33 Odo 600/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně J. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. N., o zaplacení
částky 50.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C
143/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
5. ledna 2005, č. j. 15 Co 226/2004-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 50.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vzal za prokázané, že na základě plné moci ze dne
23. 12. 1998 uzavřela žalobkyně zastoupená K. L. dne 23. 10. 2002 smlouvu,
jejímž předmětem byly blíže specifikované nebytové prostory ve vlastnictví
žalobkyně spolu s vnitřním zařízením za účelem provozování baru a ubytování za
měsíční nájemné 32.000,- Kč bez určení, jaká část představuje nájemné za
nebytové prostory a jaká nájemné za věci movité. Žalovaný složil částku
50.000,- Kč jako kauci, jež měla být použita k úhradě případného poškození
nebytových prostor nebo měla propadnout v případě skončení nájemního vztahu
před uplynutím doby nájmu (do 1. 3. 2007) v důsledku jednostranného právního
úkonu žalovaného. Z podnětu žalovaného byla dne 23. 6. 2003 sepsána mezi
žalovaným a žalovanou, za kterou ji podepsala K. L. (aniž by listina obsahovala
údaj o tom, že tak činí jako zástupce žalobkyně), dohoda o ukončení nájmu k
datu 30. 6. 2003. Jejím obsahem bylo rovněž ujednání, že propadá shora uvedená
kauce ve prospěch žalobkyně v důsledku ukončení nájemního vztahu ze strany
žalovaného. S odkazem na § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, dovodil odvolací soud neplatnost celé smlouvy pro
neurčitost ujednání o výši nájemného, neboť nebylo smluvními stranami
rozlišeno, jaká část z celkového nájemného ve výši 32.000,- Kč připadá na
nájemné nebytových prostor a jaká na nájemné jejich vnitřního zařízení. Není-li
smlouva platná, nevznikl žalobkyni nárok na zaplacení nájemného a neplatnou je
rovněž i dohoda o kauci. Dohoda o ukončení nájmu ze dne 23. 6. 2003 neobstojí
jako samostatný důvod plnění a nezakládá právo žalobkyně ponechat si kauci.
Uznání závazku ve výši 73.198,10 Kč shledal odvolací soud platným jen ohledně
spotřebovaného vodného a poplatků za telefon, coby bezdůvodného obohacení,
které na úkor žalobkyně žalovaný získal. V souladu s § 457 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) jsou z důvodu neplatnosti smlouvy povinny si její strany
navzájem vydat plnění, které podle ní obdržely. Plnění žalobkyně spočívalo v
poskytnutí práva užívat nebytové prostory. Hodnota tohoto plnění se rovná ceně
obvyklé za užívání nebytových prostor v daném místě a čase. Proti této
pohledávce uplatnil žalovaný námitku započtení částky 50.000,- Kč z titulu
nevrácené kauce. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že tato
pohledávka existuje a je splatná a že její zápočet proti pohledávce žalobkyně
byl učiněn důvodně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
shledává v závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro
neurčitost ujednání o výši nájemného, jestliže není rozlišeno, jakou část
představuje nájemné nebytových prostor a jakou nájemné jejich vnitřního
zařízení. Odvolacímu soudu vytýká rovněž nesprávné posouzení rozsahu plné moci
ze dne 23. 12. 1998 a není srozuměna s tím, že uvěřil tvrzení žalovaného, že ji
vyzval k vrácení částky 50.000,- Kč. Z těchto důvodů navrhla, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek,
což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu
zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování
vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím
soudem zjištěný skutkový stav převzít. Výhradou, že odvolací soud uvěřil
tvrzení žalovaného a nikoliv žalobkyně, nezpochybňuje dovolatelka právní
posouzení věci, nýbrž nepřípustně uplatňuje dovolací důvod, který míří na
pochybení ve zjištění skutkového stavu věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen
tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do
poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci
je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení
příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-
li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný)
nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo
o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže
věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna
podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním
zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného
ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 700/2004, usnesení 2 Cdon 808/97 ze dne 27.
května 1999 uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (na závěru, že smlouva o
nájmu nebytových prostor je neplatná a na tom, že žalobou uplatněná pohledávka
zanikla započtením částky 50.000,- Kč), z nichž každý samostatně obstojí jako
důvod zamítnutí žaloby. Závěr, že dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby dovolací soud shledal
napadené rozhodnutí zásadně významným pro řešení obou těchto otázek. K tomu by
mohlo dojít jen za předpokladu, že žalobkyně jejich řešení dovoláním také
zpochybnila. Takovému úsudku ovšem brání skutečnost, že dovolatelka proti
právnímu závěru o zániku její pohledávky v důsledku započtení nebrojí.
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu