28 Cdo 265/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., o dovolání M. Č. k., spol. s r.o., zast. advokátem a o dovolání
1/ M. K. a 2/ R. spol. s r.o., oba zast. advokátem, podaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 30 Co 76/2002 (v právní
věci žalobce M. Č. k., spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalovaným 1/ M.
K. a 2/ R. spol. s r.o., oba zast. advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 153/99) takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Dovolání žalovaných se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Mladé Boleslavi svým – ve věci druhým - rozsudkem ze dne
4.9.2001 pod č.j. 9 C 153/99-220 uznal žalované povinnými vyklidit nemovitosti
specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí, a to do 90 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Žalovaní byli dále zavázáni zaplatit žalobci společně a
nerozdílně náklady řízení v částce 6.750,- Kč, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám advokáta žalobce.
Soud první instance takto rozhodl poté co dovodil, že nájemní smlouva ze dne
15.4. 1997, o kterou opíral svůj užívací titul ke sporným nemovitostem první
žalovaný, je pro absenci souhlasu příslušného obecního úřadu ve smyslu ust. § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, a neplatná je tedy i smlouva o
podnájmu, kterou následně mezi sebou uzavřeli žalovaní. A protože nebylo
prokázáno ani to, že by žalovaní sporný objekt motorestu včetně pozemků užívali
na základě zřízení věcného břemene, soud uznal požadavek žalobce jako důvodný.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, č.j. 30 Co 76/2002-248
rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvému žalovanému změnil tak, že
návrh na vyklizení se zamítá; jinak byl rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k
druhému žalovanému potvrzen. Žalobce byl zavázán zaplatit prvému žalovanému na
nákladech řízení před soudem I. stupně částku 6.219,- Kč, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku na účet jeho zástupce. Druhý žalovaný byl uznán povinným
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 3.375,-
Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet žalobcova advokáta. Dodatečným
usnesením ze dne 24. dubna 2002, č.j. byl ohledně náhrady nákladů odvolacího
řízení zavázán žalobce zaplatit prvému žalovanému částku 2.392,50 Kč a druhý
žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 2.012,50 Kč, v obou případech do tří
dnů od právní moci usnesení na účet příslušného právního zástupce.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu ohledně absolutní
neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 15.4. 1997 (a tím i závislé podnájemní
smlouvy), nesouhlasil však s tím, že by prvému žalovanému nesvědčilo k
nemovitostem právo vyplývající z věcného břemene. Smlouva o zřízení věcného
břemene, kterou prvý žalovaný uzavřel dne 15.4. 1997 (tedy stejného dne jako
smlouvu nájemní) s původními vlastníky sporných nemovitostí totiž má všechny
potřebné náležitosti. Tato smlouva – vložená dne 29.4. 1997 do katastru s
právními účinky dnem 16.4. 1997 – v čl. III přesně vymezuje obsah věcného
břemene v tom směru, že strana oprávněná má právo užívat stavbu a pozemky k
provozování své podnikatelské činnosti. To, že smlouva hovoří o věcném břemeni
nájmu staveb a pozemků a na jiném místě (čl. I bod 2) poukazuje na existenci
smlouvy o nájmu nemovitostí, nemůže podle názoru odvolacího soudu z tohoto
právního úkonu činit úkon závislý na úkonu jiném, či přímo součást jiného úkonu
(nájemní smlouvy). Projevená vůle účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene,
tak jak byla vtělena do písemné formy a je pochopitelná a zřetelná pro třetí
osoby, nebyla totiž výslovně vázána na trvání jiného právního vztahu. Je proto
bez významu, že ji uzavřeli účastníci v postavení tehdy pronajímatele a nájemce.
Nejde navíc ani o konkurenci dvou právních titulů k užívání nemovitosti, neboť
smlouva o nájmu byla uzavřena od počátku neplatně. I kdyby tomu tak nebylo, je
právo vyplývající z věcného břemene tzv. „lepším právem“ oproti právu z nájemní
smlouvy a proto by vždy mělo přednost při posouzení rozsahu a obsahu a
oprávnění nevlastníka užívat cizí věc před právem nájemním, které je právem
závazkovým. Žalobce jako vlastník je proto tímto věcným břemenem omezován do té
míry, že prvý žalovaný má k nemovitostem právo užívat je k provozování své
podnikatelské činnosti. Toto právo však svědčí pouze jemu, nikoliv již druhému
žalovanému, se kterým prvý žalovaný není v přímém podnikatelském vztahu a ani
jeho prostřednictvím nečiní své vlastní podnikatelské aktivity. Nelze přijmout
ani časové omezení trvání věcného břemene nebo jeho úplatnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to v rozsahu,
kterým byl ve vztahu k druhému žalovanému ve věci samé rozsudek I. stupně
potvrzen, a dále v části třetí výrokové věty rozsudku odvolacího soudu,
kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem I. stupně mezi žalobcem a
2. žalovaným, a na základě čtvrté výrokové věty vydané usnesení ze dne 24.4.
2002, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to pouze v
rozsahu týkajícím se žalobce a 2. žalovaného. Dovolatelé připomínají dopis
svědka L. J. ze dne 11.12. 1996, který měl prokazovat, že o předchozí souhlas
bylo žádáno a ohledně kterého odvolací soud pochybil, když k němu pro
neurčitost nepřihlédl. Tento dopis měl být posouzen v souladu s ustanovením §
35 občanského zákoníku, autor dopisu s ním měl být konfrontován. Nájemní
smlouva z 15.4. 1997 nebyla neplatná, protože 26.2. 1998 Nejvyšší soud ČR vydal
rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1175/96, podle kterého absence souhlasu není vadou
nájemní smlouvy. Teprve později byla judikatura změněna ve prospěch veřejného
zájmu, který ovšem u předmětné nájemní smlouvy rozhodně nebyl dán.
Dovolání podal i žalobce. Pokud jde o rozsah dovolání, je napadán výrok
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k prvému žalovanému tak, že návrh na vyklizení byl
zamítnut. Napadány jsou i související výroky o nákladech nalézacího a
odvolacího řízení, které stanovily uhrazovací povinnost žalobce. Podle
dovolatele se krajský soud mýlil ve svých závěrech ohledně smlouvy o zřízení
věcného břemene ze dne 15.4. 1997. Tato smlouva je neurčitá a nesrozumitelná a
tudíž neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Tato smlouva je
provázána s věcně úzce související smlouvou nájemní, která – na rozdíl od
smlouvy o zřízení věcného břemene – obsahuje vymezení jednotlivých práv a
povinností účastníků obou smluv. Plnění z jedné smlouvy je současně plněním ze
smlouvy druhé a jedná se o tytéž závazky, krajský soud měl proto obě smlouvy
posoudit jako smlouvu jedinou. Protože občanský zákoník možnost zřízení práva
nájmu věcným břemenem nevymezuje, je nutné mít zato, že je to možné. Nejde o
právo bezplatného užívání, jde o věcné břemeno nájmu za podmínek nájemní
smlouvy a to zřízené na dobu 30 let. Navíc zřízení věcného břemene nájmu
nebytových prostor podléhá úpravě zákona č. 116/1990 Sb. a nedostatek zákonného
souhlasu v daném případě musí vést k absolutní neplatnosti. K dovolání byla
připojena i odborná rozbor sporné věci prof. JUDr. I. P., DrSc.
K dovolání žalobce podali žalovaní vyjádření, ve kterém souhlasí s názorem
odvolacího soudu, který institut věcného břemene užívání nemovitosti považuje
za platný a na nájemním vztahu nezávislý. Právo břemene užívání nemovitosti
nelze podřídit znění § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., protože jde o užívací
právo věcné. Navíc je jednoznačné, že orgány obce o způsobu provozování
motorestu věděly, a nejenom že proti tomu nic nenamítaly, ale naopak jeho
zajištění před další devastací vítaly.
K dovolání žalovaných podal žalobce vyjádření, ve kterém označuje jejich
vylíčení skutkového stavu za jednostranné. Požadavek žalovaných, podle kterých
měl krajský soud v daném případě vycházet z rozsudku nejvyššího soudu, který
následoval jako první po uzavření sporné smlouvy, považuje za absurdní. Údajný
dopis L. J. žalobce považuje za podvrh a přikládá jeho prohlášení o tom, že
tento žádný takový dopis nepsal. Krajský soud se tímto dopisem v odůvodnění
svého rozsudku zabýval a zcela správně jeho obsah hodnotil jako nezřetelný a
neurčitý.
Žalovaní poté ještě reagovali na žalobcovo vyjádření k jejich dovolání.
Žalovaní se ohrazují proti nařčení, že se měli dopustit podvodu podvržením
dopisu L. J. ze dne 11.12. 1996 a navrhují, aby žalobce své tvrzení doložil.
Zájem na takovém podvodu by mohl mít i žalobce, s cílem kompromitovat žalovanou
stranu. L. J. je navíc podle žalovaných nedůvěryhodný svědek, který má na
výsledku sporu stejný zájem jako žalobce.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod
17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaných. Tento mimořádný opravný
prostředek byl podán oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně
zastoupenými v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno
ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové
náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o
zákonem stanovené dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací
soud však především musel řešit otázku, zda-li je podané dovolání přípustné.
Žalovaní totiž napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se 2.
žalovaného, tedy I. větu výroku v části za středníkem: „jinak se ve vztahu k
druhému žalovanému ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“ a dále
napadají související výroky o nákladech nalézacího a odvolacího řízení.
Žalovaní vyvozují přípustnost uplatněného dovolání z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu (a proti usnesení odvolacího soudu), jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolatelé za otázky zásadního právního významu považují:
1. dovození neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro absenci
předběžného souhlasu obce dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. s využitím
aktuální – byť již nyní ustálené judikatury, přestože tato je odlišná od
judikatury platné v době uzavření předmětné nájemní smlouvy.
2. závěr odvolacího soudu, o tom, že dopis Luďka Jeřábka ze dne
11.12.1996 nelze z důvodu nezřetelnosti a neurčitosti považovat za žádost o
předchozí souhlas obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Dovolatelé tedy vymezili nejprve otázku, zda smlouva, která ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného bezprostředně po jejím uzavření vadou
netrpí, se po změně názoru Nejvyššího soudu ČR dodatečně stane od počátku
neplatnou nebo zda se při změně právního názoru platnost dosavadních právních
úkonů posuzuje podle dosavadního stanoviska a podle změněného právního názoru
se posuzuje platnost až nově uzavřených smluv.
Této interpretaci dané problematiky žalovaných nelze přiznat ani důvodnost ani
zásadní právní významnost. Platnost právních úkonů (i smluv) je soudy
posuzována především v souladu s platnou zákonnou úpravou. Při svém rozhodování
by soudy měly zohledňovat i judikaturu především vyšších soudů, která může být
– tak jako tomu bylo v otázce předchozího souhlasu obce s pronájmem nebytových
prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. – evolutivní. Stanovisko, ke kterému
rozhodovací činnost soudů dospěje, je však potom nutné aplikovat na všechny v
té době posuzované právní úkony učiněné na podkladě stejného znění dotčeného
právního předpisu. Právní úkony učiněné před změnou právního názoru judikatury
vyšších soudů i právní úkony učiněné po této změně jsou poměřovány nově
dosaženým stanoviskem.
Pokud pak dále žalovaní spatřují zásadní právní významnost ve druhé uvedené
otázce, tedy v závěru odvolacího soudu o tom, že dopis L. Jeřábka ze dne 11.12.
1996 nelze považovat za žádost o předchozí souhlas obce, uvádí k tomu dovolací
soud, že v tomto případě se nejedná o právní posouzení, ale o to, že odvolací
soud uvedený přípis určitým způsobem zhodnotil. Podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. v řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů.
Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů
provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho
postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Protože
krajský soud v tomto směru nezatížil řízení žádným pochybením, není možné ani
polemizovat se skutkovým závěrem, který z hodnocení uvedeného důkazu vyvodil,
zvláště když i sami žalovaní v pozdějším řízení napadli věrohodnost svědka,
který měl být autorem posuzovaného důkazu.
Dovolací soud proto z výše uvedených důvodů nemohl přesvědčivě dospět k závěru,
že by u dovolání žalovaných byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního
řádu a ani podle jiného ustanovení (§ 229 odst. 1) občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí jejich dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako
dovolání nepřípustného podle občanského soudního řádu.
Dovolací soud poté projednal dovolání žalobce. Tento mimořádný opravný
prostředek byl podán oprávněnou osobou - účastníkem řízení -, řádně
zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo
podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové
náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem
stanovené dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože je dovolání
přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) – žalobce totiž napadá rozsudek
odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (a v
souvisejících nákladových výrocích) -, přezkoumal dovolací soud napadené
rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.),
když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není
důvodné.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dovozuje, že odvolací soud
pochybil, pokud nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, obě ze dne
15.4. 1997 a obě upravující právo ke stejnému předmětu, posoudil jako
samostatné.
Podle čl. III smlouvy o zřízení věcného břemene: „strana povinná zřizuje straně
oprávněné věcné břemeno nájmu staveb a pozemků uvedených v čl. II. této smlouvy
a to na dobu 30 (třiceti) roků a to ve smyslu smlouvy o nájmu, která byla mezi
účastníky této smlouvy uzavřena dne 15.4. 1997. Strana oprávněná má právo
užívat stavbu a pozemky uvedené v čl. II této smlouvy k provozování své
podnikatelské činnosti.“ Tato smlouva tedy podmínky, za kterých bylo zřízeno
věcné právo ke sporným nemovitostem upravuje odkazem na smlouvu nájemní, která
obsahuje podrobnější vymezení podmínek užívání nemovitosti. To však neznamená,
že by smlouva o zřízení věcného břemene nemohla samostatně obstát. Na základě
tohoto kontraktu bylo ke sporným nemovitostem vloženo do příslušného katastru
nemovitostí specifikované právo věcného břemene, což potvrzuje závěr odvolacího
soudu o tom, že projevená vůle účastníků smlouvy tak jak byla vtělena do
písemné formy je pochopitelná a zřetelná pro třetí osoby. Ve znění uvedené
smlouvy nelze nalézt podmíněnost upraveného věcného práva trváním jiného
právního vztahu a závěr o neplatnosti nájemní smlouvy proto na platnosti
smlouvy o zřízení věcného břemene nemůže nic měnit. Obě smlouvy spolu časově a
věcně souvisejí, vzájemně na sebe odkazují, ale obě upravují odlišný právní
vztah s jinou povahou odpovídajícího plnění. Zároveň nemůže uspět námitka
neurčitosti smlouvy o věcném břemeni, protože tato upravuje jak předmět tak
obsah věcného břemene.
Souhlasit lze i s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého v daném
případě nejde o konkurenci dvou právních důvodů k užívání nemovitostí jednak
proto, že nájemní smlouva je od počátku neplatná, a i kdyby tomu tak nebylo,
tak právo vyplývající z věcného břemene by vždy muselo mít přednost před právem
nájemním, které je právem závazkovým. Tento právní závěr odpovídá myšlenkám
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1265/98, podle kterého „vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu
užívání) nemohou obstát.“ Oprávnění odpovídající věcnému břemeni je věcným
právem se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má
chráněné právní postavení, které může – v případě potřeby – hájit žalobou
obdobnou žalobě vlastnické. Tím se právo odvíjející se z platně uzavřeného
věcného břemene podstatně odlišuje od závazkových vztahů, jakými jsou například
výpůjčka anebo právě nájem.
Žalobci nejde dát za pravdu ani pokud dovozuje, že smlouvou o zřízení věcného
břemene ze dne 15.4. 1997 došlo k uzavření smlouvy o věcném břemeni nájmu
předmětných nebytových prostor. Historicky byl takovýto institut znám,
současná úprava, která upravuje věcná břemena mnohem úžeji, než jak byla
ošetřena např. v Obecném občanském zákoníku, však odpovídající možnost neskýtá
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2480/2000). Proto nezbývá než souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se
vzhledem ke způsobu smluvního zakotvení věcných břemen v konkrétním případě
vyslovil pro časovou neomezenost a bezúplatnost sjednaného omezení vlastníka
předmětných nemovitostí. Nelze však přitom opomenout ustanovení § 151n odst. 3
občanského zákoníku, podle kterého je ten, kdo je na základě práva
odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést
přiměřeně náklady na její zachování a opravy. Předmětnou smlouvu o
sjednání věcného břemene týkajícího se nebytových prostor nebrání ani
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění, neboť to
postihuje situaci, kdy jsou nebytové prostory užívány na základě závazkového
vztahu, nikoli z titulu práva věcného (viz. totožný závěr judikovaný v již výše
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1265/98).
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobce proto
bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151,
§ 150, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalovaní ani žalobce neměli v
dovolacím řízení úspěch a přestože oběma náklady v souvislosti s dovolacím
řízením vznikly, nemohla být jejich podání, vzhledem k tomu, že se dovolací
soud ztotožnil s vývody napadeného rozhodnutí soudu odvolacího, chápána jako
účelné uplatnění práva vůči protistraně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu