ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců a) M. Š., b) H. T., c) J. H., a d) Mgr. J. O., všichni žalobci
zastoupeni JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem v Praze 3, Koněvova 2596/211,
proti žalovanému AGROSLUNCE, s. r. o., se sídlem v Tupadlech 1, zastoupenému
Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem v Praze 1, U Prašné brány 1, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 114/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011,
č. j. 30 Co 287/2010-203, 30 Co 45/2011, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
I. Rekapitulační a procesní část
1. Rozhodnutí nižších instancí a jejich důvody
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. v
napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 2.
2010,
č. j. 5 C 114/2009-116, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 18.
11. 2010, č. j. 5 C 114/2009-173, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného
na určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 404/4, 404/6 a 404/7,
nacházejícím se v kat. úz. T., a vlastnictví k těmto nemovitostem bylo přiznáno
žalobcům (jak ve výrocích II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně
uvedeno). Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího
řízení, které byly (v částce 32.280,- Kč) uloženy k platbě žalovanému ve
prospěch žalobců do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich
advokáta JUDr. Martina Slavíčka.
Soud prvního stupně žalobě na určení vlastnického práva k výše
specifikovaným nemovitostem vyhověl. V návaznosti na zjištění, že právní
předchůdci žalobců nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě
přídělových listin Okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 18. 7. 1957,
vydaných podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,
usuzoval na straně žalobců vzhledem k jejich dobré víře na vydržení
vlastnického práva (§ 134 obč. zák.). Rozhodnutí Pozemkového úřadu v Kutné Hoře
o vydání nemovitostí oprávněným osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99,
považovala první instance za nicotné vzhledem k nedostatku pravomoci tohoto
správního orgánu. Ten automaticky převzal označení pozemků parc. č. 404/1 a
404/2 ve zjednodušené evidenci podle pozemkového katastru a nezohlednil
skutečnost, že na podkladě grafického přídělu vznikly v roce 1957 pozemky parc.
č. 404/4, 404/6 a 404/7, jež byly přiděleny fyzickým osobám (právním
předchůdcům žalobců). Jestliže pozemkový úřad rozhodl ve vztahu k restituentům
o vydání nemovitostí ve vlastnictví fyzických osob, učinil něco, co nebylo v
jeho pravomoci – to pak způsobilo nicotnost předmětného správního rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že
vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnictví k nemovitostem není důvodný a
že vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí jednotlivým žalobcům. V
odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí uzavřel, že pokud v době před
rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kutné Hoře o vydání nemovitostí oprávněným
osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, nabyli vlastnictví ke sporným
pozemkům žalobci (jejich právní předchůdci), tedy fyzické osoby, nemělo uvedené
správní rozhodnutí na vlastnické právo těchto osob vliv. Fyzické osoby nebyly
ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, povinnými
osobami, a nemovitosti v jejich vlastnictví proto nebylo možno až na zákonné
výjimky v restituci vydat. Jestliže poté restituentky D. S., Ing. L. B. a L. H.
převedly vlastnické právo, nabyté na základě zmíněného (nicotného) rozhodnutí
pozemkového úřadu, kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2002 na žalovaného, shledaly
nižší instance tento právní úkon absolutně neplatným pro rozpor se zákonem
podle § 39 obč. zák.
2. Obsah dovolání
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci
samé. Namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním
posouzení věci, neboť civilní soudy nebyly oprávněny zkoumat věcnou správnost
správního aktu a jejich závěr o nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu je
chybný. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z níž
plyne, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán
(pozemkový úřad) při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil,
resp. konstituoval ve prospěch konkrétních osob určité právo, na jehož
existenci tyto osoby spoléhají v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a
aby následně jiný státní orgán (soud) ve zcela jiném řízení týmž osobám totéž
právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné (srov.
např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 398/04). Žalovaný rovněž upozornil na judikát
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1443/99, v němž byl vysloven závěr, že
rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991
Sb. je rozhodnutím o vlastnickém právu oprávněné osoby k nemovitosti, majícím
konstitutivní povahu. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně
– a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
3. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Právní otázky nastolené dovolatelem, vztahující se k duplicitě
vlastnických titulů a zejména k závaznosti a účinkům rozhodnutí Pozemkového
úřadu v Kutné Hoře ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, nebyly dosud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešeny. Podanému dovolání se
proto přípustnost přiznává.
II. Dovolací přezkum
1. Rozhodné skutečnosti
Pro právní posouzení věci (důvodnosti dovolání žalovaného) je třeba
rekapitulovat následující rozhodné skutečnosti:
- nabývacím titulem právních předchůdců žalobců ke sporným pozemkům byly
přídělové listiny Okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 18. 7. 1957,
vydané podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,
- univerzální sukcese – i stran předmětných nemovitostí – na žalobce
nastala v důsledku dědění po úmrtí jejich rodičů v letech 1979, 1983, 1994,
2004 (podrobněji viz str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně); rodiče žalobců
na pozemcích nejprve hospodařili sami, poté je přenechali do užívání
zemědělského družstva a od roku 1993 jsou pozemky pronajaty (postupně rodiči i
jednotlivými žalobci) družstvu na dobu určitou do 1. 10. 2012,
- rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kutné Hoře o vydání nemovitostí
oprávněným osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, bylo přiznáno k
pozemkům označeným jako č. 404/1, 404/2 vlastnické právo ve prospěch
restituentů D. S., Ing. L. B. a Ing. M. H. (právního předchůdce L. H.),
- kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2002, s právním účinkem vkladu do
katastru dne 27. 12. 2002, došlo k převodu pozemků (jak posledně označeny) z
restituentů na žalovaného,
- vědomost o relevantních skutečnostech výše uvedených, zejména pak o
duplicitním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, nabyli žalobci v roce
2007.
2. Relevantní právní předpisy a judikatura
Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, obsahuje
kritéria pro zjištění osoby povinné k vydání majetku. Tou je stát nebo
právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost držela. Podle
§ 8 odst. 1 téhož předpisu může pak soud na návrh oprávněné osoby rozhodnout
též o přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby,
jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo
právo na vydání podle tohoto zákona. To však pouze v případech, kdy fyzická
osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu
nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě
protiprávního zvýhodnění nabyvatele (citované ustanovení se vztahuje i na osoby
blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví
nebo osobní užívání k takové nemovitosti); taková žaloba nebyla v posuzované
věci podána.
V ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě je stanovena povinnost
vydat oprávněným osobám za splnění zákonných podmínek ty nemovitosti, které na
stát nebo jinou právnickou osobu přešly v důsledku odnětí bez náhrady postupem
podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Přitom platí,
že nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, rozhodne o
vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (§ 9 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb.).
V době vydání předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu dne 22. 11. 1999
byl v platnosti zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který
neobsahoval žádné ustanovení ohledně procedurálního řešení otázky případné
nicotnosti správního rozhodnutí. Teprve v ustanovení § 77 zákona č. 500/2004
Sb., správního řádu, byla s účinností od 1. 1. 2006 nově vymezena podstata
nicotného rozhodnutí. Takovým aktem je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní
orgán vůbec věcně příslušný (odst. 1), dále rozhodnutí trpící vadami, jež je
činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo
jinými vadami, pro něž je není možno vůbec považovat za rozhodnutí správního
orgánu (odst. 2). Nicotnost z těchto důvodů může vyslovit soud podle soudního
řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.), konkrétně podle § 76 odst. 2 tohoto
předpisu.
Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může soud posoudit sám otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu. Bylo-li však o takové otázce vydáno
rozhodnutí, soud z něho vychází.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, na
který poukazuje dovolatel, se mj. uvádí, že z ústavněprávního hlediska nelze
akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně
přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité
právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost
aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení, téže osobě
totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
(Pozn. – sled nabývacích právních úkonů, z jejichž posouzení nález vycházel, je
však odlišný od nyní posuzovaného.)
3. Právní posouzení věci
a) posouzení časového sledu vlastnických titulů právních předchůdců
žalobců a žalovaného
Zatímco na straně právních předchůdců žalovaného svědčil jako
restituční titul zábor pozemků v rozhodném období ve prospěch státu (podrobněji
viz obsah spisu, v důkazních zjištěních nižších instancí nejsou bližší údaje),
právní předchůdci žalobců nabyli nemovitosti přídělem v roce 1957. Stali se
tedy vlastníky pozemků již samotným rozhodnutím orgánu státu, neboť nabytí
vlastnictví (jeho účinnost) již tehdy nebylo podmíněno zápisem do pozemkové
knihy (srov. § 114 zákona č. 141/1950 Sb. o přechodu vlastnictví k nemovitosti
již ex lege úředním rozhodnutím). Přídělci byli v době po nabytí vlastnictví,
zejména bezprostředně poté a s pochopitelnou časovou přetržkou pak od roku
1990, „v kontaktu“ s nemovitostmi, vedle kratší doby fyzického obhospodařování
s nimi posléze disponovali. Je tu třeba konstatovat, že – přes majetkovou křivdu způsobenou
restituentům – je respektována formální kontinuita vlastnictví nabytého v
rozhodném období let 1948 – 1989. Fyzické osoby, jež v tomto období nemovitosti
nabyly, jsou povinny je vydat jen ve výjimečných případech upravených
restitučními zákony (viz např. § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákonné předpoklady platí zejména ve vztahu
k vydání zemědělských nemovitostí podle zákona o půdě; vydání pozemků fyzickými
osobami tam přicházelo v úvahu jen při naplnění podmínek § 8 odst. 1, což
zjevně nedopadá na nyní posuzovanou věc. Z řečeného vyplývá priorita vlastnictví přídělců – nabyvatelů
nemovitostí v rozhodném restitučním období před restituenty týchž nemovitostí. Nejvyšší soud již podobnou situaci řešil, i když s nikoli zcela obdobným
obsahem rozhodných právních skutečností, v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009. V citované věci došlo k záboru pozemku pozdějších restituentů
v rozhodném období (30. 4. 1948) na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy. Později – též v rozhodném období – byl pozemek
přidělen jiným fyzickým osobám, následně však těmto přídělcům odňat. Relevantní
literární pramen (Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě. C. H. Beck, Praha 1997, str. 128) k tomu uvádí, že „jde o restituční titul (sc. podle
§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě, pozn. NS), se kterým je velmi často spojen
problém souběhu nároků, … neboť nemovitosti zabrané podle zákonů v něm
uvedených byly následně přidělovány v rámci přídělových akcí. V případě, že
přídělce poté rovněž přišel o přidělené nemovitosti některým z restitučních
titulů podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, jsou nemovitosti vydány oprávněné osobě
podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě a přídělci – též oprávněné osoby –
mají právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků. Od této situace je však třeba
odlišit případy, kdy naopak přídělci … své vlastnictví následně neztratili. V
takovém případě nelze nemovitosti osobám oprávněným podle § 6 odst. 1 písm.
b)
zákona o půdě vydat.“ (Oprávněným osobám pak náleží náhradní pozemky – dodatek
a předchozí zvýraznění – NS.)
Nejvyšší soud nemá důvod, proč by se měl při hmotněprávním
posouzení věci od nyní citovaného a jím již dříve respektovaného právního
názoru odchýlit. Kontinuita vlastnictví přídělců pozemků a jejich právních
nástupců (žalobců v této věci) zůstala zachována a restituentům může náležet
pozemková náhrada, nikoli však právo na vydání jimi požadovaných pozemků;
dispozice s (neprávem) vydanými pozemky ve prospěch dalšího vlastníka
(žalovaného) nemůže z hlediska hmotného práva obstát. b) otázka nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu
Nejzásadnější námitka, kterou dovolatel brojí proti rozhodnutí
odvolací instance ve prospěch vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům, je
zřejmá. Dovolatel předpokládal právní platnost rozhodnutí příslušného
pozemkového úřadu z roku 1999 a z tohoto faktu dovozuje i svou dobrou víru jako
nabyvatele pozemků. Tu dokládá i tezí Ústavního soudu o víře ve správnost aktů
veřejné moci (viz judikát citovaný výše). Obecný soud však nelze zbavit oprávnění posuzovat pro věc rozhodné
hmotněprávní poměry, i když lze připustit, že toto oprávnění je v posuzované
věci – s ohledem na existenci rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 11. 1999
– podstatně zúženo; ostatně zásadně platí, že soud z takového rozhodnutí
vychází, viz § 135 odst. 2 o. s. ř. Nicméně v nyní posuzované věci Nejvyšší soud sdílí právní názor
nižších instancí o nicotnosti správního rozhodnutí o restituci pozemků. Činí
tak ze dvou důvodů. Prvním je nesprávná identifikace pozemků, neberoucí v úvahu
okolnosti jejich přečíslování v souvislosti s přídělem v roce 1957 (došlo zde
ke vzniku parcel č. 404/4, 404/6, 404/7, namísto toho rozhodnuto o pozemcích
označených podle pozemkového katastru jako č. 404/1, 404/2). Nezhojitelnou
vadou rozhodnutí pozemkového úřadu se však stala především skutečnost, že bylo
rozhodnuto o nemovitostech, jež nemohly být předmětem restituce a nespadaly
tedy pod rozhodovací pravomoc pozemkového úřadu. To plyne z hmotněprávního
závěru dovolacího soudu o kontinuitě vlastnictví žalobců (jejich právních
předchůdců) k pozemkům, jak je vyloženo sub a). Před nabytím účinnosti nového správního řádu (tj. zákona č. 500/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2006) absentovalo v dřívější právní úpravě
ustanovení, které by pojednávalo o nicotnosti individuálního správního aktu
(správního rozhodnutí) a umožňovalo jej prohlásit za nicotný. Judikatorním
předchůdcem tohoto postupu byl ve své době spíše ojedinělý nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 547/99 ze dne 12. 4. 2000 (publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení ÚS pod č. 58, sv. 18), požadující soudní deklaraci nulity správního
rozhodnutí jako předpoklad odklizení jeho účinků. Z hlediska zákonné úpravy
však platí, že teprve ustanovení § 77 zákona č. 500/2004 Sb. o důvodech
nicotnosti rozhodnutí umožnilo ve spojení s § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002
Sb., soudního řádu správního, žalovat na určení nicotnosti správního
rozhodnutí.
V nyní posuzované věci by bylo – odhlédneme-li od data vydání
rozhodnutí pozemkového úřadu – důvodem nicotnosti, že rozhodnutí „trpí vadami,
jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným“ (podrobněji viz citace § 77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. shora). Žalobci nemohli v době vydání rozhodnutí pozemkového úřadu (22. 11. 1999) využít žádný právní prostředek k napadení tohoto rozhodnutí, ať již
proto, že byli v restitučním řízení podle všeho opomenuti, nebo proto, že to
zákonná úprava neumožňovala. Platí to nejen o zde analyzovaném postupu ve směru
dosažení deklarace nicotnosti správního rozhodnutí, ale i o žalobě proti
rozhodnutí pozemkového úřadu podle části páté o. s. ř. (§ 244 a násl. o. s. ř.). Oprávnění soudu posuzovat v civilním řízení nicotnost správního
rozhodnutí jako předběžnou otázku připouští – dosud pro období vydání správního
aktu před datem 1. 1. 2006 (nabytí účinnosti nového správního řádu) – opakovaně
judikatura Nejvyššího soudu. Tak například v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo
3069/2005 se uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě
údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva
toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud navíc v době
před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitostí nabyla k tomuto majetku
vlastnické právo fyzická osoba, nelze tyto nemovitosti vydat v restituci s
výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Podobně v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 730/2011 je konstatováno, že mimo rámec správního soudnictví sice není
soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda
nejde o paakt, tedy o správní akt nicotný (závěr je převzat z rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Z výše popsaného tedy vyplývá, že právní závěry nižších instancí o
nicotnosti restitučního aktu pozemkového úřadu (viz zejména soud prvního
stupně) a podpůrně též o účincích tohoto rozhodnutí v tom směru, že se nemůže
dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno
(odvolací soud), při dovolacím přezkumu obstály.
III. Závěry
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud
rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na
jejich náhradu právo; dovolání žalovaného bylo zamítnuto, žalobcům podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu