28 Cdo 3037/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobců a) Ing. J. B., b) JUDr. M.B., c) Mgr. J.N., č) Ing. P. N., d) Ing.
M. S., e) V. S., f) J. N., g) Doc. Ing. V. M., h) Ing. J. M., i) V. P., j) I.
Ř., k) P. M., l) MUDr. A.S., m) PhDr. K.R., n) E. K., o) I. K., p) J. S., q) K.
Z. P., r) R. Z. P., ř) A.-M. N., s) Ing. J.V., š) Ing. J. V., t) Ing. M. N.,
všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) H. m. P., zastoupenému
advokátem, a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 256/2006, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2009, č. j. 24 Co 256/2008-165,
I Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4.4.2008, č. j. 20 C 256/2006-121,
určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 5/1 a 5/2 v
katastrálním území K., se spoluvlastnickými podíly o velikostech uvedených ve
výroku I rozsudku; tím nahradil ve výroku II rozhodnutí Ministerstva
zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 20. 3. 2006, č. j. PÚ 992/06.
Vycházel ze zjištění, že označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo vyhověno
návrhu žalobců na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 6
v kat. území K. (výrok I), nikoliv ovšem pozemků parc. č. 5/1 a 5/2 v témže
kat. území (výrok II). Zamítavý výrok rozhodnutí (které bylo vydáno podle § 9
odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiném
zemědělského majetku, v platné znění - dále jen „zák. o půdě“) odůvodnil
pozemkový úřad tím, že pozemek parc. č. 5/2 je zastavěn objektem školy a
pozemek parc. č. 5/1 je plochou, která s touto stavbou bezprostředně souvisí a
slouží jejímu provozu. Uzavřel proto, že vydání pozemků, které jsou zastavěny,
brání ust. § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě. Včas podanou žalobou žalobci
požádali o projednání této soukromoprávní věci v řízení před soudem podle ust.
§ 244 a násl. občanského soudního řádu (o. s. ř.). Soud prvního stupně shledal,
že žalobci jsou oprávněnými osobami (§ 4 odst. 1 zák. o půdě) a věcně
legitimován v řízení je i prvý žalovaný jako právní nástupce osoby, která
předmětné pozemky držela ke dni účinnosti zák. o půdě (§ 5 odst. 1, odst. 2
písm. a) zák. o půdě). Pozemky přešly na stát v rozhodné době, „v letech 1961
až 1965“, způsoby uvedenými v ust. § 6 odst. 1 písm. h) a l) zák. o půdě. Na
pozemku parc. č. 5/1 se žádná stavba nenachází a nejde ani o pozemek se stavbou
bezprostředně související, nutný k jejímu provozu; ust. § 11 odst. 1 písm. c)
zák. o půdě se v případě tohoto pozemku podle závěru soudu prvního stupně
neuplatní. Na pozemku parc. č. 5/2 nachází se sice stavba, ta je však stavbou
„provizorní“. Zhotovena byla již v roce 1950, za účinnosti zák. č. 141/1950
Sb., občanský zák., podle jehož ust. § 26 je na takto zřízenou (nikoliv
trvalou) stavbu třeba pohlížet jako na věc movitou. Pro posouzení jejího
charakteru není podstatné, že příslušný stavební úřad vydal dne 28. 12. 1951 ke
zřízení stavby dodatečné stavební povolení a současně i povolení k jejímu
užívání. Do katastru nemovitostí byla stavba zapsána až po účinnosti zák. o
půdě. Považuje-li se podle zákona stavba za věc movitou, případně i dočasnou
(„provizorní“), její existence vydání pozemku, na němž se nachází, podle § 11
odst. 1 písm. c) zák. o půdě nebrání.
K odvolání prvého žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem „změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že
žalobci jsou podílovými spoluvlastníky toliko pozemku parc. č. 5/1 v kat. území
K. v podílech zde uvedených a pouze v tomto rozsahu nahradil ve výroku II
označené rozhodnutí pozemkového úřadu; v části o určení žalobců jako podílových
spoluvlastníků k pozemku parc. č. 5/2 v témže kat. území žalobu zamítl“.
Ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu a v případě pozemku parc. č.
5/1 i s právním posouzením věci. Vyzdvihl skutkové zjištění soudu prvního
stupně, že pozemek parc. č. 5/1 zastavěn není a je školou využíván „k venkovním
aktivitám“; nejedná se tudíž o pozemek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm.
c) zák. půdě a žalobcům (oprávněným osobám podle § 4 odst. 1 zák. o půdě) jej
vydat lze. Naproti tomu pozemek parc. č. 5/2 byl zatížen stavbou školského
zařízení nejpozději k 28. 12. 1951, kdy bylo stavebním úřadem vydáno rozhodnutí
o dodatečném povolení této stavby, byť podle deklarovaného účelu mělo se jednat
o stavbu provizorní, která však svému účelu sloužila i ke dni účinnosti zákona
o půdě a slouží mu dosud. K přechodu pozemku parc. č. 5/2 na stát přitom došlo
až po zřízení stavby, „na základě prohlášení vlastníků postupně v letech 1961
až 1965“. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě (jež týká se pozemků, k
jichž zastavění došlo až po jejich převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby), na posuzovanou věc tudíž nedopadá. Pozemek parc. č. 5/2 nelze
vydat oprávněným osobám již proto, že v době účinnosti zák. o půdě nenáležel do
zemědělského půdního fondu ani lesního půdního fondu (§ 1 odst. 1 zák. o půdě).
Vzhledem k funkčnímu určení stavby jím zatížené nebyl k zemědělským účelům
užíván již v době odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (jejich
předchůdcům) a tedy ani ust. § 30 zák. o půdě o působnosti tohoto zákona na
právní vztahy účastníků se podle právního závěru odvolacího soudu neuplatní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Z jeho obsahu je
patrno, že jím napadají rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl
rozsudek soudu prvního stupně materiálně změněn tak, že se zamítá žaloba o
určení žalobců jako podílových spoluvlastníků pozemku parc. č. 5/2 v kat. území
K. Přípustnost dovolání žalobci dovozovali z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a uplatnili jím dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) b) o.s.ř.
(existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, resp. nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Žádnou vadu
řízení žalobci konkrétně neoznačili. K právnímu posouzení věci odvolacím soudem
namítali, že při zvažování působnosti zákona o půdě podle jeho ustanovení § 1 a
§ 30 odvolací soud nepřihlédl k ust. § 2 téhož zákona, „který jednoznačně
stanoví, co je součástí zemědělského půdního fondu“. Výklad ust. § 30 zák. o
půdě zastávaný odvolacím soudem pokládají za nepřípustně zužující. V letech,
kdy pozemky přešly do vlastnictví státu (1961 - 1965), byly co do kultury
evidovány jako „orná půda“ a ke změně v příslušné evidenci došlo až po
účinnosti zákona o půdě; k takové změně nelze přihlížet. Odvolací soud nevzal
na zřetel, že ke zřízení „dřevěného pavilonu zvláštní školy“ došlo již v r.
1950, za platnosti a účinnosti nařízení vlády č. 93/1950 Sb. Podle tohoto
právního předpisu, jakož i tehdy platného zák. č. 141/1950 Sb., občanský zák.,
je třeba na zhotovenou stavbu pohlížet jako na věc movitou, zřízenou dočasně a
neoprávněně, neboť tehdejší stavebník postrádal právo stavby. Není rozhodné,
že stavba přetrvala až do současnosti. Její existence neměla vliv na charakter
pozemku, na němž byla zřízena, a podle názoru žalobců je třeba na pozemek
pohlížet jako na zemědělský. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek v napadeném
rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II,
bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§
241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.),
přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), z
důvodů v něm uplatněných (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Shledal, že dovolání není
opodstatněné.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že žalobci uplatněný
restituční nárok se zákonem o půdě neřídí, jelikož předmětný pozemek (parc. č.
5/2 v kat. území K., o který v dovolacím řízení jde) nebyl pozemkem zemědělským
a nesplňoval kriteria uvedená v ust. § 1 odst. 1 písm. a), popř. ust. § 30 zák.
o půdě.
Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která
tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto
zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle § 30 zákona o půdě se
pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1
považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům
užíván.
Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho
působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do
zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zák. o půdě vyžaduje si
splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má
být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v
evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1
odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek
zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i
pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí
formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v
takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě
(srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp. zn. 6 A 905/94,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník
1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným
judikatorním závěrům hlásí – kupř. rozsudek ze dne 31.8.2004, sp. zn. 28 Cdo
1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (jehož
správnost dovolatelé nezpochybňují a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. neuplatňují), že předmětný pozemek parc. č. 5/2 v kat. území K. není
zemědělsky obhospodařován nejméně od roku 1951, kdy došlo k jeho zastavění;
tento (faktický) stav trval i v době přechodu pozemku na stát (k němuž podle
skutkových zjištění odvolacího soudu došlo v době ohraničené roky 1961 až 1965)
a přetrvává do doby současné (trval tedy i ke dni účinnosti zák. o půdě, k 24.
6. 1991). V takovém případě - není-li naplněn shora uvedený faktický
(materiální) znak – nejedená se o pozemek, který by tvořil zemědělský půdní
fond nebo do něj náležel ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zák. o půdě. Není
přitom podstatné, jak byl pozemek označen v evidenci (katastru) nemovitostí
druhem kultury (namítají-li žalobci, že pozemek byl evidován jako „orná půda“ a
ke změně zápisu v katastru ohledně tohoto údaje došlo až po účinnosti zák. o
půdě). Vůbec nepřípadný je odkaz žalobců na ust. § 2 zák. o půdě, jež
neobsahuje charakteristiku pozemků patřících do zemědělského půdního fondu,
jak se žalobci mylně domnívají, nýbrž některá základní (obecná) ustanovení,
týkající se zejména dispozičních oprávněních vlastníků zemědělské půdy.
Předmětný pozemek nespadá do působnosti zákona o půdě ani podle ust. § 30
tohoto zákona. Citované ustanovení rozšiřuje (nikoliv zužuje) okruh působnosti
zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 zák.
nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu
(nesplňují oba, by dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době
přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby. Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem současně vyplývá, že v uvedené době,
kdy předmětný pozemek přešel na stát, k takto vymezenému účelu již nesloužil.
Ostatní námitky žalobců uplatněné v jejich dovolání, jež týkají se vesměs
posouzení charakteru stavby na pozemku zřízené, nejsou pro rozhodnutí věci
právně závažné a odvolací soud na těchto skutečnostech také své rozhodnutí
nezaložil. Otázka, zda stavba pozemek zatěžující (fakticky zřízená před 28. 12.
1951, kdy došlo k vydání stavebního povolení a současně i kolaudačního
rozhodnutí) je stavbou dočasnou, či snad dokonce věcí movitou, byla by právně
významná v případě zkoumání existence překážky k vydání pozemku podle ust. §
11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě. Tímto zákonem – jak výše uvedeno – se ovšem
právní vztahy účastníků v posuzované věci neřídí. Nelze tudíž vyhovět návrhu
žalobců, jímž se (s odkazem na ust. § 9 odst. 4 zák. o půdě) domáhají určení
vlastnictví k předmětnému pozemku, projednáním věci v občanském řízení, podle
části páté o.s.ř. (srov. též čl. XXV, bod 1 přechodných ustanovení zák. č.
151/2002 Sb.).
Pro úplnost sluší se uvést, že k otázce nesprávného uplatnění restitučních
nároků, mimo rozsah působnosti vymezené ust. § 1 odst. 1 a § 30 zák. o půdě,
vyslovil se v minulosti v obdobné věci i Ústavní soud, který při respektování
zásad, z nichž restituční předpisy vycházejí, zdůraznil, že záleží pouze na
oprávněných osobách, aby v souladu se zásadou dispoziční uplatnili nárok podle
restitučního předpisu, jimiž se právní vztahy účastníků řídí (viz nález ze dne
28. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 539/02). Důsledky nesprávného postupu při
uplatňování práva mohou jít (v souladu se zásadou vigilantibus iura) pouze k
tíži navrhovatelů.
Žalobcům se tedy prostřednictvím jím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich
obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo.
Jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž přihlíží z
povinnosti úřední, dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť ve věci plně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§
243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v.
r.
předseda senátu