28 Cdo 5254/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) V. P., b) A. P., c) A. Ž., d) Z. A., proti žalovaným 1)
K. T.-T., zastoupenému JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10,
Kodaňská 57, 2) L. D., zastoupené JUDr. Pavlem Průšou, advokátem v Chotěboři,
Klášterní 92, 3) A. S., zastoupené JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v
Praze 10, Kodaňská 57, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu
v Mělníku pod sp. zn. 12 C 1392/96, o dovolání všech žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-593, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-593,
se v celém rozsahu zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že se mění rozsudek
Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2007, č.j. 12 C 392/96-518, s tím, že
všem žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům náklady řízení před oběma
instancemi a též náklady řízení státu. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn
tak, že určuje, že paní H. P., byla ke dni své smrti 7. 1. 2003 výlučnou
vlastnicí pozemku parc. č. 578/121 o výměře 9.860 m2 v katastrálním území a
obci D. B., jak je vymezen geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Zbyňkem Dlaskem
pod č. 529-83/2006 ze dne 24. 10. 2006, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, dne 21. 11. 2006 pod č.
1186/2006, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jak žalovaní 1) a 3), tak i
žalovaná 2). Dlužno poznamenat, že předchozí žalovaná 1) M. J. T.-T. v mezidobí
od vydání rozsudku odvolacího soudu dne 25. 5. 2008 zemřela a jako její právní
nástupce do řízení vstoupil nynější první žalovaný; soud prvního stupně rozhodl
o tomto nástupnictví usnesením ze dne 14. 4. 2009, které nabylo právní moc 7.
5. 2009.
V dovolání prvního a třetí žalované se namítalo, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Tito dovolatelé tvrdili, že za dřívějšího
totalitního režimu užíval tehdejší pozemek parc. č. 578/1, v rámci přídělu
právním předchůdcům žalobců, Státní statek Mělník, a to k zajištění zemědělské
výroby podle zákona č. 123/1975 Sb. Nebyl proveden zápis na list vlastnictví
manželů P. Pokud jde o závěry odvolací instance ohledně užívání pozemku v celém
mezidobí, pak tyto nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nelze dovodit,
že by snad pozemek jakkoli užívali manželé P. jako právní předchůdci žalobců.
Naopak byl pozemek kontinuálně užíván státem, a poté Státním statkem v Mělníce
restituční dohodou podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/19991 Sb. (dále jen
„zákon o půdě“) vydán žalovaným. Ostatně paní P. se ani nepovažovala za
vlastnici pozemku, neboť žádala o vydání pozemku parc. č. 578/41 v restituci po
Státním statku Mělník (neúspěšně). Odvolací soud neměl podle dovolatelů
oprávnění negovat, resp. prohlásit za neplatnou zmíněnou restituční dohodu; jde
o správní rozhodnutí, které nemůže být jako pravomocné dotčeno. Podali-li
žalobci určovací žalobu, obešli tak navíc, jak deklaroval v příslušných
judikátech Nejvyšší i Ústavní soud, smysl a účel restitučního zákonodárství.
Dovolatelé dále vznesli procesní námitky včetně námitek k postupu soudu při
identifikaci pozemků a žádali, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná, která též podala dovolání, vytýkala rozsudku odvolacího soudu
procesní vady s následkem nesprávného rozhodnutí i nesprávné právní posouzení
věci. Též zdůrazňovala, že ohledně předmětného pozemku byla uzavřena restituční
dohoda, kterou byl pozemek straně žalované vydán. V totalitním mezidobí byl v
evidenci nemovitostí zapsán jako vlastník Československý stát – Státní statek
Mělník, a to až do vydání nemovitosti žalovaným. Nebyla prokázána držba pozemku
manželi P., kterým byl tento pozemek v roce 1954 přidělen; držba měla probíhat
již od roku 1948. Nebyl prokázán ani způsob užívání sporného pozemku manželi P.
v 70. a 80. letech. Též tato dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek a věc k dalšímu řízení vrátil odvolacímu soudu.
Žalobci se k dovolání žalovaných písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že všichni žalovaní jsou zastoupeni advokáty a svá
dovolání podali včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání byla
přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly
uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání jsou důvodná.
Naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě, ač jde o spor s restituční
prejudicí, byl nepochybně oprávněn ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Došlo totiž
k duplicitě zápisů do katastru nemovitostí.
Žalobci jsou nyní zapsáni z toho důvodu, že při dědění postupně po zemřelých
manželech Polívkových došlo k rozhodnutí Státního notářství v Mělníku ze dne
30. 4. 1987, č. j. D 166/87-22, které nabylo právní moc 27. 5. 1987. Zde je
deklarováno vlastnictví právní předchůdkyně žalobců H. P., přičemž základem pro
rozhodnutí státního notářství byla předložená přídělová listina Okresního
národního výboru v Mělníku ze dne 5. 7. 1954 o přidělení (též) sporného
pozemku. Zápis ve prospěch žalovaných oproti tomu vyplývá z restituční dohody,
kterou o vydání nemovitostí uzavřel stát - Státní statek v Mělníku podle § 9
odst. 1 zákona o půdě. Předmětný pozemek byl mezi vydávanými pozemky; došlo ke
sjednání celkem tří dohod ze dnů 19. 8. 1992, 31. 7. 1992 a 22. 11. 1993.
Nejvyšší soud nehodlal zpochybňovat identifikaci ve výroku rozsudku odvolací
instance označeného pozemku, která byla provedena za pomoci znaleckého posudku;
šlo o původní označení přidělovaného pozemku v roce 1954 pod č. 578/1, přes
další identifikaci pod č. 578/41 až po nynější oddělení pozemku znalcem pod č.
578/121 (viz rozsudečný výrok I. odvolacího soudu).
Dovolací soud se však zabýval především základem tvrzeného nároku.
Duplicita zápisů vlastnických vztahů není v souvislosti s restitucemi nijak
výjimečná. Nutno připomenout, že na straně žalovaných jde o věcně nezpochybněný
restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě; pozemek byl součástí
záboru na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a
právním předchůdcům žalovaných byl odňat v restitučním rozhodném období, a sice
výnosem ministra zemědělství ze dne 30. 4. 1948. V publikaci I. Průchové
Restituce majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997) se na str. 128
říká, že „jde o restituční titul, se kterým je velmi často spojen problém
souběhu nároků, … neboť nemovitosti zabrané podle zákonů v něm uvedených byly
následně přidělovány v rámci přídělových akcí. V případě, že přídělce poté
rovněž přišel o přidělené nemovitosti některým z restitučních titulů podle § 6
odst. 1 zákona o půdě, jsou nemovitosti vydány oprávněné osobě podle § 6 odst.
1 písm. b) zákona o půdě a přídělci - též oprávněné osoby - mají právo na
poskytnutí jiných vhodných pozemků. Od této situace je však třeba odlišit
případy, kdy naopak přídělci … své vlastnictví následně neztratili. V takovém
případě nelze nemovitosti osobám oprávněným podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o
půdě vydat.“
V konkurenci restitučních titulů lze tedy - při vzniklé duplicitě zápisů - dát
přednost těm oprávněným osobám, u kterých došlo k odnětí nemovitostí časově
dříve.
Podstatou žalobních tvrzení však byla kontinuita existence vlastnictví na
straně právních předchůdců žalobců, naposledy H. P. Těmto právním předchůdcům
byl předmětný pozemek přidělen listinou ze dne 5. 7. 1954 a poté pozemek
převzal (odňal) stát, který později opřel své užívání o institut tzv.
náhradního užívání pozemku podle zákona č. 123/1975 Sb. V 80. letech minulého
století začala probíhat jednání mezi P. a státem o tom, kdo je vlastníkem
pozemků (včetně předmětného), a zda či jak má dojít k zápisu vlastnictví do
tehdejší evidence nemovitostí ve prospěch P.
Tvrzená vlastnická kontinuita na straně Polívkových byla však v rozhodném
období výrazně zeslabena. Mohlo jít - v důsledku mocenského a svou podstatou
perzekučního užívání pozemku státem – jen o tzv. holé vlastnictví, tedy o stav,
při němž pozemek fakticky užíval stát a v evidenčním listě vlastnictví byl
záznam o užívání pozemku socialistickou organizací. V této věci však byl navíc
stát dokonce zapsán jako vlastník. Ač nelze přehlédnout, že v zmíněných 80.
letech již tato situace byla ze strany P. zpochybňována, tehdy vůči pozemku
parc. č. 578/41, přesto zůstával stát evidován jako vlastník. Od roku 1990 H.
P. žádala o restituční vydání pozemku, v čemž však přes sepsanou (ale
neschválenou podle § 9 zákona o půdě) restituční dohodu se Státním statkem
Mělník neuspěla. Z popsaného tedy vyplývá, že tu primárním faktem není
existence vlastnictví právních předchůdců žalobců, tím méně vlastnictví
nepřerušeného, ale existence restitučního titulu na straně P., opřeného o
odnětí věci státem bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o
půdě. Posledně jmenovaná přitom nebyla v restituci úspěšná a zde lze přisvědčit
dovolatelům, tvrdí-li tito obcházení neúspěšné restituce určovací žalobou
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu, resp. jeho velkého senátu pod sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, a nález Ústavního soudu Pl. ÚS - st.21/05).
Návazně na tuto argumentaci je pak nutné odvolací instanci vytknout dvojí
pochybení.
První spočívá v tom, že nebyl oprávněn zpochybnit restituční dohodu o vydání
předmětného pozemku, kterou uzavřeli žalovaní se Státním statkem v Mělníce a
která byla v intencích § 9 odst. 1, 2 zákona o půdě schválena Pozemkovým úřadem
v Mělníce v rozhodnutích ze dnů 3. 12. a 18. 12. 1992, jakož i ze dne 13. 1.
1994. Tuto dohodu odvolací soud prohlásil za absolutně neplatnou a odporující
zákonu podle § 39 obč. zák., neboť pozemek neměl být ve vlastnictví státu a
Státní statek Mělník nemohl za daných okolností žalovaným pozemek vydat.
Odvolací soud však přehlédl, že lze sice ze správního rozhodnutí (jen) vyjít
podle § 135 odst. 2 o. s. ř., ale že v nyní posuzované věci, a to na základě
přímého zákonného oprávnění v § 9 odst. 6 zákona o půdě, mohlo být rozhodnutí
pozemkového úřadu v restituční věci napadeno pouze žalobou ve správním
soudnictví podle § 244 a následujících o. s. ř. (část pátá o. s. ř.).
Restituční dohoda tu tedy obstojí, neboť argumenty odvolací instance nejsou
odpovídajícím způsobem právně podloženy. Odvolací soud (druhé pochybení) taktéž
přehlédl, že podle § 5 odst. 1 zákona o půdě vydává věc ten, ať již stát nebo
jiná právnická osoba, kdo věc drží. Požadavek vlastnictví vydávané nemovitosti
tedy ani nemusel být naplněn.
Lze shrnout, že existující duplicita sporných stran ve vztahu k vlastnictví
předmětného pozemku měla tento průběh: Pozemek byl nejprve straně žalované ve
své podstatě odcizen totalitním režimem a po rozpadu tohoto režimu vrácen v
restituci. Právním předchůdcům strany žalující byl pak odcizený pozemek
přidělen, pak ale též odňat a státem jim nebylo umožněno ani pozemek užívat,
ani dosáhnout zápisu svého vlastnictví. Právní stav byl tedy nepřijatelný pro
obě strany a jde o to, čí potenciální vlastnické právo má přednost. Na rozdíl
od odvolacího soudu je Nejvyšší soud toho názoru, že přednost náleží žalovaným,
neboť ti se již před téměř dvaceti lety domohli vydání předmětného pozemku v
řízení o restituci před pozemkovým úřadem. Postupu strany žalující již ve
světle tohoto závěru nelze přiznat právní relevanci; jde o postup, který, navíc
stran některých skutečností neprokázán, se teprve, i když jako křivda v pořadí
druhá, odvíjí od křivdy první.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. o zrušení rozsudku odvolacího soudu s tím, že věc
se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Z dovolacích důvodů má za naplněno
tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a proto se nezabýval
některými dalšími procesními tvrzeními dovolatelů, i když nelze vyloučit, že
mohou být zčásti oprávněná.
Nižší instance, která je podle §243d odst. 1 o. s. ř. vázána právním názorem
dovolacího soudu, rozhodne v dalším řízení též o náhradě nákladů dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu