30 Cdo 23/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce
Bytové družstvo – Neředín Olomouc „v likvidaci“, se sídlem v Olomouci,
Politických vězňů 15, IČ: 25360809, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným,
advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalovanému S. B.,
zastoupenému JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T.G.
Masaryka 8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci
pod sp. zn. 16 C 116/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. září 2008, č.j. 12 Co 369/2008-157,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. září 2008,
č.j. 12 Co 369/2008-157, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou, podanou proti žalovanému u Okresního soudu v Olomouci (dále
již „soud prvního stupně“) dne 23. května 2005, domáhal určení, že je
vlastníkem specifikované bytové jednotky (dále již „bytová jednotka“ nebo
„byt“) v O. V žalobě skutkově vymezil, že dne 2. dubna 1999 uzavřel s původně
žalovanou E. K. podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb. a podle zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony
(zákon o vlastnictví bytů) (dále již „zákon č. 72/1994 Sb.“) smlouvu o převodu
vlastnictví k bytové jednotce a spoluvlastnického podílu k předmětnému pozemku. Učinil tak s ohledem na tvrzení žalované, že její bývalý manžel P. K. nemá
zájem o uvedený byt, že souhlasí s tím, aby si byt koupila žalovaná s dcerou,
které zůstaly v bytě bydlet, jakož i s ohledem na ujištění žalované o tom, že
bývalý manžel opustil společnou domácnost a že souhlasí s tím, aby byt jako
nájemkyně užívala nadále žalovaná. U Okresního soudu v Olomouci bylo však
posléze pod sp. zn. 18 C 226/2001 zahájeno řízení mezi žalujícím P. K. (bývalým
manželem původně žalované) a Bytovým družstvem – N. O. o náhradu škody, která
měla žalobci vzniknout tím, že žalované bytové družstvo převedlo uvedenou
bytovou jednotku na (původně) žalovanou a nikoliv na žalobce. O základu nároku
bylo rozhodnuto (mezitímním) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. května
2003, č.j. 18 C 226/2001-124, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. ledna 2005, č.j. 12 Co 759/2003. Soudy
v uvedené věci při rozhodování vycházely ze závěru, že k uvedenému bytu
nevzniklo právo společného užívání bytu manžely, že po rozvodu manželství
uvedených osob v roce 1996 svědčilo právo nájmu pouze žalujícímu P. K. a že
tím, že nebylo postupováno podle § 22 zákona č. 72/1994 Sb., došlo ke vzniku
škody podle § 420 odst. 1 obč. zák., když porušení právní povinnosti
vyplývající ze zákona č. 72/1994 Sb. je spatřováno v prodeji bytu neoprávněné
osobě, tj. E. K. Žalobce v této věci na základě shora vylíčeného skutkového
děje dospěl k závěru, že předmětný právní úkon – převodní smlouva – je
neplatný, neboť vycházel ze skutečností uvedených původně žalovanou, která tak
žalobce uvedla v omyl, jenž byl pro uskutečnění právního úkonu, tj. pro
uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky s žalovanou, rozhodující. Z těchto
důvodů žalobce považoval uvedenou smlouvu za neplatnou. „Uvedené skutečnosti
byly žalované v rámci pokusu o mimosoudní řešení věci sděleny, přičemž bylo
navrhováno, aby žalovaná převedla bytovou jednotku zpět na žalobce. Na toto
ovšem žalovaná nereagovala, proto je žalobce nucen domáhat se ochrany soudní
cestou.“ Protože v průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně původně
žalovaná převedla kupní smlouvou ze dne 13. května 2005 bytovou jednotku na S. B., soud prvního stupně usnesením ze dne 12. února 2007, č.j. 16 C 116/2005-58,
ve znění svého opravného usnesení ze dne 5. června 2007, č.j. 16 C 116/2005-67,
připustil, aby na místo původní žalované vstoupil do řízení S. B.
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
listopadu 2007, č.j. 16 C 116/2005-120, podané žalobě vyhověl, tj. určil, že
vlastníkem předmětné bytové jednotky včetně specifikovaného spoluvlastnického
podílu na společných částech domu a pozemku je žalobce. Po provedeném řízení
soud prvního stupně – s odkazem na závěry téhož soudu v řízení vedeném pod sp.
zn. 18 C 226/2001 - dospěl k závěru, že s původní žalovanou byla uzavřena
smlouva o převodu bytové jednotky v rozporu s § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb., neboť v době, kdy byla uzavírána předmětná smlouva nebyla nájemkyní
předmětného bytu. Došlo tedy k tomu, že smlouva o převodu bytové jednotky na
jinou osobu, než nájemce, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem. Protože v tomto případě jde o neplatnost absolutní, je nutno k ní
přihlížet z úřední povinnosti. Zákon ani nestanoví nějakou časovou mez, do kdy
je třeba k vadě právního úkonu přihlížet „jak vyplývá z komentáře k občanskému
zákoníku Jehlička/Švestka a kolektiv vydaného nakladatelstvím C.H. Beck ust. §
37, kde jde o základní náležitosti právních úkonů. Dle názoru soudu tedy nemůže
dojít ani k promlčení tohoto práva a proto podle názoru soudu není důvodná ani
námitka promlčení vznesená ze strany žalovaného.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl. V odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku uvedl, „že pokud v předchozím řízení o náhradu škody
vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 226/2001 byla jako
předběžná otázka řešena nájemní práva ke spornému bytu bývalých manželů K., v
tomto řízení v rámci řešení předběžné otázky bylo pravomocně prokázáno, že
společné právo užívání nevzniklo manželce P. K. K., pak pravomocný mezitímní
rozsudek zahrnuje negativní řešení otázky neexistence práva společného nájmu
bytu mezi manželi K. a staví tak najisto a na stejném skutkovém základě to, co
je předmětem i tohoto sporu o určení vlastnictví...dospěl-li okresní soud k
závěru, že smlouva o převodu bytové jednotky byla uzavřena v rozporu s § 22
odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť v době, kdy byla uzavírána, nebyla původní
žalovaná K. nájemkyní předmětného bytu, pak lze tomuto závěru bez dalšího
přisvědčit...“ Ačkoliv se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu
prvního stupně o tom, že předmětná smlouva, kterou uzavřel žalobce s původní
žalovanou, byla uzavřena v rozporu s § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., v
další části odůvodnění svého rozsudku zase uzavřel, že „v daném případě nemohlo
dojít k absolutní neplatnosti právního úkonu, nýbrž k relativní neplatnosti
právního úkonu.“ Tento svůj právně kvalifikační závěr odvolací soud mimo jiné
odůvodnil následovně: „ I když není rozhodné, jak žalobce sám kvalifikuje
neplatnost právního úkonu, zda je absolutní nebo relativní, protože tím není
vázán, je rozhodnější jak žalobce konkrétní vady právního úkonu, tj. smlouvy o
převodu bytové jednotky, sám namítal. Právě tvrzení žalobce v žalobě a v
písemném podání adresovaném žalované K. lze považovat za objektivní stav jeho
vůle, pro který nechce být dohodou o převodu vázán. Smlouva o převodu bytové
jednotky, při jejímž uzavření žalovaná K. vyvolala u žalobce omyl, není
smlouvou neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro
nedostatek vážné vůle ani podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor
se zákonem, nýbrž podle § 49a občanského zákona, tedy relativně neplatná, jak z
ustanovení § 40a občanského zákoníku přímo vyplývá, neboť je zde taxativně
uvedena.“ Dospěl poté k závěru, že „Žalobce se relativní neplatnosti vůči
žalované K., která byla účastnicí převodní smlouvy, sice dovolal, avšak po
uplynutí tříleté promlčecí lhůty.“ Z těchto důvodů proto odvolací soud napadený
rozsudek soudu prvního stupně shora popsaným způsobem změnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu.
Odkazuje na specifikovanou judikaturu k dané materii, kterou podporuje svou v
dovolání obšírně rozvedenou argumentací, že předmětná smlouva o převodu bytové
jednotky je absolutně neplatným právním úkonem. Navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřil.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z
ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009
Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.
června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatel podaným dovoláním uplatnil dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou
právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil
nesprávné právní závěry.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba
učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o
něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto
osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Podle § 40a věty první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu
(mimo jiné) podle ustanovení § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se
ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. při převodu vlastnictví k bytu, jehož
nájemcem je fyzická osoba, má dosavadní vlastník budovy povinnost nabídnout
převod tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto nabídku do šesti měsíců ode
dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden jiné osobě.
Podle druhého odstavce posledně uvedeného paragrafu po dobu jednoho roku od
uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 má nájemce při převodu bytu právo na jeho
přednostní nabytí za podmínek stanovených v § 606 občanského zákoníku. Nabídka
převodu bytu nájemci musí být písemná a musí obsahovat všechny podmínky
převodu. Smlouvu o převodu bytu je nájemce za výše uvedených podmínek povinen
uzavřít do tří měsíců ode dne doručení nabídky, jinak jeho právo na přednostní
nabytí zaniká. Ustanovení § 603 odst. 3 občanského zákoníku platní obdobně.
Jak již bylo shora uvedeno, i když se odvolací soud ztotožnil s právně
kvalifikačním závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva o
převodu bytové jednotky, uzavřená mezi dovolatelem a původně žalovanou E. K.,
byla uzavřena v rozporu s § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., přesto ve věci
zaujal právní názor, že „v daném případě nemohlo dojít k absolutní neplatnosti
právního úkonu, nýbrž k relativní neplatnosti právního úkonu.“ Dospěl totiž k
závěru o (pouhé) relativní neplatnosti předmětné smlouvy v důsledku zjištěného
jednání původní žalované, která měla při uzavírání převodní smlouvy uvést
žalobce v omyl. Odvolací soud při svém právně kvalifikačním závěru zjištěného
skutkového stavu zaměřil pozornost na zhodnocení důsledku omylu ve vůli
žalobce, ovšem ponechal zcela stranou zhodnocení právního následku uzavření
smlouvy v rozporu s § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Z rozsudku odvolacího
soudu není přitom zřejmé, proč je přisuzována priorita aplikace § 49a obč. zák.
postihující relativní neplatností právní úkon učiněný v omylu, tj. postihující
vady vůle jednající osoby, před (absolutní) neplatností právního úkonu z
důvodu, že měl být učiněn v rozporu se zákonem, in concreto v rozporu s § 22
odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.obč. zák., který ukládá shora specifikovanou
povinnost vlastníku budovy. Přitom z dikce posledně uvedeného paragrafu – jak
již v minulosti judikoval Nejvyšší soud a od kteréhož právního názoru není
důvodu se ani v této věci odchylovat - je jasně patrno, že první z obou možných
nabídek nájemci na převod bytu (podle § 22 odst. 1) je bezvýjimečnou podmínkou
další vlastnické dispozice s bytem, přičemž porušení této (první) nabídkové
povinnosti má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, kterou by byl
následně byt převeden jiné osobě než nájemci. Z toho dále vyplývá, že posouzení
smlouvy o převodu bytové jednotky jako neplatné má poté negativní dopad jak při
přezkoumávání návrhu na vklad vlastnického práva nabyvatele do katastru
nemovitostí [§ 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb.], tak i vůči dalším
právním vztahům, jež ze smlouvy o převodu bytové jednotky vycházejí. Při
posouzení těchto vztahů je třeba upřednostnit výklad relevantních zákonných
ustanovení respektujících zásadu, podle níž nikdo nemůže převést na druhého
více práv než sám má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003, příp. usnesení téhož soudu ze dne 13. září 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, in www.nsoud.cz). K tomu možno dodat, že na absolutní
neplatnosti smlouvy nic nemění ani skutečnost, že smlouva je současně postižena
další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, in Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 11, judikát publikován pod č. C 776).
Z vyloženého je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V
novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového
řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu