28 Cdo 3048/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce JUDr. Vladimíra Szabo, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova
1021/70, insolvenčního správce dlužníka ZAPROS, spol. s r.o., IČ: 25620673, se
sídlem v Berouně 2, Na Ptáku, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované V. A. S. – P., bytem C.,
zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní
16, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C
131/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.
března 2012, č. j. 28 Co 94/2012-269, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. 28 Co
94/2012-269, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu
v Berouně ze dne 9. 2. 2011, č. j. 7 C 131/2005-181, tak, že žalobu o určení,
že dlužník, jehož insolvenčním správcem je žalobce, je vlastníkem budovy bez čp/
če na parcele a pozemků a původní parcely, nyní pozemkových parcel, vše v
katastrálním území B., zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (výroky II.,
III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že pravomocnými rozhodnutími
Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5. 2003, sp. zn.
OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, a ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. OPÚ 2415/92
Fe, 791/2004/7102-Ba, bylo určeno, že žalovaná, jakožto osoba oprávněná ve
smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o
půdě“), je vlastnicí předmětných nemovitostí. Řízení podle části páté
občanského soudního řádu, v němž se žalobce následně domáhal nahrazení
rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Beroun ze dne 26. 5.
2003, sp. zn. OPÚ 2415/92 Fe, 292/2003/7102-Ba, určením, že žalovaná vlastnicí
nemovitostí není, bylo přitom usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4.
2008, č. j. 7 C 131/2005-56, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 18. 9. 2008, č. j. 28 Co 468/2008-70, pravomocně zastaveno pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté, jež byla spatřována v okolnosti, že žaloba, kterou
se Státní statek Smiřice, s. p., domáhal nahrazení téhož rozhodnutí pozemkového
úřadu určením, že žalovaná vlastnicí dotčených nemovitostí není, byla již
pravomocně zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 7. 2007, č.
j. 9 C 150/2003-65. Ačkoliv žalobce i jeho právní předchůdci od 8. 10. 1992,
kdy nemovitosti na základě kupní smlouvy (neplatné pro rozpor s ustanovením § 5
odst. 3 zákona o půdě) měly být převedeny na manžele L. a D. S., do února 2004
byli v dobré víře, že jim předmětné nemovitosti patří, opírajíce své
přesvědčení o právní úkony, na jejichž základě docházelo k převodu nemovitostí
mezi jednotlivými subjekty, dospěl odvolací soud k závěru, že i přes vydržení
vlastnického práva k nemovitostem stranou žalující (§ 134 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen –
„obč. zák.“), nabyla nemovitosti do vlastnictví posléze na základě pravomocných
konstitutivních rozhodnutí pozemkového úřadu originárním způsobem žalovaná, což
mělo za následek zánik vlastnického práva žalobce. Odkázal přitom na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1748/2007, 30 Cdo
4802/2007, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04,
a uvedl, že se žalobce proti rozhodnutím pozemkového úřadu mohl bránit pouze v
řízení podle části páté občanského soudního řádu. Z uvedených důvodů odvolací
soud žalobu o určení vlastnického práva žalobce zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů
měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, odkazuje
na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, ze
dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo
1266/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo
1710/2008, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí oprávněné osobě
nemohou mít vliv na existenci jeho vlastnického práva, neboť nebyl účastníkem
restitučního řízení. Uváděl rovněž, že za situace, kdy v době před rozhodnutím
pozemkového úřadu nabyla k nemovitosti, o jejíž vydání jde, vlastnické právo
fyzická osoba, nelze nemovitost v restitučním řízení vydat, s výjimkou postupu
podle ustanovení § 8 odst. 1 zák. o půdě. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud shledal dovolání
přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném
právním závěru, že originární nabytí vlastnického práva na základě pravomocného
konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu, jež není zákonným způsobem
zrušeno (odklizeno), vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka. Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení
neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí
správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže
mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního
(restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím
vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního
vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom
tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o
půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný
do 31. 12.
2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného
rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé,
že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení
uplatňuje zásada, dle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl
účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.). Je
přitom nerozhodné, jakým způsobem osoba, jež se restitučního řízení
neúčastnila, vlastnictví nabyla; mohla je nabýt i vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 4464, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, uveřejněný v Souboru pod
označením C 1837, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33
Odo 1266/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22
Cdo 3765/2007, či ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008). V posuzovaném případě se žalobce ani jeho právní předchůdci (fyzické osoby, na
něž mělo být vlastnické právo k nemovitostem převedeno neplatnou kupní
smlouvou) restitučního řízení, v němž pozemkový úřad vydal žalované předmětné
nemovitosti podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, neúčastnil. Účasti na dotčeném
restitučním řízení přitom žalující strana nedocílila ani prostřednictvím žaloby
podané podle části páté o. s. ř. Ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu
tak závěr odvolacího soudu, podle kterého nabytí vlastnického práva na základě
pravomocného konstitutivního rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti,
jež není zákonným způsobem zrušeno (odklizeno), bez dalšího (bez ohledu na to,
zda se restitučního řízení účastnil či nikoliv) vylučuje vlastnictví
předchozího pravého vlastníka, neobstojí. Odůvodnil-li odvolací soud své
rozhodnutí odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 30
Cdo 1748/2007, 30 Cdo 4802/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006,
sp. zn. I. ÚS 398/04, dlužno dodat následující. Citované usnesení Nejvyššího
soudu na posuzovaný případ zcela nedopadá, neboť neřeší otázku nabytí
vlastnického práva k nemovitosti vydané v restitučním řízení, nýbrž otázku
závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu o pozemkových úpravách. Zmiňovaný nález
Ústavního soudu pak představuje ojedinělé rozhodnutí vztahující se na konkrétní
skutkové okolnosti posuzovaného případu, jež ustálenou judikatorní praxi
Nejvyššího soudu neovlivnilo. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi závěry
vyplývající z výše citované judikatury Nejvyššího soudu naopak shledal ústavně
konformními, když usnesením ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, odmítl
ústavní stížnost směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu