30 Cdo 2102/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně B. K., zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se
sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F., a 2)
Zemědělskému družstvu Chýšť, se sídlem v Chýšti 24, identifikační číslo osoby
00127311, oběma zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v
Pardubicích, Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu
2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13.
listopadu 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, se zrušuje a věc se vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na určení, že „budova
(stavba) čp. 40 v obci V., část obce V., postavená na pozemku označeném jako
st. p. č. 37 – zastavěná plocha a nádvoří, st. p. č. 37 a p. p. č. 83/1 –
zahrada, p. p. č. 99/4 – zahrada, p. p. č. 1033 – orná půda, p. p. č. 1035 –
orná půda, p. p. č. 1118 – orná půda, p. p. č. 1139 – orná půda, p. p. č. 1294
– orná půda, vše v k. ú. V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
Katastrální pracoviště Pardubice na listech vlastnictví č. 77 a 401 (dále již
„předmětné nemovitosti“), jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.),
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel,
že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011, na
základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M. za kupní cenu
300.000,- Kč (a ten je následně zhruba po měsíci prodal za kupní cenu
1.000.000,- Kč), není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by smlouva
byla uzavřena v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní smlouvy,
kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co
392/2013-374, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, tak, že určil,
že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o
nákladech řízení (výroky II. až V.). Po zopakování některých důkazů a provedení
důkazů nových (znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, týkajícího
se duševního stavu a osobnosti žalobkyně, a rozsudku Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 30. ledna 2013, č. j. 22 T 83/2011-681) dospěl odvolací soud
(s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky - rozhodnutí sp. zn.
22 Cdo 1993/2001) k závěru, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí,
neboť smlouva uzavřená mezi ní a P. M. je absolutně neplatná. Jedná se o
smlouvu lichevní, neboť plnění, které žalobkyně od P. M. dostala za prodané
nemovitosti je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, když žalobkyně za
dům s pozemky a za zemědělské pozemky obdržela částku 300.000,- Kč a kupující
následně do jednoho měsíce obdržel za tyto nemovitosti částku 1.000.000,- Kč. K
tomu se přidružuje okolnost, že kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a
ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (což vyplynulo ze znaleckého posudku
i z rozsudku, kterým byl spolu s dalším obžalovaným pravomocně odsouzen pro
podvod, kde si počínal vůči poškozenému obdobným způsobem jako vůči žalobkyni).
Pokud je absolutně neplatná smlouva uzavřená mezi žalobkyní a P. M., jsou
neplatné i kupní smlouvy, které následně uzavřel P. M. s žalovanými. Odvolací
soud uzavřel, že „Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 na danou
věc...nedopadá, žalovaní nemovitosti nijak nezhodnotili, a s ohledem na daný
skutkový stav dané věci, to, že žalovaní nabyli nemovitosti od P. M.
bezprostředně poté, kdy je nabyl on od žalobkyně, první žalovaný s P. M.
uzavřel již více smluv týkajících se nemovitostí (to vyplynulo z jeho výpovědi
před Policií ČR), jeví se ochrana vlastnického práva žalobkyně silnější než
ochrana dobré víry nových nabyvatelů. Ti mají právo domáhat se po P. M. vrácení
kupní ceny, kterou za nemovitosti zaplatili.“
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím
své advokátky včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených
náležitostí) řádné dovolání. Dovolatelé argumentují nesprávným právním
posouzením věci, a to (ve stručnosti shrnuto) v otázkách: a) posouzení kupní
smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011 jako smlouvy
lichevní a b) nabývání vlastnického práva od „nevlastníka“ na základě dobré
víry nabyvatele. Dovolatelé nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu o
rozumové slabosti žalobkyně, jakož i s tím, že by byl naplněn nějaký znak
lichevní smlouvy, natož pak jejich příčinná souvislost. Domnívají se, že
napadené rozhodnutí nevychází ze zásad vyplývajících z judikatury Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) řešící
otázky posouzení smlouvy jako lichevní; odvolací soud tak neučinil, ani ve
vztahu k jím citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo
1993/2001, ani ve vztahu k rozhodnutím téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo
4665/2009, nebo sp. zn. 29 Cdo 2568/2000. Dovolatelé dále odkázali na změny v
podmínkách významných pro posouzení otázky nabytí vlastnického práva od
„nevlastníka“ nastolené rozhodnutími Ústavního soudu České republiky, především
pak na jeho nález ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a také
odkázali na posílení dobré víry nabyvatele ve smyslu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil a v případě, že shledá, že nejsou splněny
podmínky pro jeho změnu, aby podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně k podanému dovolání uvedla, že zcela souhlasí se závěry odvolacího
soudu, které se shodují s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 a sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). Dovolatelé totiž ve skutečnosti napadají skutkové hodnocení a závěry odvolacího
soudu v otázce charakteru smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M., takové
námitky však v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Jako otázka právního
posouzení by mohla být v dovolacím řízení přezkoumávána pouze otázka nabytí
vlastnictví od nevlastníka, a to posouzení následně uzavřených smluv mezi P. M. a žalovanými. V daném případě je však dobrá víra žalovaných vyloučena. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zamítl podané dovolání a přiznal jí
náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a
závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných
ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k uzavření předmětné kupní smlouvy, jež podle žalobního tvrzení je
absolutně neplatná, došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. listopadu 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalovaných proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), je ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak
bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo
3025/2009 (poznámka: všechna rozhodnutí dovolacího soudu, na která se zde
odkazuje, jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění,
které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v
relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními
anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým
zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či
absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost
přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky)
jde na vrub správnosti právního posouzení věci. V daném případě odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. května 2011 ve smyslu § 39 obč. zák.,
kterou uzavřela žalobkyně (prodávající) s P. M. (kupující), a jejímž předmětem
byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, z důvodu, že jde o
smlouvu lichevního charakteru, postavil na skutkovém zjištění, že „kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (to
vyplynulo ze znaleckého posudku znalkyň MUDr. C. a Mgr. Č.), když tak učinil
prostřednictvím J. V., který uzavření smlouvy mezi P. M. a žalobkyní domluvil. To, že P. M.
je osobou zneužívající rozumové slabosti či ovlivnitelnosti
jiných, vyplynulo i z rozsudku, kterým byl spolu s dalším obžalovaným
pravomocně odsouzen pro podvod, kde si počínal vůči poškozenému obdobným
způsobem.“
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při
posuzování, zda uvedená kupní smlouva je či není lichevního charakteru,
vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo
1993/2001. K tomu lze snad doplnit, že na závěry obsažené v označeném judikátu
Nejvyšší soud posléze navázal v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4665/2009 (na nějž ostatně dovolatelé ve svém dovolání odkazují), ve kterém mj. vyložil: „Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění,
nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich
prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem
případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního
jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru,
ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou
jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého
důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k
plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní
znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost,
stav rozrušení nebo nezkušenost převodce. Pro závěr, že smlouva o převodu
nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění
objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v
příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy
bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z
lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi
uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s
přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném
plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného
(standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě
jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto
jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a
tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy."
Dílčí (avšak pro rozhodnutí zásadně významný) závěr, že P. M. „zneužil rozumové
slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající“, odvolací soud učinil
(primárně) z již konstatovaného znaleckého posudku, ačkoliv předmětem
znaleckého posouzení bylo „zjistit, jaká je osobnost žalobkyně B.
K., především
z hlediska její ovlivnitelnosti při rozhodování, a jaká je její schopnost
samostatně činit právní úkony a posoudit jejich důsledky“ (srov. usnesení
odvolacího soudu ze dne 31. května 2013, č. j. 18 Co 807/2012-258). Z
napadeného rozsudku není ani zřejmé, z které skutkové části zmíněného posudku,
měl být takový skutkový podklad - pro závěr vedoucí k naplnění subjektivní
stránky lichevní smlouvy - odvolacím soudem čerpán. Ani z trestního rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. ledna 2013, č. j. 22 T 83/2011-681,
nelze získat relevantní skutkový podklad pro závěr o zaviněném jednání P. M. z
hlediska naplnění subjektivní stránky lichevní smlouvy u posuzované kupní
smlouvy. Lze proto v tomto směru uzavřít, že jestliže odvolací soud pro svůj
závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy nesprávně čerpal zjištění
výhradně z uvedeného znaleckého posudku, příp. též (sekundárně) z posledně
citovaného trestního rozsudku (v nijak nesouvisející trestní věci s posuzovaným
případem), pak jeho právního posouzení věci (o absolutní neplatnosti kupní
smlouvy naplňující znaky smlouvy tzv. lichevního charakteru) nemůže již pro
tento skutkový deficit vůbec obstát. S ohledem na § 242 odst. 3 o. s. ř. je dále třeba vytknout odvolacímu soudu
nedostatečné odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozsudku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010,
vyložil a odůvodnil právní názor, že rozsah dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního
stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro
právní posouzení věci. Nezopakuje-li odvolací soud dokazování v uvedeném
rozsahu, musí pak v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v
řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval za právně
relevantní a v odvolacím řízení jej nezopakoval.
Z obsahu spisu a z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku je
ovšem zřejmé, že odvolací soud uvedený závěr dovolacího soudu ne zcela
respektoval. Soud prvního stupně totiž své rozhodnutí postavil na závěrech
učiněných též z výslechů svědků (např. L. L., A. K., P. M., J. L.), jimiž ovšem
odvolací soud nezopakoval dokazování, ani se v odůvodnění svého rozhodnutí
nevypořádal, proč takto procesně postupoval, ačkoliv soud prvního stupně i z
těchto důkazů učinil skutková zjištění pro své meritorní rozhodnutí. Namísto
toho odvolací soud učinil zásadně významné skutkové zjištění pro posouzení
zavinění kupujícího (zda naplňuje postavení lichváře ve smyslu lichevní
smlouvy) z uvedeného znaleckého posudku, který ovšem měl odborně verifikovat
ovládací a rozpoznávací schopnosti žalobkyně v inkriminovaném jednání. Jestliže
ve smyslu shora připomenuté judikatury dovolacího soudu k převodním smlouvám
naplňujícím lichevní charakter je nezbytné učinit též pozitivní závěr o
zavinění lichváře, přičemž jde o závěr právní, jenž musí být vždy prokázán
výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních
obsažených v závěru o skutkovém stavu věci, které soud posléze právně
kvalifikuje (podřazuje pod příslušnou právní normu, případně učiní závěr, že
takový skutek není pod žádnou platnou soukromoprávní normu podřaditelný), pak
skutkový deficit v řešení této otázky jde jednak na vrub správnosti právního
posouzení věci, a jednak – v otázce nerespektování § 213 o. s. ř. či
nezdůvodnění, proč nebylo zapotřebí přistoupit k zopakování některých důkazů
provedených soudem prvního stupně – představuje vadu řízení, jež sama o sobě
naplňuje důvod ke kasaci takto postiženého rozhodnutí odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 22. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009, Nejvyšší soud
vyložil, že součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod je i právo účastníka řízení na takové
odůvodnění soudního rozhodnutí, které jasně a srozumitelně dává odpovědi na
všechny skutkové a právní relevantní otázky, jež související s předmětem soudní
ochrany, tj. s uplatněním nároků a obranou proti takovému uplatnění.
Všechny tyto právně významné okolnosti je nezbytné vyložit v odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku, a to v intencích § 157 odst. 2 o. s. ř., jež
stanoví podmínky na obsahovou kvalitu rozsudku.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. (ve znění rozhodném v době rozhodování o odvolání)
soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z
jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a
úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých
ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato
ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad
o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle
aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak
byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační
úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní
normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž
třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně
nesprávné námitky účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního
stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci
soudem prvního stupně. Pro rozsudek odvolacího soudu platí toto ustanovení
přiměřeně (srovnej § 211 o. s. ř.), přičemž odvolací soud při formulování
odůvodnění rozsudku vychází z § 157 odst. 2 o. s. ř. jen potud, pokud to
odpovídá zásadně přezkumné povaze jeho činnosti v odvolacím řízení ve smyslu §
212 o. s. ř.
Požadavek řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je tedy kladen jak
na rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i na rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže odvolací soud přistoupí k vydání rozhodnutí, jímž v meritu věci změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesdílí právní posouzení věci soudem
prvního stupně, je nezbytné, aby z odůvodnění jeho rozsudku vyplývala nejen
argumentace, na jejímž základě odvolací soud přistoupil k jinému právnímu
posouzení věci, ale též (alespoň) stručné zdůvodnění, proč odvolací soud
nepřisvědčil právně kvalifikační úvaze soudu prvního stupně. V situaci, kdy
odvolací soud svůj měnící rozsudek založí na právním posouzení, aniž by se
vůbec vypořádal s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro tvorbu
právního posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechá zcela
stranou (jako by jich nebylo) i ve svém právním posouzení věci, stává se takový
rozsudek prakticky nepřezkoumatelný.
Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím
soudem přitom znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení
trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Vrchního
sudu v Praze ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný pod číslem
10 v sešitu 3/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze); ve svých důsledcích
představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod
číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu napadený rozsudek odvolacího soudu výše uvedené
zákonné limity pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nesplňuje.
Absentují v něm též právně relevantní skutková zjištění s odkazem na příslušné
důkazní prostředky, řádná precizace závěru o skutkovém stavu věci, jež by
posléze byla podrobena právnímu posouzení, či vypořádání se s námitkami
žalované strany. Uvedená absence je markantní především v otázce skutkových
zjištění (s promítnutím na příslušné důkazní prostředky), z nichž je odvolacím
soudem činěn právní závěr o naplnění subjektivní stránky lichevního charakteru
u posuzované kupní smlouvy.
Z popsaných důvodů nebyl pak vytvořen relevantní skutkový a právní podklad pro
posuzování otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního
rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu dle odst. 2 věty první téhož par. vrátit k dalšímu
řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu