28 Cdo 223/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce F. P., zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v
Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení částky
2,427.526,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 6 C 544/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. května 2013, č. j. 35 Co 561/2012-527, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č. j. 6 C 544/2005-264,
(již podruhé) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že má vůči
žalovanému Pozemkovému fondu (právnímu předchůdci žalované, dále též jen
„žalovaný“) pohledávku z titulu nároku na poskytnutí náhrady za pozemky ve
výroku blíže specifikované, jež nebyly vydány oprávněným osobám z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce
tvrzením, že jeho právo jako oprávněné osoby a současně jako osoby, jíž byly
restituční nároky postoupeny na základě smluv s dalšími oprávněnými osobami
odvozujícími své nároky od téhož právního předchůdce, na náhradní pozemky a
peněžité náhrady za pozemky, jež nebyly pro překážky bránící vydání pozemků dle
§ 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), vydány, nebylo uspokojeno
v náležité výši, jelikož při stanovení výše těchto náhrad bylo vycházeno pouze
z údajů obsažených v pozemkové knize a nebylo zohledněno, že ještě před
přechodem těchto pozemků na stát byly pozemky částečně zastavěny a částečně
určeny k výstavbě, pročež se žalobce nyní uplatňovanou žalobou domáhal, aby byl
žalovaný shledán povinným k vydání rozdílu mezi náhradami již poskytnutými a
náhradou odpovídající podle tvrzení žalobce skutečné hodnotě nevydaného
majetku. Obvodní soud připomněl, že veškeré právní vztahy mezi účastníky byly
vypořádány prostřednictvím dohod o narovnání uzavřených dle § 585 obč. zák.,
jimiž zanikly nároky na náhradu za restituované pozemky a byly nahrazeny
závazky z těchto dohod. Obvodní soud však současně podotkl, že v souladu s §
28a zákona o půdě, ve znění účinném k datu uzavření smluv a dohod účastníků,
měla být zjišťována podle prováděcích předpisů nejen hodnota nároku oprávněných
osob, ale i hodnota pozemků poskytovaných jako náhrada, předpokládá-li tedy
dohoda ze dne 15. 3. 1994 převod „metr za metr,“ je ji třeba považovat za
neplatnou pro rozpor se zákonem. Neplatnost této dohody, jež předpokládala a
uvozovala další smluvní úpravu mezi účastníky, však nebrání tomu, aby ostatní
smlouvy obstály jako platné. V případě těchto smluv je sice cena převáděných
pozemků uvedena, neopírá se ovšem o znalecký posudek, ale o výpočet zaměstnance
žalovaného, nebylo-li však o předmětu plnění a výši ceny sporu, akceptoval
obvodní soud tyto smlouvy jako platné. Jako důvodnou označil soud i námitku
promlčení vznesenou žalovaným, neboť k zániku nároku žalobce došlo nejpozději k
datu uzavření poslední dohody o narovnání dne 1. 11. 1996, a je tedy zřejmé, že
ke dni podání žaloby dne 8. 12. 2005 došlo již k uplynutí tříleté promlčecí
doby dle § 100 a 101 obč. zák. Soud dále odmítl tvrzení žalobce, že jeho nárok
vznikl až v souvislosti s novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 187/2006
Sb., neboť takto by mohl vzniknout pouze v případě, že by restituční nárok
trval ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 5. 5. 2006). Na závěr svého
rozhodnutí se soud zaobíral otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení, jenž shledal daný pouze z části. Tyto závěry tedy soud prvního stupně
vedly k tomu, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j.
35 Co 555/2009-313, změnil tak, že zamítl
žalobu, jíž bylo navrhováno, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci
částku 2.450.700,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Toto odvolací soud učinil poté, co usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-308, rozhodl o připuštění zpětvzetí žaloby, jíž se
žalobce domáhal náhrady za nevydané pozemky vyjma pozemků p. č. 788/1 a č. 855
v k. ú. Kunčice nad Ostravicí, rozsudek soudu prvního stupně v této části
zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že se připouští změna
žaloby ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.450.700,- Kč
s příslušenstvím (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že v souladu s ustanovením §
1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří
zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, v rozsahu stanoveném dle tohoto
zákona i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) cit. zák. nelze pozemky vydat v případě, že pozemek byl po převodu
nebo přechodu do vlastnictví jiné osoby zastavěn. Tvrdí-li žalobce, že jeden z
pozemků, kterých se žaloba týká, byl v době odnětí zastavěný a druhý byl k
zastavění určený, a jednalo se tedy o pozemky stavební, nemůže jít o nárok
podle zákona o půdě, nehledě na to, že žalovaný uspokojil restituční nárok
žalobce právě podle tohoto předpisu. Žalobou uplatněnému nároku přitom nelze
vyhovět ani podle jiného restitučního zákona. S ohledem na tento závěr odvolací
soud žalobu ve změněné podobě jako nedůvodnou zamítl. K dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je
rozsudkem ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že posouzení, zda
lze restituční nároky posuzovat dle ustanovení zákona o půdě, nelze učinit bez
zohlednění § 30 tohoto zákona, rozšiřujícího okruh působnosti zákona o půdě i
na pozemky, jež sice nespadají do definice uvedené v § 1 zákona o půdě, avšak
byly v době přechodu na stát užívány pro zemědělskou výrobu. Opomenul-li
odvolací soud zmíněné ustanovení, nemůže jeho právní posouzení obstát jako
správné. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu rovněž nedostatky v odůvodnění
rozhodnutí a nesplnění poučovací povinnosti uložené § 118a o. s. ř., s ohledem
na zmíněné nedostatky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. 35 Co
555/2009-392, zrušil shora zmíněný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba vyřešit otázku charakteru
předmětných pozemků jako otázku základní, a to především za účelem posouzení,
zda pozemky spadají do působnosti zákona o půdě a zda byly restituční nároky
žalobce zcela vypořádány a uspokojeny v souladu s § 28a zákona o půdě. V
případě, že by nárok žalobce byl podřaditelný pod ustanovení zákona o půdě,
bylo by třeba ohledně ? nároku rovněž přihlédnout k tomu, že jej žalobce
uplatňuje jako postupník, a zabývat se též promlčením práva i žalobcem
namítaným rozporem s dobrými mravy. Obvodní soud pro Prahu 3 v návaznosti na předestřená rozhodnutí vyšších
instancí rozsudkem ze dne 7. 9. 2012, č. j. 6 C 544/2005-483, zamítl žalobu na
zaplacení částky 2,450.700,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud se zabýval zvláště
jednotlivými pozemkovými parcelami, od nichž žalobce dovozoval svůj restituční
nárok. Ve vztahu k pozemku parc. č. 788/1 v k. ú. K. n. O. dovodil, že tento
pozemek fakticky přešel na stát – tehdy protektorát Čechy a Morava již v roce
1942, kdy se na základě zahájeného vyvlastňovacího řízení začala fakticky
provádět průmyslová zástavba pozemku. K právnímu přechodu pozemku však došlo až
v červnu 1948 rozhodnutím ministerstva zemědělství o tom, že pozemek podléhá
revizi první pozemkové reformy. V této době pozemek již nebyl zemědělsky
obhospodařován, neboť byl v roce 1942 zastavěn jižním závodem. S přihlédnutím k
rozloze staveb na pozemku, poloze jednotlivých staveb, zejména tří závodů i
staveb tvořících jejich zázemí, je zemědělské využití pozemku nepravděpodobné a
přicházející v úvahu pouze v minimální výměře. Nelze přitom „štěpit“ právní
režim pozemku a aplikovat jej rozdílně na jeho zastavěnou a nezastavěnou část,
respektive použít různé restituční zákony. V daném případě navíc pro tento
postup není ani důvodu, neboť s ohledem na provedené dokazování je třeba mít
celý pozemek ke dni jeho přechodu na stát za zastavěný. Zákon o půdě přitom
nepředpokládá poskytnutí náhrady za odňatý zastavěný pozemek, protože vychází z
toho, že se zde uplatní jiný restituční zákon. Soud zdůraznil, že se necítí být
vázán rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, pozemkového úřadu, ze dne 19. 2. 1993, č. j. PÚ/R-201-10/93 Ku, v němž je deklarován nárok žalobce na poskytnutí
náhrady mimo jiné i za předmětné pozemky a z nějž žalobce dovozuje, že správní
úřad pravomocně rozhodl o tom, že se na uvedené pozemky vztahuje zákon o půdě,
a že soud nemá tento závěr přezkoumávat.
Pozemkový úřad sice ve svém rozhodnutí
deklaroval nárok žalobce na náhradu dle zákona o půdě, nehodnotil však
podstatnou skutečnost spočívající v zastavěnosti pozemku v době přechodu na
stát. Žalobce přitom po soudu požadoval, aby stejně jako pozemkový úřad
aplikoval zákon o půdě, avšak současně zohlednil i „nově zjištěné skutečnosti“
o zastavěnosti pozemku v rozhodné době, se kterými se pozemkový úřad ve svém
rozhodnutí nijak nevypořádal, zřejmě proto, že o nich nevěděl. Tyto skutečnosti
pak na jedné straně vylučují aplikaci zákona o půdě, na druhé straně žalobce o
ně opírá svůj nárok na vyšší náhradní plnění oproti tomu, co již bylo
poskytnuto. Pokud tedy byla v řízení o výši náhrady zjištěna fakta neumožňující
náhradu přiznat, jež zjevně nebyla posuzována pozemkovým úřadem, nelze po soudu
požadovat, aby se přidržel závěrů vyslovených ve správním rozhodnutí. Rozhodování o výši náhrady je přitom zcela v pravomoci soudu, jenž je za ně
také zodpovědný. Zjistil-li žalobce nové skutečnosti bez svého zavinění až po
skončení správního řízení, přichází navíc v úvahu při splnění zákonných
podmínek i obnova správního řízení. Vyloučení pozemku z režimu zákona o půdě
přitom dle názoru soudu nepoškozuje žalobce namítajícího, že lhůty pro
uplatnění nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, již
uplynuly. Žalobce totiž obdržel za předmětný pozemek náhradu vycházející ze
zemědělské povahy pozemku a dle dohody mezi účastníky odpovídající principu
„metr za metr“. Hodnota poskytnuté náhrady přitom odpovídala i požadavkům
uvedeným v ustanovení § 28a zákona o půdě. Způsob, jímž byl fakticky vypořádán
restituční nárok žalobce za pozemek parc. č. 788/1 (tedy postup dle zákona o
půdě odvíjející se od zemědělské povahy pozemku), lze považovat za nejvíce
odpovídající smyslu a účelu restitučních zákonů, neboť pro účely zmírnění
majetkových křivd utrpěných vlastníky zemědělských a lesních pozemků byla
rozhodující skutečná újma toho, komu byl pozemek odňat, jež v daném případě
spočívala právě ve ztrátě možnosti nadále obhospodařovat zemědělské pozemky a
jíž utrpěli právní předchůdci žalobce. Změna charakteru pozemku ze zemědělského
na stavební nastala bez součinnosti právních předchůdců žalobce a nezávisle na
jejich vůli, pročež není důvodu tuto změnu zohledňovat při stanovení výše
náhrady ve prospěch žalobce. Daný postup je zcela souladný i s účelem zákona o
půdě směřujícím k nahrazení odňatých zemědělských pozemků a preferujícím
naturální restituci tak, aby byly zmírňovány křivdy spojené s odnětím
zemědělského majetku. Soud současně poukázal na to, že i kdyby byl řádně
dokončen vyvlastňovací proces daného pozemku zahájený v roce 1941, byla by dle
tehdy platných předpisů poskytnuta náhrada odpovídající charakteru pozemku v
okamžiku zahájení vyvlastňovacího řízení, jakož i na to, že případné majetkové
křivdy spáchané mimo rozhodnou dobu (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) nejsou
napravovány dle restitučních zákonů.
Argument žalobce, že pozemky v roce 1948
byly pro účely revize pozemkové reformy považovány za zemědělské, pak opět
svědčí pro určení výše odškodnění dle zemědělského charakteru pozemků. Přestože
soud měl předestřené závěry vztahující se k poskytnutí odpovídající náhrady za
postačující pro zamítnutí žaloby v plném rozsahu, uvedl dále ve vztahu k
pozemku parc. č. 855 v k. ú. K. n. O. následující. K právnímu přechodu tohoto
pozemku na stát došlo taktéž až v červnu 1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb. v rámci revize první pozemkové reformy, přičemž z provedeného dokazování se
podává, že fakticky pozemek přešel na stát po sklizni 1949, kdy naposledy
obhospodařovali pozemek bratři P. Byl-li tedy pozemek zemědělsky obhospodařován
v době svého odnětí, tak nehledě na to, že ke dni nabytí účinnosti zákona o
půdě nebyl součástí zemědělského půdního fondu, je dle § 30 zákona o půdě dána
působnost tohoto zákona. Stejně jako v případě pozemku výše rozebíraného, i v
tomto případě odpovídá postup dle zákona o půdě vycházející ze zemědělské
povahy pozemku zcela smyslu a účelu restitučních zákonů, jelikož újma, již
utrpěli bratři P., spočívala především ve ztrátě možnosti nadále obhospodařovat
zemědělské pozemky a změna charakteru pozemku ze zemědělského na stavební
(došlo-li k ní formálně právně ještě před přechodem vlastnického práva na stát)
nastala bez součinnosti právních předchůdců žalobce. Opět tak není důvodu
zohledňovat tuto změnu ve prospěch žalobce při stanovení výše náhrady. Žalobce
sám v tomto směru upozorňoval na to, že v roce 1948 byl pozemek považován za
zemědělský, byť pro účely zákona č. 142/1947 Sb. I v případě tohoto pozemku se
přitom uplatní úvaha, že byl-li by řádně vyvlastněn na základě vyvlastňovacího
řízení zahájeného dle zákona č. 63/1935 Sb., nebylo by pochyb o tom, že by byla
poskytnuta náhrada jako za zemědělské pozemky. Soud dále uvedl, že vzhledem k tomu, že pojem „územní plánování“ byl v právním
řádu používán až od roku 1949, nelze v daném případě prokázat stavební
charakter pozemku územním plánem či územním rozhodnutím. Předpisy účinné v
rozhodné době používaly pojem polohovací plán, s ohledem na značný časový
odstup však není možné předpokládat, že by žalobce měl tento plán či rozhodnutí
příslušného stavebního úřadu k dispozici. I tato skutečnost je důvodem, proč
soud neakceptoval požadavek žalobce vyjít ze stavební povahy odňatého pozemku,
byť pouze doplňujícím, neboť hlavním jsou výše zmiňované smysl a účel zákona o
půdě. Předestřená argumentace tedy vedla soud prvního stupně k opětovnému
zamítnutí žaloby. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 35 Co 561/2012-527, ve výroku I. co do
částky 2,427.526,- Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 23.174,- Kč s
příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci
zaplatit (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. a III.). Městský soud na základě provedeného dokazování
shledal, že odvolání je zčásti důvodné. Vyzdvihl skutečnost, že pozemek parc. č.
788/1 byl v době odnětí zastavěn stavbou zahájenou již v době okupace, byť
jen zčásti. Uvedl, že se stejně jako soud prvního stupně necítí být vázán
rozhodnutím správního úřadu z důvodů objasněných v rozhodnutí soudu prvního
stupně, na něž pro stručnost odkázal, s tím, že pozemek p. č. 788/1 netvořil
zemědělský půdní fond ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o půdě. Byla splněna pouze
právní podmínka pro užití zákona o půdě – pozemek byl v příslušné evidenci
veden jako role, nikoli však podmínka materiální spočívající v zemědělském
obhospodařování pozemku, nehledě na to, zda se původní či následné
vyvlastňovací řízení týkalo celého pozemku. I kdyby na nezastavěné části
pozemku probíhala dále zemědělská výroba, jednalo by se, jak uvedl již soud
prvního stupně, o jeden pozemek, který stíhá jeden právní režim, a celý pozemek
nesplňuje podmínku příslušnosti k zemědělskému půdnímu fondu. Bylo-li v únoru
1949 žádáno o stavební povolení pro stavbu na obou předmětných pozemcích, šlo o
povolení další stavby vedle staveb již existujících. Ve vztahu k pozemku parc. č. 855 odvolací soud přitakal soudu prvního stupně
potud, že tento pozemek byl v době přechodu na stát určen k zastavění a v
souladu s § 30 zákona o půdě je u něj dána působnost tohoto předpisu. Pro
dodržení zásady, dle níž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně
pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán, je třeba pozemek ocenit jako
stavební, neboť již v době odnětí bylo jeho účelové využití vázáno na budoucí
výstavbu. Při určení ceny pozemku vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku,
zohlednil přitom, že není známo, jaká konkrétní náhrada byla žalobci poskytnuta
za daný pozemek, pročež stanovil poměr mezi znalecky určenými cenami pozemků,
což dle celkové ceny představuje 97 % u pozemku p. č. 788/1 a 3 % u pozemku p. č. 855. Po odečtení plnění žalovaného od celkové ceny pozemků určil částku
odpovídající 3 %, v níž žalobu shledal důvodnou. V naznačeném rozsahu tedy
změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě vyhověl, ve zbytku potvrdil zamítnutí
žaloby jako nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně části jeho výroku, jíž byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvého stupně, podal žalobce dovolání. Dovolatel
zdůraznil, že věcný důvod, pro nějž odvolací soud posoudil nárok na poskytnutí
doplňující náhrady za parcelu č. 788/1 jinak, než za parcelu č. 855, spočívá v
tom, že na části parcely č. 788/1 byly v době druhé světové války bez
součinnosti s vlastníky vybudovány hutnické objekty. Tato skutečnost ovšem
nebránila tomu, aby celá parcela č. 788/1 byla podrobena režimu zákona č. 142/1947 Sb. a následně rozhodnutím pozemkového úřadu také režimu zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel na základě právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem
v jeho předchozím rozhodnutí v této věci, dle nějž v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. nejsou soudy bezvýhradně vázány správním rozhodnutím (nejde-li o
rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či osobním stavu), přitom v
řízení upravil své stanovisko tak, že se domáhá náhrady pouze za nezastavěnou
část parcely č.
788/1, jež byla i v době přechodu na stát využívána k
zemědělským účelům, což odpovídá i právnímu názoru soudu prvního stupně
vyslovenému u jednání dne 7. 11. 2011. Tato část přitom činila dle katastrální
mapky 71,51% z celkové výměry. Obvodní soud se však následně odchýlil od svého
dřívějšího názoru a přiklonil se k tomu, že po soudu nelze požadovat, aby
vycházel ze správního rozhodnutí. Dovolatel se domnívá, že výklad ustanovení §
135 odst. 2 o. s. ř. zaujatý soudy obou stupňů je nesprávný a překračuje
intence právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho předchozím rušícím
rozhodnutí v této věci. V dostupné judikatuře přitom doposud nebyla vyřešena
otázka, v jakých případech a v jaké míře se soud může odchýlit od rozhodnutí
správního orgánu tak, aby toto odchýlení bylo slučitelné s pokynem obsaženým v
§ 135 odst. 2 o. s. ř. ukládajícím soudu, aby z takového rozhodnutí vycházel. Dle dovolatele soud není oprávněn měnit a opravovat právní názor správního
orgánu, neboť takový postup by byl v podstatě přezkoumáváním rozhodnutí
správního orgánu, ke kterému soud vyjma případů výslovně v zákoně upravených
není oprávněn, a důvodem pro odchýlení tak mohou být jen skutečnosti, jež
správní orgán při svém rozhodování nebral v úvahu. V projednávané věci bylo
takovou skutečností právě zastavění části parcely č. 788/1. Zmíněné zjištění
však mohlo v řízení před soudem být nanejvýš důvodem pro to, aby z režimu
zákona o půdě byla vyloučena zastavěná část této parcely, nikoliv však pro
hodnocení rozhodnutí správního orgánu jako bezvýznamného i ve vztahu ke zbylé
části parcely. Dovolatel je toho názoru, že by neměl obstát závěr, dle nějž
soud ze správního rozhodnutí vychází i tehdy, posoudí-li otázku stěžejní pro
rozhodnutí správního orgánu, tj. otázku právního režimu restitučních nároků,
opačně. Nesprávné jsou dle dovolatele i právní úvahy odvolacího soudu vylučující
štěpení právního režimu pozemku parc. č. 788/1 a možnost aplikovat na jeho
části jiné restituční zákony. Odvolací soud se nikterak nevypořádal s
argumentací poukazující na odlišnost pojmů pozemek a parcela, tak jak jsou
pojímány v § 27 písm. a) a b) zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, v
rozhodném znění. Vymezení pojmů parcela a pozemek uvedené ve zmíněném zákoně
navíc odpovídá obsahovému vymezení těchto pojmů zákona č. 177/1927 Sb.,
katastrálního zákona, účinného v době přechodu předmětné parcely na stát. V
souladu s uvedenými předpisy je možné, aby jeden pozemek byl tvořen více
parcelami, i to, aby jedna parcela byla tvořena více pozemky. Jestliže v době
přechodu pozemku na stát byla držba části pozemku vykonávána jiným subjektem,
než držba části zbývající, a jestliže i způsob využití těchto částí byl
rozdílný, je třeba mít za to, že celková plocha parcely č. 788/1 zahrnovala
přinejmenším dva pozemky ve smyslu citovaných ustanovení. Odvolací soud se
přitom nevypořádal ani s další námitkou, dle níž, i kdyby měly být uvedené
části parcely č.
788/1 podrobeny jednomu právnímu režimu, bylo by třeba
vzhledem k tehdy platné zásadě superficies solo cedit dát přednost držbě
vlastníka pozemku opřené o řádný nabývací titul před držbou neoprávněného
stavebníka. Za nepřípadný má dovolatel i poukaz na to, že pozemek p. č. 788/1
netvořil zemědělský půdní fond, neboť tento pozemek podléhá režimu ustanovení §
30 zákona o půdě rozšiřujícího jeho působnost i na případy, na něž nedopadá § 1
odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu
završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části
potvrzujícího výroku týkající se pozemku parc. č. 788/1 a částky 2,377.179,- Kč
s příslušenstvím jako doplňující náhrady za nevydání nezastavěné části tohoto
pozemku a věc vrátil v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu
spočívalo na řešení právní otázky, pro niž by bylo na dovolání možno pohlížet
jako na přípustné. K otázce vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu se
Nejvyšší soud vyslovil již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, tedy
rozsudku ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, a názory soudů nižších
stupňů lze mít za souladné s náhledem na danou problematiku v tomto rozhodnutí
prezentovaným. Nejvyšší soud akcentoval, že rozhodnutím pozemkového úřadu zde
soudy nebyly bezvýhradně vázány, bylo však na místě, aby je ve svém posouzení
náležitě zohlednily, tedy přihlédly jak ke skutkovým závěrům tohoto orgánu, tak
i jeho právní kvalifikaci zjištěných skutečností, a své úvahy náležitě
objasnily v odůvodnění rozhodnutí.
Nasvědčovala-li v řízení učiněná zjištění
tomu, že správní orgán ve svém rozhodnutí opomněl zohlednit okolnosti stěžejní
pro řešení rozhodující otázky povahy pozemků, pak není důvodu soudům vytýkat,
že se nepřidržely právního hodnocení věci správním orgánem, a nezatížily tak
své rozhodnutí touž nepodložeností ve skutkovém stavu. Tento postup lze přitom
mít za zcela souladný i s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř., ukládajícímu
soudu (nejedná-li se o rozhodnutí o spáchání přestupku, správního deliktu či
rozhodnutí o osobním stavu) vycházet z rozhodnutí správního orgánu, nikoliv
však akceptovat jím učiněné závěry bez ohledu na to, zda lze o jejich
správnosti důvodně pochybovat. Civilní soud zde nepředstavuje přezkumnou
instanci, a nereviduje tak právní stav nastolený daným rozhodnutím, o otázce, k
jejímuž zodpovězení je však povolán on sám, a nikoliv správní orgán, ovšem musí
rozhodnout tak, aby jím zvolené řešení odpovídalo § 153 o. s. ř., dle nějž soud
rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, i ústavní zásadě vyjádřené v
čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle níž je soud vázán pouze zákonem a mezinárodní
smlouvou, která je součástí právního řádu. Soud prvního stupně, jehož závěry v
tomto směru posléze v podstatě přejal i soud odvolací, své odchýlení se od
závěru správního orgánu přesvědčivě a přiléhavě objasnil, a není tak důvodu
spatřovat v právním posouzení soudů odchylujícím se od názoru zastávaného
správním orgánem jakýkoliv nedostatek. Za opodstatněné přitom nelze pokládat ani výtky dovolatele zdůrazňující, že
soudy měly ve svých právních závěrech zohlednit zastavění pouze části pozemku
parc. č. 788/1. V tomto směru je třeba připomenout, že Nejvyšší soud není v
rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění
soudů nižších stupňů (srov. výše citovaný § 241a odst. 1, jakož i § 242 o. s. ř.), a nepřísluší mu tedy korigovat jejich skutkové závěry. Rovněž je na místě
zdůraznit, že z dikce § 1 a § 30 zákona o půdě, jež byly soudy aplikovány v
projednávané věci, se podává, že rozšíření působnosti zákona o půdě na pozemky,
jež netvoří zemědělský půdní fond či lesní půdní fond, se týká pouze majetku,
jenž byl v době odnětí užíván k účelům uvedeným v § 1 odst. 1 zákona o půdě,
tedy k zemědělskému hospodaření (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009). Soudy obou stupňů, byť
připustily, že celý pozemek nebyl zastavěn, nedovodily, že by byla část
posuzované parcely č. 788/1 zemědělsky využívána. Dovolatel ostatně sám
argumentuje ve svém dovolání především tím, kdo vykonával držbu pozemku a jaké
mohly být vlastnické vztahy k zastavěné části pozemku, nepoukazuje však na to,
že by soudy učinily nepodložený závěr stran způsobu hospodářského využití
pozemku a že by snad nezastavěná část předmětné parcely mohla tvořit zemědělsky
využívaný pozemek.
Za daných okolností pak nelze na přípustnost a důvodnost podaného dovolání
usuzovat ani z námitky dovolatele směřující proti úvaze o nemožnosti štěpit
právní režim pozemku či námitky poukazující na odlišnost pojmů „parcela“ a
„pozemek“ ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb., katastru nemovitostí České
republiky (dále též jen „katastrální zákon“). Názor stran nemožnosti štěpit
právní režim daného pozemku byl totiž soudy vysloven pouze podpůrně, neboť
učiněná skutková zjištění nenasvědčovala tomu, že by určitá část pozemku mohla
podléhat odlišnému právnímu režimu. Nezohlednění rozdílu mezi tím, jak
katastrální zákon vymezuje pojmy pozemek a parcela, pak reflektuje skutkové
závěry soudů nižších stupňů, z nichž je zřejmé, že v daném případě nebylo
důvodu tyto pojmy odlišovat. Řešení předestřených otázek Nejvyšším soudem by
tedy bylo za dané situace pouze teoretickým rozborem bez vlivu na výsledné
rozhodnutí ve věci, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení,
jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, nikoli obecná a za daných okolností pouze hypotetická analýza
způsobu náležité aplikace určitých zákonných ustanovení (k tomu srov. přiměřeně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2878,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1857/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3261/2009, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 600/2005, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, sešit 6/2006). Závěrem je
sice možné přitakat námitce dovolatele proti argumentaci odvolacího soudu
spočívající v nezahrnutí pozemku parc. č. 788/1 do zemědělského půdního fondu,
neboť tato otázka již nebyla předmětem sporu, avšak relevantní závěr odvolacího
soudu (dovolatelem úspěšně nezpochybněný), byť možná ne zcela zřetelně
vyjádřený, spočívá na zjištění, že předmětný pozemek nebyl v rozhodném období
zemědělsky obhospodařován (užíván k zemědělským účelům), a tudíž nemohlo dojít
k rozšíření působnosti zákona o půdě ve smyslu jeho § 30. Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.