30 Cdo 1571/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobců a) Ing. P. M., a b) A. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným
1) O. P., 2) Ing. J. M., 3) Ing. B. Z., a 4) A. V., všem zastoupeným
advokátem,
o určení vlastnictví k nemovitostem, nahrazení projevu vůle, případně o
zaplacení částky 220.730,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 5 C 144/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005, č. j. 12 Co 664/2004 - 96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 Co 664/2004 - 96,
ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne
15. 6. 2004, č. j. 5 C 144/2002 - 45, o zamítnutí žaloby o určení, „že první
žalovaná je vlastnicí pozemků p. č. 597/22 o výměře 62 m2 ostatní plocha
neplodná půda a
p. č. 597/23 o výměře 582 m2 ostatní plocha neplodná půda, zapsaných dosud na
listu vlastnictví č. 382 pro obec P. a k. ú. V., vedeno u K. ú. pro V.,
katastrální území T.“, a ve výrocích o nákladech řízení se zrušuje a věc se
vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobci se po změně žaloby soudem připuštěné domáhali, aby bylo určeno, že
„vlastníkem pozemků p. č. 597/22 o výměře 62 m2 ostatní plocha neplodná půda a
p. č. 597/23 o výměře 582 m2 ostatní plocha neplodná půda, zapsaných dosud na
listu vlastnictví č. 382 pro obec P. a k. ú. V., vedeno u K. ú. pro V.,
katastrální území T., je O. P., “, dále, aby „soud žalované uložil povinnost
dnem právní moci tohoto rozsudku uzavřít s oběma žalobci smlouvu o převodu
nemovitostí ve znění uvedeném
v návrhu na rozšíření žaloby, přičemž uložení povinnosti k prohlášení vůle
první žalované směřující k uzavření této smlouvy nahrazuje toto prohlášení,“
eventuálně aby, „žalovaným byla uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou
zaplatit oběma žalobcům jako oprávněným společně a nerozdílně částku 220.730,60
Kč s 10 % úroky
z prodlení od 21. 5. 2002 do zaplacení“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že
za neplatnou považují kupní smlouvu ze dne 21. 5. 2000 o převodu předmětných
pozemků uzavřenou mezi první žalovanou jako prodávající a žalovanými 2) až 4)
jako kupujícími do jejich podílového spoluvlastnictví z důvodu, že byla
uzavřena jen starostkou obce a zastupitelstvo obce neučinilo projev směřující k
uzavření této smlouvy. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnili
tvrzením, že stav vytvořený touto smlouvou znamená znehodnocení jejich
dlouholetého úsilí a nákladů při budování jejich rekreační chaty a jejího
okolí, která se nachází v bezprostřední blízkosti předmětných pozemků
sousedících s nemovitostmi žalobců, a tedy úmyslné znemožnění výkonu jejich
vlastnického práva. Mají za to, že vyhověním určovací žalobě by se obnovil
dřívější stav, kdy předmětné pozemky byly veřejným prostranstvím, a zbavilo by
je šikany ze strany žalovaných 2) až 4), kteří jako základ pro své útoky vůči
nim využívají tvrzeného spoluvlastnictví, a současně by žalobcům i první
žalované umožnilo respektovat jejich dlouholetý zájem o koupi předmětných
pozemků a realizovat rozhodnutí zastupitelstva obce z let 1997-1998
o prodeji pozemků kolem chat jednotlivým chatařům a koupí pozemků by byl
odstraněn zdroj prakticky všech konfliktních situací mezi žalobci a žalovanými.
Požadavek na uzavření kupní smlouvy dovozují z rozhodnutí zastupitelstva první
žalované ze dne
5. 10. 1998, jímž bylo rozhodnuto, že pozemky tvořící okolí jednotlivých
rekreačních chat v chatové oblasti V. budou chatařům prodány za cenu 50,- Kč za
m2, přičemž
z tohoto rozhodnutí nebyla stanovena žádná výjimka.
Okresní soud v Třebíči po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne
15. 6. 2004, č. j. 15 C 144/2002 - 45, žalobu o určení i žalobu o uložení
povinnosti první žalované uzavřít se žalobci kupní smlouvu o převodu
vlastnictví k předmětným pozemkům zamítl, žalobu, aby „žalovaným byla uložena
povinnost rukou společnou
a nerozdílnou zaplatit oběma žalobcům jako oprávněným společně a nerozdílně
částku 220.730,60 Kč s 10 % úroky z prodlení od 21. 5. 2002 do zaplacení“,
vyloučil
k samostatnému projednání a rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobci jsou ve společném jmění
manželů spoluvlastníky rekreační chaty evid. č. 30 postavené na pozemku st. p.
č. 181 a pozemků st. p. č. 181, p. č. 597/10, zapsaných na LV č. 183 pro obec
P. a k. ú. V., přičemž tato chata je součástí chatové kolonie, ve které mají
chaty rovněž žalovaní 2) až 4). Předmětné pozemky sousedící s nemovitostmi
žalobců převedla první žalovaná kupní smlouvou ze dne 21. 5. 2000 do podílového
spoluvlastnictví žalovaných 2) až 4) a na základě této smlouvy byl proveden
vklad vlastnického práva. Na těchto pozemcích žalobci provedli terénní úpravy,
vysadili živý plot a zhotovili chodník
z kruhových výsečí a okapní chodník. Soud prvního stupně především nepřisvědčil
námitce žalovaných 2) až 4), že projednání a rozhodnutí dané věci brání
překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozsudkem Okresního soudu v Třebíči
ze dne
19. 10. 2000, č. j. 11 C 544/2000 - 72, který nabyl právní moci dne 8. 12.
2000, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy ze
dne
21. 5. 2000 a dále návrhy žalobců na nařízení předběžných opatření, soud
rozhodoval o jiném žalobním petitu, než v daném řízení. Dále dovodil, že
žalobci nemají
ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že první
žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, neboť nebyli účastníky kupní smlouvy
ze dne 21. 5. 2000 uzavřené mezi první žalovanou jako prodávající a žalovanými
2) až 4) jako kupujícími, a uzavřením této kupní smlouvy nebylo ohroženo žádné
jejich právo ani se jejich právní postavení nestalo nejistým. Žalobci totiž
žádné právo ze zákona na koupi předmětných pozemků od první žalované nemají, a
takové právo nevyplývá ani ze smlouvy, protože smlouvu o budoucí kupní smlouvě
s první žalovanou neuzavřeli. Jen pro úplnost okresní soud uvedl, že předmětnou
kupní smlouvu nepovažuje
za neplatnou, neboť členové zastupitelstva první žalované písemně potvrdili, že
starostka obce jimi byla pověřena prodejem pozemků v chatové oblasti v k. ú. V.
a na schůzích zastupitelstva byli pravidelně informováni „o všem podstatném“.
Nelze proto dovodit, že by starostka obce při uzavírání kupní smlouvy se
žalovanými 2) až 4) neprojevila vůli zastupitelstva obce. Uzavřená kupní
smlouva není neplatná ani pro rozpor s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod či s ust. § 3 odst. 1 obč. zák., neboť prodejem pozemků první žalovaná
nezneužila své vlastnictví na újmu práv žalobců, nehledě na to, že ust. § 3
odst. 1 obč. zák. na právní vztah mezi účastníky vůbec nedopadá, stejně jako
ust. § 3 odst. 2 obč. zák. Vzhledem k těmto závěrům soud prvního stupně zamítl
i žalobu na nahrazení projevu vůle první žalované uzavřít se žalobci kupní
smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí, neboť první žalovaná již není
vlastníkem předmětných pozemků, a nemůže proto uzavřít právní úkon, kterým by
tyto pozemky převedla do společného jmění žalobců.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, č. j.
12 Co 664/2004 - 96, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a
rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobci nemají na
požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem.
Nad rámec podle něj přiléhavé argumentace použité v rozsudku soudu prvního
stupně dále krajský soud uvedl, že v daném případě by vyhovění určovací žalobě
zlepšení právního postavení žalobcům nepřineslo a sledovaného cíle by
nedosáhli, neboť je zcela na vůli první žalované, jak a zda vůbec by s
předmětem svého vlastnictví dále disponovala, a jejich tvrzení, že vlastnictví
první žalované by pro ně bylo výhodnější než vlastnictví žalovaných, není
způsobilé existenci naléhavého právního zájmu založit. Správné je i rozhodnutí
soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle, když v
řízení nebylo žalobci tvrzeno ani prokázáno, že by mezi nimi byla uzavřena
smlouva o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem, která by mohla důvodnost uplatněného návrhu zakládat, a prokázán
nebyl ani jiný právní důvod k založení takové povinnosti, neboť vůle první
žalované prodat vlastníkům chat pozemky, jak o tom bylo rozhodnuto
zastupitelstvem první žalované dne 5. 10. 1998, nebyla vůči žalobcům nikdy v
konkrétní podobě projevena. S ohledem na neexistenci naléhavého právního zájmu
žalobců na požadovaném určení se krajský soud nezabýval jejich věcnou
argumentací o neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě nabyli vlastnictví k
předmětným nemovitostem žalovaní 2) až 4).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z
důvodů uvedených
v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Mají za to, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem i
judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem soudů
obou stupňů, že
na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c)
o. s. ř. z důvodu, že nebyli účastníky předmětné kupní smlouvy, a v této
souvislosti odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudky sp. zn.
22 Cdo 797/2000
a sp. zn. Cdon 1690/97), podle níž naléhavý právní zájem na určovací žalobě
může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy. Jsou přesvědčeni o tom, že
vyhovění určovací žalobě by pro ně mělo příznivý dopad, neboť obnovení
vlastnictví první žalované
k předmětným pozemkům by je uchránilo před cílenými útoky a omezování jejich
právního postavení, kterému jsou ze strany žalovaných 2) až 4) vystavováni,
když je jim znemožněno užívat jejich nemovitosti a vykonávat k nim vlastnické
právo. Poukazují na to, že o koupi předmětných pozemků měli od počátku zájem,
což opakovaně ve vztahu k první žalované projevovali, přesto však jim ke koupi
nebyla dána možnost, neboť záměr obce o prodeji pozemků nebyl zveřejněn a
žalobci se tudíž
k němu nemohli vyjádřit a předložit svoji nabídku. Dále namítají, že přestože
rozhodnutím zastupitelstva obce ze dne 5. 10. 1998 bylo schváleno, že pozemky
budou prodány vlastníkům rekreačních chat, rozhodla starostka obce v roce 2000
o jejich prodeji žalovaným 2) až 4) a dne 21. 5. 2000 s nimi uzavřela
předmětnou kupní smlouvu, aniž by o tomto majetkoprávním úkonu obce předem
rozhodlo obecní zastupitelstvo podle zák. č. 367/1990 Sb., což vyplývá i z
prohlášení člena tohoto zastupitelstva pana A. Š. ze dne 6. 12. 2005. Dne 2. 5.
2000 starostka obce spolu se S. ú. B. prohlásila, že obec odprodá pozemky
jednotlivým vlastníkům chat podle návrhu na rozdělení pozemků vypracovaném
firmou G. a odsouhlaseného zastupitelstvem obce a S. ú. B. dne 3. 9. 1999, v
němž byly přesně označené oddělené pozemky pro žalobce. Do té doby tedy obec
činila veškeré úkony směřující k prodeji pozemků žalobcům, avšak dne 4. 5. 2000
ověřil S. ú. B. jiný geometrický plán na rozdělení pozemků, neodsouhlasený
zastupitelstvem, nevyvěšený na úřední desce, na základě kterého došlo k
neoprávněnému odprodeji předmětných pozemků. Zcela v rozporu se zákonem je i
skutečnost, že neexistuje rozhodnutí zastupitelstva o převodu předmětných
pozemků a dodatečné vyjádření zastupitelstva obce takovým rozhodnutím není;
starostka obce proto nemohla uzavřít kupní smlouvu bez platného předchozího
rozhodnutí obecního zastupitelstva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
721/2000 a IV. ÚS 576/2000), neboť takové rozhodnutí je nutno považovat za
zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis). Kromě toho ve
smyslu ust. § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění v době
uzavření kupní smlouvy, měl být záměr obce o převodu nemovitého majetku vhodným
způsobem v obci zveřejněn nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech
obce, aby se k němu mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky, což se v
daném případě nestalo, a žalobci tak jako potencionální zájemci o koupi pozemků
byli zkráceni na svých právech (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2
Cdon 824/97), neboť neměli možnost vyjádřit se
k záměru obce a předložit svou nabídku. Ze všech těchto důvodů považují žalobci
předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák. pro
obcházení zákona č. 367/1990 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon
1659/97), jmenovitě jeho ustanovení § 36a odst. 4 a § 40, když poslední schůze
zastupitelstva obce před podpisem smlouvy se konala dne 28. 4. 2000, avšak
program této schůze byl vyvěšen na úřední desce až 6. 5. 2000 bez toho, že by
obsahoval návrh na odprodej předmětných pozemků. Navíc je nutné, aby se dané
předchozí rozhodnutí obecního zastupitelstva k převodu pozemků vztahovalo ke
konkrétně určeným pozemkům, subjektům kupní smlouvy a výši kupní ceny. Paušálně
znějící dodatečné vyjádření zastupitelstva první žalované tyto náležitosti
nesplňuje, neboť absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být zhojena
dodatečným schválením orgánu obce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26
Cdo 1829/2002). Soudům obou stupňů dále dovolatelé vytýkají, že nepřihlédly k
jim tvrzeným skutečnostem, že neprovedly navržené důkazy a že tak náležitě
nezjistily skutkový stav věci. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s
právním závěrem soudů obou stupňů, že žalobci nemají naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, poukázali na to, že žalobci se sami vzdali svých práv
tím, že nabídku obce P. předmětné pozemky koupit odmítli, a navrhli, aby
dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti pravomocnému
výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí určovací žaloby, bylo podáno včas,
osobami k tomuto oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem,
se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobci napadají dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí
určovací žaloby, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně
rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda občan,
který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným
zájemcem
o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že
nebyla uzavřena po předchozím souhlasu zastupitelstva obce, má ve smyslu ust. §
80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že obec je vlastníkem
těchto nemovitostí. Vzhledem k tomu, že tuto procesní otázku dovolací soud
dosud neřešil a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl
k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř.
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného
právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,
popřípadě jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít
jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo
právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní
postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah
(právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho
procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím
právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být
vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35,
svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000,
publikovaném pod C 290, svazek 3, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž
dovolatelé poukazují v dovolání, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní
zájem
na určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba,
která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít
příznivý dopad
na její právní postavení“. Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že „aktivně
legitimován
k žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy je tedy nejen účastník této
smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by
deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé
ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem
na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné
smlouvy související.
Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o
určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně
legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto
neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost
kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným
účinkům“.
Podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení),
jak platilo v rozhodném znění (tj. k datu před a v době, kdy byla uzavřena
sporná kupní smlouva) obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu
nemovitých věcí. Záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý
majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny
nejméně po dobu 30 dnů
před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a
předložit své nabídky (odst. 4 tohoto ustanovení).
Ustálená Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěla k závěru, že
rozhodnutí obecního zastupitelstva (nebo obecní rady) podle citovaného
ustanovení zákona o obcích o nabytí a převodu nemovitých věcí z majetku obce je
třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis)
a že právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně
obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku
neplatný podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp.
zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22,
pod pořadovým číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS
721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým
číslem 103). Protože převod nemovitých věcí je právním úkonem v majetkoprávní
věci, který spadá do pravomoci obecního zastupitelstva [§ 36a odst. 1 písm. a)
zákona o obcích], není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města)
takový právní úkon učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu
chybí.
Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek
obce se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1659/97, a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru
je (pro obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák.) absolutně neplatná.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že
„neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení
znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro
tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že
smlouva
o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným
zájemcem
o koupi, je neplatná [§ 80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý
majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem
potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení
povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli
dozvědět), typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce
sice byl odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná
třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v
takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby
další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán)
jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu)
samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku)“.
V posuzovaném případě se žalobci domáhají určení, že první žalovaná je
vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že za neplatnou považují
kupní smlouvu uzavřenou mezi první žalovanou a žalovanými 2) a 4) o převodu
těchto nemovitostí, neboť byla uzavřena starostkou obce bez předchozího
souhlasu zastupitelstva obce.
Jestliže v dané věci žalobci tvrdí, že projevili zájem o koupi předmětných
pozemků
z majetku obce, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti jejich
nemovitostí, a že první žalovaná o prodeji těchto pozemků na základě rozhodnutí
zastupitelstva obce ze dne 5. 10. 1998 s nimi již předběžně jednala, pak by
mohli mít naléhavý právní zájem na určení, že první žalovaná je vlastnicí
těchto nemovitostí tehdy, byla-li by kupní smlouva ze dne 21. 5. 2000 uzavřená
mezi první žalobkyní a žalovanými 2) až 4) absolutně neplatná podle § 39 obč.
zák. z důvodu, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu zastupitelstva obce,
neboť v takovém případě by první žalovaná vyhlásila nové nabídkové řízení o
prodeji předmětných pozemků, jehož by se žalobci jako zájemci o koupi těchto
pozemků mohli zúčastnit.
Není tudíž správný právní závěr odvolacího soudu, že neexistence naléhavého
právního zájmu žalobců na požadovaném určení je dána proto, že nebyli účastníky
sporné kupní smlouvy, a že by vyhovění určovací žalobě nemohlo mít příznivý
dopad
na jejich právní postavení. Krajskému soudu je nutno vytknout, že nevycházel
z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, a že
se otázkou platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 5. 2000 při svém
rozhodnutí nezabýval a správnost názoru soudu prvního stupně v tomto směru
nepřezkoumal, ačkoliv s ním žalobci v podaném odvolání nesouhlasili.
K námitkám žalobců uplatněným v dovolání, že záměr obce o prodeji pozemků nebyl
zveřejněn a žalobci se tudíž k němu nemohli vyjádřit a předložit svoji
nabídku, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o
novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení a kterou
v dovolacím řízení uplatnit nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.); účelem dovolacího
řízení totiž je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí určovací žaloby, správný,
Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. v tomto
rozsahu
a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu