28 Cdo 1857/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce F.
K., zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem se sídlem v Praze 7, U
Studánky 3, proti žalované AUTO ZEMAN s. r. o., IČ 480 33 481, se sídlem v
Praze 9, Poděbradská 887/54, zastoupené JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 984.742,- Kč s
příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu Mazda CX-7, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 288/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2012, č. j. 55 Co 172/2012-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.197,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta Mgr. Jana Balciara.
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o vrácení přeplatku na záloze na
znalecký posudek (výroky II. až IV.). Žalobce svůj žalobní nárok zdůvodňoval
tím, že ve výroku specifikované vozidlo nabyl od žalované na základě kupní
smlouvy, od níž však posléze v souladu s ustanovením § 622 odst. 2 obč. zák. odstoupil, neboť na vozidle se v záruční době opakovaně vyskytly závady, jež
nebyly odstraněny, pročež se domáhal vrácení kupní ceny (976.292,- Kč) a
náhrady za znalecký posudek (8.450,- Kč), jenž nechal vyhotovit k doložení vad. Žalovaná však měla za to, že vytýkané vady jsou běžné, odstranitelné a u ní
prvně uplatněné, pročež žalobce platně odstoupit od smlouvy nemohl. Na základě
provedeného dokazování soud shledal, že v době odstoupení od smlouvy vozidlo
vykazovalo nejméně pět vad, a to zejména vadu ruční brzdy, klepání pravé přední
nápravy vozidla při průjezdu nerovností, únik oleje ze zadní části hnacího
ústrojí vozidla, nemožnost manipulace se zadními dveřmi při stání na terénní
nerovnosti a zpuchýřování laku litých kol vozidla. Tyto vady ve svém souhrnu
bránily v užívání věci jako věci bez vady. V souladu s ustálenou judikaturou
přitom trpí věc větším počtem vad, má-li v době uplatnění nároku současně
alespoň tři odstranitelné vady bránící užívání věci jak bezvadné. Za těchto
okolností je tedy na úvaze kupujícího, zda uplatní právo na výměnu věci nebo
právo na odstoupení od smlouvy. Navíc vada spočívající ve sníženém účinku ruční
brzy se vyskytla opakovaně a byla již žalobcem reklamována, žalovaná ruční
brzdu pouze seřídila, přičemž neměla za to, že by se závada projevila. Snížený
účinek ruční brzdy byl přitom konstatován jak při státní technické kontrole,
tak i v rámci znaleckého posouzení vad vozidla. Jelikož o opětovném výskytu vad
po opravě je možno hovořit tehdy, byla-li vada v záruční době odstraňována
nejméně dvakrát a opětovně se vyskytne, došlo u předmětného vozidla i k
opětovnému výskytu vad po opravě ve smyslu § 622 odst. 2, věta druhá, obč. zák. Odstoupení od smlouvy přitom bylo učiněno v zákonné dvouleté záruční
lhůtě, neboť vozidlo bylo žalobci předáno dne 11. 8. 2008 a odstoupení od kupní
smlouvy bylo žalované doručeno dne 10. 8. 2010, a lze je pokládat za důvodné. Žalobce jakožto kupující nemohl vozidlo pro opětovný výskyt vady po opravě a
pro větší počet vad řádně užívat. Tvrzení žalované o neopatrném nakládání s
vozidlem ze strany žalobce přitom nebylo prokázáno. Soud tak žalobci přiznal v
souladu s § 619 odst. 1, § 622 odst. 2 a § 457 obč. zák. právo na vrácení kupní
ceny oproti vydání předmětného automobilu, jakož i na náhradu nákladů
vynaložených na znalecký posudek vyhotovený za účelem zjištění vad, neboť dle §
509 odst. 1 obč. zák. má žalobce právo na náhradu nutných nákladů vzniklých v
souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady.
K tvrzení žalované, že s
ohledem na počet najetých kilometrů a opotřebení vozidla je v rozporu s dobrými
mravy, aby žalobci byla vrácena kupní cena v původní výši, soud uvedl, že bylo
na žalované, aby se případně řádně uplatněným návrhem po žalobci domáhala
vydání bezdůvodného obohacení, jež mu vzniklo užíváním vozidla. Neučinila-li
tak, nemohl se soud touto otázkou zabývat.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, č. j. 55 Co 172/2012-156, ve výroku I. o věci samé
a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že
soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který přiléhavě zhodnotil i
po právní stránce. Ustanovení § 622 odst. 2 obč. zák. aplikoval zcela v souladu
s ustálenou soudní praxí (např. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12.
1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 6/1983 pod č. 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 348/2009), od níž není důvodu se odchylovat. Z provedených důkazů
lze mít za prokázané, že na předmětném vozidle se v době odstoupení od smlouvy
žalobcem vyskytoval větší počet vad (klepání a bouchání v pravé přední části
nápravy, nedostatečná účinnost ruční brzdy, zpuchýřování disků kol, obtížné
zavírání pátých dveří a únik oleje ze zadní části hnacího ústrojí vozidla).
Některé z fakticky odstranitelných vad (např. nedostatečná účinnost ruční
brzdy) se na vozidle vyskytly opakovaně, avšak žalovanou odstraněny nebyly,
jedna vada byla vadou fakticky neodstranitelnou (obtížné zavírání pátých dveří)
a dvě fakticky odstranitelné vady (klepání a bouchání pravé přední nápravy a
nedostatečná účinnost ruční brzdy) lze považovat za neodstranitelné právní
fikcí, jelikož tyto nedostatky nebyly odstraněny řádně a včas ve smyslu § 19
odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Každá z těchto
skutečností představovala sama o sobě samostatný důvod pro odstoupení od
smlouvy. Dle závěrů znalce Ing. Hrubce bylo s ohledem na zjištění některých vad
(neúčinná ruční brzda, vůle v čepech přední nápravy) možno vozidlo považovat za
technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, z čehož je zřejmé,
že se jednalo o vady, jež v rozporu s kupní smlouvou činily vozidlo
neupotřebitelným, na čemž nic nemění fakt, že vozidlo bylo žalobcem i po
odstoupení od smlouvy ještě určitou dobu fakticky užíváno za situace, v níž
žalovaná měla odstoupení za nedůvodné. K návrhu žalované, aby byl vypracován
znalecký posudek k obecné ceně vozidla, odvolací soud připomněl, že již soud
prvního stupně správně uvedl, že žalovaná nikdy netvrdila ani nenavrhovala
důkazy k prokázání toho, že by se měl žalobce užíváním vozidla obohatit.
Znalecké ocenění aktuální ceny vozidla se jeví jako nadbytečné, stíhá-li
žalovanou dle § 457 obč. zák. povinnost vrátit nikoliv obecnou cenu vozidla ke
dni odstoupení od smlouvy, nýbrž celou kupní cenu. Odvolací soud tedy rozsudek
soudu prvního stupně (mimo odvoláním nenapadeného výroku IV.) jako správný
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež pokládá za
přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí. Dovolatelka zdůraznila, že od počátku řízení zastává
názor, že výklad pojmu „větší počet vad“ není možné činit dle právního názoru
vysloveného Nejvyšším soudem ČSR před 30 lety. Uvedla, že je jí známo, že
některé soudy řeší obdobné spory ohledně silničních vozidel odlišně s
přihlédnutím k výrazně delší záruční době i zvláštnímu charakteru silničních
vozidel, při jejichž prodeji se odstraňování běžných vad a průběžná servisní
činnost předpokládá již při uzavírání kupní smlouvy, což zákazník akceptuje
jejím podpisem. S ohledem na potřebu sjednotit současnou rozhodovací praxi i s
přihlédnutím k delší záruční době a zvláštnímu charakteru silničních vozidel je
tak třeba pohlížet na dovolání jako na přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudy obou stupňů zohledňovaný výklad pojmu „větší počet vad“
obsažený ve zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj
40/1982, byl činěn ve vztahu k zákonem definované délce záruky šesti měsíců. Jelikož od té doby byla zákonem prodloužena délka záruky na minimálně dva roky,
je zřejmé, že během čtyřnásobně dlouhé doby nelze při zachování shodné kvality
očekávat či předpokládat stejný počet vad jako během původního, daleko kratšího
časového úseku. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací
postupovaly nesprávně, nevzaly-li v úvahu „zcela jiný rozsah záruky s ohledem
na počet předepsaných servisních oprav a vady, jež se na vozidle vyskytly během
zákonem jinak definované záruční doby, a současně pominuly i zvláštní charakter
silničního vozidla“. Zdůraznila dále, že podmínkou odstoupení od smlouvy je i
to, že vozidlo nelze pro větší počet vad či pro neodstranitelnou vadu používat
řádně. Ze spisu je přitom zřejmé, že žalobce po odstoupení od smlouvy nadále
vozidlo používal minimálně ještě další rok, během něhož vozidlo najelo dalších
cca 60.000,- km, tedy více než dvojnásobek dosavadního průměru ročního nájezdu
vozidla do okamžiku údajného odstoupení od smlouvy. Takový roční nájezd je
přitom vysoce nadprůměrný v jakémkoliv ohledu a svědčí o tom, že žalobce byl
schopen vozidlo intenzivně používat pro vlastní potřebu. Neopomněla dále
vyzdvihnout skutečnost, že ze servisních záznamů je navíc patrné, že žalobce
během uvedené doby absolvoval servisní prohlídky, při kterých záměrně a
výslovně trval na tom, aby nebyla seřízena např. ruční brzda, a to navzdory
jeho tvrzení, že pro neseřízenou ruční brzdu nemohl vozidlo řádně užívat. Tato
skutečnost rovněž svědčí o tom, že žalobce byl schopen vozidlo řádně užívat. V
doplnění dovolání pak dovolatelka poukázala na to, že dle následně provedeného
posouzení obstála brzdová soustava jako funkční a odpovídající požadavkům
příslušných předpisů. Vlastní záměrné jednání žalobce tedy v podstatě popírá
závažnost tvrzených vad a údajnou nemožnost řádného užívání vozidla.
V rámci
shrnutí svých námitek dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nedostatečné
rozlišení vad odůvodňujících odstoupení od smlouvy, nezohlednění jejich
skutečného počtu ve vztahu k aktuální délce záruční doby dle současného stavu
legislativy i to, že se nevypořádal s tím, že žalobce po odstoupení od smlouvy
vozidlo dále intenzivně užíval, a nelze tak mít za to, že byla dána podmínka
odstoupení od smlouvy spočívající v tom, že vozidlo nemohlo být řádně užíváno. Dovolatelka dále uvedla, že až po převzetí vozidla a získání přístupu k jeho
úřední evidenci zjistila, že jednání žalobce a podání žaloby je účelovým
jednáním obcházejícím zákon, neboť žalobce zřejmě v průběhu řízení vozidlo
prodal a pak je dne 22. 3. 2012 opět při pro něj příznivém vývoji sporu
zakoupil od třetí osoby (tuto okolnost pak doložila konkrétními údaji a
důkazními návrhy v dalším doplnění dovolání). Předestřená argumentace vedla
dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvého stupně.
Ve vyjádření k dovolání žalované žalobce zpochybňuje opodstatněnost námitek
dovolatelky a navrhuje zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě nelze
přehlédnout, že v částce, v jaké bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně o nároku na náhradu nákladů na znalecký posudek ve výši
8.450,- Kč, není splněn bagatelní limit, jehož dosažením ustanovení § 237 odst.
2 písm. a) o. s. ř. podmiňuje dovolací přezkum, pročež je třeba dovolání v
tomto rozsahu pokládat za nepřípustné.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu ve zbylé části není měnícím § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází zde v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z uvedeného ustanovení se podává, že Nejvyššímu soudu není při řešení otázky
přípustnosti dovolání umožněno zabývat se správností skutkových zjištění
učiněných soudy nižších stupňů ani v rozsahu, v jakém to umožňuje uplatnění
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Nevyplynulo-li tedy z dokazování
před soudy nižších stupňů, že by žalobce svým přístupem k péči o vozidlo
zapříčinil vznik, respektive neodstranění, některých vytýkaných vad, není
Nejvyššímu soudu povoleno, aby skutkové závěry v tomto směru podroboval svému
přezkumu. V souladu s § 241a odst. 4 o. s. ř. pak není dovolacímu soudu jakožto
instanci pouze přezkumné, a nikoliv nalézací, umožněno přihlížet k novým
skutečnostem a důkazům ve věci samé. Počínání žalobce, o němž se žalovaná
dozvěděla až po převzetí vozidla a jež nemohla uplatnit v předchozím řízení,
tedy nemůže být okolností zohledňovanou v řízení dovolacím. K zajištění
možnosti zvrátit výsledek sporu s ohledem na nově zjištěné skutečnosti či
důkazy poskytuje občanský soudní řád odlišné opravné prostředky (v případě
pravomocného rozhodnutí žalobu na obnovu řízení dle § 228 a násl. o. s. ř.).
Přípustnost dovolání by tedy mohly založit pouze výtky směřující proti
správnosti právních úvah odvolacího soudu, v daném případě však nelze mít za
to, že by jimi byla nastolena otázka, pro niž by na rozhodnutí odvolacího soudu
bylo možno pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu ustanovení výše
citovaného. Z posouzení odvolacího soudu se podává, že na předmětném vozidle se
vady vyskytly ve větším počtu, některé z nich opakovaně a v případě některých
šlo o vady neodstranitelné, přičemž vadnost vozidla bránila jeho řádnému
užívání. V souladu s § 622 obč. zák. lze přitom za řádný důvod k odstoupení od
kupní smlouvy považovat neodstranitelné vady bránící řádnému užívání věci,
jakož i větší počet odstranitelných vad, případně opětovné vyskytnutí vady po
opravě, za předpokladu, že tyto brání řádnému užívání věci.
Úvaze odvolacího soudu, dle níž řádné užívání vozidla nelze bez dalšího
ztotožňovat s jeho faktickým užíváním, a je naopak třeba přihlížet k jeho
technické způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, přitom není v daném
případě důvodu cokoliv vytýkat. Splnění technických požadavků, jimiž je
právními předpisy podmiňován provoz silničních vozidel, je v zásadě zákonnou
podmínkou řádného provozu vozidel (srov. § 36 zákona č. 56/2001 Sb., o
podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 307/1999 Sb.), bez
jejíhož splnění není možno provozovat vozidlo způsobem souladným s relevantní
právní úpravou. Poukazuje-li tedy dovolatelka na to, že vozidlo bylo žalobcem
fakticky užíváno, a to ve značném rozsahu, nemění to nic na tom, že z pohledu
právního řádu nemohlo jít o provozování řádné, tedy takové, jež by bránilo
vzniku práva na odstoupení od smlouvy dle § 622 odst. 2 obč. zák.
V daném případě přitom přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky stran
výkladu pojmu „větší počet vad“ ve smyslu § 622 odst. 2, věta druhá, obč. zák.
Je především třeba připomenout, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se
podává, že podmínky pro odstoupení od smlouvy byly shledány za splněné nejen s
ohledem na výskyt většího počtu odstranitelných vad, ale současně i s
přihlédnutím k tomu, že některé z odstranitelných vad se na vozidle vyskytly
opakovaně a některé vady bylo třeba pokládat za neodstranitelné. Naplnění
těchto důvodů k odstoupení od smlouvy přitom dovolatelka relevantním způsobem,
tj. v rovině právních úvah a nikoliv pouze v rámci výtek vůči učiněným
skutkovým zjištěním, nezpochybňuje. Tedy nehledě na to, zda by byl naplněn
předpoklad výskytu většího počtu vad bránící řádnému užívání vozidla, bylo by
možno pokládat odstoupení od smlouvy za důvodné pro naplnění zbývajících
zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy. Zásadní právní význam lze přitom
přiznat pouze otázce, jejíž zodpovězení je způsobilé ovlivnit výsledné
rozhodnutí v projednávaném sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007), neboť dovolací soud je zákonem povolán
k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoliv k řešení
teoretických otázek, jež se do konečného výsledku sporu nemohou nikterak
promítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn.
22 Cdo 529/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2
Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27,
sešit 4/2001). Obstojí-li proto určitý závěr odvolacího soudu již s ohledem na
posouzení otázky, jež nebyla dovoláním relevantním způsobem zpochybněna, nelze
přiznat zásadní právní význam ani další otázce, na jejíž posouzení spočívá
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod R 48,
sešit 6/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1293/2008). Řešení otázky výkladu uvedeného pojmu, jíž dovolatelka považuje za
zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, za daných okolností
tedy není způsobilé ovlivnit výsledné řešení sporu, neboť její zodpovězení
nemůže nikterak zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o důvodnosti
odstoupení od kupní smlouvy.
Nad rámec uvedeného se jeví vhodné podotknout, že argumentuje-li dovolatelka ve
prospěch odchýlení se od dosavadního výkladu tím, že tento byl činěn za odlišné
legislativní situace, v níž byla zákonná záruční doba o osmnáct měsíců kratší,
pak poněkud pomíjí, že prodloužení záruční lhůty zjevně směřuje právě ke
zvýšení ochrany kupujícího. Pokud by s ohledem na delší záruční lhůtu byly o to
benevolentněji vykládány podmínky, jež by mělo splňovat prodávané zboží,
směřoval by tento postup v podstatě opačným směrem než nová zákonná úprava.
Zdůrazňovala-li dále dovolatelka, že je při výkladu zmíněného termínu třeba
zohlednit zvláštní povahu silničních vozidel, pak je třeba zmínit, že naplnění
předpokladů pro odstoupení od smlouvy dle § 622 odst. 2 obč. zák. je dozajista
vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu typu zboží, jež bylo předmětem
kupní smlouvy. To ostatně není vyloučeno ani v dovolatelkou zpochybňovaném
zhodnocení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, jež
hovoří o tom, že posouzení otázky většího počtu vad je závislé na konkrétních
okolnostech daného případu, přičemž v případě prodeje věci v obchodě se bude
zpravidla jednat o tři vady. Dovolatelka ovšem nepřichází s argumentací, pro
niž by v daném případě úvaha soudů nižších stupňů o naplnění předpokladu
většího počtu vad nemohla obstát jako správná.
Dovolatelkou uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996
Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 12.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15.197,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu