22 Cdo 3332/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se
sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované T-Mobile Czech Republic a.
s., se sídlem v Praze 4 – Chodově, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, zastoupené
Mgr. Nikolou Živcovou, advokátkou se sídlem v Brně – Bohunicích, Švermova
272/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn.
10 C 34/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. ledna 2015, č. j. 37 Co 229/2014-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2015, č. j. 37 Co
229/2014-143, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4.
2014, č. j. 10 C 34/2013-114, uložil žalované povinnost vyklidit stožár na
pozemku parc. č. 712/1 a pozemek parc. č. 712/1 (dále jen „předmětné
nemovitosti“) v k. ú. Č. H. do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.),
řízení částečně zastavil ohledně stanovení povinnosti žalované vyklidit pozemek
parc. č. 712/2 v k. ú. Č. H., jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e. –
garáž (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Právní
předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 6. 8. 1999 nájemní smlouvu (dále
jen „předmětná nájemní smlouva“) s následnými dodatky, na jejichž základě mohla
žalovaná umístit na předmětné nemovitosti své telekomunikační zařízení a užívat
je do 9. 1. 2013. Jelikož je stožár dočasnou stavbou, tedy i nemovitou věcí, a
zároveň telekomunikační zařízení žalované umístěné na předmětných nemovitostech
je souborem movitých věcí, které lze bez poškození odstranit, správně přichází
do úvahy ochrana podle § 126 občanského zákoníku. Podle zákona č. 48/1964 Sb.
příslušelo mobilním operátorům oprávnění vybrat si pozemek a vystavět na něm
potřebná zařízení i proti vůli vlastníka, jestliže vlastníkovi poskytli
náhradu. Operátorovi tak vzniklo ze zákona věcné břemeno, které zatížilo onu
nemovitost. Jestliže však mobilní operátor měl jiný právní důvod, a to na
základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemku, například nájemní smlouvu,
nemůže mu svědčit titul ze zákona. Žalovaná nepopírá, že „by neuzavřela smluvní
vztah s právním předchůdcem žalobkyně“; v opačném případě by musela vlastníka
upozornit na svůj záměr a případně se zúčastnit projednání vlastníkových
námitek před stavebním úřadem, což se však nestalo, když její právo nebylo
odvozeno ze zákona č. 110/1964 Sb., a proto se nemůže dovolávat ani ustanovení
tohoto zákona. Jestliže žalobkyně dobrovolně žalované postoupila některá
vlastnická oprávnění, neznamená to, že by žalovaná nabyla oprávnění užívat
pozemek na základě § 12 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb. Bez uzavřené nájemní
smlouvy by totiž žalovaná nemohla nainstalovat telekomunikační zařízení na
předmětných nemovitostech, a to s ohledem na těsnou blízkost stožáru policejní
služebny. Zcela absurdní je tak obrana žalované, že sice předmětnou nájemní
smlouvu uzavřela, ale následně po vstupu na předmětné nemovitosti a po umístění
telekomunikačního zařízení jí vzniklo k předmětným nemovitostem věcné břemeno
ze zákona. Ostatně nájem a věcné břemeno nemohou vedle sebe existovat. Soud
prvního stupně tak dospěl k závěru, že věcné břemeno na základě § 12 zákona č.
110/1964 Sb. nevzniklo, neboť jeho vzniku bránila existence nájemního vztahu.
Vzhledem k tomu soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost vyklidit
nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 27. 1. 2015, č. j. 37 Co 229/2014-143, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu je stožár stavbou dočasnou, kterou
lze odstranit a její jednotlivé díly po rozmontování odvézt; přiklonil se tak k
závěru soudu prvního stupně, proti nimž odvolatel žádné konkrétní námitky
neuvedl. Ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Smlouva ze dne
6. 8. 1999 je nepochybně nájemní smlouvou a ne pouhým ujednáním o výši úhrady
za zákonné věcné břemeno. Je proto nutno dovodit, že „vůlí obou stran při
uzavírání smlouvy bylo uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou“ a obě strany
počítaly s tím, že po uplynutí doby nájmu bude stožár odstraněn. Argumentace,
že po skončení nájmu či dokonce samotnou výstavbou stožáru vzniklo zákonné
věcné břemeno podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb., zcela pomíjí smluvní vůli
účastníků i to, že bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně by se žalovaná na
předmětné nemovitosti vůbec nedostala a nemohla na nich nic budovat. Je tak
třeba dát přednost ochraně smluvního vztahu a vůli stran směřující pouze k
dočasnému umístění stožáru. Odvolací soud nevyloučil též variantu, že žalovaná
od počátku uzavřela smlouvu o nájmu jen naoko, aby mohla zařízení umístit na
předmětných nemovitostech a posléze tvrdit vznik věcného břemene, takto
vzniklému právu však podle odvolacího soudu není možné poskytnout právní
ochranu. Ve zbytku odkázal na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, který
potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při
vyřešení otázky konkurence nájemního práva a práva odpovídajícího věcnému
břemeni odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně pokud
žalobkyní uvedená judikatura na posuzovaný případ nedopadá, jedná se o otázku
doposud neřešenou. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 265/2003 a sp.
zn. 22 Cdo 2222/2011 vyplývá, že věcné břemeno musí mít přednost před nájmem
coby právem závazkovým. Na základě § 12 zákona č. 110/1964 Sb. jí vzniklo
oprávnění odpovídající věcnému břemeni. Nejedná se přitom o „komunistický
přežitek“, neboť toto ustanovení bylo přijato až novelou provedenou zákonem č.
150/1992 Sb. v reakci na veřejnou poptávku po GSM signálu. Věcné břemeno bylo
zřízeno ve veřejném zájmu, což odvolací soud dostatečně nereflektoval.
Umístěním telekomunikačního zařízení „vzniklo žalované věcné břemeno“, a proto
nájemní právo na základě předmětné nájemní smlouvy platně vzniknout nemohlo.
Věcné břemeno podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb. pak nemohlo zaniknout uzavřením
předmětné nájemní smlouvy, neboť v době jejího uzavření ještě neexistovalo. K
zániku věcného břemene nemohlo dojít ani vzdáním se práva, které učiněno
nebylo. Uzavírání nájemních smluv za účelem umísťování a provozování
telekomunikačních zařízení na cizích nemovitostech bylo za účinnosti zákona č.
110/1964 Sb. contra legem. Žalovaná přitom mohla své zařízení umístit na
nemovitostech žalobkyně i bez uzavření nájemní smlouvy. Jelikož své zařízení
umístila na předmětných nemovitostech a následně je ve veřejném zájmu
provozovala, domnívá se, že vzniklo v její prospěch věcné břemeno. Odvolací
soud také odůvodnil napadený rozsudek v rozporu s požadavky na náležitosti
rozsudku vyplývajícími z judikatury dovolacího soudu, např. rozsudku sp. zn. 30
Cdo 1277/2013, a nevypořádal se v rozporu s judikaturou, např. rozhodnutí sp.
zn. 28 Cdo 4118/2010, s veškerými námitkami žalované. S ohledem na uvedené
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba
zamítá, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí, žalovaná řádně nevymezila přípustnost
dovolání. Z dovolání nevyplývají právní otázky, na nichž jsou napadená
rozhodnutí založena, ani příslušná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl
odvolací soud odchýlit. K jednotlivým námitkám uvádí, že soudy vyřešily
konkurenci nájemního práva a věcného břemene v souladu s judikaturou dovolacího
soudu. Rozhodnutí, na která pak dovolatelka poukazuje, jsou nepřiléhavá, není
zřejmé, v čem žalovaná spatřuje odchylnost napadených rozhodnutí. Rozhodnutí
soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a zjevně je, jak vyplývá z obsahu
dovolání, pochopila i žalovaná. Dovolání je vnitřně rozporné, protože na jednu
stranu žalovaná hovoří o konkurenci nájmu a věcného břemene, na druhou stranu
uvádí, že nájemní smlouva je neplatná, což by ke konkurenci nároků vést
nemohlo. Pokud sama žalovaná uvádí, že věcné břemeno uzavřením nájemní smlouvy
nemohlo zaniknout už proto, že v době uzavření ještě nevzniklo, pak je
evidentní, že nájemní právo muselo vzniknout dříve než údajné věcné břemeno a
zaniklo až uplynutím doby. Zákonné věcné břemeno nemohlo zaniknout uzavřením
nájemní smlouvy, neboť podle soudů nikdy nevzniklo, a to právě pro již
existující nájemní právo. Zákon č. 110/1964 Sb. nemůže vylučovat autonomii vůle
stran v tom směru, že by nesměly uzavřít nájemní smlouvy k nemovitým věcem. S
ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co
423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1.
1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §
1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů
pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)], vznik věcného
břemene, případně jiného právního titulu k užívání pozemku, se nicméně posuzuje
podle dosavadních právních předpisů.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu (dále též
„o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl.
II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaná namítala mimo jiné vady řízení spočívající v
nedostatcích odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož se měl
odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu týkající se náležitého
odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka v
této souvislosti vymezila otázku procesního práva [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na
www.nsoud.cz)], a proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným
a zároveň důvodným.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013
(uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru), uvedl, že „pokud nejde o
situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud
musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního
soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného
vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní
právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této
zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §
157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu)
právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v
rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit
právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla
chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně
případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či
příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a
je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy“.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9
820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů
představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich
závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že
se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s
nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi
vydaných rozhodnutí“.
V posuzovaném případě se sice odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu
prvního stupně, ale argumentace, kterou k tomu odvolací soud použil, je vnitřně
rozporná. Odvolací soud na jednu stranu uvedl, že při střetu nájemního práva a
zákonného věcného břemene musí být upřednostněno nájemní právo, na druhou
stranu však uvedl, že nelze vyloučit, že nájemní smlouva byla uzavřena jen
naoko za účelem umístění telekomunikačního zařízení. Možný závěr o nájemní
smlouvě „jen na oko“ ovšem nutně vede k závěru, že by nájemní vztah nikdy
nevznikl, a proto by ke konkurenci nájemního práva a zákonného věcného břemene
nemohlo dojít. Odvolací soud v odůvodnění také uvádí, že vzniku zákonného
věcného břemene brání, že by se žalovaná bez souhlasu právního předchůdce
žalobkyně na předmětné nemovitosti nedostala a nemohla zde instalovat
telekomunikační zařízení. Odvolací soud ovšem tuto svou úvahu nijak blíže
nerozvádí, nepoukazuje na žádné konkrétní zákonné ustanovení, takže dovolacímu
soudu není zřejmé, proč nebylo v daném případě možné umístit telekomunikační
zařízení na předmětných nemovitostech. Tyto nejasnosti se přitom dovolacímu
soudu nepodařilo odstranit ani případným posuzováním rozhodnutí odvolacího
soudu v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně, který jednak zdůraznil,
že by bylo třeba „podstoupit zákonnou proceduru“, a který dále poukázal na
„blízkost stožáru policejní služebně“. V prvním případě ovšem chybí argument o
tom, že umístění telekomunikačního zařízení bez podstoupení zákonné procedury
stanovené v § 12 zákona č. 110/1964 Sb. má za následek vyloučení vzniku
zákonného věcného břemene podle tohoto ustanovení, v druhém případě pak není
dovolacímu soudu zcela zřejmé, jak by blízkost stožáru u policejní služebny ve
vlastnictví státu měla vylučovat vznik zákonného věcného břemene. Nabízí se
snad argumentace, že nebylo možné bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně
umístit telekomunikační zařízení na předmětných nemovitostech, neboť se jedná o
pozemky ve státním vlastnictví, či argumentace, že by mohla být ohrožena
bezpečnost státu. V obou případech ovšem chybí poukaz na konkrétní zákonné
ustanovení, které by mělo vznik zákonného věcného břemene vylučovat, případně
jinou konkrétní úvahu odvolacího soudu. V případě střetu zákonného ustanovení o
vzniku věcného břemene a ústavou či zákonem chráněné hodnoty (například
bezpečnosti) pak chybí úvaha o tom, které právo má být posouzeno jako
přednostní, a má mu proto být poskytnuta ochrana. Nelze pominout ovšem ani tu
skutečnost, že i zákonné věcné břemeno podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb.
zřízené ve prospěch organizace spojů vznikalo primárně za účelem veřejného
zájmu na zajištění pokrytí telekomunikační sítí a nikoliv za účelem zajištění
zisku organizace spojů, jak uvedl soud prvního stupně, a proto ani v případném
vážení vůči sobě navzájem kolidujících principů by tato úvaha neměla absentovat.
Dovolacímu soudu není v této souvislosti ovšem zřejmá ani úvaha soudů obou
stupňů, proč v případě vyloučení vzniku zákonného věcného břemene na
předmětných nemovitostech z důvodu blízkosti „policejní služebny“ může být na
předmětných nemovitostech umístěno totožné telekomunikační zařízení na základě
nájemního práva. Možnost zřízení nájemního práva by totiž spíše nasvědčovalo
tomu, že bezpečnost státu v daném případě ohrožena nebyla.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí
pro vnitřní rozpornost a nedostatek odůvodnění. Mimoto rozhodnutí odvolacího
soudu trpí i dalším deficitem spočívajícím v nevypořádání se se všemi
odvolacími námitkami. Žalovaná v odvolání uplatnila dvě námitky. V první řadě
zdůraznila, že není povinna odstranit své telekomunikační zařízení z
předmětných nemovitostí, neboť jí svědčí zákonné věcné břemeno podle § 12
zákona č. 110/1964 Sb. Dále žalovaná rozporovala, že pokud soud prvního stupně
zjišťoval existenci řízení vedeného před stavebním úřadem, měl zároveň řízení v
této věci přerušit do rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolací soud se ovšem s
druhou odvolací námitkou nijak nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož odvolací soud zatížil své rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, jestli jsou
naplněny předpoklady pro vyklizení předmětných nemovitostí, tedy zdali
neexistuje oprávnění pro umístění telekomunikačního zařízení na předmětných
nemovitostech. Zejména je třeba se řádně zabývat otázkou, zda vzniku zákonného
věcného břemene podle § 12 zákona č. 110/1964 Sb. bránila blízkost policejní
stanice či jiná okolnost. V případě, že v tomto konkrétním případě by vznik
zákonného věcného břemene možný nebyl, nebude třeba dále zkoumat, zdali
předmětná nájemní smlouva platně vznikla či nikoliv, a žalobě by bylo třeba
vyhovět, neboť i v případě platné nájemní smlouvy by uplynutí doby, na kterou
byla sjednána, mělo za následek pozbytí práva k užívání předmětných
nemovitostí. V opačném případě bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, jestli
vedle sebe mohl existovat nájemní vztah a zákonné věcné břemeno podle § 12
zákona č. 110/1964 Sb. a jaký byl případně právní režim po zániku nájemního
práva. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že závěry uvedené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98
(uveřejněném pod 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.),
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 265/2003, a v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, na
posuzovanou věc bez dalšího nedopadají, neboť se týkají střetu smluvně
vzniklého nájmu a smluvně zřízeného věcného břemene.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu