29 Odo 700/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců A) Ing. V. Z., a B) J. Z., obou zastoupených, advokátem, proti
žalovanému JUDr. K. V., advokátovi, jako správci konkursní podstaty úpadce V.
J., o určení pravosti pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
43 Cm 337/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
28. listopadu 2002, č. j. 13 Cmo 227/2002 – 36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 13 Cmo
227/2002–36, potvrdil k odvolání žalobců rozsudek ze dne 21. května 2002, č. j.
43 Cm 337/2001 – 21, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že
pohledávka Ing. V. Z. ve výši 303.982,- Kč a pohledávka J. Z. ve výši 203.989,-
Kč přihlášená do konkursní podstaty úpadce V. J. je po právu. Odvolací soud
přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba byla u soudu podána 28.
listopadu 2001, tj. po uplynutí třicetidenní hmotněprávní lhůty, jejímž
posledním dnem byl 26. listopad 2001. Ztotožnil se též se závěrem, že uplatněné
pohledávky jsou pohledávkami žalobců za obchodní společností T. M. I. a. s. a
úpadce (byť je členem představenstva akciové společnosti) z nich zavázán není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání,
namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 (správně
jde o § 241a) odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pod
písmeny a/ a b/, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatelé tvrdí, že
ač jim bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, nebyli ve smyslu
ustanovení § 30 o. s. ř. poučení o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce
pro soudní řízení. Z toho usuzují na porušení ustanovení § 18 o. s. ř. a tím i
na porušení článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a „dalších
ustanovení mezinárodních úmluv“ (v dovolání nekonkretizovaných), jimiž je Česká
republika vázána. Dovolatelé též tvrdí, že nebyli - v rozporu s ustanovením §
118a odst. 3 o. s. ř. – poučeni o povinnosti prokázat v řízení tvrzení, že se
v místě svého bydliště po většinu roku nezdržují; tím byli zbaveni možnosti
doložit, že žaloba je včasná. Soudy nižších stupňů kritizují dovolatelé i za
to, že se (patrně v důsledku toho, že vycházely z fikce doručení dle § 46 o. s.
ř. a uzavřely, že žaloba je opožděná), nezabývaly tím, zda správce konkursní
podstaty je povinen aplikovat ustanovení § 3a odst. 2 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) a tím, zda žaloba nemůže být úspěšná z tohoto
důvodu. Z uvedeného dovolatelé dovozují i přípustnost dovolání, uvádějíce, že
soudní rozhodnutí nemůže být v rozporu s hmotným právem ani s ustanoveními
mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Proto požadují, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §
237 o. s. ř.
Odvolací soud účastníky poučil, že „Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání
za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve lhůtě
dvou měsíců ode dne doručení, a to k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně,
prostřednictvím Městského soudu v Praze“.
Podle ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř. (jež je dle § 211 o. s. ř. přiměřeně
použitelné i v odvolacím řízení) je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení
rozsudku účastníky poučit o tom, zda proti rozsudku je přípustný opravný
prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, tedy i o
tom, zda proti rozsudku je přípustné dovolání. Takové poučení musí být
formulováno jednoznačně, tak, aby z něj bylo zřejmé, že dovolání je (nebo při
splnění výslovně uvedených předpokladů na základě úvahy Nejvyššího soudu může
být) přípustné, nebo že přípustné není. Výše citované poučení odvolacího soudu
tomuto požadavku neodpovídá.
Jelikož rozsudek ze dne 21. května 2002 byl prvním rozhodnutím Městského soudu
v Praze ve věci samé, mohlo být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (srov. též § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a contrario).
Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném pod číslem 51/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 51/2003“) vysvětlil, že může li být
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné pouze podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., je odvolací soud povinen v písemném vyhotovení
rozhodnutí účastníky poučit o tom, že „proti tomuto rozhodnutí není přípustné
dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu
prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.“
Nesprávné poučení odvolacího soudu v této věci (jehož prostřednictvím se
účastníkům nedostalo konkrétního poučení o předpokladech přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) pak mělo za následek, že účastníkům
uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení
rozhodnutí (§ 240 odst. 3 o. s. ř.) - shodně srov. opět R 51/2003 nebo důvody
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 21/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné za
předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím
lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně
významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004 (na jehož závěry v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze
usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve
věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimž dovolatelé pojí
závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., závěr, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., založit nelze.
Při úvaze, zda na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé lze
usuzovat prostřednictvím argumentů snesených k dovolacímu důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pak nelze pominout, že o rozpor s
hmotným právem nemůže jít v rozsahu, v němž je soudům nižších stupňů vytýkáno
porušení norem práva procesního (občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je pak
podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje
situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech
dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu
žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně
projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky
brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím
soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních
otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle
posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis
mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jak rozvedeno výše, odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech (na
závěru, že žaloba je opožděná a na tom, že žalobou uplatněné pohledávky nejsou
pohledávkami za úpadcem, nýbrž za označenou obchodní společností), z nichž
každý samostatně obstojí coby důvod zamítnutí určovací žaloby. Závěr, že
dovolání je – ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. -
přípustné, by tedy byl namístě, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené
rozhodnutí zásadně významným v řešení obou těchto otázek, za samozřejmého
předpokladu, že dovolatelé jejich řešení dovoláním také zpochybnili. Takovému
úsudku ovšem brání skutečnost, že dovolatelé soustředili dovolací argumentaci k
popření závěru o opožděnosti žaloby.
Proti závěru, že z pohledávek, o jejichž určení jde, není zavázán úpadce
(fyzická osoba), nýbrž označená akciová společnost, brojí dovolatelé toliko
tvrzením, že se soudy nezabývaly tím, zda správce konkursní podstaty je (byl)
povinen aplikovat ustanovení § 3a odst. 2 obch. zák. a tím, zda žaloba nemůže
být úspěšná z tohoto důvodu.
Ustanovení § 3a bylo do obchodního zákoníku vtěleno s účinností od 1. ledna
2001 zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998
Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění
zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení, jež by
působnost uvedené normy vztáhla (zpětně) i na právní vztahy založené přede dnem
účinnosti uvedeného zákona, platí, že její aplikace je možná jen na právní
vztahy vzniklé v době od 1. ledna 2001. V dané věci se však skutkové okolnosti
případu pojí s právními úkony, k nimž došlo před uvedeným datem. V
použitelnosti ustanovení § 3a odst. 2 obch. zák. proto Nejvyšší soud zásadní
významnost napadeného rozhodnutí po právní stránce neshledává. Nemůže-li být
(pro absenci způsobilých dovolacích argumentů) zpochybněn závěr, že úpadce není
osobou zavázanou k úhradě pohledávek žalobců, pak je bezpředmětné řešit v
dovolacím řízení i otázku opožděnosti žaloby. I kdyby totiž řešení této otázky
dovolacím soudem vyznělo pro dovolatele příznivě, bránil by odklizení
napadeného rozhodnutí dovolacím přezkumem nedotčený (dovolateli účinně
nezpochybněný) závěr, že úpadce není dlužníkem žalobců.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že z hlediska dovolacích argumentů
jsou pro dovolací přezkum významné jen ty, které dovolatelé uplatnili
prostřednictvím svého zástupce pro dovolací řízení (srov. § 241 odst. 2 o. s.
ř. ve znění účinném před 19. březnem 2004, z nějž se podává, že nemá-li
dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem). Podáním ze
dne 10. března 2003, označeným jako „dovolání – dodatek“ (č. l. 50-52),
sepsaným a podepsaným pouze žalobcem A/, který odpovídající právnické vzdělání
nemá, se proto nezabýval.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že procesně
úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu