sídlem Tišnov, Mlýnská 141, PSČ
66601, identifikační číslo osoby 29376882, zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou,
advokátem se sídlem Brno, Vránova 756/39, proti žalované Web Revolution s.r.o.,
se sídlem Praha 10, Pražská 18/1279, PSČ 10200, identifikační číslo osoby
28435371, zastoupené Mgr. Janem Junkem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova
1043/11, o zaplacení 96 485,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 446/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 35 Co 369/2017-124, t a k t
o:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6 389 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce Mgr. Jana Junka, advokáta se sídlem Praha 1, Havlíčkova
1043/11.
příslušenstvím zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně ze skutkových zjištění
nevyvodil odpovídající skutkové a právní závěry, a proto změnil rozsudek soudu
prvního stupně a žalobu zamítl.Vyšel ze závěru, že v řízení před soudem prvního
stupně bylo prokázáno, že účastnice uzavřely dne 14. 2. 2014 smlouvu, jejímž
předmětem plnění bylo poskytnutí licence a zprovoznění softwarové aplikace Web
revolution e-shop (dále také „SW aplikace“) na IP adrese (tj. číslo, které
identifikuje síťové rozhraní v počítačové síti), k čemuž se žalovaná, jako
zhotovitelka, zavázala na základě podkladů poskytnutých žalobkyní, jako
objednatelkou, a to do 40 dnů od podepsání smlouvy. Dále vyšel ze zjištění, že
mezi účastnicemi bylo ujednáno, že pro případ uzavření smlouvy o poskytování
webhostingu (tj. webového prostoru, resp. pronájmu prostoru pro webové stránky
na cizím serveru, což je obecné označení pro počítač, který poskytuje nějaké
služby nebo počítačový program, který tyto služby realizuje) je dílo dodáno
zprovozněním SW aplikace v rámci serveru zhotovitele na uvedené IP adrese; v
opačném případě předáním instalačního média softwarové aplikace. Vyšel též ze
zjištění, že objednatelka se zavázala poskytnout zhotovitelce do pěti dnů od
podpisu smlouvy mimo jiné název domény (tj. označení jména
– identifikátoru počítače nebo počítačové sítě, které jsou připojené do
internetu) a převod DNS (tj. systém, který umožňuje přiřadit k číselné IP
adrese tzv. doménové jméno, které si uživatelé zapamatují a dokážou jej
intuitivně napsat do webového prohlížeče a poté se počítač automaticky připojí
na IP adresu) na server zhotovitelky a zaplatit sjednanou cenu. Objednatelka
(žalobkyně) cenu zaplatila ale DNS nedodala. Žalovaná (zhotovitelka) dne 17. 4. 2014 předala žalobkyni SW aplikaci na klientské doméně žalované „alkaza.web
-revolution.eu“ a žalobkyně tento webhosting žalované využívala přes 11 měsíců. Následně dopisem ze dne 25. 5. 2015 žalobkyně odstoupila od smlouvy a žádala
zaplacení smluvní pokuty. Z uvedených skutkových zjištění odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že mezi účastnicemi byla uzavřena
smlouva o poskytování webhostingu, neboť na něm byla SW aplikace v rámci
serveru žalované zprovozněna a žalobkyně ji po dobu téměř jednoho roku užívala
(testovala). Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastnicemi nebylo sjednáno
uzavření smlouvy o poskytování webhostingu v písemné formě a že žalovaná
neporušila svoji povinnost vyplývající ze smlouvy. Odstoupení žalobkyně od
smlouvy pro porušení povinnosti žalovanou proto hodnotil jako neplatné a žalobu
na vrácení částky zaplacené žalované společně se smluvní pokutou v celkové výši
požadované žalobou jako nedůvodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) zakládá na tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva a otázky
hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že závisí rovněž na vyřešení otázek
hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu i Ústavního soudu při interpretaci § 157 o. s. ř., jestliže
nepovažoval na nutné, aby z odůvodnění rozsudku bylo možné zjistit skutková
zjištění soudu a právně kvalifikační úvahy soudu tak, aby bylo zřejmé, která
konkrétní právní pravidla a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav
použita. Poukázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 3332/2015, 30 Cdo
1238/2013, 30 Cdo 2102/2014, 30 Cdo 4896/2009, 30 Cdo 677/2010 a 30 Cdo
1295/211, řešící požadavky řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2073/17, I. ÚS 3050/17, III. ÚS 84/94,
IV. ÚS 2468/11 a I. ÚS 403/03. Podle dovolatelky odvolací soud nerespektoval
zákonné požadavky a náležitosti odůvodnění rozsudku a tato vada činí rozhodnutí
odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 a 30 Cdo 2102/2014 při interpretaci §
213 o. s. ř. tím, že při zjišťování skutkového stavu nerespektoval procesní
zásady, když učinil odlišná skutková zjištění oproti soudu prvního stupně, ale
přitom opětovně provedl pouze dva důkazy, což zdaleka neodpovídalo rozsahu
dokazování pro skutková zjištění, jež jsou významná pro právní posouzení věci. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu též při řešení otázky hmotného práva, a to, zda je možné
ignorovat jazykový výklad a projev vůle interpretovat v rozporu s textem
listiny obsahující projevenou vůli. Namítá nesprávné právní posouzení odvolacím
soudem, jestliže odvolací soud v rozporu se zákonnou úpravou výkladu projevu
vůle a judikaturou Nejvyššího soudu vyšel z takové interpretace ustanovení §
555 až 558 a násl. občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), že pro výklad
právního jednání a projevené vůle není důležitý společný úmysl jednajících
stran, to co právnímu jednání předcházelo a jaký obsah a význam strany právnímu
jednání strany přikládají (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
5281/2016 a sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, pojednávající o základních principech
výkladu smluv). Dovolatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně, na rozdíl
od odvolacího soudu, vyložil správně smlouvu, na základě které měla žalovaná
pro žalobkyni upravit software a poskytnout ji k němu licenci tak, že
součinnost žalobkyně ke splnění smlouvy nebyla potřebná, a že smlouva o
poskytování webhostingu uzavřena nebyla. Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že smlouva o poskytování webhostingu uzavřena byla, že žalovaná
povinnost vyplývající ze smlouvy neporušila, a proto je odstoupení od smlouvy
učiněné žalobkyní neplatné. Za otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou
považuje dovolatelka otázku interpretace právní úpravy kontraktačního procesu
upravené v ustanovení § 1724 až 1745 o. z. Podle dovolatelky odvolací soud
uvedená ustanovení interpretoval nesprávně a dopustil se nesprávného právního
posouzení, jestliže dovodil, že smlouva může být mezi stranami uzavřena, pokud
chybí projev vůle stran zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy,
chybí řádný návrh na její uzavření a projev vůle adresáta nabídky smlouvu
přijmout, tedy ujednání stran o jejím obsahu. Za další otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
neřešenou považuje otázku, zda je ve smlouvě sjednaná součinnost věřitele vždy
nezbytnou podmínkou pro posouzení toho, zda tato součinnost věřitele brání
splnění dlužníkova závazku. Dovolatelka se domnívá, že pokud odvolací soud
vychází z takové interpretace ustanovení § 1975 o. z., že je nutné na uvedenou
otázku odpovědět „ano“, je to podle dovolatelky vadná interpretace a odvolací
soud se dopustil nesprávného právního posouzení. Dovolatelka na závěr dovolání namítá, že odvolací soud řešil otázku procesního
práva, otázku interpretace § 118a odst. 2 o. s. ř. a 129 odst. 1 o. s. ř. v
rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Poukázala v této souvislosti na nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3717/16, zabývající se nedostatečným poučením
žalobce ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř., a to za situace, kdy soud dospěl k
názoru, že je třeba věc z právního hlediska posoudit jinak, než navrhuje
účastník řízení.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud změnil zamítavý rozsudek odvolacího soudu
tak, že žalobě bude vyhověno a bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
obecnými soudy a soudem dovolacím. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že dovolání nepovažuje za
přípustné, neboť nebyly splněny podmínky pro podání dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné a i řádně a
dostatečně odůvodněné, postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů považuje za
standardní. Má za to, že žalobkyně se svými námitky v dovolání pouze snaží
vykonstruovat teorii o zcela zmatečném řízení a zpochybňovat skutkový stav
věci. Navrhla proto odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem
(§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu s tím, že odvolací soud nesprávně interpretoval § 157 o. s. ř., když při odůvodnění rozsudku nerespektoval zákonné požadavky a
náležitosti odůvodnění rozsudku, a že tato vada činí rozhodnutí odvolacího
soudu nepřezkoumatelným, je nutno konstatovat, že dovolatelka ve skutečnosti
otázkou procesního práva namítá vady řízení. Nejvyšší soud přitom již v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014,
veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, učinil závěr, že jsou-li součástí námitek
dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci námitky k nesprávnému výkladu
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a námitky k vadnému procesnímu postupu soudu,
je nutno uzavřít, že těmito námitkami dovolatelka nijak nevymezila přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stejně tak námitky ohledně
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, a to i kdyby se soud případně vytýkaných procesních pochybení
dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li
dovolání přípustné. Samotné námitky, týkající se procesních vad rozhodnutí,
však přípustnost dovolání nezakládají. Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nejsou
naplněny ani ohledně předestřené otázky procesního práva, při jejímž řešení se
měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to
při interpretaci § 213 o. s. ř. tím, že při zjišťování skutkového stavu
nerespektoval procesní zásady, když učinil odlišná skutková zjištění oproti
soudu prvního stupně, ale přitom opětovně provedl pouze dva důkazy, což zdaleka
neodpovídalo rozsahu dokazování pro skutková zjištění, jež jsou podle
dovolatelky významná pro právní posouzení věci. Nejvyšší soud je nucen
konstatovat, že se nejedná o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nýbrž o námitku vady řízení, které se měl odvolací
soud dopustit tím, že podle dovolatelky neprovedl dostatečné dokazování. Zároveň touto námitkou dovolatelka podrobuje kritice skutkové závěry odvolacího
soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Námitky k nesprávnému právnímu
posouzení věci založené na kritice nedostatečně a nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud již
mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva při výkladu projevu
vůle, je namístě učinit závěr, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu
nestojí. Dovolatelka se svými námitkami ohledně nesprávné interpretace projevu
vůle snaží zpochybnit skutkový závěr soudu, že účastnice smlouvu uzavřely. Jak
již výše uvedeno, skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu
nepodléhají, dovolací soud je skutkovými závěry při přezkoumávání právního
posouzení vázán. S dovolatelkou citovanými rozhodnutími, týkajícími se výkladu
projevu vůle, resp. právního jednání, tedy nemůže být rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu, neboť odvolací soud neřešil neurčité resp. nesrozumitelné
smluvní ujednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud
judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede
otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci). Požadavek,
aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání
(srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením
4/2014). Další námitky dovolatelky, směřující k nesprávnému právnímu posouzení
věci, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.
Nesprávné
právní posouzení je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, námitkami
k nesprávnému právnímu posouzení není vymezena přípustnost dovolání. Považuje-li dovolatelka za otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešené otázky interpretace právní úpravy kontraktačního procesu,
upravené v ustanovení § 1724 až 1745 o. z., a interpretace ustanovení § 1975 o. z., řešící otázku součinnosti věřitele potřebnou ke splnění dluhu, nemohou ani
tyto otázky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud neřešil žádnou otázku právní úpravy kontraktačního procesu ani otázku
součinnosti věřitele potřebnou ke splnění dluhu, když vyšel ze zjištění, že
mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o poskytování webhostingu, na němž byla
dohodnutá SW aplikace v rámci serveru žalované zprovozněna. Uvedené otázky,
které dovolatelka považuje za otázky hmotného práva v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešené, tedy nemohou založit přípustnost dovolání,
jestliže odvolací soud uvedené otázky neřešil, na těchto otázkách není
rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jak již výše v tomto odůvodnění uvedeno,
a to s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolání je
nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro
rozhodnutí soudu v posuzované věci. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního
soudu při řešení otázky procesního práva, a to při interpretaci § 118a odst. 2
o. s. ř. a 129 odst. 1 o. s. ř. je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací soud v
napadeném rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř. a následků nedostatečného poučení. Námitky dovolatelky
směřují do vadného poučení žalobkyně ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř., směřují
tedy do případných konkrétních vad řízení, avšak takové námitky neodpovídají
kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn.. 32 Cdo 842/2014,
veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Jak již výše Nejvyšší soud zdůvodnil, k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti vadnému
procesnímu postupu soudu při poučení účastníka, i kdyby se soud případně této
vady dopustil. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný
prostředek.