prvky hostinské a obytné části jsou na sobě navzájem
nezávislé, jejich případné nedostatky v kvalitě nemají na posouzení možnosti
samostatné existence hostinské a obytné části vliv“. V doplnění znaleckého
posudku znalecký ústav dále uvedl, že „prostory obytné a hostinské jsou
navzájem odděleny uzavřenou svislou obvodovou konstrukcí bez vzájemného
komunikačního propojení (bez dveří). A dále je podstatné, že tato obvodová
konstrukce má stejnou polohu ve všech podlažích (tzn., že se užitné prostory
hostinské a obytné části vzájemně neprolínají)“. Stavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby, a soudu proto nelze
upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební
činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu; pro všechny v úvahu přicházející
případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Vzhledem ke shora uvedeným
skutkovým zjištěním nepovažuje dovolací soud úvahy odvolacího soudu o
samostatnosti domu za nepřiměřené. Konečně i sami žalovaní s budovou hostince nakládali jako se samostatnou věcí,
když ji převedli kupní smlouvou ze dne 29. května 1992 na manžele Ch. (svou
dceru a zetě). Závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 361/2007. V tomto
rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna
2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, ve kterém se uvádí: „Dokud není stavba reálně
rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální
díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její
část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je
možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle
stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě
nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým
oddělovacím plánem.“ Zároveň Nejvyšší soud uzavřel, že „úvahy o tom, zda sál
tvoří část (přístavbu) budovy restaurace by mohly mít význam, pokud by bylo
prokázáno, že některý z právních předchůdců žalované platně nabyl vlastnické
právo k budově restaurace, ke které by byla později připojena přístavba sálu;
pak by bylo nutno zvažovat, zda se přístavba stala součástí původní budovy. Pokud by tomu tak bylo, nabyl by vlastník původní budovy vlastnické právo i k
přírůstku – přístavbě. Soudy však neučinily závěr, že budova restaurace byla
zhotovena dříve než sál a po zhotovení platně převedena na některého z
předchůdců žalované.
Za této situace pozbývají úvahy o možném přírůstku význam.“
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že
budova hostince převedená na žalobce měla od počátku právně povahu samostatné
věci. Odvolací soud tedy neřešil otázku rozdělení stavby, a jeho rozhodnutí
proto nemůže být v rozporu s namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000. Zjevně nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že součástí domu je i
přístřešek – kůlna přiléhající k jižní stěně domu, jestliže uzavřel, že „kůlna
stavebně přímo navazuje na tuto budovu a vychází z této budovy, nemá
samostatnou konstrukci, nemůže existovat (stát) sama o sobě jako samostatná věc
ve smyslu stavebně – technickém“. Otázka přístavby a propojení staveb byla již
řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93,
uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž
soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění
tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na
„přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb
(například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích
věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné
věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z nich mít
povahu příslušenství stavby druhé“. Ke vlivu stavebních úprav na charakter
stavby jako věci zaujal Nejvyšší soud právní názor v rozsudku z 28. 2. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 280, kde uvedl, že „jestliže
nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou,
která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu § 120 ObčZ,
nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu
původní stavbě.“
Jestliže tedy předmětná kůlna je součástí stavby domu, přešla na nabyvatele
domu jako věci hlavní (tedy i na žalobce) bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě
o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2251). Pokud dále žalovaná namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nalézací
soudy opomenuly provést navrhované důkazy, nevyplývá z podaného dovolání, o
jaké konkrétní důkazy se mělo jednat. Dovolací soud proto nemohl tuto dovolací
námitku přezkoumat. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., ani jiný dovolací důvod
v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání žalované 2) zamítnout
(§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
2) vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
s tím, že
dovolání žalované 2) bylo zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit
žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly za jeho zastoupení
advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše
odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena
nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s
účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována
odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle § 6, § 9 odst. 1, § 7 bod 4, § 11
odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč, a 21 % náhradou
daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem
tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo
rozhodnuto podle 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146
odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých
nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení náklady ve vztahu k žalovanému
1) nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná 2) povinnost uloženou jí tímto rozsudkem dobrovolně, může
se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.