26 Cdo 1793/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. R.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7
pod sp.zn. 5 C 98/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2002, č.j. 5 C
98/2000-45, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3.
2002, č.j. 5 C 98/2000-45 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 1. 11.
2000, č.j. 5 C 98/2000-12, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne
18. 9. 2001, č.j. 17 Co 411/2001-29, a jeho usnesení ze dne 22. 10. 2001,
č.j. 5 C 98/2000-31, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce
zrušeno usnesením Městského soudu ze dne 21. 1. 2002, č.j. 17 Co 753/2001-39, a
věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení),
zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené
jako byt č. 13, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) domu č.p. 318 v S. ulici
č. 6, v P. (dále „předmětné prostory“ nebo „předmětný byt“ a „předmětný dům“),
a prostory sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako pokoje, ze sklepa a
dalších prostor užívaných společně s dalším uživatelem p. K., tj. předsíně, WC
a koupelny a předmětné prostory byla povinna žalovaná vyklidit do 1 roku od
právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 18. 4. 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalobce je
vlastníkem předmětného domu, že kolaudační stav pátého nadzemního podlaží (4. patra) předmětného domu je (od roku 1927) takový, že v levé částí je byt 2+1 s
příslušenstvím a v pravé části byt 3+1 s příslušenstvím, že doklady o změně
způsobu užívání nebyly dohledány, že odbor bytového hospodářství ONV v P. rozhodnutím ze dne 19. 1. 1982 přidělil žalované podle § 18 zákona č. 41/1964
Sb., o hospodaření s byty, byt označený jako byt č. 9 (po paní K. K.),
sestávající z jednoho pokoje se společným WC (dále též „přidělený byt“), který
jí byl fakticky předán do užívání dne 27. 1. 1982, že tentýž orgán rozhodnutím
ze dne 29. 3. 1983 udělil žalované podle § 56 citovaného zákona souhlas se
sloučením přiděleného bytu s obytnou místností IV. kategorie po paní M. K. a
rozhodnutím ze dne 7. 6. 1985 souhlas se sloučením s obytnou místností IV. kategorie po paní Š. N., v důsledku čehož vznikl předmětný byt, sestávající z
kuchyně, dvou pokojů, společné předsíně, WC a koupelny, který i nadále tvořil
část původně administrativně rozděleného bytu, jehož druhou část (jednu obytnou
místnost) užíval pan A. K., který spolu se žalovanou užíval i společné
příslušenství. Dále vzal za prokázáno, že na základě posléze uvedeného
rozhodnutí byla dne 31. 7. 1985 uzavřena mezi OPBH v P. a žalovanou písemná
dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu a že žalobce (zastoupen
advokátkou) dne 12. 7. 1999 a dne 20. 6. 2000 vystavil žalované evidenční list
pro výpočet nájemného a vyměřené nájemné od ní přijímal. Odvolací soud - ve
shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že žalované vznikl k předmětnému bytu
(včetně společného příslušenství) na základě dříve platných předpisů řádný
užívací, nyní nájemní vztah, když první obytná místnost (včetně příslušenství)
jí byla řádně přidělena na základě řádného rozhodnutí o přidělení bytu a
následně s ní byla k této místnosti uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí
bytu, která nemusela mít písemnou formu, ale mohla být uzavřena i ústně resp. konkludentně. Tímto způsobem (uvedl odvolací soud) vznikl nájemní vztah
žalované k dalším dvěma místnostem, když vlastník domu písemně s tímto stavem
vyjádřil souhlas (rozhodnutí Odboru bytového hospodářství z 29. 3. 1983 a ze 7. 6. 1986 /správně 1985/), který následně potvrdil i zápisem o dohodě o odevzdání
a převzetí bytu 2+1, IV. kategorie z 31. 7. 1985, a to nejpozději od 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., jímž byl zrušen zákon o
hospodaření s byty, a dohodu o užívání bytu (nájemní smlouvu) bylo možno
uzavřít i ústně, příp. konkludentně, aniž by jí muselo předcházet rozhodnutí
národního výboru o přidělení bytu. Podle názoru odvolacího soudu „mezi právním
předchůdcem žalobce a žalovanou vznikla platná dohoda o užívání bytu (později
přetransformovaná na nájemní smlouvu)“ a žalobce nájemní vztah žalované k
předmětným prostorám plně akceptoval, když jí vystavil k bytu evidenční listy,
vyměřoval jí nájemné a přijímal je od ní.
Odvolací soud neshledal právně
významnou námitku žalobce, že žalovaná užívá předmětné prostory bez právního
důvodu – v rozporu s kolaudovaným stavem, neboť neužívá celý byt tak, jak byl
kolaudován, ale toliko jeho administrativně rozdělenou část; poukázal přitom
na to, že administrativní rozdělení bytu nebylo spojeno se stavebními úpravami
a nedošlo k porušení platných stavebně-technických předpisů. Rovněž tak
neshledal případnými odkazy žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího a
Ústavního soudu, neboť tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci a na daný
případ nedopadají. Odvolací soud uzavřel, že i když předmětné prostory
užívané žalovanou „netvoří byt v jeho kolaudovaném stavu“, lze právní vztah
žalované k nim podřadit pod ustanovení upravující užívání bytu ve smyslu dříve
platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§ 685 a násl. obč.zák.),
neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší (§ 853
obč.zák); protože žalobce neprokázal, že by tento vztah byl ukončen, nelze
žalobě na vyklizení vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. V
dovolání obsáhle rekapituluje průběh řízení v projednávané věci, obsah
rozhodnutí soudů obou stupňů a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající
judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. 12.
2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, a ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99. S
poukazem na označená rozhodnutí uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o
sloučení bytů nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 občanského
zákoníku spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu,
a že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání bytu (nájmu)
nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom,
že místnost nebo místnosti jsou určeny k bydlení jako samostatné bytové
jednotky. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že uvedená rozhodnutí
na daný případ nedopadají a namítá, že závěry v nich vyslovené jsou
aplikovatelné i v projednávané věci, byť je zde určitá odlišnost spočívající v
tom, že zatímco v rozhodnutí Nejvyššího soudu „šlo o situaci, kdy došlo ke
sloučení dvou původních bytů v celek, který byl prohlášen za jeden byt, ačkoliv
se jím nestal“, v dané věci „jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky
byly postupně vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého
nájemce, další část byla ponechána v užívání jiného nájemce, aniž došlo ke
stavebním změnám nebo byť formální rekolaudaci“. Dovolatel dále poukazuje na
definici bytu obsaženou v ustanovení § 62 zákona o hospodaření s byty a na to,
že právo užívat byt bylo podle občanského zákoníku v tehdy platném znění
založeno rozhodnutím o přidělení bytu (ve smyslu uvedené definice) a dovozuje,
že nebyly-li prostory užívané žalovanou nikdy kolaudovány jako samostatná
bytová jednotka, nemohlo dojít „pro nezpůsobilost předmětu právního vztahu“ ke
vzniku nájemního práva, a to ani po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl
zrušen zákon o hospodaření s byty. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů
byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za situace, kdy je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nepřichází v úvahu posuzování
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (resp. podle § 237
odst. 3 o.s.ř., na něž /nesprávně/odkazuje dovolatel).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v
dovolání tvrzena a z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
Dovoláním nebyla zpochybněna skutková zjištění odvolacího soudu, a proto
dovolací soud vychází ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v řízení
před soudy obou stupňů.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu
důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru
odvolacího soudu, že žalované svědčí právní důvod užívání předmětných prostor
(jež nejsou bytem ve smyslu kolaudačního rozhodnutí), založený rozhodnutím o
přidělení bytu ze dne 19. 1. 1982 a rozhodnutími o sloučení bytů ze dne 29. 3.
1983 a ze dne 7. 6. 1985 a na ně navazujícími dohodami o odevzdání a převzetí
bytu, resp. nájemní smlouvou konkludentně uzavřenou s právním předchůdcem
žalobce po 1. 1. 1992.
Podle § 154 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též „obč.zák.
před novelou“), které je nutno aplikovat (srov. § 868 občanského zákoníku ve
znění účinném od 1. 1. 1992 – dále též „obč.zák.“), rozhodnutím o přidělení
bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle
předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem,
o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná) vzniklo občanovi právo, aby s
ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této
dohody pak vzniklo podle § 155 odst. 1 obč.zák. před novelou právo osobního
užívání bytu. Dohoda uzavřená bez rozhodnutí o přidělení bytu byla vzhledem k
ustanovení § 39 obč.zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník,
Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555).
Rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 obč.zák. před novelou spojovalo
vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu nebylo však rozhodnutí místního
národního výboru, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o
hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“) udělil souhlas ke
sloučení bytů. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu,
vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému
sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, ze dne
14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
12/2001, pod č. 146, ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99, ze dne 29. 11.
2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/2000, ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002).
Definici bytu, jehož se právní vztah osobního užívání bytu týkal, obsahovalo
ustanovení § 62 zákona o hospodaření s byty, podle něhož se bytem rozuměla
jednotlivá místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí
stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako
samostatné bytové jednotky.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu mělo povahu správního
aktu, na jehož náležitosti se vztahoval správní řád (srov. zákon č. 71/1967
Sb., v tehdy platném znění), přičemž soud nebyl oprávněn správnost rozhodnutí
národního výboru o přidělení bytu přezkoumávat - srov. rozhodnutí uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem
42; k uvedenému názoru se přihlásil Nejvyšší soud např. i ve svých rozhodnutích
ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo
1853/99, ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, ze dne 29. 7. 2004,
sp.zn. 26 Cdo 1317/2003, a sdílí jej i v souzené věci. V této souvislosti lze
poukázat i na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2000, pod pořadovým číslem 11, z něhož vyplývá, že mimo rámec správního
soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy
však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt
vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo
vykonatelný.
Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, vyplývá, že rozhodnutím
odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. ze dne 19. 1. 1982
(právní moc ani vykonatelnost tohoto rozhodnutí nebyla v řízení zpochybněna)
byl žalované přidělen byt č. 9 sestávající z 1 pokoje a společného WC v P., S.
6, který tvoří část předmětných prostor, užívaných žalovanou; označený správní
orgán byl přitom nepochybně příslušným k vydávání rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou. I kdyby tento přidělený byt
neměl povahu bytu ve smyslu § 62 zákona o hospodaření s byty, je nutno – ze
zřetelem k výše uvedenému – z takovéhoto rozhodnutí vycházet, byť by bylo věcně
nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt). Nelze tedy něž učinit závěr,
že žalované k přidělenému bytu vzniklo právo osobního užívání, které se
následně (§ 871 odst. 1 obč.zák.) transformovalo na právo nájmu bytu.
Jiná je však situace, pokud jde o rozhodnutí odboru bytového hospodářství
Obvodního národního výboru pro Prahu 7 ze dne 29. 3. 1983 a ze dne 7. 6. 1985 o
sloučení bytů, vydaná podle § 56 zákona o hospodaření s byty, jež nelze
považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 obč.zák. před
novelou. Již z tohoto důvodu nemohla být podkladem pro platně uzavřenou dohodu
o odevzdání a převzetí bytu, s níž by byl spojen vznik práva osobního užívání
bytu, jak mylně dovodil odvolací soud. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani
pokud dospěl k závěru, že právní důvod užívání předmětných prostor žalovanou se
opírá o nájemní smlouvu, konkludentně uzavřenou po 1. 1. 1992. Nehledě na to,
že v řízení učiněná skutková zjištění nedávají podklad pro závěr, že na straně
právního předchůdce žalobce a na straně žalované byla dána vůle k uzavření
nové nájemní smlouvy ohledně předmětných prostor, bránila by platnému uzavření
takové smlouvy především skutečnost, že část těchto prostor (přidělený byt)
nebyla právně volná, neboť k ní již svědčilo žalované právo nájmu bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc. předsedkyně senátu