33 Cdo 1371/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) K. J. a b) J. J., zastoupených advokátem, proti žalované C. a. s.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 301.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 188/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 9 Co
436/2004-144, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku
34.224,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 334.500,- Kč s příslušenstvím
představující smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně za období od 21. 6. 1997
do 21. 4. 1999, v němž byla v prodlení s odstraněním vad díla.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č. j. 7 C 188/99-58,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci si
dne 25. 5. 1996 při uzavření smlouvy o dílo ujednali, že neodstraní-li žalovaná
(zhotovitel) vady díla v termínu stanoveném v přejímacím protokolu, zaplatí
žalobcům (objednatelům) smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně až do jejich
odstranění (bod XII. písm. b/ smlouvy). Žalobci v zápisu o předání a převzetí
stavby ze dne 12. 5. 1997 uvedli řadu závad, které všechny byly v dohodnutých
termínech odstraněny, až na závadu koupelny spočívající ve znečištění plastové
výplně sprchového koutu, která byla odstraněna teprve dne 21. 4. 1999 instalací
sprchového koutu, proti němuž již žalobci neměli námitky. Po celé období byl
sprchový kout funkční (kromě doby, kdy byl demontován a nahrazen jiným).
Žalovaná žalobcům nabídla, že jim v souvislosti s vadou sprchového koutu
zaplatí 20.000,- Kč, což však nepřijali. Z těchto zjištění soud prvního stupně
dovodil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy,
neboť výše smluvní pokuty je nepřiměřená v porovnání s významem a hodnotou
zajišťovaného závazku (§ 39 a § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. července 2002, č. j. 9 Co
133/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobcům částku 334.500,- Kč s 11% úrokem z prodlení
počínaje dnem 22. 4. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. dubna 2004, č. j. 33 Odo
1020/2002-98, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Shledal, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“), neboť
nepostupoval v souladu s § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. (převzal částečně skutková
zjištění, která soud prvního stupně učinil z listin, jež však k důkazům
neprovedl, a odchylně od soudu prvního stupně hodnotil výpovědi svědků N., M. a
Z., aniž výslechy těchto svědků zopakoval).
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2006, č. j. 9 Co
436/2004-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalované uložil
zaplatit žalobcům 301.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení počínaje od 22. 4. 1999
do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej potvrdil
(výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.). Odvolací soud
zopakoval výslechy svědků N. a Z. (svědek M. mezitím zemřel), provedl důkaz
výslechem svědků K. a A. S. a listinnými důkazy (smlouvou o dílo ze dne 25. 5.
1996, zápisem o předání a převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997, soupisem závad ze
dne 12. 5. 1997, korespondencí účastníků, projektovou dokumentací druhého
nadzemního podlaží domu a zápisem o jednání představenstva žalované ze dne
23. 3. 1998). Na základě zhodnocení provedených důkazů vzal za prokázáno, že
účastníci uzavřeli písemně dne 20. 5. 1996 smlouvu o dílo, jejímž předmětem
byla „výstavba horní části domu“ žalobců za cenu 1.539.724,- Kč s termínem
dodání v prosinci 1996. Součástí smlouvy bylo i ujednání o smluvní pokutě,
kterou se žalovaná zavázala žalobcům zaplatit ve výši 500,- Kč denně v případě,
že nesplní termín stanovený v přejímacím protokolu pro odstranění zjištěných
vad. V seznamu závad
ze dne 12. 5. 1997, který byl součástí předávacího protokolu ze dne 15. 4.
1997, účastníci sepsali zjištěné závady s uvedením termínu jejich odstranění. V
případě koupelny bylo mimo jiné uvedeno „sprchový kout-plastová výplň
znečištěna“ a „plastová výplň sprchového koutu nedostatečně upevněna a
zatmelena“. U těchto popsaných vad je rukou napsaná poznámka „M. 20. 6.“
Všechny zjištěné vady, až na vady sprchového koutu, byly v dohodnutých
termínech odstraněny. Sprchový kout byl situován atypicky v podkroví se
zkoseným stropem a bylo nutno jej pro instalaci upravit; po jeho umístění v
důsledku netěsnosti rámu a stěny místnosti docházelo k prolínání vody mimo
sprchový kout. Tyto vady byly odstraněny až 21. 4. 1999 zabudováním v pořadí
třetího sprchového koutu. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací
soud dovodil, že účastníci se v souladu s § 544 obč. zák. dohodli
na smluvní pokutě pro případ prodlení žalované s odstraněním vad zjištěných
při předání díla. Oproti soudu prvního stupně odmítl námitku žalované, že
ujednání
o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta
byla sjednána v nepřiměřené výši. Přihlédl přitom k tomu, že toto ujednání bylo
do smlouvy o dílo zahrnuto (i když z iniciativy žalobců) v souvislosti se
snahou žalované získat žalobce jako zákazníky tím, že se jim zavázala zaplatit
smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně v případě jakékoli přetrvávající vady bez
ohledu na její charakter, rozsah a dopad. Zohlednil i to, že žalovaná řadu
měsíců přes opakované urgence žalobců tolerovala neschopnost svého
subdodavatele odstranit vytčené vady sprchového koutu, že smluvní pokuta
narostla v důsledku laxního přístupu žalované (prezentující se zákazníkům jako
solidní firma) a její výše je přímo úměrná délce prodlení žalované s
odstraněním vad. Konstatoval, že smluvní pokuta ve výši 500,- Kč denně
představující při roční prodlevě pouze 12 % z ceny díla sjednané ve výši
1.500.000,- Kč, nedosáhla ani výše úroků z prodlení, jež v tu dobu činily 21 %
ročně. Současně odvolací soud vyslovil názor,
že vzhledem k okolnostem případu nelze žalobcům právo na smluvní pokutu odepřít
s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Vyšel přitom z úvahy, že požadavek
žalobců umístit sprchový kout do podkroví se zkoseným stropem byl atypický a z
hlediska provedení problematický. Přistoupila-li žalovaná posléze na požadavek
žalobců, musela si být vědoma obtížností spojených s jeho provedením a
zvýšeného ohrožení majetkovou sankcí v případě vzniklých problémů. Žalovaná
nebyla schopna po dobu dvou let uvést sprchový kout do žalobci žádaného stavu i
přes jejich opakované urgence a upozornění na záměr uplatnit nárok na smluvní
pokutu soudní cestou. Žalovaná vady odstranila až po 669 dnech, čemuž odpovídá
smluvní pokuta ve výši 334.500,- Kč. Odvolací soud přiznal žalobcům smluvní
pokutu ve výši 301.000,- Kč, neboť žalovaná nebyla v prodlení po dobu 67 dnů od
7.2.1998 do 14. 4. 1998 (§ 545 odst. 3 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Označila v něm dovolací důvody podle §
241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že nedospěl k
jednoznačnému závěru, zda sprchový kout vykazoval jednu či dvě vady. Má zato,
že ke dni 21. 4. 1999 existovala pouze vada popsaná jako „ušpiněná stěna
sprchového koutu“ a nikoli též vada spočívající v prolínání vody. Namítá, že
smluvní pokuta byla do smlouvy zařazena z iniciativy žalobců. Není srozuměna se
závěrem odvolacího soudu, že ujednání
o smluvní pokutě není neplatné pro rozpor s dobrými mravy a že uplatnění nároku
na smluvní pokutu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Zpochybňuje
správnost úvahy odvolacího soudu, který posuzoval přiměřenost smluvní pokuty s
přihlédnutím k ceně díla jako celku, a nikoli k ceně sprchového koutu. Za
nepatřičné považuje porovnávat smluvní pokutu s úroky z prodlení, neboť jde o
odlišné právní instituty. Je přesvědčena, že celková výše smluvní pokuty je
nepřiměřená hodnotě
a významu zajištěného závazku. Za nepřijatelnou a v rozporu s dobrými mravy
považuje naopak situaci, aby za banální estetickou vadu, která neměla vliv na
funkci sprchového koutu, zaplatila žalobcům kromě smluvní pokuty ještě úroky z
prodlení, jež spolu s přiznanými náklady řízení činí dalších 330.000,- Kč. Z
uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit.
Žalobci navrhli dovolání zamítnout pro neopodstatněnost; důvody v něm uvedené
pouze bagatelizují postoj žalované k plnění smlouvy o dílo ve snaze prosadit
názor, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou,
hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalovanou) při splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na
posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k vadám
uvedeným v § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Protože žalovaná v dovolání žádnou z těchto vad nenamítala
a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen
uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná závazně po obsahové stránce
vylíčila.
Podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné
části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co
bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které
byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck, pod C 8/1).
Nelze přisvědčit námitce žalované, že skutkové zjištění odvolacího soudu o
výskytu vad sprchového koutu spočívajících nejen ve znečištění plastové výplně,
ale i v jejím nedostatečném upevnění a zatmelení, nemá oporu v provedeném
dokazování. Odvolací soud tento skutkový závěr učinil z předávacího protokolu,
jakož i z výslechu svědků N. a Z., kteří v podstatě potvrdili výpověď žalobce,
že sprchový kout byl špatně usazen ke zdi a v důsledku toho docházelo k
zatékání vody. Skutečnost, že u sprchového koutu nešlo jen o vadu estetickou,
dovodil odvolací soud též z korespondence účastníků. Chyba v montáži druhého
sprchového koutu vyplynula z vyjádření jeho výrobce, který nesprávnou instalaci
výplně označil za nepřípustnou, provedenou v rozporu se závaznými technickými
normami. Tomuto postupu při hodnocení důkazů nelze ničeho vytknout, neboť
odvolací soud postupoval v souladu s § 132 o. s. ř., když hodnotil důkazy podle
své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, přičemž přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně
toho, co uvedli účastníci. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku,
součástí skutkového stavu věci bylo i zjištění, že ujednání o smluvní pokutě
vyšlo z iniciativy žalobců; námitka žalované se tak jeví jako nepřiléhavá.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s .ř. spatřuje
žalovaná v nesprávném výkladu § 39 obč. zák. ve spojení s § 544 obč. zák.;
předmětem dovolacího přezkumu je tak otázka, zda ujednání o smluvní pokutě je
pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda.
Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v
ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně
normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních
vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v
podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní
vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a
povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak
mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a
hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a
potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je
rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své
meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se
zákonem (§ 39 obč. zák.).
Aby se právní úkon příčil dobrým mravům podle § 39 obč. zák., musel by se jeho
obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v
souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré
mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané
výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem
úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít
ohled na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž
smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému
splnění závazku.
Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500,- Kč denně pro případ
prodlení s odstraněním vad díla. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že taková
výše smluvní pokuty nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v
pohrůžce citelné majetkové sankce vůči žalované pro případ, že nesplní
zajištěnou povinnost, odpovídá pohnutce, která žalovanou vedla k jejímu
sjednání (tj. prezentovat se touto formou jako solidní firma a získat
zákazníky). V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na
době, po kterou žalovaná nedostála povinnosti, již sama smluvně převzala.
Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která
uplynula od lhůty, kterou si účastníci sjednali k odstranění vad, do jejich
skutečného odstranění. Výše smluvní pokuty v tomto případě tak plně závisela na
době, po kterou žalovaná svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou (odstranit
vady díla v sjednaném termínu) neplní - čím delší je doba prodlení, tím vyšší
je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat
z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je
nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by
dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování
případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty)
a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Z tohoto
pohledu
je pak bez významu výhrada žalované k porovnávání výše smluvní pokuty s výší
úroků z prodlení a s cenou díla odvolacím soudem.
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 500,- Kč za každý den
prodlení s odstraněním vad díla je s ohledem ke všem okolnostem daného případu
přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle § 39 obč. zák.
pro rozpor s dobrými mravy.
Žalovaná rovněž nastolila k dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu,
že výkon práva žalobců na smluvní pokutu není v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy byla již mnohokrát předmětem
rozhodování dovolacího soudu. Ve svých rozhodnutích dovolací soud zdůrazňoval
komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. V každém individuálním případě je třeba
vycházet
z konkrétních zjištění, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými
mravy,
a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na straně osoby povinné i osoby k
výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit
odpověď
na otázku, zda lze po subjektu, který právo vykonává (zde po žalobcích),
spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. Zákon
výslovně nestanoví,
co jsou to dobré mravy; jejich určení pro každý případ je věcí úvahy soudů v
nalézacím řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o
úvahu zjevně nepřiměřenou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006
sp. zn.
22 Cdo 871/2005). V posuzované věci tomu tak není; odvolací soud zdůvodnil,
proč považuje sjednanou smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně v souladu s
dobrými mravy. Správně přihlédl ke konkrétním okolnostem a podmínkám případu,
kdy žalovaná přes opakované urgence žalobců a jejich upozorňování na
narůstající výši smluvní pokuty přistupovala k odstranění vad laxně. Dovolací
soud rovněž připomíná, že bylo věcí dohody účastníků, v jakém termínu se
žalovaná zaváže vady sprchového koutu odstranit pod majetkovou sankcí. Vzhledem
k atypickému umístění sprchového koutu bylo možno očekávat komplikace při
odstraňování jeho vad a žalované nic nebránilo,
aby si s žalobci dohodla tomu odpovídající lhůtu.
Protože se žalované nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a
jejich obsahovaného vymezení zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací
soud dovolání podle § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení
neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 28.160,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3
odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 600,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění) a z částky 5.464,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu