22 Cdo 3395/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J.
F., bytem v H., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v
Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovanému L. P., bytem v H., o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C
385/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci ze dne 20. června 2012, č. j. 35 Co 230/2012-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
20. června 2012, č. j. 35 Co 230/2012-110, se ruší a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění manželů. Předmětem vypořádání
učinila movité věci, ve vztahu ke kterým účastníci v průběhu řízení uzavřeli
dohodu, a pozemek, ostatní plocha, v katastrálním území L., obci H. (dále jen
,,předmětný pozemek“), který požadovala přikázat do jejího výlučného
vlastnictví.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 1. prosince 2011, č. j. 24 C 385/2009-89, vypořádal společné jmění manželů
tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal předmětný pozemek (výrok I.
rozsudku) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu
126.600,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Ve
výroku III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že manželství účastníků bylo
rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. prosince 2008. Účastníci
nabyli za trvání manželství předmětný pozemek za částku 211.000,- Kč na základě
kupní smlouvy uzavřené s Městem H. a je také jako jejich společné jmění manželů
evidován v katastru nemovitostí. Dále bylo zjištěno, že částku 211.000,- Kč na
nákup předmětného pozemku získal žalovaný na základě smlouvy o půjčce uzavřené
se svým otcem. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalobkyně, že peníze na
nákup předmětného pozemku účastníci vynaložili z peněžních prostředků
ušetřených za trvání manželství. Z příjmů účastníků taková částka být ušetřena
nemohla, neboť současně vybavovali svou domácnost a museli vynakládat průběžně
peněžní prostředky i na běžný chod společné domácnosti. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že předmětný pozemek je ve společném jmění manželů, přičemž
finanční prostředky získané žalovaným půjčkou nejsou vnosem z jeho výlučného
majetku, neboť byly poskytnuty jeho otcem. Soud prvního stupně předmětný
pozemek přikázal žalobkyni, neboť ta o něj měla na rozdíl od žalovaného zájem.
Skutečnost, že se právě žalovaný zasloužil půjčkou, kterou bude muset splácet,
o nabytí předmětného pozemku, promítl soud prvního stupně do vypořádání
společného jmění manželů disparitou podílů, kdy žalobkyni uložil povinnost
uhradit žalovanému 60 % z ceny předmětného pozemku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 35 Co
230/2012-110, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni uložil
povinnost žalovanému zaplatit na vypořádání jeho podílu částku 211.000,- Kč do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. a
III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Skutečnost, že předmětná půjčka nebyla zahrnuta do dohody o vypořádání
společného jmění manželů uzavřené mezi účastníky ve smyslu § 24a zákona o
rodině, podle odvolacího soudu nemá význam, neboť tato dohoda se nikdy nestala
podkladem pro rozhodnutí soudu o rozvodu manželství účastníků. Odvolací soud
rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že
předmětný pozemek byl zakoupen z finančních prostředků získaných na základě
půjčky poskytnuté žalovanému jeho otcem, neboť z příjmů účastníků taková částka
nemohla být našetřena. Z hlediska právního posouzení věci však odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně považoval peněžní prostředky získané žalovaným z
půjčky za vnos žalovaného z jeho odděleného majetku na majetek společný podle §
149 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Námitka žalobkyně, že
byl dluh z půjčky již promlčen, není relevantní, neboť nevede k zániku závazku,
nýbrž pouze ke vzniku subjektivního oprávnění dlužníka vznést po uplynutí
promlčecí doby námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž se ztotožnila
s názorem nalézacích soudů o tom, že je předmětný pozemek ve společném jmění
manželů. V dovolání však upozornila na to, že žalovaný v zákonem stanovené
lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů neuplatnil požadavek na
vypořádání vnosu. Tuto námitku uplatnila také v průběhu odvolacího řízení,
odvolací soud se s ní však ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal.
Podle názoru dovolatelky rozhodl odvolací soud o nároku, který ze strany
žalovaného nebyl včas uplatněn, a nebyly tak splněny podmínky pro jeho
projednání a rozhodnutí o něm. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“). Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. června 2012,
projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo
425/2008, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo
2190/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn.
22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz). Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání
společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může
dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny
rozsudku prvního stupně. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího
soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání
projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání. Dovolatelka v dovolání nesouhlasila s tím, že odvolací soud v řízení vycházel z
toho, že žalovaný má nárok na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do
majetku společného a provedl vypořádání tohoto vnosu. Naproti tomu soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení se o žádný vnos
žalovaného nejedná. Zatímco soud prvního stupně tedy vnos předmětem vypořádání společného jmění
manželů neučinil, odvolací soud vnos žalovaného vypořádal; tento postup pak
dovolatelka v dovolání výslovně napadá. Potud práva a povinnosti účastníků ve
vztahu k uvedené skutečnosti nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v
daném směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku
patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za
trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Byť dovolatelka v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), z obsahu dovolání
je zřejmé, že současně namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.). Tuto vadu spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o
vypořádání vnosu, ačkoliv žalovaný v průběhu řízení požadavek na vypořádání
vnosu neuplatnil. Tato námitka je důvodná.
Z odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá námitka, že
skutečnost, že na pořízení pozemku ve společném jmění manželů byly použity
peníze opatřené jeho výlučným závazkem, který součást společného jmění manželů
netvoří a který je sám povinen splnit, zakládá právo na vypořádání vnosu z jeho
odděleného majetku na společný majetek ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé
občanského zákoníku. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury ve směru, že soud může vypořádat
pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového
společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let
od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněný v
Souboru pod pořadovým č. C 8310, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, uveřejněný tamtéž). Žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu prvního stupně podána
dne 16. září 2009, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo k zániku
společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod manželství účastníků) dne 30. prosince 2008. Předmětem řízení se tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty,
závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu do 30. prosince 2011. Požadavek na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do společného (tj. zohlednění případu, kdy některý z manželů vynaloží své výlučné prostředky do
společného majetku) však v uvedené tříleté lhůtě uplatněn nebyl. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného
předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či
majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového
společenství a současně požadavek investujícího manžela, „aby mu bylo uhrazeno,
co ze svého vynaložil na společný majetek“ v řízení o vypořádání společného
jmění manželů. V poměrech souzené věci by se jednalo především o tvrzení žalovaného, že na
pořízení pozemku ve společném jmění manželů byly použity peníze opatřené jeho
výlučným závazkem, který součást společného jmění manželů netvoří a který je
sám povinen splnit, což zakládá právo na vypořádání vnosu z jeho odděleného
majetku na společný majetek a takového vypořádání se domáhá. Takový požadavek žalovaný ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů v
řízení neuplatnil. Ve vyjádření k žalobě ze dne 15. července 2011 žalovaný žádná taková tvrzení
neuplatnil a vypořádání vnosu se nedomáhal. U jednání konaného u soudu prvního
stupně dne 16. srpna 2011 ve vztahu k pozemku, který je předmětem vypořádání,
se účastníci vyjádřili výhradně jen ve směru, že má být předmětem vypořádání. U
jednání konaného soudem prvního stupně dne 18.
října 2011 k vypořádání pozemku
v rámci procesního přednesu toliko uvedl, že pozemek byl pořízen za prostředky,
které „účastníkům zapůjčil otec“. U jednání konaného dne 22. listopadu 2011
žalovaný v závěrečném návrhu výslovně zdůraznil, že „máme povinnost ke svému
otci, kdy pozemek byl zakoupen z jeho výlučných prostředků a oba jsme povinni
mu vrátit tuto částku, tudíž pozemek není ve společném jmění manželů a my jsme
oba povinni mu vrátit finanční prostředky“. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný požadavek na vypořádání vnosu v řízení před
soudem prvního stupně neuplatnil. Jestliže požadavek na vypořádání vnosu
uplatnil až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. února
2012, stalo se tak po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů. Nadto žalovaný nemohl nově vznést požadavek na vypořádání vnosu až v odvolacím
řízení též z toho důvodu, že účastníci řízení byli u jednání soudu prvního
stupně konaného dne 22. listopadu 2011 poučení podle ustanovení § 119a
občanského soudního řádu ve směru, že všechny rozhodné skutečnosti a důkazy
musí účastníci označit dříve, než soud vyhlásí ve věci samé rozhodnutí, neboť
později uplatněné nové skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za
podmínek uvedených v ustanovení § 205a občanského soudního řádu. Ani na toto
poučení žalovaný žádným relevantním tvrzením, jež by se vázalo k vypořádání
vnosu, nereagoval. Jestliže za této situace odvolací soud tvrzený vnos žalovaného vypořádal,
zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení
zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která
přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li
dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i
výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v
Souboru pod pořadovým č. C 5768). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.