U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalované České pojišťovně a.s., se
sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45 27 29
56, o zaplacení částky 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 142 EC 71/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 72 Co 208/2013-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012, č. j. 142 EC
71/2011-78, uložil žalované zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč se 7,75% úrokem
z prodlení od 26. listopadu 2011 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů
řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. tak, že co do částky 25.500,- Kč se 7,75% úrokem z
prodlení žalobu zamítl, jinak tento výrok potvrdil (první výrok) a žalované
uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku
9.718,- Kč a za odvolací řízení částku 4.317,- Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnící části prvního výroku ve věci
samé a proti jeho druhému výroku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a
uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na řešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo
Ústavního soudu. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli dospěl k jiným
právním závěrům než soud prvního stupně, žalobce o této skutečnosti v rozporu s
ustanovením § 213b o. s. ř. nepoučil. Rozhodnutí je tak pro něj překvapivé. Odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího
soudu, konkrétně s usnesením Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, s jeho nálezy ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02,
ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, a s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006. Dovolatel rovněž zpochybňuje
závěr odvolacího soudu o rozsahu odpovědnosti žalované za škodu námitkou, že z
provedeného dokazování vyplývá, že částku, která nebyla žalovanou z titulu
pojistné události uhrazena pojištěné společnosti Santander Consumer Finance
a.s. jako pojistné plnění a zůstala tak předmětem sporu v řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 5 vedeném pod sp. zn. 13 C 555/2009, byl připraven uhradit. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
napadeném dovoláním a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237
o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o
otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku
hmotného práva jde.
Tomuto požadavku dovolatel nedostál a spokojil se s
obsáhlou a podrobnou kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem, kterou založil na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn
odvolacím soudem. Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
splněny ani ohledně otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací
soud podle názoru dovolatele odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
nepostupoval-li v souladu s ustanovením § 213b o. s. ř., neboť nejde o otázku
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je
veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, na webových stránkách Nejvyššího soudu), nýbrž o námitku vady řízení,
které se měl odvolací soud dopustit tím, že dovolatele ve smyslu ustanovení §
118a o. s. ř. nepoučil. Vada řízení není podle úpravy dovolacího řízení
provedené od 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že posouzení odpovědnosti žalované odvolacím
soudem nejen podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě, ale rovněž podle ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nemělo vliv na změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně v podobě částečného zamítnutí žaloby, neboť
odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu je dána. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
3119/2013). K výhradám dovolatele vůči tomu, jak odvolací soud určil rozsah náhrady škody,
Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 - nelze hodnocení důkazů (se
zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Směřovalo-li dovolání rovněž proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení
nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze
spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120
odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), jde ve smyslu tohoto ustanovení o věc, v níž není
dovolání přípustné. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako
nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu