28 Cdo 3245/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v
právní věci žalobkyně S. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ K. M.,
2/ statutárnímu městu K., zastoupenému advokátem, za účasti S. P. , K., jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 156/2003, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22
Co 39/2007-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu
v Kladně (soudu prvního stupně) ze dne 16. 10. 2006, č. j. 14 C 156/2003-223,
kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem bytové jednotky a podílovým
spoluvlastníkem společných částí budovy a pozemku označených ve výroku rozsudku
(dále jen „byt“ a „spoluvlastnický podíl“) je druhý žalovaný, a kterým bylo
rozhodnuto o náhradě n nákladů řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu
prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a žalovaného 1)
uzavřené v r. 1989 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 1992, že manželům
svědčilo právo společného užívání bytu, které jim vzniklo tím, že otec
žalobkyně (původní nájemce bytu) v r. 1989 opustil společnou domácnost, že se
po rozvodu na užívání bytu nedohodli, že proto způsob užívání bytu určil soud
rozsudkem, který nabyl právní moci 21. 12. 1993, že žalovaný 2) nabídl
žalovanému 1) byt a spoluvlastnický podíl k odkoupení, že žalovaný 1) tuto
nabídku nevyužil, že žalovaný 2) poté uzavřel dne 28. 8. 2000 s manžely V. a I.
K. smlouvu o převodu vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu, že manželé K.
uzavřeli dne 21. 12. 2000 s žalovaným 1) smlouvu o převodu vlastnictví bytu a
spoluvlastnického podílu, na jejímž základě byl žalovaný 1) zapsán do katastru
nemovitostí jako vlastník bytu a spoluvlastník podílu, že žalobkyně od r. 1996
do r. 2000 přispívala žalovanému 1) na nájem bytu, že žalobkyně bydlela v bytě
až do r. 2003, s výjimkou doby, kdy jí žalovaný 1) užívání bytu znemožnil, za
což byl pravomocně odsouzen v trestním řízení. Odvolací soud především dovodil,
že žalobkyně má naléhavý zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dojde-li k takovému
určení, bude žalovaný 2) povinen nabídnout převod bytu a spoluvlastnického
podílu i žalobkyni jako společné nájemkyni bytu, přičemž žalobkyně nemá jinou
možnost se svého předkupního práva domoci. Dále dospěl odvolací soud k závěru,
že žalovaní neprokázali své tvrzení, že žalobkyni zaniklo právo společného
nájmu bytu (vzniklé transformací práva společného užívání) trvalým opuštěním
společné domácnosti, žalovaný 2) tak byl povinen podle § 22 odst. 1 zák. č.
72/1994 Sb. nabídnout i jí byt a spoluvlastnický podíl přednostně k odkupu,
protože tuto povinnost nesplnil, jsou smlouvy uzavřená mezi žalovaným 2) a
manžely K. dne 28. 8. 2000 a mezi manžely K. a žalovaným 1) dne 21. 12. 2000
pro rozpor se zákonem neplatné, a vlastníkem bytu i spoluvlastnického podílu
zůstal žalovaný 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a soudům obou stupňů
vytýkal „zásadní procesní pochybení, které má za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci“. Především nesouhlasil s posouzením otázky naléhavého právního zájmu
žalobkyně na požadovaném určení. S poukazem na ustanovení čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod vyjádřil přesvědčení, že není přípustné, aby
se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem bytu, který je v katastru
nemovitostí veden na jiného vlastníka, je třetí subjekt. Odkázal též na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 a 22 Cdo 1597/2001, v
nichž byl vyjádřen právní názor, že rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je
vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena
jen ve vztahu mezi účastníky řízení. Otázka vlastnictví v řízení nemohla být
dle dovolatele sporná, neboť žalobkyně nebyla účastnicí žádného z vlastnických
vztahů týkajících se bytu a spoluvlastnického podílu. Navíc požadované určení
neřeší žádná práva žalobkyně, nemůže tak plnit preventivní funkci, naopak
vyvolá další spory, neboť jím není stanoveno, že se právní postavení žalobkyně
nezměnilo, tedy že zůstala společnou nájemkyní předmětného bytu. Dovolatel dále
namítl, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími narušily majetkoprávní vztahy
mezi účastníky řízení a manžely K. Dle jeho názoru zápisem vlastnického práva
žalovaného 1) zaniklo splynutím právo byt užívat z titulu nájmu žalovanému 1) i
žalobkyni a žalobkyně měla naléhavý právní zájem pouze na určení, že obě kupní
smlouvy týkající se předmětného bytu a spoluvlastnického podílu jsou neplatné,
a to proti stávajícím žalovaným a manželům K. Za zásadní, dosud neřešenou
právní otázku označil dovolatel otázku „teleologického výkladu práva z hlediska
konkurence účelu právní úpravy včetně právní jistoty ve věci samé na straně
jedné a účelu právní úpravy funkce soudního systému na straně druhé“. V této
souvislosti opětovně namítl, že ze strany soudů došlo k potlačení ústavního
principu nedotknutelnosti vlastnictví tím, že soudy umožnily napadení
vlastnického práva třetí osobou tak, že tato osoba mohla určovat jiným
subjektům, co je a není v jejich vlastnictví, aniž byla účastna vztahů, kterých
se její žaloba týkala. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších
instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že druhý žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). S
ohledem na shodu rozsudků nižších instancí (bez předchozí kasace rozdílného
rozhodnutí odvolacím soudem s vyslovením závazného právního názoru) dovolání
mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného meritorního
rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Při striktním přístupu by bylo možné konstatovat, že na dovolatelem
komplikovaně formulované otázce zásadního právního významu (viz výše) napadené
rozhodnutí nespočívá a dovolání již z tohoto důvodu není přípustné. Dovolací
soud však posuzoval přípustnost dovolání s přihlédnutím k celému jeho obsahu, z
něhož vyplývá, že dovolatel považuje za zásadně právně významné řešení otázky
existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.
K otázce naléhavého právního zájmu na určení práva či právního vztahu (§ 80
písm. c/ o. s. ř.) existuje však poměrně bohatá judikatura; jde tedy o to, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s touto judikaturou.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení je nezbytnou podmínkou
přípustnosti určovací žaloby. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen
tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo
existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení
stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo)
již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by
objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své
nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, pod č. 35).
V rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor že určovací žaloba podle § 80
písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Za
nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám
praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly
20 a 21).
Okolnost, že stav zápisu v katastru nemovitostí je odlišný od skutečného
právního stavu, určovací žalobu nejen nevylučuje, ale naopak dokládá naléhavý
právní zájem na určení vlastnictví (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1.
1999, sp. zn. I. ÚS 363/98, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek
13, pod č. 9, a svazek 21, pod č. 14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne
24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, nebo ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1094/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/1999 a č. 12/1999).
Uvedený závěr je logickým důsledkem toho, že přezkoumání smlouvy o převodu
nemovitosti (bytu) katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení
vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském
soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy (srov. Sbírka
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, poř. č. 7). Z toho pak dále
vyplývá, že je-li (byť formou předběžné otázky) soudem shledána absolutní
neplatnost smlouvy vložené do katastru nemovitostí, nemohla tato smlouva
způsobit žádné právní následky, a tedy ani zánik práva nájmu splynutím, jak
dovozuje dovolatel.
Ačkoli zpravidla je naléhavý právní zájem dán tehdy, když se žalobce domáhá
určení, že je vlastníkem věci, nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý
právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, ze dne 11. 12.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003 (Soubor
rozhodnutí NS, sv. 25, C 1880), dovodil, že není-li prokázáno, že vlastník bytu
(domu) nabídl převod bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je
následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě, nerespektující navíc
přednostní právo nájemce podle odst. 2 téhož ustanovení, absolutně neplatná pro
rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Dosavadnímu nájemci pak nelze upřít
naléhavý právní zájem žalovat jak na určení vlastnictví k bytu, tak případně i
na určení neplatnosti smlouvy o jeho převodu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004, lze citovaný judikát nepochybně
vztáhnout i na opomenutého společného nájemce; v takovém případě může být
„jinou osobou“, které byl byt do vlastnictví převeden, i druhý ze společných
nájemců jako výlučný nabyvatel. V rozsudku ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1196/2002 (Soubor rozhodnutí NS, sv. 26, C 1988) Nejvyšší soud dovodil, že
naléhavý právní zájem na určení vlastníka bytového domu může mít i nájemce bytu
v domě, zvláště je-li to pro něj významné v souvislosti s předpokládaným
prodejem bytových jednotek do jeho vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., o
vlastnictví bytů.
Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2001, pod č. 68, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu,
není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto
práva nebo právního vztahu týká. Již v rozsudku ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II.
Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, vyslovil
Nejvyšší soud právní názor, dle něhož jestliže právní otázka (platnost
smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k
existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem
na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence
práva nebo právního vztahu. Z těchto závěrů vyplývá nesprávnost dovolatelova
právního názoru, že žalobkyně měla naléhavý právní zájem pouze na určení
neplatnosti smluv o převodu bytu a spoluvlastnického podílu.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 a 22
Cdo 1597/2001 je nepřípadný, neboť tam vyjádřený právní názor (že rozsudek,
kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla
sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení) nijak
neodporuje závěrům napadeného rozhodnutí. Naopak uvedený právní názor dokládá
neopodstatněnost dovolací námitky, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími
narušily majetkoprávní vztahy mezi účastníky řízení a manžely K.
Lze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s citovanými závěry
judikatury (včetně judikatury Ústavního soudu), z čehož vyplývá rovněž
neopodstatněnost námitky údajné protiústavnosti napadeného rozhodnutí (rozporu
s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst.
1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) tedy není dána, a dovolací soud proto dovolání
podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ostatním účastníkům (vedlejšímu účastníku) nevznikly v dovolacím řízení žádné
náklady, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu