28 Cdo 2430/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně H. B.,
zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ Městské části P. – L., zastoupenému
advokátem, 2/ M. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 117/2003, o
dovolání žalovaného 2/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6.
2004, č. j. 55 Co 186/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 1. 2004, č. j. 18 C
117/2003-38, a to tak, že se určuje, že žalovaný 1/ je vlastníkem bytové
jednotky č. 483/16-16 a podílu ve výši 559/51435 na společných částech budovy v
L. č. p. 481, 482, 483, 484, to vše spolu s přilehlými pozemky zapsáno v
katastru nemovitostí na LV č. 2250 pro obec P. a k. ú. L. Žalovaní byli
solidárně zavázáni zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že
první žalovaný doručil dne 15. 5. 2001 druhému žalovanému, tehdy jako výlučnému
nájemci bytu na základě smlouvy z 15. 2. 1999 s prvním žalovaným, nabídku
převodu předmětného bytu do vlastnictví. Dne 29. 6. 2001 uzavřeli druhý
žalovaný a žalobkyně manželství. Dne 5. 11. 2001 zaslal druhý žalovaný R. k.
S., s. r. o. (jednající podle mandátní smlouvy za prvního žalovaného) akceptaci
nabídky s tím, že uvedl, že je ženatý; později v řízení tvrdil, že žalobkyně s
převodem bytu pouze jemu souhlasila. Dne 30. 11. 2001 pak první žalovaný
uzavřel pouze s druhým žalovaným smlouvu o převodu bytové jednotky; ke vkladu
smlouvy do katastru nemovitostí došlo s účinky dne 5. 12. 2001.
Při nezpochybněném naléhavém právním zájmu na určovací žalobě
dovodil odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž považoval za
rozhodný právní stav v době dojití nabídky převodu bytu druhému žalovanému (v
době před sňatkem se žalobkyní) -, že uzavřením manželství (žalobkyně byla v
bytě přihlášena k trvalému pobytu od 6. 4. 1999 spolu se svými dvěma
nezletilými dětmi) vzniklo oběma účastníkům právo společného nájmu bytu podle §
704 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“). V takovém případě nastoupila
povinnost prvního žalovaného nabídnout převod bytu i žalobkyni; navíc se vše
dělo resp. mohlo stát ještě za běhu šestiměsíční lhůty od doručení nabídky
druhému žalovanému podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví
bytů. Jestliže první žalovaný nabídku neučinil, porušil tak posledně citované
ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., smlouva o převodu vlastnictví jednotky jen s
druhým žalovaným je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 o. z. a důsledkem
je, že vlastníkem bytu zůstal první žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný
dovolání. Zdůraznil v něm, že první žalovaný řádně splnil nabídkovou povinnost
vůči druhému žalovanému jako výlučnému nájemci a rozhodný má být právě právní
stav v době účinnosti nabídky. Ze zákona neplyne, že by snad nabídka převodu
bytu měla být opakována; tím spíše nelze konstruovat jiné právní následky než
provedený převod vlastnictví jednotky druhému žalovanému. Dovolatel navrhoval,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Z ostatních účastníků se k dovolání vyjádřil první žalovaný.
Ten se připojil k důvodům tvrzeným druhým žalovaným a též navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolací instanci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že druhý žalovaný
podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
občanského soudního řádu – dále \"o. s. ř.\"). Dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod byl, vzhledem k obsahu dovolání,
uplatněn podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. – tvrzeno je
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. má dosavadní vlastník
bytu či budovy při převodu vlastnictví k bytu, jehož nájemcem je fyzická osoba,
povinnost nabídnout převod bytu tomuto nájemci. Nepřijme-li nájemce tuto
nabídku do šesti měsíců ode dne, kdy mu byla doručena, může být byt převeden
jiné osobě. (Nájemce má však ještě předkupní právo podle § 22 odst. 2 téhož
zákona.)
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo
412/2003 (Soubor rozhodnutí NS sv. 25, C 1880), dovodil, že při neprokázané
nabídce převodu bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je
následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě, nerespektující navíc
přednostní právo nájemce podle odst. 2 téhož ustanovení, absolutně neplatná pro
rozpor se zákonem (§ 39 o. z.). Dosavadnímu nájemci pak nelze upřít naléhavý
právní zájem žalovat jak na určení vlastnictví k bytu, tak případně i na určení
neplatnosti smlouvy o jeho převodu.
Citovaný judikát lze nepochybně vztáhnout i na opomenutého
společného nájemce. V takovém případě může být „jinou osobou“, které byl byt do
vlastnictví převeden, i druhý ze společných nájemců jako výlučný nabyvatel.
Šestiměsíční lhůtu, běžící podle § 22 odst. 1 zákona č.
72/1994 Sb. od doručení nabídky převodu bytu, nelze vyložit tak, že by doručení
nabídky nájemci samo o sobě znamenalo ukončení (přerušení) běhu této lhůty –
zejména nastanou-li během lhůty relevantní skutečnosti (vznik nájemního práva
další osoby k bytu), které mohou vyvolat povinnost vlastníka bytu nabídnout
převod ještě další osobě. Posledně popsaný důsledek nastupuje tím spíše,
jestliže rozhodná skutečnost, v této věci vznik práva společného nájmu bytu
manžely (§ 704 odst. 1 o. z.), nastala ještě v mezidobí od doručení nabídky
dosavadnímu výlučnému nájemci do jejího přijetí. Smluvní proces, probíhající
mezi prvním žalovaným jako vlastníkem nemovitosti a druhým žalovaným, byl
dokonce formálně uzavřen až smlouvou samostatně sjednanou po přijetí nabídky.
Žalobkyně se ještě před přijetím nabídky k převodu bytu
druhým žalovaným stala spolu s ním nájemkyní předmětného bytu. Tím vznikla
prvnímu žalovanému, jako vlastníku domu, povinnost nabídnout převod bytu též
žalobkyni. Nestalo-li se tak, byl porušen § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. s
následkem neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky (ze dne 5. 11. resp.
30. 11. 2001) podle § 39 o. z. pro rozpor se zákonem.
Na těchto závěrech nemohlo nic změnit ani samotné tvrzení
druhého žalovaného, že žalobkyně s převodem bytu pouze na něj souhlasila.
Vzniklo-li žalobkyni právo na převod bytu do vlastnictví, pak se ho mohla
platně vzdát jen v intencích § 574 odst. 1 o. z. – tedy obligatorně
písemnou dohodou, sjednanou nikoli s manželem, ale s vlastníkem domu.
Posouzení věci dovolacím soudem vede k závěru, že odvolací
soud rozhodl správně. V řízení před nižšími instancemi nezjistil dovolací soud
ani procesní vadu, která by snad měla vést ke zmatečnosti některého z obou
jejich rozhodnutí či k procesní nesprávnosti ve smyslu § 242 odst. 3 o. s.
ř.
Dovolací soud proto dovolání druhého žalovaného zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
V řízení o dovolání byla úspěšná žalobkyně, nevznikly jí však
žádné náklady. Nebylo důvodu přiznat náhradu nákladů řízení prvnímu žalovanému;
ten ve svém vyjádření podpořil druhého žalovaného, jenž s dovoláním neuspěl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu