28 Cdo 333/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve
věci žalobkyně Jinonice Property Devolepment a. s., IČ: 27189864, se sídlem v
Praze 5, Na Vidouli 1/1, zastoupené Mgr. Michalem Bedrnou, advokátem se sídlem
v Praze 6, Eliášova 21, proti žalovanému JUDr. M. D., zastoupenému Mgr. Helenou
Peyschlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, o zaplacení
1.065.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 105 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 31. července 2013, č. j. 54 Co 235/2013-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.584,80 Kč k rukám Mgr. Heleny Peyschlové, advokátky, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 19. prosince 2012, č. j. 105 C1/2011-158, ve výroku I,
jímž tento soud rozhodl o věci samé tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný
zaplatil žalobkyni částku 1.065.625,- Kč se specifikovaným
příslušenstvím.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavírá, že účastníky
dne 13. 7. 2005 uzavřená kupní smlouva, podle které bylo na žalobkyni převedeno
vlastnické právo k označeným pozemkům v kat. území Jinonice, není neplatná a
že žalobkyni proto právo na vrácení kupní ceny (na vydání bezdůvodného
obohacení podle § 451 odst. 2 a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nevzniklo. K obraně
žalobkyně, že žalovanému již v době uzavření smlouvy nesvědčilo vlastnické
právo k pozemkům, odvolací soud poukazuje na nepřerušenou řadu nabývajících
titulů (počínaje dohodou o vydání pozemků oprávněným osobám v roce 1991,
registrovanou tehdy státním notářstvím) a in eventum zmiňuje též dobrou víru
nabyvatele, podepřenou i výsledky řízení o určení platnosti dotčených právních
úkonů (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 13/93),
trvající po dobu 14 let (implikující závěr o oprávněné držbě a event. nabytí
vlastnického práva vydržením; § 130 odst. 1, § 134 obč. zák.). Na platnost
dříve uzavřené kupní smlouvy – dodává odvolací soud – nemůže mít vliv ani
později vydané rozhodnutí v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby, jímž
bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu a jehož účastníkem žalovaný nebyl
(rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6 C
164/2005-114, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010,
č. j. 24 Co 218/2009-162). Své závěry odvolací soud podpořil i argumentací v
rovině ústavněprávní, poukazuje zejména na princip právní jistoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc právní
posouzení věci odvolací soudem za nesprávné. K přípustnosti dovolání uvádí
tolik, že „dovolacím soudem by měla být právní otázka posouzena jinak“; přitom
(v závěrečné pasáži dovolání) odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
31 Odo 1424/2006 a 30 Cdo 2881/2001, pokládajíc rozsudek odvolacího soudu za
rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce nabytí věci od
nevlastníka v dobré víře. V dovolání rovněž obsáhle reprodukuje dosavadní
výsledky řízení, účastníky uzavřenou kupní smlouvu označuje za neplatnou z
důvodu, že žalovaný (prodávající) nebyl vlastníkem pozemků, a v této
souvislosti se dovolává zejména rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 164/2005 (jímž bylo
nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby),
pokládajíc je za „rozhodnutí deklaratorní s účinky ex tunc“. Navrhla, aby byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, případně aby jej dovolací soud změnil a
žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby
dovolací soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je projednatelným a
přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále
jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu o vlastnickém právu žalovaného v době uzavření
kupní smlouvy a o jeho přechodu na žalobkyni (se zřetelem k němuž pokládá soud
účastníky uzavřenou smlouvu za platný právní úkon) v posuzované věci nezávisí
na řešení otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka v dobré víře, jak
mylně dovozuje dovolatelka, nýbrž jej odvolací soud zakládá na zjištění o
nepřerušené řadě platných nabývacích titulů (dohoda o vydání věci oprávněným
osobám ze dne 2. 12. 1991, kupní smlouva ze dne 27. 12. 1991, obě registrované
státním notářstvím). Právě proto, že žalobkyně zpochybňuje i platnost těchto
titulů, všímá si odvolací soud i dalších okolností, z nichž usuzuje na dobrou
víru žalovaného, že mu pozemky patří. (Z nich je evidentní, že i případná držba
žalovaného byla by držbou oprávněnou, trvající po dobu delší 10 let, jež by
jinak měla za následek originární nabytí vlastnického práva vydržením; § 130
odst. 1, § 134 obč. zák.). Z toho je zřejmé, že s dovolatelkou citovanou
judikaturou (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod
č. 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 21.
12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2882/2011) závěry odvolacího soudu nekolidují.
Rozhodnutí soudu o určení vlastnictví (rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6 C 164/2005-114, potvrzený rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 24 Co 218/2009-162), vydaný v
řízení, jehož účastníkem nebyl žalovaný, otázku vlastnictví ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným pochopitelně závazně neřeší (srov. § 159a odst. 1 a 3 o.
s. ř.) a tedy ani soud při posuzování této otázky v nyní projednávané věci
nemůže vůči žalobkyni vycházet ze závěru, že o dané otázce bylo závazně
rozhodnuto (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn.
21 Cdo 1724/2003).
Sluší se poznamenat, že rozhodnutí o určení vlastnického práva
oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je
pak rozhodnutím, jímž má být konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby.
Okruh jeho účastníků je definován zákonem (srov. § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a jsou jimi oprávněná osoba (§ 4),
povinná osoba (§ 5) a pozemkový fond. Přitom platí, že ani rozhodnutí
pozemkového úřadu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci
(případně rozhodnutí soudu je nahrazující, vydané v řízení podle části páté o.
s. ř., jehož účastníky jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před
správním orgánem; § 250a odst. 1 o. s. ř.) nemůže mít vliv na existenci
vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (shodně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, rozsudek
ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, rozsudek ze dne 11. 4. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 3745/2011, nebo rozsudek ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3048/2012).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu – z pohledu v dovolání vymezených
otázek – nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.),
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit
žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 1 o. s. ř.), k
nimž patří odměna advokátky zastupující žalovaného ve výši 12.580,- Kč (§ 6
odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokátky 300,- Kč (§13 odst. 3
cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.704,80 Kč, tj. celkem 15.584,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu