22 Cdo 51/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. V. V., bytem ve V., Š. 754, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, Tř. 1. máje 535/50, proti žalované
H. B., bytem v L., K. S. 580/11, zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, Klášterní 15, o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C
107/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky v Liberci, ze dne 7. června 2010, č. j. 36 Co 491/2009-268, ve spojení
s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze
dne 12. července 2010, č. j. 36 Co 491/2009-275, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 40 656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její
zástupkyně JUDr. Jarmily Holovčákové.
Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. června 2009, č. j. 16 C 107/99-225, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
manželů (dále jen ,,BSM“) tak, že ve výroku I. A. přikázal do výlučného
vlastnictví žalobce dům č. p. 67, nacházející se na pozemku parc. č. st. 36
spolu s tímto pozemkem, v obci a katastrálním území B. n. P. (dále jen ,,dům č.
p. 67“), a movité věci uvedené ve výroku I. B. tohoto rozsudku. Do výlučného
vlastnictví žalované pak ve výroku II. A. přikázal dům č. p. 524, nacházející
se na pozemku parc. č. st. 671 spolu s tímto pozemkem, v obci a katastrálním
území B. n. P. (dále jen ,,dům č. p. 524“), a movité věci uvedené ve výroku II.
B. tohoto rozsudku. Ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
do jednoho měsíce od právní moci rozsudku polovinu částky 184 500,- Kč, kterou
vybrala z účtu u České spořitelny, a.s. a dále částku ve výši 945.000,- Kč,
kterou žalobce získal jako půjčku od věřitele V. Š. na koupi domu č. p. 524. V
témže výroku soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na
vyrovnání podílů částku ve výši 735 102,-Kč do jednoho měsíce od právní moci
rozsudku. Ve výroku IV. soud prvního stupně zamítl žalobu na vypořádání BSM co
do movitých věcí uvedených v tomto výroku a ve výrocích V. - VII. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že BSM účastníků zaniklo právní mocí
rozsudku o rozvodu jejich manželství dne 17. srpna 1996. Movité věci přikázal
účastníkům podle toho, kdo je držel po zániku BSM. U movitých věcí uvedených ve
výroku IV. rozsudku pak konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom,
že žalovaná jím tvrzené věci z bytu odvezla, a žalovaná neunesla důkazní
břemeno o tom, že věci zůstaly u žalobce. Účastníci shodně prohlásili, že do
BSM patří půjčka od J. C. Půjčku od obchodní společnosti KOOD, spol. s r. o. soud prvního stupně do BSM nezařadil, protože je v této společnosti sám žalobce
ekonomicky vázán a působí v ní. Uhradit dluh V. Š. ve výši 945 000,- Kč uložil
žalované, neboť jí byl přikázán dům č. p. 524, o který měla mít žalovaná zájem. Žalovaná potvrdila, že ze společného účtu vybrala částku ve výši 184 500,-Kč,
která spadala do BSM, proto jí soud uložil polovinu této částky zaplatit
žalobci. Dům č. p. 67 přikázal žalobci z toho důvodu, že v něm podniká. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 36 Co
491/2009-268, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. července 2010, č. j. 36 Co 491/2009-275, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. A. změnil tak,
že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal dům č. p. 524 (výrok I. rozsudku)
a ve výroku I. B. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku). Výrok II. A rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud tak, že do
výlučného vlastnictví žalované přikázal dům č. p. 67 (výrok III. rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. B. v bodě č. 5 odvolací soud změnil
tak, že žalobu zamítl, ve zbytku výrok II. B. rozsudku soudu prvního stupně
potvrdil (výrok IV. rozsudku). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně pak
změnil tak, že žalobu žalobce na vypořádání ,,pohledávky“ (správně ,,závazku“)
ve výši 945 000,- Kč zamítl (výrok V. rozsudku). Ve výroku IV. rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok VI. rozsudku) a dále uložil každému z účastníků
zaplatit J. C. částku ve výši 72 500,-Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku
(výrok VII.). Odvolací soud rovněž vyčíslil i vypořádací podíl ve výši 268
928,-Kč, který byla žalovaná zavázána žalobci zaplatit do šesti měsíců od
právní moci rozsudku (výrok VIII. rozsudku). Rozsudek soudu prvního stupně
odvolací soud ve výroku V. potvrdil (výrok IX. rozsudku). Ve výrocích X. - XI. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
doplněného v odvolacím řízení. Konstatoval, že podle právní úpravy BSM nebyly
jeho předmětem závazky vzniklé za trvání manželství, nicméně mohly být
vypořádány společně s aktivy spadajícími do BSM, pokud souvisely se společným
hospodařením manželů. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který
přikázal dluh vůči věřiteli V. Š. ve výši 945 000,- Kč k úhradě žalované.
Na
základě doplněného dokazování zjistil, že účelem poskytnutí půjčky žalobci ze
strany věřitele V. Š. bylo nabytí domu č. p. 524 do vlastnictví věřitele. Proto
také žalobce s V. Š. uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, na základě které se
žalobce zavázal dům č. p. 524 prodat věřiteli. Mezi oběma účastníky smlouvy o
smlouvě budoucí byl sepsán i dlužní úpis, který dokládal půjčku žalobci. Odvolací soud návrh žalobce na vypořádání této půjčky zamítl s tím, že nemá nic
společného s majetkem účastníků a byl jí vázán pouze žalovaný, neboť se
nejednalo o běžnou záležitost vzhledem k majetkovým poměrům účastníků. Z tohoto
důvodu také změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do vlastnictví žalobce
přikázal právě dům č. 524 a do vlastnictví žalované dům č. p. 67. Rozhodl dále
o dluhu účastníků vůči panu J. C. z titulu půjčky, neboť ačkoliv ji účastníci
shodně uznali, soud prvního stupně o ní opomněl rozhodnout. Vzal za prokázané i
to, že půjčka na dům č. p. 524 byla poskytnuta V. Š., nikoliv – oproti tvrzení
žalované – jejími příbuznými. Ohledně půjčky ve výši 10 000,- Kč poskytnuté
společností, ve které byl žalobce společníkem, se odvolací soud ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) a podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen ,,o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a současně namítl, že
rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném
dokazování podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
,,nepřehlednost rozsudečných výroků, kdy z podaného odůvodnění není zřejmé, z
jakých skutečností soud při formulaci konkrétního výroku vycházel“. Rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné a nejasné. Dovolatel dále brojí
proti zamítnutí návrhu na vypořádání dluhu vůči věřiteli V. Š. ve výši 945
000,- Kč. V řízení bylo bezpečně prokázáno, že uvedená částka poskytnutá V. Š.
byla vynaložena k úhradě kupní ceny domu č. p. 524, který byl účastníky
zakoupen v rámci privatizace. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že
převzetí závazku ze smlouvy o půjčce dovolatelem bylo mimo rámec obvyklého
hospodaření manželů, a půjčka tak do BSM nespadá. Považuje za nesprávný výklad
odvolacího soudu, že součást BSM tvoří nemovitost a nikoliv již závazek z
půjčky, za níž byla pořízena. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 149/2003, a konstatuje, že pokud
byly půjčkou dotčeny společné věci (dům č. p. 524), jedná se společný závazek
nebo o vnos jednoho z manželů do BSM, který musí být po zániku BSM druhému
manželu nahrazen. Dovolatel brojí i proti rozhodnutí odvolacího soudu o
přikázání obou nemovitostí účastníkům, neboť nesouhlasí, aby mu byl přikázán
dům č. p. 524, když v domě č. p. 67 se nachází archiv jeho obchodní společnosti
a žalovaná uvedla, že k tomuto domu nemá žádný vztah.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje
za správné. Nesouhlasí s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
není jasné, přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Popřela, že by cokoli věděla o
půjčce od V. Š.. S přikázáním domu č. p. 67 do jejího vlastnictví souhlasila a
uvedla, že argumentace žalobce o tom, proč by tento dům měl být přikázán do
jeho vlastnictví, je účelová, neboť se v domě nenachází žádný archiv
společnosti, která je navíc již v likvidaci. Žalovaná proto navrhla, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dovolací soud zkoumá
přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že
odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či
několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají
jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku
soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22
Cdo 425/2008, uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo
2190/2010, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání
SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat
jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, Soubor č. C 5768).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolatel v dovolání především napadá způsob, jakým odvolací soud do svého
rozhodnutí promítl požadavek žalobce na vypořádání dluhu ze smlouvy o půjčce
uzavřené mezi žalobcem a věřitelem V. Š. na částku 945 000,- Kč. Zatímco soud prvního stupně tento závazek předmětem vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví učinil, odvolací dospěl k závěru, že závazek v rámci řízení
vypořádat nelze. Potud práva a povinnosti účastníků ve vztahu k uvedenému
závazku nalézací soudy posoudily odlišně a dovolání je v daném směru přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, v bezpodílovém
spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo
nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných
dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní
potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci
předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu
nástupci původního vlastníka. Předmětem bezpodílového spoluvlastnictví bylo vše, co mohlo být předmětem
vlastnictví, tj. vzhledem k zákonem přijaté koncepci vlastnického práva toliko
věci. Ohledně závazků převážil výklad, k němuž se přiklání také dovolací soud,
že závazky netvořily předmět bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale za
určitých podmínek se vypořádávaly při zániku tohoto majetkového společenství
(jednalo se o tzv. vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v širším smyslu). Soudní praxe vycházela z toho, že „občanský zákoník nemá výslovné ustanovení o
tom, jak mají být vypořádány pohledávky a dluhy manželů, které jsou spojeny s
jejich bezpodílovým spoluvlastnictvím a vznikly za jeho trvání. Tyto pohledávky
a dluhy nepatří totiž podle ustanovení § 143 obč. zák. a ve smyslu ustanovení §
127 obč. zák. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takže se na ně
nevztahují ustanovení § 149 a § 150 obč. zák. Nejsou-li tyto vztahy zvlášť
upraveny, pak nutno vyjít ve smyslu ustanovení § 496 obč. zák. z ustanovení,
která upravují vztahy jim obsahem a účelem nejbližší, použít přiměřeně
ustanovení § 149 a § 150 obč. zák. a provést i vypořádání společných pohledávek
a dluhů manželů, pokud vznikly za trvání jejich bezpodílového spoluvlastnictví
a v souvislosti s jejich hospodářským a spotřebním společenstvím. Vypořádání
těchto společných práv a povinností se ovšem týká vztahů mezi manžely a
nezasahuje do práv a povinností třetích osob, které nejsou účastníky řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ (k tomu srovnej z rozboru a
zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, ze dne 3.
února 1972, Cpj 86/71, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, 1972, pod pořadovým č. 42). Tyto závěry pak
převzala jako správné i komentářová literatura (k tomu srovnej: Občanský
zákoník. Komentář. Díl I. Panorama, Praha, 1987, str. 528). Uvedená východiska následně odborná literatura upřesnila a precizovala tak, že
společně s vypořádáním věcí tvořících předmět bezpodílového spoluvlastnictví
manželů je nutno vypořádat i společné pohledávky a dluhy manželů vzniklé za
trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví v souvislosti s jejich
hospodářským a spotřebním společenstvím. Stejným způsobem však nelze postupovat
ohledně dluhu, který sice vznikl za trvání manželství a bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, avšak z půjčky uzavřené toliko jedním z manželů. Závazek vzniklý na základě takto uzavřené smlouvy o půjčce není společným
závazkem, nýbrž závazkem pouze toho z manželů, který smlouvu uzavřel (k tomu
srovnej: Bičovský, J.: Bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Aktualizované
vydání dle právního stavu k 1. 1. 1994. Linde Praha, 1994, str. 181, s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 122/81). Jestliže se právní
úkon netýkal společných věcí, nýbrž se jednalo např. o smlouvu o půjčce
uzavřenou jedním z manželů, stal se dlužníkem právě jen tento manžel (k tomu
srovnej : Dvořák, J. – Spáčil, J. : Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 90). Tyto závěry pak akceptovala i současná judikatura, na kterou ostatně odkázal i
odvolací soud, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února
2005, sp. zn. 32 Odo 149/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C
3588, ve kterém dovolací soud v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů
vyložil, že „závazky jednoho z manželů vzniklé za trvání manželství samy o sobě
bez dalšího nebyly závazky obou manželů, neboť pasivní solidarita manželů byla
stanovena pouze pro právní úkony, týkající se společných věcí. Pak smlouvou o
půjčce nebyly ještě dotčeny společné věci, neboť touto smlouvou byly teprve
peníze do bezpodílového spoluvlastnictví manželů získávány. Jestliže tuto
smlouvu uzavřel jen jeden z manželů, byl z ní zavázán nebo oprávněn jen on sám. Samotné uzavření smlouvy o půjčce a z ní vzniklý dluh neodůvodňuje uvedený
právní závěr odvolacího soudu a jím vyvozené, že „polovinu hradí zůstavitelova
manželka z titulu vypořádání SJM. Druhá polovina pak patří do dědictví.“ Pokud
soud dovodil, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobcem a zemřelým
manželem prvé žalované, pak toto neodůvodňuje jiný závěr než ten, že celý takto
vzniklý dluh náleží do dědictví po zemřelém.“
Dovolatel nedůvodně vytýká odvolacímu soudu odkaz na toto rozhodnutí s tím, že
závěry z rozhodnutí plynoucí svědčí naopak názoru dovolatele, že se jedná o
společný závazek, neboť jím byly dotčeny společné věci.
Aby o společnou půjčku
dotýkající se společných věcí v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví mohlo
jít, muselo by se jednat o případ, kdy v době uzavření půjčky se jednalo o
závazek vztahující se k majetku, který již součástí bezpodílového
spoluvlastnictví byl. Tak by tomu mohlo být např. tehdy, pokud by manželé
uzavřeli smlouvu o úvěru sloužícím k rekonstrukci nemovitosti nacházející se v
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů apod. Nejde však o případy, kdy v době
uzavření půjčky jedním z manželů by se tato půjčka pouze mohla následně
vztahovat k majetku, jenž má být teprve získán za finanční prostředky půjčkou
opatřené. Odvolací soud svůj závěr, že uvedenou půjčku ve výši 945 000,- Kč nelze učinit
předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odůvodnil nejenom
poukazem na to, že z této půjčky byl zavázán pouze dovolatel (byť v této
souvislosti odvolací soud nesprávně uvedl, že se tak stalo proto, že se
„jednalo o jinou, než běžnou záležitost“), ale i závěrem, že tato půjčka
„neměla nic do činění s bezpodílovým spoluvlastnictvím účastníků“, jinými slovy
netýkala se jejich hospodářského a spotřebního společenství. Tento závěr odůvodnil odvolací soud - s argumentací podrobně rozvedenou v
odůvodnění jeho rozsudku - poukazem na skutečnost, že peníze byly poskytnuty
svědkem V. Š., který je měl v hotovosti na svém devizovém účtu, ze kterého je
vybral dne 20. října 1995, na zakoupení nemovitosti (domu č. p. 524) pro něho
samého, nikoliv pro zákonné majetkové společenství účastníků – bezpodílové
spoluvlastnictví. Argumentoval především odkazem na smlouvu o smlouvě budoucí
ze dne 20. října 1995 (uzavřenou téhož dne jako smlouva o půjčce), podle níž
kupující (svědek V. Š.) půjčuje prodávajícímu (dovolateli) finanční hotovost ve
výši 945 000,- Kč za účelem koupě nemovitosti ve prospěch svědka Š. Tento stěžejní závěr pak dovolatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil. Za
této situace je závěr odvolacího soudu, že se nejednalo o závazek, který by
bylo možné vypořádat v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, správný. Dovolatel dále v dovolání namítá, že pokud by měl v dovolacím řízení obstát
závěr odvolacího soudu o tom, že se nejedná o společný závazek, který lze v
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů důvodně navrhnout k
vypořádání, měl odvolací soud věc posoudit jako „vnos jednoho z manželů do BSM,
který mu má být po jeho zániku nahrazen“. Tato námitka není důvodná. Uplatňuje-li dovolatel až v dovolání zohlednění obsahu předmětného závazku jako
vnosu z výlučného majetku jednoho manžela na majetek společný, jedná se o novou
skutečnost, jejíž uplatnění je v dovolacím řízení nepřípustné (§ 241a odst. 4
o. s. ř.). Nadto dovolací soud dodává, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice
tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci
učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k
tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo
2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26.
listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru
pod pořadovým č. C 8045 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8310, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Žaloba o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla u soudu prvního
stupně podána dne 11. srpna 1999, přičemž podle zjištění nalézacích soudů došlo
k zániku bezpodílového spoluvlastnictví dne 17. srpna 1996. Předmětem řízení se
tak mohly stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které
účastníci učinili předmětem sporu do 17. srpna 1999. Požadavek na vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do společného (tj. zohlednění případu, kdy některý z manželů vynaloží své výlučné prostředky do
společného majetku) však v uvedené tříleté lhůtě uplatněn nebyl. V žalobě dovolatel ve vztahu k předmětu dovolacího řízení uplatnil požadavek na
vypořádání dluhu z půjčky vůči věřiteli V. Š. ve výši 945 000,- Kč výslovně
toliko tím způsobem, aby mu byl tento dluh přikázán k úhradě (z čehož dovolatel
dovozoval, že žalované bude uložena povinnost zaplatit mu v souvislosti s
vypořádání této půjčky jednu polovinu její hodnoty). Naproti tomu vypořádání
investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá
tvrzení, že výlučné finanční prostředky jednoho z manželů byly použity ve
prospěch zákonného majetkového společenství (zde bezpodílového spoluvlastnictví
manželů) a současně požadavek, „aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek“ (§ 150 věta první občanského zákoníku, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.). Takový požadavek dovolatel v žalobě ani do
17. srpna 1999 neuplatnil. Dovolací soud ostatně nemá pochybnosti o tom, že dovolací argumentace směřující
k aplikaci institutu tzv. vnosu je zjevnou reakcí na závěr odvolacího soudu,
který dospěl k závěru, že závazek z půjčky vůči V. Š. nelze považovat za
závazek, který by bylo možné v daném případě zohlednit v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a dovolatel se při vědomí tohoto
právního názoru odvolacího soudu snaží dosáhnout pro něj příznivého výsledku
řízení. Odvolací soud přikázal do vlastnictví žalované dům č. p. 67 a do vlastnictví
žalobce dům č. p. 524, a rozhodl tak odlišně oproti soudu prvního stupně, který
do vlastnictví žalovaného přikázal dům č. p. 524 a do vlastnictví žalobce dům
č. p. 67. Proto i v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani zde však není důvodné. Podle § 150 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.,
při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z
manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo
vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Dále se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Stávající právní úprava nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které
součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány, ani hlediska
určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství
manželů přihlédnout, což judikatura výslovně zdůraznila (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001,
uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1404, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 444/2009 – www.nsoud.cz). Hlediska uvedená
v § 149 odst. 3 obč. zák. představují podle závěrů vyslovených v odborné
literatuře spíše hlediska rozhodná pro rozhodování o výši podílů (k tomu
srovnej : Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 245). Judikatura sama pak za jedno z hledisek rozhodných pro přikázání považuje
účelné využití věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2289/99, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 259). Jednou ze zásad,
z níž soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vychází, je i zásada,
podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi
rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen
zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001,
uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1404). Jestliže v řízení o vypořádání
majetkového společenství manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro
přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím
řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v
případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C. 8062, C 8268, přičemž zde vyslovené závěry v poměrech
společného jmění manželů jsou plně použitelné i při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví). Odvolací soud při úvaze o přikázání jednotlivých nemovitostí účastníkům
zohlednil, že dům č. p. 524 byl nemovitostí, k níž se vázala smlouva o smlouvě
budoucí, na základě které se dovolatel zavázal tuto nemovitost koupit „pro
svědka“ V. Š., a s tím spojená půjčka V. Š. dovolateli. Za situace, kdy
odvolací soud uzavřel, že uvedená půjčka se žádným způsobem nevázala k
hospodářskému společenství účastníků a představuje výlučný závazek dovolatele,
jeví se dovolacímu soudu logickou úvaha, že tuto nemovitost (považoval-li ji za
součást bezpodílového spoluvlastnictví) přikázal do výlučného vlastnictví
dovolatele. Přikázání domu č. p.
67 žalované je pak naplněním judikatorního
požadavku, aby byla minimalizována částka na vyrovnání podílů, která by byla
výrazně vyšší v případě, že by obě nemovitosti odvolací soud přikázal
dovolateli. Této úvaze odvolacího soudu nelze nic vytknout, tím spíše v rovině zjevné
nepřiměřenosti závěru o tom, kterému z účastníků má být ta která nemovitost
přikázána. Odvolací soud správně reflektoval, že jeho úvaha o přikázání
nemovitostí není dotčena nutností řešení bytové potřeby účastníků, neboť tito
se „zřetelem na zrušení společného soužití a přestěhování účastníků do jiných
měst“ mají bytovou potřebu vyřešenu. Podle názoru dovolacího soudu také zvolený
způsob vypořádání koresponduje procesním stanoviskům účastníků v průběhu
řízení. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dovolatel v
daném směru nezpochybnil, žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně
až do závěrečného návrhu navrhoval, aby obě nemovitosti byly přikázány jemu;
žalovaná v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby jí do vlastnictví byl
přikázán dům č. p. 67, když o dům č. p. 524 v průběhu řízení neprojevila zájem. Rozhodnutí odvolacího soudu tak i ve vztahu k přikázání jednotlivých
nemovitostí obstojí. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
když vadu řízení považuje „nepřehlednost rozsudečných výroků, kdy z podaného
odůvodnění není zřejmé, z jakých skutečností soud při formulaci konkrétního
výroku vycházel, přičemž některé části rozsudečného výroku odvolacího soudu
mají při odkazu na znění rozsudku nalézacího soudu takovou povahu, že jsou ze
své podstaty nepřezkoumatelné či nejasné a soud zde tak zřetelně nedostál své
povinnosti formulovat rozsudečný výrok jasně a přehledně a jeho znění
přesvědčivě odůvodnit“. Protože uvedená dovolací námitka není žádným způsobem v dovolání blíže
rozvedena, není zřejmé, jaké konkrétní výhrady vůči rozsudku odvolacího soudu
dovolatel uplatňuje. Z hlediska uplatněných dovolacích námitek však rozhodnutí
odvolacího soudu naplňuje požadavky předvídané ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Z výrokové části rozsudku odvolacího soudu je jednoznačně patrno, že
odvolací soud oproti soudu prvního stupně nevypořádal závazek ve výši 945 000,-
Kč založený smluvním vztahem s V. Š. (výrok V. rozsudku odvolacího soudu) a v
odůvodnění rozhodnutí odvolací soud důvody tohoto postupu zcela jasně a
srozumitelně vyložil. Ve výrocích I. a III. rozsudku je zřetelně vyjádřena
změna rozsudku soudu prvního stupně ohledně toho, které nemovitosti byly
účastníkům přikázány do výlučného vlastnictví; v odůvodnění rozsudku pak
odvolací soud jasně vyložil důvody, které ho ke změně rozsudku soudu prvního
stupně vedly. Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobcem
uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a tvrzené vady
řízení nebyl naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto
dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., neboť dovolatel nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a náklady žalované představují odměnu advokáta za vypracování
vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí
podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1, 3, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 33
580,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 11
odst. 1 písm. k) ve spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
po novele provedené vyhláškou č. 399/2010 Sb., za jeden úkon právní služby
spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobce, tj. 300,- Kč; náklady
dovolacího řízení na straně žalované činí 33 880,- Kč. Žalované dále náleží
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6 776,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a
její celkové náklady dovolacího řízení činí 40 656,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady
dovolacího řízení 40 656,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí.