32 Cdo 3119/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) J. B. a b) H. B., obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem, se
sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, PSČ 779 00, proti žalovaným 1) K. P.,
zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně, náměstí 28. října
1898/9, PSČ 602 00, a 2) I. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 26 C 383/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. dubna 2013, č. j. 12 Co
121/2010-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony -
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Žalobci podali dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze
dne 16. února 2010, č. j. 26 C 383/2009-80, kterým byla zamítnuta žaloba
požadující, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit tam blíže označený
družstevní byt a předat jej žalobcům. Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal s jejich námitkou, že
„předmětná práva“ k bytu nabyli v dobré víře a takovým právům by měla být
poskytnuta ochrana. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu argumentují, že
dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí
na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe „dovolacích soudů“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Především je na místě dovolatele upozornit, že v České republice je toliko
jeden dovolací soud, a to Nejvyšší soud (srov. § 10a o. s. ř.). Dovolatelé zakládají přípustnost dovolání na tvrzení o ustálené rozhodovací
praxi dovolacího soudu, avšak žádná rozhodnutí, od jejichž závěrů se měl
odvolací soud odchýlit, neoznačují. Taková zcela nekonkrétní námitka k závěru o
přípustnosti dovolání vést nemůže. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se dovolatelé odvolávají, ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou, nehledě na to, že řeší – v rovině ústavně právní - jinou otázku, než je
ta, na níž spočívá napadené rozhodnutí. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. ledna
2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, uveřejněném pod číslem 14/2001 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, shledal ústavně konformními závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98 (jenž je,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti
dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle nichž převede-li
převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost do vlastnictví
nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se
převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele,
který nemovitost nabyl v dobré víře.
Ústavní soud v uvedeném nálezu, stejně
jako v plenárním nálezu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06,
uveřejněném pod číslem 162/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
akcentoval ochranu práv nabytých v dobré víře a vyjádřil právní názor, že
odstoupením od kupní smlouvy se smlouva od počátku ruší pouze s účinky mezi
jejími účastníky; vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud bylo nabyto v
dobré víře, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod
a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv a nezaniká. V
nálezu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/07, uveřejněném tamtéž
pod číslem 216/2007, pak Ústavní soud vztáhl uvedené závěry též na případ, kdy
první kupní smlouva bude zrušena z jiného důvodu než odstoupením, např. naplněním rozvazovací podmínky. Ústavní soud a Nejvyšší soud tedy v uvedených rozhodnutích řešily situaci, kdy
kupující vlastnické právo skutečně nabyl, neboť koupil od vlastníka, přičemž mu
nebyly známy důvody, pro které může dodatečně dojít k odpadnutí právního
důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci (odtud akcent na
ochranu práv nabytých v dobré víře), a šlo o to, zda dodatečné odpadnutí
nabývacího titulu prodávajícího postihne právní postavení kupujícího, jeho
(skutečně nabyté) vlastnické právo (srov. k tomu též rozsudek velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005). V souzené věci se však jedná o to, zda dovolatelé mohli na základě dobré víry
nabýt práva od osoby, která je vůbec neměla, tedy od „nevlastníka“. V řešení
této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil. Nejvyšší soud vychází ve své judikatuře z obecné právní zásady,
podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám, z čehož
dovozuje, že je obecnou podmínkou pro převod vlastnického či jiného práva, aby
převodce byl nositelem převáděného práva (srov. např. důvody rozsudku ze dne
23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, uveřejněného pod číslem 29/2007
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudku ze dne 23. září 2008,
sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněného pod číslem 67/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009, a rozsudky ze dne 30. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 23/2009,
a ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4536/2009). V usnesení ze dne 15. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 2852/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod číslem C 9133, pak Nejvyšší soud
vyložil, že dobrá víra má právní význam pouze při nabytí vydržením, při němž
však je dalším předpokladem nabytí práva uplynutí stanovené doby držby (tvrzení
o něm dovolatelé v souzené věci neuplatnili a otázku nabytí práv vydržením
neotevřeli ani dovoláním), nebo při nabytí od nevlastníka podle ustanovení §
446 obchodního zákoníku, které na nabytí práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu vztáhnout nelze. K dobré víře jako jednomu z
předpokladů nabytí práv a povinností spojených s členstvím v družstvu vydržením
se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usneseních ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29
Cdo 2398/2010, ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, a ze dne 10. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 1989/2011. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. listopadu 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu