22 Cdo 1407/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně R. Č., zastoupené V. H., proti žalovanému V. Č., zastoupenému
advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 16/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004,
24 Co 528/2004-319, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna
2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pokud směřovalo proti jeho
výrokům pod bodem II. o změně hodnot věcí přikázaných do výlučného vlastnictví
žalovaného a pod bodem III. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku
497 694,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna
2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pokud směřovalo proti jeho
výrokům pod body IV., VI., VII. a VIII. o soudním poplatku a náhradě nákladů
řízení a pod bodem V., jímž byl jinak rozsudek soudu prvního stupně ve spojení
s doplňujícím a opravným usnesením ve výrocích I., III. a VII. potvrzen, se
odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
prosince 2003, č. j. 19 C 16/99-250, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9.
března 2004, č. j. 19 C 16/99-279, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně
přikázal blíže označené věci movité (vybavení domácnosti) v ceně 19 760,- Kč a
do výlučného vlastnictví žalovaného budovu – průmyslový objekt na pozemku parc.
č. 219, zapsaný na LV č. 44 pro obec a kat. území P. Ú., a blíže označené věci
movité (zahradní techniku, nářadí a vybavení domácnosti) vše v ceně 1 017 150,-
Kč. Pod bodem II. žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání hodnoty podílu
zaplatil částku 512 319,- Kč. Pod bodem III. uložil žalovanému, aby zaplatil
zůstatek na úvěru č. 537418446, poskytnutého Č. s., a. s., pobočkou v K. Pod
body IV. až VIII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,
uzavřené 21. 3. 1992, zaniklo rozvodem 29. 7. 1998 a že k vypořádání jejich
bezpodílového spoluvlastnictví dohodou nedošlo. Ze shodných tvrzení účastníků
vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří movité
věci blíže označené ve výroku rozsudku pod bodem I., na jejichž cenách se
účastníci dohodli. Tyto věci rozdělil mezi účastníky podle toho, který z nich
měl tu kterou věc ve svém držení, nebo měl zájem ji převzít do svého výlučného
vlastnictví. Pokud jde o budovu – průmyslový objekt, v odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně označovanou jako hala, soud prvního stupně zjistil, že
tato je postavena na pozemku parc. č. 219 v obci a kat. území P. Ú., jehož
vlastníkem je žalovaný. Původně na tomto pozemku stála garáž, k níž účastníci
ještě před uzavřením manželství přistavěli další garáž a zděné chlívky. Na
stavbu těchto objektů byl použit stavební materiál obou účastníků. Po uzavření
manželství bylo vydáno stavební povolení na stavbu skladové haly u domu č. p.
124, které předpokládalo před zahájením zemních prací zbourání části stávající
přistavěné garáže. Pro novou stavbu byl využit prostor původní garáže, z
přístavby garáže byla využita západní zeď se základem. Stavba je založena z
jedné poloviny na podezdívce původního oplocení a zbylých zdí původních staveb,
z druhé poloviny na základových pásech. Hala byla postavena společnou činností
obou účastníků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jejich činností vznikla
jediná samostatná věc – hala. Původní garáž nezanikla demolicí, ale zanikla
obestavěním. Hala jako nově vzniklá věc se stala předmětem jejich bezpodílového
spoluvlastnictví. Revizním znaleckým posudkem Ing. L. byla cena haly stanovena
částkou 1 000 000,- Kč. Ze znaleckých posudků Ing. K. a Ing. L. soud vzal za
prokázané, že z celé stavby haly tvoří 4 % původní zdivo staveb, které byly ve
vlastnictví žalovaného před uzavřením manželství, a proto cenu haly snížil o 4
% a při vypořádání vycházel z částky 960 000,- Kč. Přihlédl také k tomu, že na
stavbě haly se žalobkyně podílela svým stavebním materiálem, jehož cena byla
stanovena znalkyní D. Š. částkou 4 250,- Kč. Při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně vycházel z toho, že podíly obou
účastníků jsou stejné. Zohlednil, že žalobkyně dále ze svého výlučného majetku
zaplatila za pojistné plnění částku 20 000,- Kč a že žalovaný po rozvodu
manželství zaplatil společný dluh ve výši 20 354,- Kč. Požadavek žalovaného na
vypořádání dalších věcí movitých a pohledávek neshledal opodstatněným.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 20. ledna 2005, č. j. 24 Co 527/2004, 24 Co 528/2004-319, pod
bodem I. výroku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. odst. 1 změnil tak,
„že se do tohoto výroku doplňuje jogurtovač ETA v hodnotě 260,- Kč a že hodnota
rychlovarné konvice JK 1700 činí 400,- Kč a dále tak, že celková hodnota všech
movitých věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalobkyně, činí 20 160,-
Kč“. Pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. odst. 2 změnil
tak, „že hodnota budovy – průmyslového objektu na pozemku parc. č. 219 v kat.
území P. Ú. činí 1 000 000,- Kč a že hodnota koberců do kuchyně a chodby činí 4
000,- Kč a dále tak, že celková hodnota všech věcí, přikázaných do výlučného
vlastnictví žalovaného činí 1 056 065,- Kč“. Pod bodem III. rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku
497 694,- Kč a pod bodem V. jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I.,
III. a VII. potvrdil. Pod body IV. a VI. až VIII. rozhodl o soudním poplatku a
nákladech řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. odst.
1 proto, že oproti dřívějšímu rozsudku soudu prvního stupně a obsahu nesporných
tvrzení účastníků byl z věcí přikázaných žalobkyni vyřazen jogurtovač ETA a u
rychlovarné konvice a koberců do kuchyně a chodby byla chybně uvedena jejich
cena. Pokud žalovaný v odvolání rozdílně od svých závěrečných postojů v řízení
před soudem prvního stupně zpochybňoval zařazení některých movitých věcí do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jako např. ohřívače vody, kotle Dakon
DOR 24, kombinovaného kotle na uhlí a dřevo, a to opakováním svých původních
tvrzení, že tyto věci byly pořízeny před uzavřením manželství, že patří třetí
osobě, že jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného, že nejsou samostatnými
věcmi, ale součástmi jeho nemovitosti, že ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví již neexistovaly, odvolací soud uvedl, že jde s ohledem na §
205a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) o nová tvrzení, k nimž odvolací soud
nemohl přihlížet, neboť účastníci byli soudem prvního stupně před vyhlášením
jeho rozsudku řádně poučeni podle § 119a OSŘ.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobkyně jako účastnice řízení a
zjistil, že v souvislosti s přestavbou garáže, vlastnicky patřící žalovanému,
prováděnou účastníky před uzavřením jejich manželství, došlo k ubourání celé
zadní stěny zděné garáže a přistavění jejích tří nových zdí (bočních a zadní)
do výšky původních zdí garáže. Částečně také byla odstraněna původní střecha,
aby mohlo dojít k napojení nové střechy nad přístavbou. Vjezdová vrata do
prodloužené garáže zůstala původní. Tuto úpravu účastníci prováděli z
prostředků jich obou. Po uzavření manželství účastníci společně zbourali celou
zadní a jednu boční zeď přestavěné garáže, aby mohlo dojít k jejímu dalšímu
rozšíření – prodloužení směrem do zadní části pozemku a rozšíření směrem k domu
č. p. 124. Opětovně došlo k částečnému odstranění střechy, aby mohlo dojít k
jejímu zvýšení a napojení. Na stavbu boční zdi v linii stávajícího oplocení
pozemku se v rozsahu 2/3 délky nové boční zdi využila existující betonová
podezdívka oplocení pozemku do výšky asi 30 cm a zhruba v rozsahu 1/3 délky
nové boční zdi existující vyšší zděný plot, který dříve tvořil zadní zeď
chlívků. Na novou zadní zeď haly se využily zdi chlívků. Ke stavbě haly byl
využit i materiál z ubouraných zdí. Druhá boční zeď se stavěla celá nová
namísto ubourané zdi přestavěné garáže. Hala je postavena na pozemku žalovaného
a je jím také užívána. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního
stupně, pokud halu zařadil do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. K tomu
s odkazem na blíže uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v
Praze uvedl, že „obecně platí, že nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí ve
smyslu práva tehdy, není-li již patrno její dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží. K tomuto dochází vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň
stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva
příček), v důsledku čehož zaniká stav, poskytující obraz o dispozičním řešení
původní stavby. Není přitom pro posouzení otázky zániku stavby rozhodující
objem nově zbudovaných konstrukcí, ale výlučně jen to, co bylo odstraněno,
přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je
rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního
nadzemního podlaží či nikoliv. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je
nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je
třeba posoudit míru těchto zásahů“. V daném případě ubouráním zadní obvodové
zdi garáže ve výlučném vlastnictví žalovaného došlo k zániku této stavby v
právním smyslu, neboť tímto zásahem zaniklo dosavadní dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží této stavby. Ke stavbám zbudovaným společnou činností
účastníků před uzavřením jejich manželství vzniklo účastníkům podílové
spoluvlastnictví s rovnými spoluvlastnickými podíly. Tyto stavby zanikly v
souvislosti se stavbou haly, protože zásahem do nich zaniklo dosavadní
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží těchto staveb. Při vypořádání haly
odvolací soud vycházel z ceny 1 000 000,- Kč stanovené znalcem.
Shodně jako
soud prvního stupně zohlednil ve prospěch žalobkyně částku 20 000,- Kč, kterou
žalobkyně získala jako pojistné plnění a kterou investovala do stavby haly,
dále částku 4 250,- Kč, představující cenu stavebního materiálu vloženého
žalobkyní do stavby haly, ve prospěch žalovaného částku 20 352,85 Kč, kterou
žalovaný zaplatil po rozvodu manželství na společný dluh, a dále částku 40
000,- Kč, stanovenou volnou úvahou soudu, která představuje cenu materiálu ze
staveb výlučně ve vlastnictví žalovaného, jež byl použit na stavbu haly. S
ohledem na shodná tvrzení účastníků dále přihlédl k částce 5 000,- vynaložené
ze společných prostředků na výlučný majetek žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podal dovolání žalovaný. Nesouhlasí s tím, že
do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků byla zahrnuta budova – průmyslový
objekt na pozemku parc. č. 219 v kat. území P. Ú. Namítá, že předmětná
nemovitost vznikla přístavbou ke garáži ve výlučném vlastnictví žalovaného, kdy
původní garáž byla prodloužena a kdy k prodloužení garáže bylo využito částečně
také zděné oplocení pozemku. Žalovaný je toho názoru, že v daném případě došlo
k přírůstku ke stavbě v jeho výlučném vlastnictví a hala se tak nemohla stát
předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Ubouráním zadní zdi a
částečně východní boční zdi původní garáže nedošlo k zániku původní stavby
garáže, protože tyto zdi byly zbourány za účelem přístavby a nikoli z důvodu
zrušení dispozičního řešení původní garáže. Vytýká odvolacímu soudu, že
stavebně technické okolnosti stavby haly zjišťoval výslechem žalobkyně, který
porovnával s důkazy již provedenými, aniž provedl výslech také žalovaného.
Navíc účastník řízení byl vyslýchán k otázkám odborným, které jinak patří do
působnosti znalců. Podle názoru žalovaného nebyly splněny podmínky pro to, aby
odvolací soud mohl výslech žalobkyně vůbec provádět. Vadu řízení spatřuje v
tom, že se odvolací soud s odkazem na § 205a OSŘ nezabýval otázkou, zda kotel a
ohřívač vody je či není součástí nemovitosti č. p. 124 v P. Ú. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně podle obsahu vyjádření k dovolání považuje dovolání za neopodstatněné
a vidí v něm jen snahu žalovaného oddálit zaplacení vyrovnání, které jí
přísluší.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval
dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho,
zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující,
jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února
2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99,
publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde
o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25.
června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené
právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené
posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku
odvolacího soudu.
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž pod bodem V. výroku
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím a opravným
usnesením téhož soudu ve výroku I., pokud do výlučného vlastnictví žalovaného
byla přikázána budova – průmyslový objekt na pozemku parc. č. 219 pro obec a
kat. území P. Ú., ohřívač vody na 125 l a kotel DAKON DOR 24.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání proti výše uvedenému potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není přípustné. Ohledně ohřívače vody a
kotle soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku z 24.
2. 2000, č. j. 19 C 16/99-55, který odvolací soud zrušil usnesením ze 6. 9.
2000, č. j. 24 Co 363/2000-80. Pokud jde o označenou budovu, soud prvního
stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším uvedeném rozsudku, nikoli však
proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve
zrušujícím usnesení. Odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního
stupně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a potřeby doplnění dokazování s tím,
že teprve na jeho základě bude možno učinit právní názor o vlastnictví
předmětné stavby.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud v usnesení z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikovaném
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1164, svazek 16,
vyslovil právní názor, že „o rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ jde tehdy, jestliže
zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných,
obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího
soudu „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně sporných věcí nemá po právní stránce
zásadní význam, neboť právní otázka, zda v daném konkrétním (jedinečném)
případě do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří předmětná budova,
ohřívač vody a kotel či nikoli, nemůže v konečném účinku mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. Posouzení právní otázka, zda a nakolik určitá a
jedinečná stavba v důsledku konkrétních stavebních zásahů nezanikla či
nepřestala existovat, nemůže být něčím, co by mohlo být užito pro jiné odlišně
uspořádané stavby a mít tak zobecňující význam. Řešení takové otázky je ostatně
vždy věcí úvahy, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen, byla-li zjevně
nepatřičná.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti
dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ
dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl. Námitkami,
týkajícími se vad řízení ve vztahu k předmětné budově, ohřívači vody a kotli,
by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 OSŘ).
Žalobce dovoláním dále napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod
body II. a III., jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně,
pokud jde o hodnotu budovy – průmyslového objektu, koberců do kuchyně a chodby
a hodnotu všech věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, a
ohledně částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví. Protože v této části je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v tomto rozsahu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pod bodem II., jde jen
o změnu ve stanovení hodnoty dvou věcí (budovy – průmyslového objektu a
koberců), jež byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného. Dovolatel
proti této změně v dovolání nic nenamítal, nijak ji nezpochybňoval a ani
dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl být tento výrok
považován za nesprávné rozhodnutí.
Obdobně je tomu u výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III., jímž byla
změněna výše částky, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů
z daného vypořádání. Uvedená změna je toliko důsledek změny v ocenění uvedených
dvou věcí, k němuž žalovaný nic nenamítal.
Pokud dovolatel dovoláním napadl uvedené výroky, jejichž nesprávnost nebyla
shledána, resp. které byly důsledkem přikázání uvedených věcí žalovanému
výrokem pod bodem V., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé pod body I. a III, proti němuž, jak výše uvedeno, není dovolání přípustné,
dovolacímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle § 243b
odst. 2 OSŘ zamítnout.
Rozhodnutí o nákladech řízení a soudním poplatku má povahu usnesení (§ 167
odst. 1 OSŘ), kterou neztrácí ani v případě, kdy o nákladech řízení či soudním
poplatku je v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodnuto rozsudkem.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body IV. a VI.
až VIII. v daném případě nevyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, kterými je
stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí o
nákladech řízení a soudním poplatku není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost
dovolání nelze vyvodit ani z § 238, § 238a a § 239 odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť
mezi taxativně vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. K tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 264, svazek 3, a Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, C 2458, sešit 28.
Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům pod body IV. a VI. a až
VIII. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218
písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalobkyni náklady
dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu