edy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce Z. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze
2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr.
Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení
projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 365/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2015, č. j. 23 Co 276/2014-440, ve
znění opravného usnesení ze dne 25. května 2016, č. j. 23 Co 276/2014-496,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení,
byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 C
365/2010-210, ve znění opravného usnesení ze dne 22. prosince 2015, č. j. 12 C
365/2010-488, tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít s
žalobcem smlouvu o převodu pozemku (o výměře 11 798 m2) v katastrálním území M.
(výrok I). Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků
(výrok II).
Odvolací soud takto rozhodl ve věci, v níž se žalobce domáhá převodu pozemku
jako náhradního dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
půdě“), za pozemky, jež mu nebylo lze vydat pro zákonem stanovenou překážku,
odkazuje v tomto směru na negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví
oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona o půdě). Odvolací soud uzavřel, že
restituční nárok žalobce (jakož i dalších oprávněných osob, jež spolu s ním své
nároky „sdružily“ – E. B., M. Š., I. Č. a J. Ř.) byl již dříve uspokojen.
Zjistil, že tento nárok dosahoval výše „toliko“ 33.862.333 Kč, jelikož žalobce
(a spolu s ním další uvedené osoby) nejsou oprávněnými osobami (ve smyslu § 4
odst. 2 zákona o půdě) k restituci toho majetku, jenž původně patřil J. M. B.,
zemř. 1980, tj. jde-li o náhradu za pozemky, resp. 1/3 pozemků v k. ú. S., a
kdy se žalobci (a dalším oprávněným osobám) dostalo již dříve pozemků v hodnotě
49.356.869 Kč.
Dovoláním napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání považuje za
přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dílem na řešení otázky
dovolacím soudem dosud neřešené, jakož i na řešení dalších otázek, při němž se
měl odvolací soud – dle mínění dovolatele – od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu odchýlit. Konkrétně dovolatel namítá, že odvolací soud nebyl
oprávněn znovu posuzovat otázku, zda je žalobce oprávněnou osobou k restituci
majetku, stejně tak jako i další podmínky restituce, bylo-li o jejich naplnění
již dříve pravomocně rozhodnuto jiným orgánem, pozemkovým úřadem. Za rozporné s
dosavadní judikaturou považuje i případné posouzení, že rozhodnutí o
restitučním nároku má povahu deklaratorní a nikoliv konstitutivní, zakládající
vlastnické právo (či jiný nárok) oprávněné osoby, a současně namítá, že soud
není oprávněn v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost takového
správního aktu. Kritizován je i postup soudu v odvolacím řízení, v němž
dovolatel spatřuje porušení principu neúplné apelace.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v
řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v
projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení a nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §
237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení hmotněprávní otázky, zda
je žalobce nositelem uplatňovaného práva (zda patří do některé ze skupin
oprávněných osob, definovaných v § 4 odst. 2 zákona o půdě) vztahujícího se na
restituce majetku patřícího původně jiné osobě, jež zemřela před účinností
zákona o půdě. Řešení této otázky dovolatel v dané věci podaným dovoláním
nenapadá.
Dovoláním napadeným rozhodnutím se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe ani při řešení otázek procesního práva, jež dovolatel
nastoluje v dovolání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je zajisté ustálena v závěru, že soudy, mimo
řízení podle části páté (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny
přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které
zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl
vydán v mezích pravomoci přípustného správního orgánu a zda je pravomocný nebo
vykonatelný (k tomu přiměřeně srov. např. i dovolatelem odkazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č.
11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004; dále např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo
2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004,
sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího
soudu – dostupné i na jeho internetových stránkách).
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je také závěr, že kladné
rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle § 9 odst. 4
zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze
deklaratorním, a že je titulem nabytí vlastnictví (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se – co
do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud
vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, nebo již shora odkazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, a ze dne 20. 5.
2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového
úřadu dle § 9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví
oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že
vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí
pozemkového úřadu (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 2230/2000).
V případě soudního rozhodnutí je toliko jeho výrok způsobilý přivodit účinky,
které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov. § 159a odst. 1
o. s. ř.), zatímco prostřednictvím odůvodnění sdělují se skutkové a právní
závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky
učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku
rozhodnutí (u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v
souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly
pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu
posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu brání ustanovení § 135 odst. 2
věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000,
sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a
o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou
předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého
rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS
2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). Uvedené závěry lze vztáhnout i na účinky
správních rozhodnutí, neboť jen výrok správního rozhodnutí v sobě nese
autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané otázky;
pouze výrok je pro jeho adresáty závazný a schopný nabýt právní moci a
odůvodnění slouží k jeho vysvětlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, ze dne 20. 8. 2009, sp. zn. 1
As 55/2009, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Ads 96/2011, a ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn. 2 As 106/2011, dostupné i na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu). Za rozhodnutí nelze považovat celý akt správního orgánu, ale
právě jen tu jeho část, která je skutečně způsobilá účastníka na právech
zkrátit, kterou se projeví „moc práva“, nabude-li rozhodnutí právní moci; touto
částí, v níž správní orgán autoritativně, vrchnostenským způsobem subjektivní
oprávnění účastníka zakládá, mění nebo ruší či autoritativně deklaruje, je
výrok (enunciát) rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
8. 1996, sp. zn. 6 A 154/94, uveřejněný v časopise Soudní judikatura správní,
ročník 1999, poř. č. 400).
Odvolací soud tudíž v dané věci nikterak neporušil zásadu presumpce správnosti
rozhodnutí správního orgánu či vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o ona
inkriminovaná rozhodnutí pozemkového úřadu, jejichž výroky nebylo konstituováno
vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani
právo na jiné náhradní plnění, nýbrž jimi bylo autoritativně rozhodnuto dle § 9
odst. 4 zákona o půdě o vlastnictví oprávněné osoby v tom směru, že žadatelé
vlastníky nárokovaných nemovitostí nejsou, a to (již) z důvodu zákonem
stanovené překážky bránící restituci in natura vydáním původních pozemků. Závěr
obsažený toliko v odůvodnění rozhodnutí, že „dědicům oprávněných osob přísluší
náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17 zákona, popřípadě náhrada dle § 16 zákona“ není
součástí výrokové části rozhodnutí, stejně tak jako další v odůvodnění
prezentované úvahy správního orgánu, jež se neprojevily ve výroku rozhodnutí.
Řešení těchto otázek tedy pro soud v tomto řízení závazné není, a odvolací soud
tudíž nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe, posoudil-li v tomto
řízení spornou otázku týkající se existence a výše žalobcem uplatňovaného
nároku na náhradu jako otázku předběžnou dle § 135 odst. 2 věty první o. s. ř.
Závěr o závaznosti toliko výroku správního rozhodnutí, a to i v případě
negativního rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby dle § 9
odst. 4 zákona o půdě, byl reflektován i judikaturou Ústavního soudu (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 543/98, či jeho
usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. 74/02, v nichž Ústavní soud vyslovil
závěr, že má-li být restituentům konstituováno právo na jiné náhradní plnění v
případě negativního rozhodnutí o vlastnictví, je třeba, aby tak pozemkový úřad
stanovil přímo výrokem rozhodnutí).
Na podporu argumentace o diskreci soudu samostatně posuzovat sporné otázky
týkající se existence nároku oprávněné osoby na poskytnutí náhradních pozemků
(a jeho výše) lze pak odkázat i na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež k
odstranění stavu právní nejistoty v právních poměrech mezi restituenty a
Pozemkovým fondem ČR (později jeho nástupkyní – Českou republikou, jejíž práva
a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) připouští i žalobu na určení práva
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či ze dne 14. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). K oprávnění soudu posuzovat otázky, jež byly
již dříve předmětem úvahy pozemkového úřadu předcházející vydání jeho
rozhodnutí a kdy soudem později učiněná zjištění nasvědčují tomu, že správní
orgán (pozemkový úřad) v rámci úvahy vedoucí k vydání rozhodnutí opomněl
zohlednit okolnosti stěžejní pro řešení některé právně významné předběžné
otázky, pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp.
zn. 28 Cdo 4634/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 223/2014.
Zbylé námitky, jež pak dovolatel vznáší vůči postupu soudu v odvolacím řízení,
vystihují tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem,
přihlíží dovolací soud (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř.). To platí i v případě namítaného porušení principu
neúplné apelace (§ 205a, § 213 odst. 5 o. s. ř.), nehledě na to, že jednou z
výjimek ze zákazu novot v odvolacím řízení je právě i uplatnění skutečností a
důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 205a písm. c/ o. s. ř.), či
uplatnění skutečností a důkazů, které nastaly (vznikly) po vyhlášení rozhodnutí
soudu prvního stupně (§ 205a písm. f/ o. s. ř.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není založeno na posouzení otázek hmotného či procesního práva dovolacím soudem
dosud neřešených či otázek, při jejichž řešení by se snad odvolací soud od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (či Ústavního soudu) odchýlil nebo
které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a nejde ani o případ, kdy by
měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka, významná pro rozhodnutí,
posouzena jinak.
Dovolání tudíž (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné není a proto je Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§
243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f
odst. 3 věty druhé).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu