30 Cdo
4665/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti žalovaným 1) P. C., a
2) M. B., zastoupenému Mgr. L. P., advokátem, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 92/2006, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna
2007, č.j. 30 Co 337/2007-165, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2007, č.j. 30 Co 337/2007-165,
se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou, podanou proti žalovaným, kteří byli v
katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci níže citovaných nemovitostí,
domáhala určení, že je vlastnicí rodinného domu s příslušenstvím v R. na
pozemku stavební parcela a dále pozemků – již citované stavební parcely a dále
parcely, vše v katastrálním území a obci R. (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila tím, že její matka S. B. dlužila JUDr. V. a J. G. částku 800
000 Kč, kterou jmenovaným nebyla schopna vrátit. Matka žalobkyni „tehdy řekla,
že sehnala nějaké lidi, kteří jí půjčí peníze s tím, že tato půjčka by měla být
zajištěna nemovitostí, kterou žalobkyně vlastní.“ Žalobkyně předpokládala, že
bude uzavřena smlouva o půjčce a smlouva o zřízení zástavního práva, popřípadě
smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Dne 11. března 2005
žalobkyně uzavřela s žalovanými kupní smlouvu, kterou na žalované převedla
vlastnické právo k předmětným nemovitostem za kupní cenu 1 480 000 Kč. Ještě
před uzavřením této smlouvy, dne 27. února 2005, složili žalovaní do úschovy
advokátce JUDr. O. U. částku 800 000 Kč, která měla být vyplacena věřiteli
matky žalobkyně. Zbývající částka 680 000 Kč z kupní ceny žalobkyni vyplacena
nebyla, i když její převzetí žalobkyně v kupní smlouvě potvrdila. Uvedená
částka totiž měla být úrokem z půjčené částky 800 000 Kč a měla být uhrazena
při vrácení půjčené částky žalovaným. S ohledem na výši (85%) tohoto úroku jde
podle žalobkyně nepochybně o lichevní ujednání. Žalobkyně v žalobě dále uvedla,
že neměla vůli k tomu, aby se zbavovala vlastnictví předmětných nemovitostí,
jejichž hodnota činila asi 3 500 000 Kč. Rovněž její vůle nesměřovala ani k
tomu, aby předmětné nemovitosti vyklízeli její prarodiče, matka a sestra. Z
těchto důvodů žalobkyně považovala předmětnou kupní smlouvu ve smyslu § 37
odst. 1, popřípadě podle § 39 či § 49a obč. zák. za absolutně neplatný právní
úkon, přičemž pro případ aplikace § 49a obč. zák. žalobkyně v žalobě uvedla, že
„od uvedených jednání odstupuje.“ Žalovaní se v řízení bránili tvrzením, že
předmětná kupní smlouva byla řádně uzavřena, když žalobkyně potřebovala
finanční prostředky. Vyloučili, že by smlouva byla uzavřena za nápadně
nevýhodných podmínek a v tísni na straně prodávající. Okresní soud v Rakovníku (dále již „okresní soud“) rozsudkem ze dne 28. února
2007, č.j. 9 C 92/2006-117, žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí
předmětných nemovitostí, zamítl. Po provedeném řízení vzal za prokázáné, že
žalovaným byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve
finanční tísni nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila
majetek žalobkyně k úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem
na rychlém řešení; proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v
tomto ohledu toto řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla
nepoměrně nižší, než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil
obsah vyjádření, v němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu
i přesto, že předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy.
Okresní soud dospěl
proto k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatná a žalobu jako
nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobkyně
je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se
skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak na rozdíl od něj shledal
předmětnou kupní smlouvu „za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle
§ 39 občanského zákoníku, když tato má charakter »lichevní smlouvy«.“ Odvolací
soud vzhledem ke skutkovým zjištěním dospěl s přihlédnutím k rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, k závěru, že předmětná
kupní smlouva je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými
mravy, „když tato má charakter »lichevní smlouvy«.“ Podle odvolacího soudu „je
zcela nepochybné vzhledem k provedeným důkazům, že matka žalobkyně (svědkyně S. B.) byla v tísni, když dlužila částku 800 000 Kč manželům Galuškovým...tíseň
blízké osoby (matky) ve vztahu k žalobkyni se konec konců logicky musela
projevit i v jednání samotné žalobkyně. Pokud jde o nezkušenost žalobkyně, je
sice pravda, že v rozhodné době procesu uzavírání kupní smlouvy byla studentkou
vysoké školy, ovšem to neznamená, že měla zkušenost s uzavíráním takových
důležitých právních úkonů, jakým je kupní smlouva...žalobkyně jako mladá
studentka v této oblasti rozhodně nezkušená byla. Je zcela nepochybné, že
žalovaní věděli o stavu tísně matky žalobkyně a potažmo žalobkyně samotné, když
o jejích dluzích se při jednáních, která předcházela uzavření kupní smlouvy,
nezakrytě hovořilo...Podle názoru odvolacího soudu souvislost s porušením
dobrých mravů žalovaných lze shledat i ve skutečnosti, že žalovaní inzerovali
půjčení peněz proti zástavám, tedy nikoliv zájem nabýt vlastnictví k
nemovitosti. Samotná skutečnost, že předmětné nemovitosti byly prodány
žalobkyní za podstatně nižší cenu, než obvyklou...není důvodem neplatnosti
smlouvy pro rozpor s dobrými mravy...Nicméně i skutečnost, že žalobkyně
přistoupila k uzavření kupní smlouvy z hlediska výše kupní ceny za zjevně pro
ni nevýhodných podmínek svědčí dle (správně: ve) výše uvedených souvislostech
o zneužití žalovaných nezkušenosti, respektive tísně žalobkyně, potažmo její
matky.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali včasná dovolání žalovaní
prostřednictvím jejich původní advokátky JUDr. O. U., která v průběhu
dovolacího řízení žalovaným vypověděla plnou moc. Dne 13. listopadu 2007, ještě
v běhu lhůty pro podání dovolání, bylo okresnímu soudu doručeno další dovolání
žalovaných, které v tvrzeném zastoupení žalovaných učinil advokát Mgr. L. P.,
se sídlem shora. Poněvadž tento advokát k dovolání připojil plnou moc, kterou
mu pro zastupování v odvolacím řízení udělil pouze 2) žalovaný, okresní soud
(formou usnesení) jej vyzval, aby soudu předložil plnou moc opravňující jej k
podání dovolání i za 1) žalovaného. Dopisem ze dne 5. října 2009 advokát Mgr. P.
sdělil okresnímu soudu, že 1) žalovaného již nezastupuje a že z tohoto
důvodu nemůže okresnímu soudu zaslat požadovanou plnou moc. Vzhledem k
popsané procesní situaci je tedy třeba konstatovat, že v době prvně zmíněného
dovolání byli žalovaní řádně zastoupeni advokátkou JUDr. O. U., a že pokud jde
o navazující (svým obsahem doplňující) dovolání, lze jeho důsledky vztahovat
výlučně k 2) žalovanému, který doložil, že je v tomto dovolacím řízení
zastoupen advokátem Mgr. L. P., jenž v zachované lhůtě pro podání dovolání v
předmětném zastoupení učinil toto podání. Pokud jde o dovolání žalovaných, které podala jejich původní zástupkyně dr. U.,
žalovaní jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a
uplatňují v něm – vycházeje z jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – kromě
explicitně označeného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), i (implicite)
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Žalovaní předně nesouhlasí s právně kvalifikačním
závěrem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva představuje tzv. lichevní
smlouvu a je tudíž absolutně neplatná. Dále polemizují se závěrem odvolacího
soudu, že žalobkyně v době uzavření kupní smlouvy byla nezkušená; v tomto
směru zdůrazňují, že žalobkyně v uvedenou dobu byla studentkou vysoké školy a
je tedy třeba presumovat její nadprůměrnou inteligenci. Ve vztahu ke skutkovým
zjištěním vytýkají odvolacímu soudu, že vůbec nezohlednil převody předmětné
nemovitosti, k nimž do doby uzavření kupní smlouvy došlo a jichž se žalobkyně
musela zúčastnit, aniž by byly prohlášeny za absolutně neplatné. Jedná se
především o darovací smlouvu, kterou žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti od
svých prarodičů právě z důvodů, aby se předešlo jejich prodeji v důsledku matky
žalobkyně. V této souvislosti žalovaní připomínají, že soudu prvního stupně
předložili list vlastnický staršího data (před realizací prodeje), ze kterého
vyplývá, že vlastnické právo k nemovitostem bylo již dříve omezeno pro dluhy
nejen matky, ale i žalobkyně, takže odvolacím soudem tvrzená nezkušenost
žalobkyně zde není namístě. Podle žalovaných nelze také přehlédnout, že
žalobkyně se účastnila všech jednání souvisejících s prodejem nemovitostí
(příprava k prodeji trvala zhruba 2 měsíce), přičemž (v tomto období) nikdy
nenamítla, že s prodejem nesouhlasí nebo že nechápe obsah jednání. Žalobkyně
měla kupní smlouvu předem k dispozici a měla dostatek času se seznámit s jejím
obsahem. Při všech těchto jednáních žalobkyni doprovázela její matka, která má
v dané oblasti dostatečné zkušenosti a s níž mohla žalobkyně kdykoli své
pochybnosti konzultovat. Dále žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že dospěl k
jednoznačnému závěru o nezkušenosti žalobkyně, aniž jí měl možnost vidět nebo
ji podrobit účastnickému výslechu. O její nezkušenosti rozhodl jen na základě
vlastní úvahy, když se žalobkyně odmítla soudního jednání účastnit.
Pokud
odvolací soud uvádí, že stav tísně matky žalobkyně je nutno chápat jako i stav
tísně žalobkyně, pak se měl zabývat otázkou, jak stav tísně vznikl. K tomu
žalovaní uvádějí, že matka žalobkyně v 90. letech uzavřela několik úvěrových
smluv řádově na 20 mil. Kč, přičemž své dluhy nesplácela a v tomto směru
vytýkají odvolacímu soudu, že se uvedenými okolnostmi a z toho vyplývajícími
důsledky ve vztahu k jím učiněnému závěru o stavu tísně žalobkyně i její matky
nezabýval. Žalovaní v další části svého dovolání popisují okolnosti, jež
stimulovaly žalobkyni a její matku k takovému postupu (dluhy matky žalobkyně,
snaha žalobkyně vycestovat do USA a za tím účelem si opatřit příslušné finanční
prostředky). Nedomnívají se, že by na danou věc bylo možno použít právní závěry
obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ohledně
tzv. lichevní smlouvy. V případě žalobkyně byla kupní cena sjednána téměř na
polovinu úřední ceny, přičemž na rozdíl od úřední ceny, která zahrnovala
veškeré nemovitosti, v tomto případě nebyla předmětem prodeje dvojgaráž s
pozemkem. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V již shora zmíněném doplňku dovolání pak (pouze) 2) žalovaný prostřednictvím
svého nynějšího advokáta, stále ještě v zachované lhůtě ve smyslu § 240 odst. 1
o.s.ř., kromě dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř., opětovně
(nyní však již s explicitním vyjádřením) uplatňuje také dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř., a to v zásadě při obdobné dovolací argumentaci, jakou
učinil společně s 1) žalovaným ve shora podaném dovolání. Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému dovolání zase zpochybňuje dovolací
argumentaci žalovaných a zcela se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího
soudu, jak byl vyjádřen v jeho rozsudku. Podrobně pak reaguje na jednotlivé
výtky žalovaných a předestírá za popisu obsáhlého výčtu skutkových okolností
svou argumentaci, která podle jejího názoru vytěsňuje relevantnost žalovanými
uplatněných dovolacích důvodů. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalovaných jako zjevně bezdůvodné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů
dovolacího řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že podané dovolání, které je ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. přípustné, je i důvodné.
Žalovaní v dovolání především zpochybňují skutkové zjištění týkající se tísně
žalobkyně, z něhož vycházelo rozhodnutí odvolacího soudu, tedy v tomto směru
uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., který je normativně
upraven tak, že je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a
o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich
vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu,
jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc
posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132, protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1920). V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva má
charakter tzv. lichevní smlouvy a že je tudíž pro rozpor s dobrými mravy
neplatná podle § 39 obč. zák. Poněvadž tomuto právně kvalifikačnímu závěru
nepředcházela (roz. vycházeje z úvah krajského soudu vyložených v odůvodnění
jeho rozsudku) odpovídají verifikace znaků, jež jsou charakteristické pro
smlouvy lichevního charakteru, jeví se dovolacímu soudu – v dané věci především
s ohledem na níže vytknutý skutkový deficit právně relevatních okolností – za
nezbytné alespoň rámcově učinit několik poznámek k problematice lichevních
smluv. Jakkoliv institut tzv. lichevní smlouvy platné občanské právo neupravuje,
současná judikatura dovolacího soudu, též s přihlédnutím k trestnému činu
lichvy podle § 253 tr. zák., resp. v současné době přečinu lichvy podle § 218
zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník), účinného od 1.
ledna 2010, jakož i s
přihlédnutím k dobové explicitní úpravě lichevní smlouvy ve smyslu § 879
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále již „o.z.o.“), zaujímá právní
názor, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře
zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího
rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru; takové smlouvy jsou
pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. O lichevní
smlouvu podle občanského práva jde tedy v případě, kdy jednající z okolností
věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými
shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v
trestním řízení označeno za trestný čin (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, in www.nsoud.cz). Skutková podstata trestného činu, resp. přečinu lichvy je obsažena v ustanovení
§ 218 odst. 1 tr. zák. a zakládá trestně právní odpovědnost při jednání toho,
„kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti
nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož
hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou
pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede“. Zatímco okolnost
spáchání přečinu lichvy postihuje takto učiněný právní úkon (např. smlouvu o
převodu nemovitostí) ve smyslu § 39 obč. zák. absolutní neplatností pro rozpor
se zákonem, kdy úvaha o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy je z
povahy věci vyloučena, v případě, kdy naopak podmínky trestně právní
odpovědnosti v souvislosti s jednáním osoby při uzavření např. převodní smlouvy
lichevního charakteru osvědčeny nebudou, je nezbytné se otázkou neplatnosti
takové smlouvy (ať již k námitce toho které účastníka anebo z moci úřední,
pokud z obsahu spisu vyplývají skutečnosti tendující k takové aplikační úvaze)
důsledně zabývat, a to z pohledu korektivu dobrých mravů. Přitom to, o jaký
rozsah verifikace právně významných skutečností by se v takovém případě mělo
jednat, rámcově zprostředkovává právě shora citovaný judikát Nejvyššího soudu,
jakož i právně významné skutečnosti předvídané hypotéze ustanovení § 218 odst. 1 tr. zák. (přečin lichvy) či (zde již z pohledu historických souvislostí a
analogického náhledu) normativní konstrukce tzv. lichevní smlouvy obsažená v
ustanovení § 879 odst. 4 o.z.o., který stanovil, že „Smlouva, která se příčí
zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest nicotná. Nicotné jsou zejména tyto
smlouvy... 4. jestli někdo lehkomyslnost, tíseň, slabost rozumu, nezkušenost
nebo vzrušení mysli někoho jiného vykořisťuje tím, že dá sobě nebo třetímu za
plnění slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota jest v
nápadném nepoměru k hodnotě plnění.“ S přihlédnutím k těmto normativním úpravám
postihujícím lichevní jednání, je možno vymezit okruh znaků spoluurčujících
(identifikujících) tzv.
lichevní smlouvu, jejímž předmětem je převod
vlastnického práva k nemovitému majetku a za jejíž subjekty lze jednak označit
osobu profitující z lichevního jednání, a dále osobu, která z určitého
subjektivního důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém
nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Jde
přitom o jednání, které pro okolnosti případu a zmíněný hrubý nepoměr ve
vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev
běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi
uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že
toto jednání v daném místě a čase již vskutku překročilo pravidla slušnosti a
poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s
dobrými mravy. Z pohledu objektivní stránky esenciálním předpokladem nezbytným pro zkoumání
tzv. lichevní smlouvy je především existence (danost) smlouvy, jejímž
předmětem je majetkové plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v
hrubém (podstatně nápadném) nepoměru. Z povahy věci vyplývá, že popsané znaky
(objektivně) nenaplňuje a z takového případného verifikačního přezkumu je tudíž
bez dalšího vyloučena darovací smlouva, a to pro její bezúplatnost a
dobrovolnost plnění. To, o jaký nepoměr mezi poskytnutým plněním a hodnotou
vzájemného plnění v případě lichevní smlouvy půjde, budou spoluurčovat
jedinečné okolnosti posuzovaného případu. Nelze přitom z věci již pravomocně
rozsouzené, která byla posléze publikována s právní větou obsahující právní
úvahu takto vyřešeného problému, automaticky dovozovat dosah právního
posouzení na všechny případy obdobného druhu, aniž by bylo pečlivě přihlédnuto
ke všem jedinečným skutkovým okolnostem konkrétního posuzovaného případu, které
v tom kterém rozsahu mohou takto sledované analogické judikatorní využití i
vyloučit. Přesto se soud zabývající se otázkou právních důsledků tzv. lichevní
smlouvy bez znalosti relevantní judikatury neobejde, neboť mu její znalost (v
soudní praxi ustálené právní názory) slouží jako určitý informační a
argumentační prostředek, který nepochybně usnadňuje jeho další postup při
vyhledávání, interpretaci a následné aplikaci relevantní právní úpravy. Především je třeba mít ale stále na paměti, že v civilním řízení lze platnost
tzv. lichevní smlouvy posuzovat výhradně z pohledu dobrých mravů ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák, které patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, a že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 ve vazbě na § 39 obč. zák.,
přísluší přijmout soudu po pečlivém zvážení všech rozhodných okolností případu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 21 Cdo
2898/2005, in www.nsoud.cz). Jako informační judikatorní analogon lze přitom z
vyložených důvodů využít závěry jak trestní, tak i civilní judikatury. Tak
např.
v trestní judikatuře – též k otázce hrubého nepoměru plnění - byl zaujat
právní názor, že v jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze
smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou
splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva (např. podle §
553 obč. zák.) další plnění třeba v podobě převodu vlastnického práva k
nemovitosti na základě kupní smlouvy, lze ve vztahu k tomuto akcesorickému
závazku – při naplnění všech ostatních znaků – spatřovat odpovědnost za trestný
čin lichvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 4 Tz
6/2001, publikovaný pod č. T 108. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
č. 4). V rozsudku ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 (in
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zase judikoval, že poskytnutí finanční částky s
úrokem dosahujícím až 200 % za rok bezpochyby popsaný hrubý nepoměr v plnění
zakládá. Lichvářskou povahu mají i smlouvy o převodu nemovitostí, resp. o
převodu členských práv v bytovém družstvu, které obviněný uzavřel s poškozeným
za účelem zajištění svých pohledávek z půjček, protože hodnota nemovitostí,
jichž se tyto smlouvy týkaly, ve většině případů značně přesahovala výši
peněžitých částek půjčených poškozeným. V usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28.2.2000, sp. zn. 3 To 904/99 (publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001), bylo ve vztahu k posouzení
otázky hrubého nepoměru judikováno, že vedle hodnotového poměru vzájemných
plnění je třeba zvažovat i dobu, na kterou je půjčka uzavřena, když v poměrech
posuzované věci krajský soud uvedený znak spatřoval např. v uzavření smlouvy o
půjčce finanční částky 293 000 Kč na dobu tří měsíců s příslibem uhrazení
smluvní odměny ve výši 131 850 Kč. K otázce sledovaného hrubého nepoměru plnění lze rovněž analogicky využít i
četnou civilní judikaturu vztahující např. k institutu smluvní pokuty, úroků z
prodlení atd. Tak např. v rozsudku ze dne 23. června 2009, sp. zn. 33 Cdo
1371/2007, Nejvyšší soud mj. zdůraznil, že aby se právní úkon příčil dobrým
mravům podle § 39 obč. zák., musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně
uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být
obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu
demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně
stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co
je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a
mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska
dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a
sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s
přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který
sledoval.
V úvahu je třeba rovněž vzít ohled na vzájemný poměr původní a
sankční povinnosti. Dovolací soud ve svých rozhodnutích také již vícekrát
dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i
několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – právě s ohledem na
konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu
s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze
dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 1/2000, pod č. 6/2000). Současně ale také
zdůraznil, že přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit v každém
případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu, neboť
závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze jen velmi
obtížně zobecnit a předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem
při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované, věci
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004). V
rozsudku ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006, Nejvyšší soud zase
dovodil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše,
je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka.V rozsudku ze dne 24. ledna
2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 dovolací soud judikoval, že při sjednávání úroku
při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který
požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v
situaci pro něho obtížné. Byla-li půjčka poskytnuta na jediný den a smluvený
úrok činil 10 % půjčené částky, je ujednání o takto vysokém úroku, jednáním
hrubě porušujícím dobré mravy, tedy neplatné dle § 39 obč. zák. Při řešení
otázky hrubého nepoměru ve vzájemném plnění lze využít i judikované závěry
Ústavního soudu. Orgán ochrany ústavnosti předně v mnoha svých rozhodnutích
opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt
servanda (smlouvy jsou závazné), a to i v případech, kdy je to pro některou ze
smluvních stran nevýhodné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1090/08, in ASPI). Ve věci sp. zn. I. ÚS 523/07
pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho
motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a
řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden
ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických
právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně
(materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve
slušné společnosti maxima „každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto
smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná
výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným
subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním
případě pro něj likvidační či nikoliv.
To přirozeně musí být konfrontováno i z
hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud
odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se
zcela ztotožnil. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že
neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a
mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli
nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou
a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve
smyslu ustanovení § 658 odst.1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje
úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s
přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování
úvěrů nebo půjček (nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS
523/07). V již zmíněném rozsudku dovolacího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo
1993/2001, byl také učiněn odkaz na institut tzv. náhrady při zkrácení přes
polovici. Ten byl v obecném zákoníku občanském normativně vymezen v jeho
ustanovení § 934. Stanovil, že „Jestliže při dvoustranně zavazujících jednáních
jedna strana neobdržela od druhé strany na obecné ceně ani polovinu toho, co jí
dala, dává zákon poškozené straně právo žádati zrušení a uvedení do předešlého
stavu. Druhé straně přísluší však právo jednání zachovati v platnosti tím, že
je ochotna nahraditi úbytek až do výše obecné hodnoty. Nepoměr hodnoty posuzuje
se podle doby, kdy bylo jednání smluveno.“ Navazující ustanovení § 935 o.z.o. však popsané právní důsledky smluvním stranám umožňovalo vyloučit, jestliže se
někdo tohoto právního prostředku zřekl, anebo prohlásil, že věc přejímá ze
zvláštní obliby za mimořádnou cenu, nebo jestliže souhlasil s nepřiměřenou
cenou, ačkoliv mu pravá cena byla známa, dále jestliže z poměru (dotčených)
osob bylo možno mít za to, že chtěly uzavřít smlouvu smíšenou úplatnou a
bezplatnou, anebo jestliže věc byla prodána v soudní dražbě. Tehdejší
judikatura k pojmu „nápadného nepoměru“ hodnot plnění judikovala, že jde o
pojem relativní a že tento znak lze spatřit všude tam, kde rozdíl mezi hodnotou
plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konkrétními
poměry ospravedlněné hodnotě (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. října 1925, sp. zn. Zm 295/25). K této normativní retrospektivě možno nyní z
aktuální judikatury připojit v soudní praxi ještě jeden konstantně sdílený
právní závěr, a to, že při řešení otázky, zda smlouva o půjčce (včetně jejího
vedlejšího ujednání týkající se smluvní pokuty) je absolutně neplatná podle § 3
odst. 1 a § 39 obč. zák. z důvodu, že jde o tzv. lichevní smlouvu, je třeba mít
na zřeteli, že při posuzování souladnosti uvedených právních úkonů s
občanskoprávními předpisy nemůže být zmíněná verifikační činnost nalézacího
soudu vytěsněna např. tím, že účastníci takovou protiprávnost - v rámci
formulované preventivní kautely odkazující na princip smluvní autonomie -
vyloučí v samotné smlouvě.
I v takovém případě, vedle vlastního obsahu závazku
vyjádřeného ve smlouvě, je totiž třeba důsledně zkoumat okolnosti, za kterých
došlo mezi účastníky k uzavření uvedeného závazku, tedy mj. i posoudit, zda ze
smlouvy povinná smluvní strana nepřistupovala k jejímu uzavření v nezkušenosti,
tísni, rozumové slabosti nebo za rozrušení, tzn. za skutkové situace, která
může mít zásadní význam pro právní posouzení věci [usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2004, sp. zn. 10 Co 646/2004 (všechna výše
citovaná rozhodnutí lze dohledat na www.nsoud.cz, případně v Automatizovaném
systému právních informací - tzv. ASPI, v sekci judikatura)].
Z vyloženého lze shrnout, že objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž
předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o
převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý
majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při
posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového
vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot
jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí
přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s
naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního
jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění
(např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost
záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti
objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot
těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše
připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění,
které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v
podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy
prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti
nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé
(tržní) ceny.
Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve
vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze
subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy
ve smyslu § 218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň,
lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto
znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému
nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“
je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil
do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na
uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění
profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z
uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém
úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně
také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom
podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě
věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp.
lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl
vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud
ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též
zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl
též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní
smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na
straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila
jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, z
hlediska právního posouzení věci stalo se relevantním skutkové zjištění
spoluurčují závěr odvolacího soudu o stavu tísně žalobkyně při uzavírání
předmětné kupní smlouvy, kterou odvolací soud označil za tzv. smlouvu lichevní
a shledal ji ve smyslu § 39 obč. zák. za absolutně neplatnou. Odvolací soud v
odvolacím řízení žádné (doplněné) dokazování neprováděl, pouze se ztotožnil se
skutkovými zjištěními okresního soudu, který však ve shora zmíněné skutkové
otázce pro rozhodnutí ve věci zásadního významu naopak dospěl k závěru, že
žalobkyně se v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanými
kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, ve stavu tísně
nenacházela. Poněvadž závěr o tom, zda žalobkyně byla či nikoliv ve stavu
tísně, je otázkou skutkovou (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, in http://nalus.usoud.cz), a protože
okresní soud v tomto směru na podkladě provedeného dokazování – na rozdíl od
odvolacího soudu - dospěl k dílčímu skutkovému zjištění, jež mělo zásadní
význam pro právní posouzení věci, a to že žalobkyně se ve stavu tísně
nenacházela, je třeba konstatovat, že pokud odvolací soud neprovedl v odvolacím
řízení žádné dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř.) a bez dalšího se v
uvedeném směru odchýlil od skutkového zjištění okresního soudu, pak se
žalovaným uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. podařilo
osvědčit. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, přičemž úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že ze zjištěného
stavu tísně u matky žalobkyně lze současně presumovat také stav tísně u
žalobkyně, je očividně nesprávná a dosud skutkově nijak nepodložená. Pokud se
tedy v uvedeném směru, skutkově zásadně významném pro právní posouzení věci,
chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění okresního soudu, měl v
odvolacím řízení, v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., zopakovat ty
důkazy, z nichž by bylo možno podle jeho názoru taková skutková zjištění
učinit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, zatížil své rozhodnutí
popsaným skutkovým deficitem, který v dovolacím řízení nelze nijak korigovat.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle odst. 3 věty prvé
téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Pavel P
a v l í k
předseda
senátu